15 March, 2017 20:01

Stanislav Juhaňák – TRITON, Vykáňská 5, 100 00 Praha 10 http://www.tridistri.cz

Stanislav Juhaňák – TRITON

Bezbožnost jednoho

snadno stane prokletím všech.

PUBLILIUS SYRUS

Poděkování překladatele

Rád bych z celého srdce poděkoval Janu Havlíčkovi, který mi pomohl transkripci svahilštiny, PhDr. Lucii Libovické, která se postarala o transkripci arabštiny, a svému dávnému příteli Adamu Koubkovi, který mi převedl anglický přepis ruštiny do azbuky. Bez jejich nezištného přispění bych se v té záplavě exotiky utopil.

Marek Drda

Poděkování

Mé díky Rohanu McWilliamovi, jehož vynikající kniha The Tichborne Claimant: AVictorian Sensation (Hambledon Continuum, 2007) mi pro tento příběh poskytla záplavu informací o dobovém pozadí, písňových textů i citátů.

Georgi Manne, Lou Andersi a Emmo Barnesová – jste žijící legendy. A způsob, jak přiměřeně poděkovat tobě, Mikeu Moorcocku, prostě neexistuje.

Stejně jako v předchozím příběhu Burtona a Swinburnea jsem si i zde hodně dovolil na ctěná (a některá méně ctěná) slavná jména viktoriánského období. Všem potomkům těch, s jejichž pověstí si pohrávám, nabízím svou omluvu a ujištění, že tato kniha je míněna coby spekulativní fikce a rozhodně ne coby biografie. Alternativní historie, kterou si na těchto stránkách vymýšlím, je místo, kde se obyvatelé viktoriánské Anglie setkávají s jinými výzvami a příležitostmi, než s jakými se střetávali ve skutečném životě, takže se z nich postupně stali velmi, velmi odlišní lidé. Svým historickým protějškům se vůbec nepodobají a neměli by být v žádném případě považováni za přesný obraz lidí, kteří opravdu žili.

Zejména bych chtěl vyjádřit svou úctu a obdiv současné generaci rodiny Tichborneových-Doughtyových. Stále žijí ve svém rodinném sídle Tichborne House a snaží se jej udržovat, což je obzvláště v těchto ekonomicky nesnadných časech velmi nákladný úkol. Také pokračují v tradici dobročinné slavnosti Tichborne Dole, při které během svátku Zvěstování Páně rozdávají mouku.

ČÁST PRVÁ

VE KTERÉ DUCH ZATOUŽÍ PO DIAMANTECH

Roger Tichborne jméno mé,

já hledám majek i renomé,

hlásají, že prý ztracen byl jsem na moři,

já říkám jim, ať lží tou už mě déle nemoří.

Kapitola 1

MUŽ Z MOSAZI

Nemalou odměnu získá každý, kdo poskytne informaci, která povede k objasnění osudu Rogera Charlese Tichbornea. Ten opustil 20. dubna 1854 Rio de Janeiro na palubě lodi La Bella a od té chvíle o něm nikdo neslyšel. Do Anglie však dorazila zpráva, že část posádky a pasažérů lodi stejného jména naložilo plavidlo směřující do Austrálie, nejspíše do Melbourne. Zda se zmiňovaný Roger Charles Tichborne nacházel mezi utonulými, nebo zachráněnými, není známo. V současné době by mu bylo okolo dvaatřiceti let, je neduživý, poměrně vysoký a má velmi světlé hnědé vlasy a modré oči. Pan Tichborne je synem nyní zesnulého sira Jamese Tichbornea a dědicem veškerých jeho statků.

INZERÁT V NOVINÁCH

CELÉHO SVĚTÁ 1861

Sir Richard Burton byl mrtvý.

Ležel na zádech ve vestibulu Královské zeměpisné společnosti, rozvalen u paty majestátního schodiště se zhrouceným droboučkým zrzavým básníkem na prsou.

Algernon Charles Swinburne, jemuž po tvářích proudily slzy a jehož smysly ošálil alkohol, rychle skládal nějakou elegii. Železo se koneckonců nejlépe kuje ještě žhavé.

Zvedl hlavu, až mu vlasy v mihotavém světle plynových lamp ohnivě vzplály, a vysokým hlasem zadeklamoval:

Což nevíš, nad kým dnes Anglie i svět celý lkají?

Vždyť na divokých cestách svých každou světa lest vždy prohlédl – i pasti, jež se v jeho koutech tají, pročež dnes proň než člověkem spíše bohem jest.

Škytl.

Pod rukou ucítil na Burtonově saku bouli ve tvaru placatky. Pokradmu začal soukat prsty do kapsy.

„Náš Bůh zpola, odvážný a dychtivý,“ pokračoval, popotahuje nosem, „vždy přijít na kloub…“

„Otřesné!“ zaburácel hlas z vrcholku schodiště.

Swinburne vzhlédl.

Na odpočívadle stál sir Roderick Murchison. Působil dojmem velitele.

„Jděte s těma rukama někam, Algy,“ ozvalo se šeptem.

Swinburne pohlédl dolů.

Burton měl otevřené oči

„Otřesné chování!“ zahromoval Murchison znovu.

Předseda Královské zeměpisné společnosti důstojně a rozvážně sestupoval dolů. Záda měl rovná, jako by spolkl pravítko. Holá hlava se mu leskla. Procházel kolem portrétů velkých cestovatelů: Jamese Cooka, sira Waltera Raleigha, Johna Franklina, sira Francise Drakea – posledně zmiňovaný obraz visel trochu nakřivo, neboť jej zasáhla kolem letící Burtonova noha, Williama Hovella, Munga Parka a dalších.

„Takové způsoby tu nestrpím, Burtone! Toto je vážená vědecká instituce, a ne nějaká proklatá krčma někde v East Endu!“

Swinburne upadl na záda, když se jeho přítel, bývalý voják, cestovatel a vyzvědač, nyní lingvista, učenec, spisovatel, šermíř, zeměpisec a králův agent se potácivě zvedl na nohy a mírně se pohupujíc nasupeně zíral na Murchisona, svého někdejšího podporovatele.

„Takže vy jste živý?“ zabručel básník a zmateně hleděl na svého přítele.

Při pěti stopách a jedenácti palcích vypadal Burton díky širokým ramenům, hlubokému hrudníku a štíhlé atletické postavě vyšší. I při tom, jak byl opilý, z něj vyzařovala síla. Měl černé hypnotické oči, nápadné lícní kosti a agresivně vystrčenou bradu. Měl také krátké černé vlasy, sčesané dozadu, divoký knír a rozeklanou ďábelskou bradku. Levou tvář mu znetvořila hluboká jizva, která mu trochu stahovala spodní víčko, tu pravou hyzdila jizva menší; obě pak označovaly dráhu somálského kopí, které mu prošpikovalo obličej během katastrofální výpravy do Berbery.

„Jste opovrženíhodný ochlasta!“ vyštěkl Murchison, když došel na spodní schod. Jeho úzkoprsý výraz náhle zjihl. „Nezranil jste se?“

„Na to, abyste mě zničil, budete potřebovat něco lepšího, než je kotrmelec ze schodů!“ zasyčel v odpověď Burton.

Swinburne se namáhavě zvedl z podlahy. Byl maličký, ramínka měl jako sešlapaný rýč a měřil jen pět stop a dva palce. Hlava s kšticí rezatých vlasů, usazená na tak droboučkém tělíčku, se zdála být skutečně obrovská. Měl světle zelené oči a byl hladce oholen. Ve svých čtyřiadvaceti letech vypadal mnohem mladší.

„Hrome,“ zaskřehotal. „Teď tu elegii budu muset použít na někoho jiného. Kdo poslední dobou umřel? Někdo pozoruhodný? Líbila se vám, Richarde? Myslím, že ta část s tím ‚Na divokých cestách svých…‘ se na vás obzvlášť hodila.“

„Buďte zticha, Swinburne!“ vybuchl Murchison. „Já se vás nepokouším zničit, Burtone, pokud se to snažíte naznačovat. Henry Stanley měl ohledně vyjasnění nilské otázky lepší financování. Nezbývalo mi moc možností než přidat podporu Společnosti k tomu, co už mu daly jeho noviny.“

„A teď zmizel!“ zavrčel Burton. „Kolik létajících strojů se ještě bude muset nad oblastí afrických jezer ztratit, než vám dojde, že se tam dostanete jedině po svých?“

„Tohoto problému jsem si dobře vědom, pane, a řeknu vám, že jsem na něj Stanleyho upozorňoval. Na tom, že si vezme rotorníky, trvaly jeho noviny!“

„Pchá! Já tu oblast znám lépe než kdokoli v celém britském impériu, ale vy jste považoval za správné poslat tam nějakého připitomělého novináře. Kdo bude další, Murchisone? Třeba nějaké tanečnice z varieté?“

Sir Roderick ztuhl. Založil si ruce na prsou a ledově odvětil: „Samuel Baker chce – stejně jako John Petherick – zorganizovat záchrannou výpravu, ale ať už pošlu kohokoli, vy to nebudete, tím si můžete být jistý. Vaše dny v roli zeměpisce skončily. Což ovšem o vašich dnech v roli násosky podle všeho neplatí!“

Burton zatnul zuby, škubnutím si narovnal sako, zhluboka se nadechl, počkal, ztěžka vydechl, a všechna chuť k boji ho náhle přešla. Tichým hlasem řekl: „Sam i John jsou dobří chlapi. Schopní. S domorodci si umějí poradit. Omlouvám se, sire Rodericku, je pro mne těžké nechat to být. Pořád na nilskou otázku myslím jako na něco, co mám zodpovědět sám, ačkoli teď po pravdě řečeno zastávám novou a zcela odlišnou úlohu.“

„Ach ano. Slyšel jsem zvěsti, že pracujete pro Palmerstona. Je to pravda?“

Burton přikývl. „Je.“

„A jako co?“

„To je po pravdě těžko říct. Říkají mi králův agent. Je to něco na způsob vyšetřovatele.“

„Měl bych za to, že se na to dobře hodíte.“

„Snad. Ale pořád se zajímám o… no… pokud se o něčem doslechnete, pane…“

„Dám vám vědět,“ přerušil ho Murchison stroze. „Teď běžte. Dejte si někde kávu, ať vystřízlivíte. Mějte trochu sebeúcty, člověče!“

Předseda se obrátil a znovu vydusal po schodech nahoru; když míjel Drakeův portrét, narovnal jej.

Sluha přinesl Burtonovi se Swinburnem svrchníky, klobouky i hole a oba muži nejistě vyšli napříč vestibulem a dvojitými dveřmi ven.

Večer byl temný a vlhký, třpytící se odlesky denních přeháněk. Oblečením jim zacloumal mrazivý vítr.

„Káva ve Venetii?“ navrhl Burton, zapínaje si kabát.

„Nebo další brandy a trochu laškování?“ kontroval Swinburne. „Do Verbeny to není daleko.“

„Do Verbeny?“

„To je jeden dům se špatnou pověstí, kde vás metlou…“

„Kávu!“ prohlásil Burton.

Prošli Whitehall Place, zabočili na Northumberland Avenue a zamířili k náměstí Trafalgar Square. Swinburne si začal prozpěvovat písničku, kterou si sám složil.

Kdybys rozkoše paní byla a já bolesti králem, za láskou šli bychom spolu, hnali se za ní nahoru dolů. Na chodidla bys ji bila, až by tě prosila málem, kdybys rozkoše paní byla a já bolesti králem.

Svou roztřesenou fistulkou přitahoval nesouhlasné pohledy kolemjdoucích. Navzdory špatnému počasí a pozdní hodině byla kolem spousta lidí, především džentlmenů, přecházejících sem a tam mezi restauracemi a kluby ve městě.

„Zatracená práce,“ zaklel básník. „Myslím, že jsem zazpíval poslední verš místo toho prvního. Teď musím začít znovu.“

„Kvůli mně se neobtěžujte, prosím vás,“ zabručel Burton.

Kolem prosupěl velocipéd – nebo také penny-čtvrtpenny, jak vozítka pokřtil nějaký šprýmař –, pumpující z vysokého komínku do už tak hustého londýnského ovzduší páru.

„Zdra-víč-ko!“ zvolal řidič, když je míjel, roztřeseným hlasem, protože mu každičký hrbol na dlážděné ulici přenášelo obrovské přední kolo s gumovou páskou na páteř. „Co-co se-se tam na ná-městí d-děje?“

Burton zamžoural před sebe a pokoušel se zaostřit. Vepředu byl skutečně nějaký zmatek. Shlukl se tam dav a mezi cylindry zahlédl pohybující se kohoutí hřebínky přileb strážníků.

Popadl Swinburnea za paži. „Pojďte,“ pobídl ho, „podíváme se, kvůli čemu je všechen ten povyk.“

„Prokristapána, zpomalte, prosím vás!“ stěžoval si jeho společník, který musel na každý Burtonův krok udělat dva, aby mu stačil. „Takovýmhle tempem budu za chvíli děsivě střízlivý!“

„Abych nezapomněl, Algy, možná byste měl s těmi zmínkami o bozích a polobozích v případě mého skonu prokázat trochu větší zdrženlivost,“ zamručel Burton.

„Cha! Vy jste chlapík plný protikladů! Na jednu stranu to vypadá, že jste náboženstvími přímo posedlý, a na druhé straně, že vás odpuzují!“

„Pff! Dnes mě víc zajímají motivy pod povrchem – důvody, proč je člověk ochoten nechat se vést bohem, jehož existenci je přinejmenším nemožné dokázat, v horším případě jde o zjevnou smyšlenku. Připadá mi, že se v této době rychlého vědeckého a průmyslového pokroku stala vidina získávání vědomostí pro průměrného člověka něčím, co v něm vzbuzuje přílišné obavy, takže se tomu úplně vyhýbá ve prospěch víry. Víra nepotřebuje nic než slepou věrnost, zatímco vědění vyžaduje porozumění stále se rozrůstajícímu souboru informací. S vírou můžete přinejmenším tvrdit, že něco víte, aniž byste si své vědění musel tvrdě zasloužit!“

„Páni!“ vykřikl Swinburne. „Dobře řečeno, starý brachu! Dobře řečeno! Skoro jste ani nedrmolil! Zasloužil byste naplácat!“

„Myslíte zatleskat.“

„Já vím, co myslím. Ale Darwinova přirozená evoluce přece nepopíratelně způsobila, že Bůh zanikl, ne, Richarde?“

„Beze sporu. Což vyvolává otázku: jakému klamu se nevzdělané masy dobrovolně oddají teď?“

Kráčeli spolu, pošvihávajíce hůlkami, klobouky nasazené v bujarém úhlu. Burtona navzdory osvěžujícímu štípání vzduchu začínala bolet hlava. Rozhodl se, že si ke kávě dá brandy; třeba tu slabou pulzující bolest otupí.

Když došli na Trafalgar Square, zanořil se slavný cestovatel do davu a razil si rameny cestu skrz se Swinburnem v patách. Do cesty jim vstoupil se zdviženou rukou konstábl.

„Ustupte, prosím, pánové.“

Burton vytáhl peněženku a vyndal z ní tištěný průkaz. Ukázal jej policistovi, který okamžitě zasalutoval a couvl.

„Prosím za prominutí, pane.“

„Tady, kapitáne!“ zavolal hluboký, poněkud zastřený hlas. Burton spatřil svého přítele, inspektora Williama Trounce ze Scotland Yardu, jak stojí u soklu Nelsonova sloupu. Byli s ním dva lidé: mladý konstábl s tmavou kůží a – což bylo podivné – kdosi, kdo stál zcela nehybně a byl od hlavy k patě zahalen přikrývkou.

Trounce je přivítal srdečným podáním ruky. Byl to rozložitý, avšak laskavě působící muž, malý, ale široký v ramenou, se silnými údy a hrudníkem jak sud, třpytivýma jasně modrýma očima a velkým, nahoru zakrouceným hnědým knírem. Těžká hranatá brada výstižně naznačovala sklon k tvrdohlavosti. Na sobě měl tmavý oblek z česané vlněné příze a buřinku.

„Zdravím, chlapi!“ pozdravil je vesele. „Popíjeli jste, co?“

„To je to tak vidět?“ zamumlal Burton.

„No, přes náměstí jste to zrovna vzdušnou čarou nevzali.“

„Jsme na cestě na kávu ve Venetii.“

„Velmi moudré. Silnou, černou, se spoustou cukru. Tohle je konstábl Bhátí.“

Policista stojící po Trounceově boku řízně zasalutoval. Byl štíhlý, mladistvého vzhledu a docela pohledný.

„Už jsem toho o vás hodně slyšel, pane,“ vychrlil s lehkým indickým přízvukem. „Můj bratranec, velitel Krišnamurti, byl s vámi při té záležitosti v Old Fordu.“

Mluvil o nedávné bitvě, v níž Burton, Swinburne a spousta mužů ze Scotland Yardu bojovali proti technologům a zpustlíkům. Týto dvě normálně protichůdné skupiny – jedna oddaná vědeckému pokroku, ta druhá anarchistické revoluci – se spojily, aby se pokusily zajmout muže z budoucnosti, který se stal známým pod jménem Skákající Jack. Burton je porazil a jejich kořist zabil.

„Krišnamurti je opravdu správný chlapík,“ přikývl Swinburne. „Ale velitel? Oni ho povýšili?“

„Ano, pane. To je policejní hodnost.“

„Udělali z něj šéfa nově vytvořeného leteckého oddílu,“ dodal Trounce. „A po zásluze. Neznám nikoho, kdo by dokázal řídit rotomík tak, jako to dovede Krišnamurti.“

Burton souhlasně přikývl a zvědavě se podíval na tichou, nehybnou přikrývku.

„Tak co se tu děje, Trounci?“

Inspektor se obrátil ke svému podřízenému. „Vysvětlil byste to, prosím, konstáble?“

„Ovšem, pane.“ Mladý policista pohlédl na Burtona se Swinburnem a tmavé oči mu zářily vzrušením. „Je to úžasné! Hotový zázrak! Prakticky umělecké dílo! Ještě nikdy jsem neviděl něco tak komplikovaného a…“

„Pouze fakta, mladíku, prosím,“ zasáhl Trounce.

„Ano, pane. Promiňte, pane. Víte, pane kapitáne, tohle je můj rajón a náměstím procházím zhruba každých padesát minut. Dnes večer byl klid. Jako obvykle dělám obchůzky, ke hlášení nic moc, tedy kromě obvyklých prostitutek a ožralů… ehm…“

Bhátí se zarazil, odkašlal si, pak ještě jednou a vrhl prosebný pohled na svého nadřízeného.

William Trounce se zasmál. „Nebojte se, synku, kapitán Burton a pan Swinburne slavili, to je celé. Nemám pravdu, pánové?“

„Naprostou,“ potvrdil rozpačitě Burton.

„A já bych klidně slavil dál!“ prohlásil Swinburne.

Burton obrátil oči v sloup.

„Takže to šlo jako obvykle?“ obrátil se Trounce na Bhátího.

Konstábl přikývl. „Ano. Do služby jsem přišel večer v sedm a touhle cestou jsem prošel třikrát, aniž by se něco stalo. Při čtvrté obchůzce jsem si všiml, že se tady, kde teď stojíme, shromažďují lidé. Přišel jsem blíž, abych to prošetřil, a objevil tohle…“ Pokynul k zahalené postavě.

Trounce natáhl ruku a stáhl přikrývku.

Burton se Swinburnem zalapali po dechu.

„Krása, co?“ zvolal Bhátí.

Před nimi stál mechanický muž. Byl sestrojený z leštěné mosazi, štíhlý a zhruba pět stop a pět palců vysoký. Hlavu měl jako plechovku, nahoře a dole zploštělou, naprosto fádní, až na tři kruhovité oblasti vertikálně zasazené do přední části. Horní oblast vypadala jako maličké lodní okénko, skrz nějž bylo možné zahlédnout spoustu nehybných ozubených koleček, stejně maličkých, složitých a precizně zhotovených jako u strojku kapesních hodinek. Prostřední kroužek obsahoval síťovou mřížku a ten spodní byl prostě jen otvor, z něhož vyčnívaly tři velmi jemné, pět palců dlouhé drátky. Byly rovné a ve vánku slabě vibrovaly.

Krk se skládal z tenkých hřídelí a kabelů, otočných kloubů a pantů. Trup mechanického muže tvořil štíhlý válec. Z něj byly vyřezány pláty odhalující ozubená kola, pružiny, jemné klikové hřídelky, gyroskopy, setrvačníky a kyvadlo. Tenké, leč odolné paže ukončovaly ruce se třemi prsty. Nohy měly podobu pevných trubek, chodidla byla oválná a lehce vyklenutá.

„Je to krasavec, co?“ vydechl konstábl Bhátí. „Koukněte se sem, na bedra. Vidíte tuhle dírku? Sem se dává klíč.“

„Klíč?“

„Ano! Na natahování! Je to na klíček!“

„Tady Bhátí,“ pronesl inspektor Trounce, „je v Yardu amatérským technologem. Ze všech policistů v Londýně nemohl tuhle vymyšlenost objevit nikdo povolanější.“

„To tedy byla tady pro konstábla šťastná shoda náhod,“ prohodil Swinburne nenuceně.

„Je to můj koníček,“ rozplýval se mladý policista. „Chodím do společenského klubu, kde se vrtáme v přístrojích – snažíme se je zrychlit nebo různě přizpůsobit. Nebesa, ti chlapi by byli nadšením bez sebe, kdybych se tam s tímhle kouskem ukázal!“

Burton, který už začal mosaznou postavu zkoumat zvětšovacím sklem, se policisty nepřítomně zeptal, co udělal poté, co ji objevil.

„Lidí přibývalo – víte, jak se Londýňané houfují kolem všeho nezvyklého –, a tak jsem přivolal píšťalkou pomoc. Když se objevilo pár strážníků, pořádně jsem si ten mechanismus prohlédl. Musím přiznat, že jsem se nechal trochu unést, takže jsem nejspíš neupozornil Yard tak rychle, jak bych měl.“ Pohlédl na Trounce. „Promiňte mi to, pane.“

„A jak se sem tedy podle vás náš kovový přítel dostal?“ zeptal se Burton.

„Jak už jsem říkal, kapitáne, je na klíček. Myslím, že mu došlo péro. Ale hádat, proč chodil venku po ulicích, bych si netroufl.“

„Ale kdyby chodil po ulicích, určitě by upoutal pozornost dřív, než se sem dostal, ne? Viděl ho někdo přijít?“

„Trošku jsme se poptávali,“ řekl Trounce. „Zatím jsme našli čtrnáct svědků, kteří ho zahlédli jít přes náměstí, ale nikoho, kdo by ho viděl předtím.“

„Takže je možné – a snad dokonce pravděpodobné –, že jej na okraj náměstí někdo dovezl,“ navrhl Burton.

„To ano, kapitáne. Řekl bych, že je to nanejvýš pravděpodobné,“ souhlasil inspektor.

„Ale ulicemi mohl přijít i sám,“ prohlásil Bhátí. „Netvrdím, že to udělal – chci jen říct, že to zařízení podobnou navigaci zvládne. Vidíte tady uvnitř?“ Poklepal prstem na horní okénko na přední straně hlavy automatu. „To je babbage. Věřili byste tomu? Nikdy by mě nenapadlo, že se dožiju toho, že nějaký uvidím! Představte si, co tahle věcička stála!“

„Bebíč, konstáble?“ otázal se Trounce.

„Babbage (čti bebidž – pozn. překl.),“ zopakoval Bhátí. „Mimořádně složitá zařízení. Vypočítávají pravděpodobnost a na základě výsledků jednají. Nic podobnějšího lidskému mozku nikdo nevytvořil, ale tajemství jejich konstrukce zná jediný člověk – jejich vynálezce sir Charles Babbage.“

„On je docela samotář, že?“ vyzvídal Swinburne.

„Ano, pane, a excentrický misantrop. Má odpor k tomu, co označuje za ‚nevzdělané hordy‘, a zvlášť k hluku, který způsobují, takže se drží v ústraní. Každý z těchhle výpočetních strojů sestavuje ručně a dává do nich výbušné nástrahy, aby nikdo nemohl zjistit, jak fungují. Každý pokus takový počítač rozebrat skončí explozí.“

„Na takové věci by měl být zákon!“ zabručel Trounce.

„Jde mi o to, že když je tenhle mosazný chlapík natažený, je téměř jistě schopen činit základní rozhodnutí. A tady to…“ ukázal Bhátí k prostřednímu otvoru na hlavě stroje, „… je podle mě mechanické ucho. Myslím, že byste tomu vynálezu mohl dávat hlasové příkazy. A vsadil bych se, že tohle…“ škrtl o vyčnívající drátky, „…je nějaké smyslové zařízení. Něco na způsob tykadel můry.“

Trounce si sundal buřinku a poškrabal se na hlavě.

„Takže si to vyjasněme: někdo vyhodí tohohle natahovacího chlapa na kraji náměstí. Vynález dokráčí až k Nelsonovu sloupu a pak mu dojde péro, takže se zastaví. Sejdou se lidé. Podle těch, se kterými jsem mluvil, se sem ten stroj dostal jen asi pět minut předtím, než jste se na scéně objevil vy, konstáble. A vy jste tu…?“

„Teď zhruba hodinu, pane.“

„Zhruba hodinku. Moje otázka tedy zní, proč se vlastník našeho muže ještě nepřišel přihlásit o svůj majetek?“

„Přesně tak!“ souhlasil Bhátí. „Samotný babbage má cenu stovek liber. Proč ho tu někdo nechává?“

„Že by nevyšel nějaký pokus?“ nabídl řešení Swinburne. „Třeba majitel zkoušel jeho orientační smysl. Vysadil ho tu, vrátil se zpátky domů, do dílny, laboratoře nebo tak něco a čeká tam, až se sám vrátí. Až na to, že tu zatracenou věc pořádně nenatáhl!“

Burton si pohrdavě odfrkl. „To je směšné! Kdyby vám patřilo – nebo kdybyste vynalezl – něco tak drahého, přece byste to neopustil a nedoufal, že vás to najde, kdyby existovala i ta nejnepatrnější možnost, že to nedokáže!“

Začaly padat dešťové kapky.

Trounce podrážděně pohlédl na černé nebe bez hvězd.

„Konstáble Hoare!“ zavolal, a z davu se vynořil policista s hustým obočím a mohutným knírem a kráčel k nim.

„Pane?“

„Běžte na služebnu v Saint Martin`s Lane a zapřáhněte koně do nějakého povozu. A přijeďte s tím zpátky. Okamžitě!“

„Ano, pane!“

Konstábl odešel a Trounce se znovu obrátil k Burtonovi.

„Nechám ho převézt do Yardu. Samozřejmě k němu budete mít kdykoli přístup.“

Králův agent si přitáhl límec těsně ke krku. Teplota klesala a on se třásl zimou.

„Děkuju vám, inspektore,“ řekl, „ale jen jsme šli okolo. Myslím, že to není nic, do čeho bychom museli strkat prsty. Ale je to podivné, to přiznávám. Dáte mi, prosím vás, vědět, jestli se o to někdo přihlásí?“

„Určitě.“

„V tom případě na shledanou. Pojď Algy, mažeme do Venetie. Potřebuju si dát to kafe!“

Mohutně stavěný cestovatel a podměrečný básník opustili policistu, protlačili se davem a zamířili k ústí Strandu. Když do slavné hlavní ulice vešli, změnilo se mrholení v liják, který jim vybubnovával na cylindry vojenský pochod a stékal z jejich obrub.

Burtonova bolest hlavy se zhoršovala; začínal být unavený a necítil se dobře.

Kolem projel velocipéd; jak déšť dopadal na komínek, hlasitě to syčelo.

Kdesi v dálce zakvílela siréna – výstražný signál kraba popeláře, že se chystá dezinfikovat silnici proudem horké páry. V tomhle počasí to bylo plýtvání časem, ale krabi byli automatizovaní a s řinčením se pohybovali po Londýně každou noc a za každých podmínek.

„To je dobře, že mosaz nereziví,“ poznamenal Swinburne, „jinak by tohle počasí znamenalo pro toho mechanického chlapíka jistou smrt.“

Burton se zastavil.

„Co je?“ zeptal se jeho asistent.

„Máte pravdu!“

„No jistě že mám. Je to slitina mědi a zinku.“

„Ne, to ne! S tím, že je to shoda náhod!“

Swinburne poskakoval nahoru a dolů. „Co? Cože? Richarde, mohli bychom, prosím vás, vypadnout z toho zpropadeného deště?“

„Až moc velká shoda náhod!“

Burton se otočil a vyrazil zpět k Trafalgar Square.

„Jdeme už pozdě!“ zahulákal přes rameno.

Swinburne upaloval za Burtonem, ale pomalu na něj ztrácel. „Co tím myslíte? Pozdě na co?“

Žádnou odpověď nedostal.

Vřítili se na náměstí a vrátili se k Trounceovi a Bhátímu. Druhému z mužů se zatím podařilo otevřít nejhořejší dvířka v hlavě automatu a teď nakukoval dovnitř na babbage.

„Vy jste se vrátili! Podívejte se na tohle, pane kapitáne!“ vyzval Burtona, když Burton dorazil vedle něj. „Na vnitřním okraji tohohle otvoru je osm maličkých přepínačů. Možná nějakým způsobem upravují chování přístroje, ne? Každý se dá přepnout nahoru, nebo dolů, kolik by to tedy bylo kombinací…?“

„To je jedno!“ štěkl králův agent. „Povězte mi, kudy vede trasa vaší obchůzky, konstáble!“

„Mojí obchůzky?“ Bhátí vypadal zmateně.

„Co se děje?“ chtěl vědět Trounce.

Burton inspektora ignoroval. Oči mu dychtivě plály.

„Vaší obchůzky, člověče! Tak už se vymáčkněte!“

Konstábl si posunul přilbu z očí. Po zádech uniformy mu čůrkem stékala dešťová voda. „Tak dobře,“ řekl. „Odtud pokračuju po Cockspur Street a pak do Whitcomb Street. Dojdu až na křižovatku s Orange Street a potom zahnu doleva a jdu dál, dokud nedorazím do Mildew Street. Znovu zatočím doprava, k těm pracím na zpevňování břehů podzemní řeky, vejdu od Saint Martin’s Lane a šlapu si to zpátky na náměstí.“

„A to vám trvá padesát minut?“ vyzvídal Burton.

„Když si vezmete všechny ty uličky, do kterých strčím nos, a všechny ty vchody do obchodů, které musím zkontrolovat, a podobně, tak ano.“

„A významná místa na trase? Místa, která kontrolujete nejsvědomitější?“

„Co to má znamenat, pane kapitáne?“

„Prostě mi odpovězte, člověče, sakra!“

„Udělejte, co vám říká, mladej,“ přikázal Trounce.

„Tak dobře. Na rohu Cockspur Street stojí hlavní pobočka Bright Empire Bank, ve Whitecomb Street je banka Satjágraha, v Orange Street pak Treadwellova pošta a hned naproti VALCHRPA…“

„Valchrpa?“

„Výcviková akademie pro labutě, chrty a papoušky.“

„Aha. Pokračujte, prosím.“

„Na rohu Mildew Street je klub Svazu enochiánů, ty výkopy dělají na druhé straně, a když pak jdete Saint Martin’s Lane, je tam banka Scrannington, obchodník s diamanty Brundleweed, obchod s bicykly Pride-Manushi, Boydovy starožitnosti a obchodník s uměním Goddard. To je vše. Samozřejmě je tam spousta dalších míst, ale na těchhle si dávám při kontrole zvlášť záležet.“

„Trounci, vezměte Bhátího a jděte po jeho trase od Cockspur Street,“ přikazoval Burton. „Algy a já to vezmeme opačným směrem, po Saint Martin’s Lane.“

Trounce se zamračil, zvedl ruce, pokrčil rameny a zeptal se: „Ale proč? Co vlastně hledáme?“

„Copak to nechápete?“ vykřikl Burton. „Tenhle zatracený krám…“ udeřil do mosazné postavy holí, až to hlasitě zařinčelo, „… není nic jiného než návnada! Ať ho na náměstí vysadil kdokoli, věděl, že Bhátího okouzlí a že ho Bhátí jako správný fanda pozorně prozkoumá dřív, než přivolá z Yardu pomoc, a že než se vrátí ke svým obchůzkám, uběhne spousta času!“

„A krucinál!“ zvolal Trounce. „Chcete říct, že někde probíhá zločin? Pojďte, konstáble!“

Odstrčil přihlížející, poručil jednomu seržantovi poblíž, aby kovového muže hlídal, a uháněl s Bhátím k ústí Cockspur Street.

Sir Richard Francis Burton a Algernon Swinburne vyrazili k okraji náměstí a pokračovali lijákem do Saint Martin’s Lane.

Díky adrenalinu vystřízlivěli, ale hlava Burtona bolela stále intenzivněji a jeho údů se začal zmocňovat důvěrně známý třes – pozůstatky z Afriky. Byl to blížící se záchvat malárie, a pokud se Burton brzy nedostane zpátky do svého bytu, aby jej potlačil dávkou chininu, nebude moci v příštích dnech vytáhnout paty.

Minuli policejní stanici a kývnutím pozdravili konstábla Hoareho, který po straně vozovky zapřahal ztrápeně vypadajícího policejního koně do povozu.

Plynové lampy po celé délce uličky skomíraly, protože jejich kryty na takový liják nestačily. Svítilo jich už jen několik, a hluboké stíny a proudy deště omezovaly viditelnost jen na několik yardů.

O kousek dál oba muži dorazili ke Goddardovi a nahlíželi skrz mřížovou noční roletu do výlohy za ní.

„Pro pána krále!“ vyhrkl vzrušeně Swinburne. „Mají tam Rossettiho a já mu seděl modelem! To musím Dantemu říct. Ten bude šťastný jako blecha!“

Dante Gabriel Rosseti byl zakládajícím členem pravých libertinů – nejidealističtější frakce kasty libertinů a protiváhy neblaze proslulých zpustlíků. Také byl jedním z Bratrstva prerafaelitů, společenství umělců, kteří si stanovili cíl tvořit díla, jež by na „duchovní“ rovině komunikovala s obyčejným člověkem – otevřené zpochybnění současného trendu propagandy. Prerafaelity obdivovalo jen málo lidí. Tisk si z Rossetiho a jeho kohorty utahoval a zesměšňoval je a tvrdil, že se umělci dovolávají něčeho, co neexistuje, poněvadž obyčejní lidé – pracující třída – cokoli, co by připomínalo dobře vyvinutý smysl pro vlastní duchovnost, postrádají.

Swinburne se se skupinkou často stýkal a při několika příležitostech pro jejich obrazy pózoval. Překvapilo ho, že Goddard se malé plátno na středověké téma, zachycující básníka jako rytíře s plamennou kšticí a s kopím v ruce usazeného na statném oři, odvážil vystavovat. Je třeba přiznat, že se polovina obrazu skrývala za komerčnějším portrétem zesnulého Francise Galtona, který byl vyobrazen, jak třímá injekční stříkačku a široce se usmívá pod slovy: Sebezdokonalení! Ani neštípne!

V obchodě bylo ticho a tma, dveře zamčené, výloha neporušená.

„Pojďme dál,“ řekl Burton. „Rossettiho nikdo krást nebude.“

Kolem prorachotil staromódní, koněm tažený uzavřený kočár – pořád ještě byly běžné –, postříkal jim nohavice vodou a zmizel v šeru. Klapání koňských kopyt však kupodivu dunělo dál a zdálo se, že vůbec neodpovídá velikosti onoho zvířete.

„Supertahoun,“ poznamenal Swinburne a Burtonovi došlo, že se jeho asistent nemýlí; těžký klapot vůbec nepřicházel od koně u kočáru, ale od jednoho z obrovských supertahounů, které vyšlechtili eugenikové, biologická odnož kasty technologů. Jeden byl zjevně nedaleko, ale sotva si to Burton pomyslil, zvuk se ztratil v dálce.

Boydovy starožitnosti, jež se nalézaly na druhé straně, byly stejně jako Goddardův obchod zamčené a nedotčené.

„Nic se tu neděje,“ prohlásil Swinburne, zatímco šli dál. „Proboha, Richarde, jsme v zoufalé situaci – oba jsme nasáklí, a to nikoli alkoholem!“

„Bezva!“ odvětil Burton. „Myslel jsem, že už jsem vás od té flašky odnaučil.“

„To ano, ale pak jste mě k ní zase zlákal! Od toho povyku se Skákajícím Jackem jste nebyl střízlivý víc než dva dny!“

„Za což se omlouvám. Myslím, že ve mně vztek vyvolaný tou nilskou záležitostí probouzí mé horší já.“

„Vykašlete se na to, Richarde. Afrika už vám může být ukradená.“

„Já vím, já vím. Já jen… že lituji chyb, které jsem během své výpravy nadělal. Přál bych si, abych se mohl vrátit a napravit je.“

Kolem spěšně prošel jakýsi muž, prskající nadávky, neboť mu sílící vítr obrátil deštník naruby.

Swinburne úkosem pohlédl na svého přítele. „Myslíte vrátit se fyzicky do Afriky, nebo vrátit se časem? Co to do vás, proboha, vjelo? Poslední dobou jste nabručený jak medvěd.“

Burton našpulil rty, vrazil si hůl do ohbí lokte a zastrčil si ruce do kapes.

„Montague Penniforth.“

„Kdo?“

„Byl to kočí – takový ten typ ‚sůl země*. Věděl, kde má ve společnosti místo, a ačkoli bylo tvrdé a odměna malá, snášel ho bez reptání.“

„A?“

„A já ho z jeho světa vtáhl do toho svého. Zabili ho, a byla to moje vina.“ Burton pohlédl na svého druha, oči tvrdé, tvář zachmuřenou. „William Stroyan, Berbera 1854. Podcenil jsem domorodce. Myslel jsem, že na náš tábor nezaútočí. Zaútočili. Zabili ho. John Hanning Speke. Loni se raději střelil do hlavy, aby se mi nemusel postavit v diskusi. Teď má místo půlky mozku nějakou mašinu a jeho myšlenky nejsou jeho. Edward Oxford…“

„Ten chlap, co sem skočil z budoucnosti.“

„Ano. A který nepředvídatelně proměnil minulost. Snažil se to napravit, a já ho zabil.“

„To byl Skákající Jack. Byl šílený.“

„Jenže já měl sobecké motivy. Prozradil mi, kam směřuje můj život. A já mu zlámal vaz, abych zcela vyloučil možnost, že svůj úkol třeba splní. Nechtěl jsem být oním mužem, který se zapsal do jeho historie.“

Plahočili se promočenými odpadky a zvířecími výkaly. Tento konec Saint Martin’s Lane kupodivu zatím žádný krab popelář nenavštívil.

„Kdyby byl naživu, Richarde,“ řekl Swinburne, „technologové a zpustlíci by ho byli bývali využili, aby manipulovali časem ke svým účelům. Ztratili bychom vládu nad svým osudem.“

„Cožpak není nejniternější podstatou osudu, že nám vládu upírá?“ opáčil Burton.

Swinburne se usmál. „Vážně? V tom případě musí odpovědnost za smrt pana Pennifortha – i za ta ostatní neštěstí, o kterých jste se zmiňoval – ležet na osudu, a nikoli na vás.“

„Což ze mě dělá jeho nástroj. Bismilláh! Přesně tohle jsem potřeboval!“

Burton se zastavil a ukázal na průčelí jednoho obchodu. „Tady je Pride-Manushi, ten obchod s bicykly.“

Prozkoumali dveře i výlohy řečeného podniku. Žádné světlo neviděli. Všechno bylo zajištěno. Zašilhali dovnitř mezerami v kovové roletě. V obchodě se nic nepohybovalo, všechno bylo v pořádku.

„Další je Brundleweed,“ zamumlal Burton.

„Božínku! Vůbec se nedivím, že se chcete vrátit na černý kontinent!“ prohlásil Swinburne a přitáhl si límec svrchníku. „Přinejmenším je tam teplo. Ať jde ten déšť ke všem čertům!“

Znovu přešli ulici. Když vystoupili na chodník, vyšel ze stinného vchodu žebrák. Byl neupravený a oblečení měl pochybné. Tvář mu lemovala záplava šedivějících vlasů a bylo docela zjevné, že hřeben či kostka mýdla mu příliš neříkají.

„Přišel jsem vo práci, pánové,“ zasípal, pozvedaje placatou čepici na pozdrav, a odhaluje tak lysou hlavu. „A taky mi to zatraceně svědčí. Proč jsem si, sakra, vybral, že budu zatracenej filozof, ptám se vás, když se mi to v hlavě skoro pokaždý pomíchá? Nevyšetřili byste třípenci?“

Swinburne vylovil za kapsy minci a hodil ji pobudovi. „Tu máte, starý brachu. Vy jste byl filozof?“

„Jsem vám zavázanej. Jo, to byl, mládenečku. A tady máte za tu svojí minci jednu radu: v životě jde jen o přežití těch nejzpůsobilejších a moudrej člověk nesmí zapomínat, že je sice potomek minulosti, ale taky rodič zpropadený budoucnosti. Na každej pád…“ kousl do třípence a strčil ji do kapsy, „… mý jméno je Spencer a seznámit se s váma bylo pro mě vopravdový potěšení. Brej večír, pánové!“

Znovu pozvedl čapku a stáhl se na zápraží, kam na něj déšť nemohl.

Burton se Swinburnem pokračovali v obchůzce.

„To byl ale zvláštní chlapík!“ přemítal Swinburne. „Tady je Brundleweed. Zdá se, že je tu klid.“

Opravdu se zdálo, že je tam klid. Roleta byla dole, výloha netknutá, světla zhasnutá.

„Zajímalo by mě, jak si vedou Trounce s Bhátím,“ řekl Burton. Zkusil dveře. Ani se nehnuly. „Vypadá to, že je všechno v pořádku. Pojďme ke Scrannington Bank.“

Dotíral na ně studený vítr a do obličeje je řezal příval vody. Stáhli si obruby klobouků dolů a límce kabátů vyhrnuli nahoru, byl to však ztracený případ.

Burton se nekontrolované třásl. Věděl, že zítra to s ním bude špatné.

Před nimi se tyčila banka. Byla to velká špinavá a pochmurná stavba. Voda vyrývala potůčky do povlaku sazí, který ji pokrýval.

Swinburne vyhopsal po schodech nahoru a zkusil zamřížované dveře. Bylo zavřeno. Všechna okna kryly okenice.

„Tohle vážně není moc podnětné. Myslím, že se honíme za přízrakem,“ stěžoval si básník. „Kolik je?“

„Za chvíli půlnoc, řekl bych.“

„Rozhlédněte se, Richarde. Všichni zmizeli. Nezahlédli jsme dokonce ani jediné automatizované zvíře. Muži, ženy i zvěř už jsou zachumláni ve svých teplounkých suchoučkých postýlkách! A zločinci taky!“

„Nejspíš máte pravdu,“ odvětil mrzutě Burton, „ale měli bychom pokračovat, dokud se znovu nesetkáme s Trouncem.“

„Dobrá! Dobrá! Když to říkáte,“ zareagoval Swinburne a podrážděně rozhodil rukama. „Pamatujte si ale, prosím vás – pro případ, že by v budoucnu došlo na podobnou situaci –, že být promočený až na kost a mrznout do morku kostí není ten druh bolesti, který mám rád. Štípnutí pevné rákosky ano! Štípání hustého lijáku ne! Co je to?“ Ukázal přes silnici na oplocenou plochu u křižovatky. Za nízkou bariérou vládla černočerná tma.

„To je Mildew Street,“ vysvětloval Burton. „Pojďme se tam podívat. To jsou ty práce na zpevňování břehů podzemní řeky.“

Opět přešli Saint Martin’s Lane a naklonili se přes po pás vysoký zátaras. Vůbec nic neviděli.

Burton vytáhl z kapsy natahovací příruční svítilnu, zatřásl jí, aby se otevřela, a pak jí pootočil. Z boků vynálezu se do deště rozlilo světlo. Burton svítilnu přidržel nad plůtkem a osvítil blátivou jámu. Vodou nasáklá zem se svažovala k ústí šachty, z níž vyčníval vrcholek žebříku. Po svahu zurčely pramínky vody, mizející v širokém otvoru.

„Koukněte!“ zvolal Burton a ukazoval k políčku bláta nad svahem, přímo za zhrouceným úsekem oplocení na straně do Mildew Street.

„Myslíte ty stopy?“ pokrčil rameny Swinburne. „No a?“

„Nebuďte hloupý, sakra!“ zavrčel Burton. „Jak dlouho v tomhle počasí asi vydrží stopy v blátě?“

„Panenko skákavá! Už chápu, co chcete říct!“

„Jsou čerstvé. Některé ještě ani nevyplnila voda.“

Oba muži přešli kolem bariéry ke zbořené části. Burton si sedl na bobek a pozorně stopy zkoumal.

„Nepřipomínají vám něco?“ otázal se.

„Vypadá to, jako by do toho bahna někdo otiskl nějaká plochá železa,“ povšiml si básník. „Proboha, to jsou ale hluboké stopy. Ať je udělal kdokoli, musel být hodně těžký. Jsou oválné, ne ve tvaru boty. Páni! Ten mechanický muž!“

„Ten z Trafalgar Square to nebyl,“ uvedl na pravou míru Burton. „Ten měl nohy čisté a tyhle stopy vznikly v době, když už stál u sloupu. Tady byli další mechaničtí muži – tři. A myslím, že před necelou čtvrthodinou. A podívejte se, kdo byl s nimi!“

Burton pohnul svítilnou. Světelný kruh sklouzl po blátě a ustálil se na řadě velikých, širokých a velmi hlubokých podlouhlých stop. Ten, kdo – nebo co – je udělal, měl zjevně tři nohy.

Swinburne stopy okamžitě poznal. „Brunel!“ vykřikl. „Isambard Kingdom Brunel! Paroman!“

„Ano. Vidíte, jak jsou jeho stopy u šachty hluboké? Je zřejmé, že tam čekal, zatímco ti tři mosazní muži slézali dolů. Zajímalo by mě, co měli za lubem.“ Burton překročil popadaná prkna ohrady a obrátil se na svého asistenta. „Jdu se tam podívat. Vy utíkejte za tím chlapíkem Spencerem. Dejte mu další třípenci, zeptejte se ho, jestli neviděl v okolí něco neobvyklého, a potom se vraťte a počkejte na Trounce a konstábla Bhátího. Běžte! Nesmíme už plýtvat časem!“

Swinburne se rozběhl pryč.

Burton se přikrčil a snížil těžiště, aby na kluzkém povrchu lépe udržel rovnováhu. Začal se s vysoko zdviženou svítilnou pomalu sunout dolů, opíraje se o hůl. Kolem něj šuměl déšť. Napadlo ho, zda dělá dobře. Brunel a jeho mechaničtí společníci prchali – ale od čeho? O co jim šlo?

Urazil polovinu krátké vzdálenosti k šachtě, když pod ním ustřelily nohy. Plácl sebou na záda a nezadržitelně klouzal k ústí šachty, otáčeje se na stranu, až bokem narazil do vrcholku žebříku, který byl naštěstí ke stěně šachty přišroubován. Cítil, jak jeho ramena na vodou nasáklém jílu mění směr a do díry jej to žene po hlavě. Bez přemýšlení pustil hůl a vymrštil ruku. Ta se sevřela kolem jedné příčky; Burton ji pevně stiskl. Jeho tělo se ve vzduchu otočilo, zhouplo se dolů a udeřilo do žebříku. Síla nárazu mu vyrazila dech, jeho sevření povolilo. Padal, ale pak se zachytil další příčky. Ramenem mu prolétla bolest. Hůl zarachotila na pevném povrchu kdesi dole.

Zahrabal nohama po opoře, a když se bezpečně držel, chvíli vyčkával a celý se třásl. Ze rtů mu mimoděk vyklouzl sten.

Připadal si slabý a nemocný. Na čele se mu navzdory chladnému počasí sbíraly krůpěje potu.

Svítilna zhasla.

Posunul se, aby získal bezpečnější postavení, a pootočil vynálezem. Ten se prskavě probral k životu; Burton jej spustil podél kolene dolů a kousek pod sebou objevil cihlový chodník.

Vedle něj proudila řeka; rychle se ženoucí hnědá hladina se vzdouvala a pěnila.

Burton sestoupil dolů; dírou nahoře se kolem něj řinula voda. Odstoupil od žebříku, protáhl si ruku, zašklebil se, pak sebral hůl a posvítil si kolem sebe, přičemž zjistil, že se nachází v malé části nově budovaného vyzděného tunelu. Zdivo po obou stranách dál ustupovalo nestabilně vyhlížející chodbě s měkkými stěnami, zpevněnými dřevem, kam až dohlédl – což nebylo daleko.

Chodník vedl podél řeky a ztrácel se ve tmě. Po něm se sem a tam táhly troje blátivé oválné stopy.

Vydal se po nich.

Tok řeky rozhodně nebyl přímý, ale cestovatel byl přesvědčen, že cestou k Temži zůstává řeka více méně pod Saint Martin’s Lane.

O pár okamžiků později došel k otvoru vykrojenému do stěny po jeho levici. Kolem byly poházeny velké kusy kamene a cestu na druhé straně blokovala hromada štěrku. Pohled na podlahu Burtona ujistil, že tudy tři mechaničtí muži prošli, takže do díry vstoupil a překonal krátký úsek hrubě vykopaného tunelu.

Ten byl proražen do neosvíceného a vlhkého podzemí jakési budovy, až na kusy rozbitých přepravních beden, rezavou železnou kostru postele a starou komodu prázdného. Rozmazané bahno tvořilo na zaprášené podlaze cestičku k otevřeným dveřím a schodišti za nimi.

Zlehka našlapující králův agent vystoupal nahoru. Nad schody byly další dveře, které opatrně otevřel. Jeho lampa osvítila něco, co vypadalo jako dílna. V rohu stál veliký sejf. Dvířka trezoru kdosi vytrhl a zdeformovaná odložil na podlahu poblíž. Sejf byl prázdný.

Burton prošel do chodby a vstoupil do další místnosti, která se – jak zjistil – nacházela v přední části budovy. Okamžitě ji poznal. Už ji viděl skrz bezpečnostní roletu. Byl to Brundleweedův obchod – obchod s diamanty.

Vrátil se k sejfu a prozkoumal jej.

„Vybraný!“ řekl tiše. „Ale proč by Brunei – nejvychvalovanější inženýr impéria – kradl diamanty? To nedává smysl!“

Veřejnost měla za to, že Isambard Kingdom Brunei zemřel roku 1859 na mrtvici. Považovala jej za jednoho z největších Angličanů, kteří kdy žili. Nevěděla však, že se ve skutečnosti stáhl do mobilního život udržujícího zařízení a z něj stále řídí nejrůznější projekty technologů.

„Na co si to, sakra, hraje?“ mumlal si Burton.

Nic víc tu dělat nemohl – a čím déle tu prodléval, tím dál se Paroman a jeho tři pomocníci na klíček dostanou.

Otočil se a utíkal cestou, kterou sem přišel, zpět. Trvalo jen chvíli, než dorazil k žebříku a vyšplhal po něm.

Když vystrčil hlavu do deště, kdosi na něj zavolal: „Burtone! Burtone! Pospěšte si, člověče!“

„Trounci? Jste to vy? Podejte mi ruku, prosím vás.“

„Počkejte tu!“

Zamžoural skrz liják a spatřil zmateně se pohybující postavy, klouzající po svahu k němu. Překvapilo jej, když se z deště vynořil filozof Spencer.

„Zdravíčko, šéfe! Natáhněte ručku a my vás ve vteřince dostanem ven!“

„Zdravím, pane Spencere! Tady, chopte se konce mé hole!“ A natáhl svou hůl k pobudovi, který ji pevně sevřel.

Burton se vyšplhal nahoru a chytil se Spencera za zápěstí. Viděl, že žebráka drží Trounce a toho zase na oplátku Bhátí.

Swinburne nedržel nikoho, ale poskakoval na opačné straně ohrady a vřískal: „Nepouštějte ho! Nepouštějte ho!“

Lidský řetěz vytáhl Burtona z jámy, přes padlou ohradu a na chodník.

„U Jupitera!“ prohodil Trounce. „Na vás je tedy pohled!“ Burton se na sebe podíval. Od hlavy k patě byl pokrytý bahnem. Cítil se stejně hrozně, jako vypadal, bolest, která se mu uhnízdila v kostech, však ignoroval, pootočením zhasl svítilnu, strčil ji do kapsy a seznámil ostatní s tím, co zjistil: „Je to loupež diamantů. Probourali si ze břehu té podzemní řeky tunel k Brundleweedovi.“

„Pravda!“ vydechl konstábl Bhátí. „Starý Brundleweed dostal před pár dny velkou zásilku! Ti darebáci museli utéct s hotovým jměním!“

„A míří na západ!“ prohlásil Trounce.

„Jak to víte?“ zeptal se Burton.

„Pan Spencer je viděl!“ prozradil mu Swinburne.

Burton se obrátil na pobudu. „To mi vysvětlete!“

„Stál tu jeden z těch velikejch stěhovacích vozů, šéfe. Jeden z těch, co je tahaj ty vobrovský tažný koně. Neviděl jsem, že by se tu něco dělo, ale vodfrčel si to pořádně nezvyklým tempem jen chviličku předtím, než jste přišli.“

„My jsme ho slyšeli!“ potvrdil Burton.

„A kolem nás projel po Orange Street!“ řekl Trounce. „Bůh ví, kde je teď. Ten už nechytíme!“

„Děláte si legraci?“ vykřikl Burton. „Jak by nám mohl takhle velký kůň ujít. Vždyť je to opravdová hora!“

„To je pravda, ale rychle se pohybující hora, která se v tuhle chvíli už mohla vydat kterýmkoli směrem!“

Králův agent se náhle otočil a vyrazil po Mildew Street pryč.

„Za mnou!“

„Cože? Hej! Kapitáne Burtone!“ volal za vzdalující se postavou inspektor. „Zatraceně! Pojďte, Bhátí!“

Oba policisté se rozběhli za královým agentem. Swinburne je následoval a po něm i Spencer, který si řekl, že se skupinkou zůstane, doufaje, že by mu to mohlo vynést další třípenci.

Vřítili se do Orange Street a Trounce neuběhl daleko, než před sebou spatřil Burtona, jak buší na dveře a huláká: „Jménem krále, otevřete!“

Inspektor budovu poznal. Jen několik minut předtím ji kontroloval: VALCHRPA, tréninkové středisko pro automatizovaná zvířata.

Okamžitě mu došlo, co má Burton v úmyslu.

„Tady policie!“ zavolal horlivě. „Otevřete dveře!“

Zaslechl odtahování závory.

Dorazili ztěžka oddychující Swinburne a Spencer.

Dveře se maličko pootevřely a kdosi přiložil oko ke škvíře. „Já už jsem spala!“ protestoval ženský hlas.

„Madam, jsem inspektor William Trounce ze Scotland Yardu. Tohle jsou mí společníci a potřebujeme vaši pomoc!“

Dveře se otevřely o něco víc a odhalily mladou ženu v županu, noční čepičce a trepkách. Měla ráznou oválnou tvář a hnědé oči.

„Co tím myslíte?“

„Máte tady nějaké vycvičené labutě?“ otázal se příkře Burton.

„Ano. Ne. Tedy ne úplně, ale šest už jich je dost blízko. Tedy blízko ukončení výcviku.“

„Pak vám bohužel musíme čtyři zrekvírovat.“

„Pět,“ opravil jej Spencer.

Žena vypadala ohromeně, očima těkala z Burtona na Trounce a zpět.

„Prosím vás, madam,“ řekl Trounce poněkud mírněji. „Je to naléhavé. Škodu vám nahradíme.“

Žena ustoupila. „Pojďte raději dál. Jmenuji se Maysonová, Isabella Maysonová.“

Vešli dovnitř.

Slečna Maysonová zapálila petrolejku a přidržela ji nahoře. „Dobrotivé nebe! Co se vám stalo?“ zalapala po dechu, když si všimla Burtonova blátem pokrytého oděvu.

„Nevadilo by vám, kdybych vám to vysvětlil později, slečno Maysonová? Opravdu nemáme času nazbyt.“

„Dobře. Tudy, prosím.“ Zvedla ze stojanu deštník a vedla je chodbou. „Obávám se, že abychom se dostali k labutím, budete muset projít kolem papoušků.“

Bhátí se zazubil a řekl: „My policisté jsme na trochu nadávek zvyklí. Takže ten problém ještě nevyřešili, co?“

„Touhle místností, pánové. Klece jsou za ní. Ne, konstáble… ehm…?“

„Bhátí, slečno.“

„Ne, konstáble Bhátí, nevyřešili. Počkejte chvilku.“ Zastavila se u dveří, pohrála si se svazkem klíčů, našla ten správný a zasunula jej do zámku.

„Připravte se,“ doporučila jim se smutným úsměvem. Otevřela dveře a všichni jimi prošli.

Z přeplněných klecí lemujících místnost se ozvala exploze urážek. „Chcankohlti! Tvarohový palice! Smraďoši! Šilhavý paviáni! Uslintaný nemehla! Vychlastaný ksichti! Nadmutý špekouni! Tupý vejškrabci! Vypatlaný komedianti! Nevychovaný ovcolechti! Neohrabaný červi! Hnusný kašpaři! Slizolizové!“

Byl to ohlušující řev, který ani na chvíli nepolevil, když dlouhou místností procházeli ke dveřím na opačném konci.

„Promiňte!“ křičela zplna hrdla slečna Maysonová. „Snášejte to jako muži.“

Swinburne se zahihňal.

Papoušci poslíčci představovali jednu z prvních praktických aplikací eugenické vědy, kterou britská veřejnost přijala. Člověku jen stačilo zajít na poštu, říci jednomu z jejich ptáků zprávu, jméno a adresu, a papoušek vzlétl, aby sdělení doručil. Jak adresu ti barevní tvorečkové našli, netušil nikdo kromě eugeniků, papoušci to ale vždy dokázali.

Byla tu však jedna potíž.

Papoušci uráželi a slovně napadali každého, na koho narazili. Zprávy byly neustále úmyslně připepřovány vulgaritami, které do nich odesílající nevložil. Přesto se ukázalo, že si lidé systém oblíbili, zvláště když se u některých ptáků projevovalo poměrně zábavné nadání tvořit zcela nesmyslná slova, která však zněla urážlivě. Tyto „nové urážky“ byly ve společnosti velkou módou. Samotného Swinburnea nedávno jeden papoušek, který mu doručil pozvání na čtení poezie u lorda Haverleigha, nazval blekotavým rozkuřtlouštěm. Swinburne se tomu řehtal několik dní. Jste srdečně zván – ty blekotavej rozkuřtloušti – na večer smradlavý poezie a chcankovýho vína…

Ptáci s nevymáchaným zobákem ilustrovali problém, který eugeniky sužoval od samého počátku. Pokaždé, když vědci u nějakého druhu vyšlechtili nějakou modifikaci, přinesla s sebou neočekávané vedlejší účinky. Obří tažní koně kupříkladu vůbec neovládali své měchýře a střeva a produkci měli v obou oblastech nadměrnou. Což se ukazovalo v londýnských již tak špinavých ulicích jako vážný problém do chvíle, kdy inženýrská odnož technologů vynalezla automatizované mechanické čističe, všeobecně známé coby „krabi popeláři“, aby se s problémem vypořádaly.

„Babocucové! Ochablý brady! Blátožrouti! Huhňavý vandráci! Moulové! Špinavý gauneři! Nadutý špínopytlové! Klínočuchové! Breptavý cvoci! Štěňohryzové!“

Muži v závěsu za slečnou Maysonovou dorazili na druhou stranu místnosti. Mladá žena odemkla dveře, rozrazila je a provedla je skrz. Dveře se za nimi s prásknutím zavřely, slečna Maysonová se o ně opřela a otevřela deštník. „Tak to, myslím, docela stačilo! Omlouvám se, pánové.“

Stáli na velmi rozlehlém, deštěm bičovaném dvoře u řady klecí. V každé kleci bylo na výšku postavené kolo. A v každém kole byl pes – samý chrt –, uhánějící, co mu nohy stačily. Muselo jich tu být přinejmenším dvacet a v rachotu otáčejících se kol utonulo dokonce i šumění deště.

Tito chrti byli známí jakožto kurýři a tvořili druhou polovinu britské poštovní služby. Zatímco papoušci vyřizovali mluvené zprávy, psi doručovali dopisy, pobíhajíce od dveří ke dveřím s listovní zásilkou jemně přidržovanou v zubech. Oni s běháním vlastně přestat nemohli, takže i když dorazili na doručovací adresu, klusali na místě, dokud jim nebyl dopis, který nesli, odebrán. Byli to také nenasytní jedlíci, a každý, kdo jejich služeb využil, měl povinnost je nakrmit.

„Zrovna šli spát,“ řekla slečna Maysonová a pokynula ke zvířatům.

„Oni běhají ve spánku?“ divil se Swinburne.

„Ano, proto jsem jim také nechala dát do klecí ta kola. Je to lepší, než aby mi běhali kolem dvora. Labutě jsou tamhle.“

Ukázala na opačný konec ohrazeného pozemku, kde v posadách s vysokou střechou postávalo devět labutí, tak velikých, až se tajil dech. Jejich hlavy byly zavěšeny ve výšce zhruba patnácti stop na konci elegantně zakřiveného krku. Korálkovitýma očima sledovaly přicházející skupinku.

„Nebojte se. Jsou už téměř ochočené.“

„Téměř?“ otázal se pochybovačně Trounce. „To mě zrovna moc neuklidňuje.“

„Kdyby byly divočejší, uštíply by vám hlavu, než byste stačil říct švec. Agresivita je jim vrozená.“

Trounce si prsty hladil knír.

„Ale čtyři jsou už dost krotké, aby mohly létat, ne?“ chtěl vědět Burton.

„Pět,“ dodal Spencer.

„Ano, pane, i když se s nimi možná budete muset trochu poprat. Jsou maličko tvrdohlavé.“

„Tak je pojďme zapřáhnout. Musíme pracovat rychle.“

Slečna Maysonová přešla k přístřešku, odkud vytáhla postroje a velké složené komorové draky. Pak vzala dlouhou tenkou rákosku, vrátila se k posadám a pomocí prutu vyhnala ven pětici obrovských bílých ptáků.

„Dolů!“ přikázala a přetáhla jednu z labutí prutem po boku. Ta si poslušně dřepla a slečna Maysonová našim mužům ukázala – zatímco nad ní Spencer přidržoval deštník –, jak mají ke kořeni ptákova krku připevnit dlouhé otěže a vést mu je přes záda dozadu. Swinburne, který už na labutích létal, jí pomáhal zapínáním přezek na koncích dlouhých kožených popruhů kolem nohou ptáka a připínáním konců opačných ke komorovým drakům, které rozkládali Burton s Trouncem.

„Hledejte kraby popeláře,“ instruoval králův agent své společníky při práci.

„Proč kraby popeláře?“ zeptal se zmatený Trounce.

„Všiml jsem si, že se na tomhle konci Saint Martin’s Lane neuklízelo,“ odvětil Burton. „A teď vím proč. Kraby popeláře odlákal ten supertahoun. Víte přece, jak je ty krámy rády sledují a uklízejí po nich hnůj. Odvažuji se tvrdit, že jdou po jeho stopě!“

„Dobrá úvaha, kapitáne!“ zvolal policista.

Slečna Maysonová pomohla konstáblu Bhátímu do draka. Usadil se na plátěné sedátko, vysoké boty zasunul do třmenů a chopil se otěží. Mladá žena mu ukázala, jak má ptáka ovládat.

O pár minut později už bylo všech pět mužů na svých místech. Slečna Maysonová couvla. „Momentíček!“ vykřikla. „Počkejte tu – mám nápad!“

Rozběhla se přes dvůr zpátky do výcvikového střediska. „Co má za lubem?“ zavrčel hněvivě Burton, ale ještě to ani nedořekl, a slečna Maysonová se znovu vynořila a pospíchala k nim.

V ruce držela malého modro-žlutého papouška.

„Všichni doručovací papoušci mají identifikační směrovací čísla,“ vysvětlovala. „Tohle je POX JR5. Je z nového chovu. Pokud vás zná, dokáže vás najít. Nepotřebuje ani vaši adresu. Můžete ji použít ke komunikaci mezi draky. Labutím stačí – ze všech mých ptáků je nejrychlejší. Představte se jí!“ Natáhla ruce s papouškem postupně ke každému z mužů. „Kapitán Richard Burton.“

„Smradlavej mordýři!“ hvízdl pták.

„Inspektor William Trounce.“

„Neohrabanej šašku!“ pípl pták.

„Algernon Charles Swinburne.“

„Úchylnej negramote!“ zakdákal pták.

„Konstábl Šjamdži Bhátí.“

„Sralbotko!“ vřískl pták.

„Herbert Spencer.“

„Andělská tvářičko!“ broukl pták.

„Proboha!“ zvolala slečna Maysonová. „To byl kompliment?“

Burton si odfoukl. „Prosím vás,“ řekl, „na tohle nemáme čas!“

Slečna Maysonová mírně přikývla a posadila papouška Burtonovi na rameno. Papoušek si přidřepl a Burton cítil, jak se mu do mokrého svrchníku zarývají maličké drápky.

„Hodně štěstí!“ popřála jim mladá žena a poodstoupila. „Zítra se zastavte, konstáble – musíte mi to všechno vyprávět!“ Bhátí se usmál a kývl. „Běžte se dovnitř usušit,“ radil. „Máte úplně promočené trepky!“

Sir Richard Francis Burton práskl otěžemi tak, jak mu to slečna Maysonová ukázala. Jeho labuť roztáhla křídla, popoběhla pět kroků a s mocným máváním se vznesla do vzduchu. Kožené řemeny postrojů se rozvinuly, plazivě vyrazily za labutí, s trhnutím se napnuly, a Burtonův drak vystřelil vzhůru.

Králův agent, násilně vražený do plátěného sedadla, zjistil, že do mokrého vzduchu stoupá pozoruhodnou rychlostí. Do tváře mu zabubnoval déšť. Jeho labuť se spirálou zvedala stále výš, a když se Burton otočil, viděl, že jeho spolupracovníci stoupají za ním.

Pronásledování vypuklo!

Kapitola 2

NÁČRT UTOPIE

Používáme-li neadekvátní data, chybujeme mnohem méně, než když nepoužíváme data vůbec žádná.

SIR CHARLES BABBAGE

Vodou obtěžkaný vzduch zabodával Burtonovi do tváře ledové jehličky, ale Burtonovi bylo navzdory tomu, že neměl klobouk – jako ostatní si jej totiž uložil do prostorné kapsy v zadní části draka –, nepříjemné horko – znamení, že se jeho malarická horečka rychle rozvíjí. Snažil se zůstat soustředěný, přesto se jej plíživě zmocňoval podivný pocit, že se rozpadá.

„Zatracenej lumpoksichte,“ zamumlala POX JR5.

Pět obřích labutí začalo kroužit nad západním koncem Orange Street. Viditelnost byla v dešti mizerná, a tak je muži naváděli nízko nad střechy, až na Swinburnea, jemuž činilo ovládání neukázněného ptáka problémy i přes to, že z nich byl nejzkušenějším letcem. Teď byl kdesi nahoře, v závoji nízkých mraků.

Ukázalo se, že stopování supertahouna je snazší, než Burton předpokládal.

Stopu zahlédl Bhátí. Stočil svou labuť vedle té Burtonovy, jenže let draků na koncích dlouhých řemenů byl kvůli větru a bičujícímu dešti neobyčejně nevypočitatelný, takže nebylo možné dorozumět se voláním.

Burton oslovil papouška. „Pox! Zpráva pro konstábla Šjamdžiho Bhátího. Začátek zprávy. Co je? Konec zprávy. Leť.“

Pestrobarevný pták odstartoval z Burtonova ramene. O pár vteřin později, když se konstáblův drak prořítil kolem toho jeho nahoru, spatřil Burton, že poslíček už mladému policistovi vřeští do ucha.

Cestovatel si poposedl a pokusil se svůj dopravní prostředek stabilizovat. Počasí bylo na létání prachbídné!

Papoušek se vrátil. „Zpráva od dutohlavýho slinty konstábla Šjamdžiho Bhátího!“ vypískl. „Začátek zprávy. Podívejte se vpravo, soplolovove – ti zatracení krabi popeláři jsou rozlezlí po celém Haymarketu. Konec zprávy.“

Burton Pox řekl, aby se zprávou zaletěla k Trounceovi, Swinburneovi a Spencerovi. Pak přiměl labuť, aby se stočila doprava nad Haymarket. Přeletěl nad čtyřmi z těch velikých osminohých pouličních uklízečů na páru a zahlédl pátého na konci Piccadilly. Trhl otěžemi, zatočil doleva a držel se této dopravní tepny. Prolétl kolem šestého kraba, sedmého, osmého a pak se před ním vytvořil Green Park. Devátý krab popelář odklízel před exkluzivním hotelem Parthenon horu kouřící koňské mrvy; dál, až ke křižovatce Hyde Park Corner, neviděl ani jediného.

Pox se mu vrátila na rameno.

Obkroužil proti směru hodinových ručiček po okraji Green Park, mžouraje do šera.

Tamhle!

Obrovský stěhovací vůz byl v parku, nedaleko pomníku královny Viktorie, a supertahoun se tyčil před ním.

Když se Burton ohlédl, uviděl za sebou své spolupracovníky. Swinburneův pták se náhle s hlasitým troubením vyřítil z mraků a střemhlav klesal do parku k zemi. Draka za ním to vleklo korunami stromů, které jej trhaly a páraly, až z něj nakonec nic nezbylo. Burton viděl, jak se droboučký básník odráží z větve na větev a padá ze stromů na zem.

Burton od srdce zaklel, zpomalil labuť, přitáhl ji do prudké zatáčky a sletěl níž nad svého přítele.

„Nebolí vás něco?“ zahulákal, když s plácáním křídel prolétal kolem.

Znovu zatočil a letěl zpět.

„Ano!“ ozval se zdola slabý hlásek. „Bylo to vzrušující!“

Burton žasl nad ovladatelností labutě; opět se s ní ve vzduchu otočil a ještě jednou přeletěl nad Swinburnem.

„Sežeňte nějaké strážníky!“ volal. „Seberte ten stěhovák!“

Nabral výšku, vytřel si déšť z očí a znovu se připojil k ostatním, kteří kroužili nad obrovským vozem. Vzadu mohli vidět rozměrnou postavu Isambarda Kingdoma Brunela. Právě vykládal čtyři stroje a jeho tři mechaničtí lidé mu pomáhali.

Při pohledu na Paromana Burton jako pokaždé užasl.

Nejslavnější a nejúspěšnější inženýr na světě stál na třech mechanických nohách s několika klouby. Nohy měl namontováné na podvozek ve tvaru horizontálního disku upevněného ke spodku těla. Tělo připomínalo sud ležící na boku, s vypouklými výstupky po obou stranách.

Z každého výstupku vycházelo devět paží se třemi klouby a každou z paží ukončoval jiný nástroj, od jemných prstíků po sekáče, vrtáky, kladiva, klíče a svářečky.

Další vypouklina vyrůstala z vrchní části Brunelova těla. I z ní se natahovaly paže – celkem šest –, tyto však připomínaly spíše chapadla, dlouhá a pružná. Každá z nich končila svěrákovitou rukou.

Otvory na nejrůznějších místech sudovitého těla vykukovala otáčející se ozubená kola a na jednom rameni se pomalu zvedal a zase klesal jakýsi píst. Na tom druhém pumpovalo nahoru a dolů cosi, co připomínalo měchy, a Burton z předchozí zkušenosti věděl, že to vydává ohavný pískavý zvuk.

Toto masivní zařízení udržovalo Brunela naživu – ale co ten člověk uvnitř. Jak dýchal, viděl, slyšel či jedl? A kolik lidskosti si ještě udržel?

Králův agent – a s ním i Swinburne, Trounce a dva až tři další lidé – si uvědomoval, že některé z inženýrových nedávných aktivit jsou nejen eticky pochybné, ale možná i překračují hranice zákona. Jak ale řekl sir Richard Mayne, vrchní komisař policie ve Scotland Yardu: „Nebylo by moudré zatýkat národního hrdinu, člověka, který udělal – a v tajnosti dál dělá – pro impérium mnoho dobrého, pokud nemáme o jeho zločinech přesvědčivý a nezvratný důkaz.“

A takový důkaz zatím na obzoru nebyl.

Burton překvapeně hvízdl. Právě mu došlo, co Brunel se svými pomocníky dělá. Rozbalovali a rozkládali ornitoptéry.

„Zpráva pro inspektora,“ řekl. „Začátek zprávy. Mají ornitoptéry. Netuším, jak moc jsou tyhle labutě rychlé, ale čeká je zkouška. Konec zprávy. Leť.“

Pox se vrhla z draka.

Ornitoptéry byly spolu s plynem plněnými vzducholoďmi a elektromotory obecně považovány za jeden z vynálezů technologů, které nikam nevedou – dobré v teorii, nikoli však v praxi. Týto okřídlené stroje létaly velmi rychle a mohly urazit ohromné vzdálenosti bez doplnění paliva, jenže je nikdo nedokázal ovládat; lidské reakce nebyly jednoduše dost rychlé, aby vykompenzovaly nestabilitu, jež jim byla vlastní. Navrhovalo se, že by je mohl řídit babbage, ale počítací stroje byly vzácné a nemožně drahé. Až na to, pomyslel si Burton, že tři z nich jsou v tuhle chvíli dole s Brunelem. Všechny byly umístěny v mechanických tělech a každé z těch těl nasedalo do sedla jedné ornitoptéry.

Létající stroj, který patřil inženýrovi, byl obrovský – největší tohoto typu, jaký kdy cestovatel viděl –, což bylo nutné, měl-li unést Brunelovu ohromnou váhu.

Ornitoptéry začaly rolovat vpřed a čtyři labutě nad nimi se vrhly střemhlav dolů.

Papoušek se vrátil na Burtonovo rameno.

„Zpráva od smradlavýho tchoře inspektora Trounce!“ zavřeštěl. „Začátek zprávy. Použijte pistoli. Sestřelte ty zatracené ornitoptéry, ty debilní blátomozku, ale toho hnusáka Brunela vynechte. Konec zprávy.“

Burton si přendal pravou otěž do levé ruky a z kapsy svrchníku vytáhl revolver Smith & Wesson. Řídit labuť jednou rukou bylo obtížné a drak se divoce houpal. Kvůli houpání, dešti a větru se zdálo, že přesný výstřel bude nemožný. Ruka se mu navíc třásla nastupující horečkou. Zoufale namířil zbraň zhruba směrem k ornitoptérám a stiskl kohoutek. Jeden ze strojů vzápětí zmizel v kouli páry a parkem se rozlehla ozvěna hlasitého výbuchu. Do vzduchu vylétla roztočená mosazná hlava a jen těsně minula labuť Herberta Spencera.

„Šťastná rána!“ zamumlal Burton. „Musel jsem trefit tlakový kotel!“

Tři zbývající ornitoptéry zrychlily po trávě, chrlíce z komínů páru a mávajíce křídly. K Burtonovým uším dolehlo klapání; stoje se vznesly do vzduchu a nabraly rychlost.

Od Trounceova a Bhátího draka se ozvaly výstřely, a jeden z létajících vynálezů náhle sklouzl stranou, převrátil se, zřítil se zpět na zem a rozdrtil mechanického pilota pod sebou. Když Burton prolétal kolem, na okamžik zahlédl rozdrcenou a cukající se postavu.

Vystřelil další kulku, schoval revolver do kapsy, sevřel otěže oběma rukama, mocně jimi práskl a pobídl labuť k vyšší rychlosti.

Ornitoptéry, mávající křídly tak rychle, že se z křídel staly jen rozmazané skvrny, se naklonily doprava, stočily se a zamířily k severu. Nabraly výšku a zmizely v mracích. Labutě je následovaly.

Burton byl strašně mokrý. Zuby mu drkotaly a nezvladatelně se třásl.

Otřel si obličej do ohbí lokte, a když vzhlédl, zjistil, že se neočekávaně vynořil v čistém, suchém a nehybném povětří.

Vrstva mraků se pod ním propadla a dolů zářil měsíc v úplňku, který přebarvil hořejšek vzdouvající se oblačné fronty na zářivě stříbřitě šedou. V téhle výšce nepršelo a skoro tu nefoukalo, Burtonův drak se okamžitě zklidnil a přešel do hladkého letu; nepříjemné kličkování a houpání, kterým se jejich pronásledování doposud vyznačovalo, zmizelo.

Brunelův stroj mával křídly před Burtonem. Ale kde byl jeho společník?

Burton pohlédl doprava a spatřil Bhátího a Spencera. Podíval se doleva, uviděl Trounce – a vykřikl, aby ho varoval! Pozdě!

Ornitoptéra přeživšího mechanického muže se shora vrhla rovnou na Trounceovu labuť. Kovové křídlo se zařízlo ptákovi do krku a hladce mu oddělilo hlavu.

Ornitoptéra se obloukem odpoutala a bezhlavé ptačí tělo se zřítilo dolů do mraků, vlekouc draka za sebou.

Burton viděl, jak Trounce okamžik před tím, než zmizel v mlze, trhl za bezpečnostní pás a uvolnil draka od labutě.

Burton si oddechl. Jeho přítel se bezpečně snese na zem, přestože po přistání bude možná trochu otřesený a potlučený.

Zatočil blíž ke svým dvěma zbývajícím společníkům. Jeho hlas se tady, nad úrovní špatného počasí, dobře nesl: „Kam letěla?“

„Nevím!“ křičel Bhátí a díval se nahoru a kolem sebe.

„Dolů do toho mraku!“ zavolal Spencer. „Zaletěla rovnou pod toho vašeho zatracenýho draka, šéfe! Byla… ááá!“

Zdola vystřelila ornitoptéra a prolétla přímo postrojem, kterým byl filozof-pobuda k ptákovi připřažen. Spencer se propadl se svým drakem dolů a labuť, kterou teď nikdo neřídil, se otočila a vracela zpět stejnou cestou, kterou sem přilétla.

Burton chňapl po revolveru, chvíli s ním zápolil, ale nakonec mu vypadl z rukou. Zaklel a pohlédl na konstábla, doufaje, že si jeho momentální slabosti nevšiml. Nevšiml. Bhátí se rozhlížel sem a tam a pátral na obloze po útočníkovi, který je napadl.

„Letí na vás shora!“ vykřikl policista a ukázal vzhůru.

Králův agent divoce škubl otěžemi a strhl svého nesouhlasně troubícího ptáka ostře doleva. Bhátího revolver dvakrát štěkl, když kolem prolétla klesající ornitoptéra, které se jen těsně nepodařilo srazit s Burtonovým drakem. Nepřátelský letoun se ve vzduchu otočil a vystoupal vedle konstáblovy labutě. Pilot, usazený v jejím sedle, se otočil, aby se na obřího ptáka podíval. Vyděšená labuť zareagovala s agresivitou, která byla pro její druh typická. Šlehla krkem do strany, sevřela mosaznou hlavu v zobáku a odtrhla ji od mechanických ramen.

Bhátí zajásal, jeho radost však netrvala dlouho. Nikým neřízená ornitoptéra se svezla na Bhátího ptáka. Kovová a masem pokrytá křídla se střetla, a konstábla zalila krvavá sprcha. Labuť vykřikla a začala padat; ornitoptéra se vedle ní propadla do vývrtky, nechávajíc za sebou spirálu páry.

„Hodně štěstí, kapitáne!“ zavolal Bhátí a trhl za bezpečnostní popruh. Zmizel dole za Burtonovým drakem.

Paroman vpředu získal trochu náskok a stočil se lehce k jihu.

Burtonovým tělem projel prudký třas. Burton zatnul zuby.

„Dobrá, Bruneli,“ procedil mezi nimi chraptivě. „Teď jsme to jen ty a já.“

Práskl otěžemi.

Pronásledování pokračovalo nad mraky přes deštěm bičovaný Londýn. Burton se zoufale snažil, aby se mu nezatoulaly myšlenky. Přemýšlel, kde je asi jeho někdejší společník na cestách John Hanning Speke, a vzpomínal na dobu, kterou spolu strávili v Africe. Vzpomínka se změnila v halucinaci; z plátěného sedátka komorového draka se stala plátěná nosítka, která se pohupovala, jak ho v nich nesli domorodci. Viděl, jak se nad ním sklání Speke a stříká mu z čutory na horečkou rozpálené čelo vodu.

„Už to nepotrvá dlouho, Dicku,“ říkal Speke. „Do soumraku jsme v Udžidži. Tam se můžeme chvíli vyležet a dát se trochu dohromady, než se pustíme do důkladnějšího průzkumu jezera. Zbytek odpoledne to bude snadná procházka, starý brachu. Plochá savana. Už žádné močály. Je tu spousta divoké zvěře. Dnes ráno jsem střelil tři gazely a pět supů!“

Střílení. Vždycky střílení! Bože, jak Speke zabíjení miloval!

Voda mu dál stříkala do tváře.

Dost!

Speke nepřestal. Kapky dopadaly s větší silou a celého ho promáčely.

Vytrhl se ze spánku.

Bismilláh! Kde je Brunel?

Rozhlížel se sem a tam, rozzuřený sám na sebe, a zjišťoval, že se propadl zpět do mraků. Hněvivě přitáhl otěže a vyvedl ptáka znovu nahoru.

Když se znovu vynořil do čistého vzduchu, zahlédl ornitoptéru vlevo před sebou. Klesala. Letěl za ní, opět jej pohltil opar. O pár vteřin později už si jím pohazoval vítr s deštěm. Když se podíval dolů na ulice pod sebou, nic nepoznával, dokud nezahlédl známá místa Muswell Hill a Alexandra Park. Sledoval, jak Brunel ornitoptéru stáčí širokým obloukem a přistává v Priory Parku, menším políčku zeleně na jihovýchodě.

Když králův agent park pomalu obletěl, slétl nízko nad stromy, které jej ohraničovaly, a když pod ním zmizely, zatáhl za bezpečnostní popruh. Prudce klesal od labutě, svět udělal divoký kotrmelec, země se vzedmula a děsivý náraz ho zbavil vědomí.

***

Burton otevřel oči.

Proč leží v dešti? Proč je zabalený v nějaké látce? Proč…?

Paměť se mu vrátila.

Pohnul se, překulil, odstrčil plátno a polámané vzpěry stranou, klekl si, vyzvracel se. Celý se třásl.

Šmátral kolem sebe, dokud nenašel kapsu draka a nevyprostil z ní svou hůl se stříbrnou hlavicí v podobě levhartí hlavy. Ztěžka se o ni opřel a vytáhl se na nohy.

Na rameno se mu třepotavě snesla POX JR5.

Burton vylovil z kapsy kapesník a otřel si ústa. Když kapesník odtahoval, spatřil na čtverci bavlněné tkaniny deštěm zředěnou krev. Sáhl si na obličej, kde na kořeni nosu nahmatal hlubokou řeznou ránu. Přidržel si na ní látku a klopýtal přes bažinatý trávník do blízkého houští.

Opřel se o kmen nějakého stromu. Ohavně ho bolela hlava.

„Pox. Zpráva pro inspektora Trounce,“ zachroptěl. „Začátek zprávy. Brunel přistál v Crounch Endu, v Priory Parku. Je v převorství. Rychle sem přileťte. Přiveďte svoje lidi. Konec zprávy. Leť.“

Papoušek si pohrdavě odfrkl a vydal se na cestu.

Burton, ukrytý ve stínech nahloučených stromů, pohlédl přes trávník na odpudivou starou stavbu. Před jejími velikými dvoukřídlými dveřmi stála Brunelova velká ornitoptéra. Na kovový trup vynálezu hlasitě bubnoval déšť a z komínku se vinuly úponky páry.

Králův agent se napojil na svůj pozoruhodný rezervoár sil, který ho dostal z tolika riskantních podniků, přeběhl trávník a skluzem se ukryl za strojem. Přesunul se podél jeho boku, přikrčil se pod zohýbaným křídlem a naklonil se, aby se podíval směrem k fasádě převorství.

Předtím se otevřely vstupní dveře, a teď se z nich linulo světlo. Do zorného pole řinčivě vstoupil Paroman. Zacinkaly zvonky – Brunelův nezvyklý a téměř nesrozumitelný mechanický hlas. Burton, který měl na jazyky neobyčejně dobré ucho, dokázal rozeznat slova: „Pojďte z toho deště, kapitáne.“

„Tolik ohledně mého utajení,“ zabručel si Burton.

Napřímil se a s námahou vykročil ke vchodu. Brunel vypustil obláček výfukových plynů a ustoupil stranou.

„O své bezpečí se nebojte,“ zazvonil inženýr, když Burton vstoupil dovnitř. „Pojďte se ohřát ke krbu. Rád bych, abyste se tam s někým seznámil.“

Vnitřek budovy byl kompletně renovován tak, aby se do něj Brunel vešel. Stavba měla původně tři patra, teď ale přežilo jen nejvyšší podlaží. Dvě spodní propojili v jeden obrovský prostor přerušovaný vysokými železnými vzpěrami, jež nahradily nosné zdi. Podél zdi vlevo od Burtona stoupalo úzké schodiště bez zábradlí.

Vpravo, za dřevěnými zástěnami v indickém stylu, viděl kusy zdobeného nábytku rozestavěné na vzorovaných koberečcích a veliký vyzděný krb, ve kterém se přívětivě mihotaly plameny. Právě k této části pokynula jedna z Paromanových paží s několika klouby.

„Kde jsou ty diamanty, Bruneli?“ chtěl vědět Burton.

Ozvalo se vrčení převodů a zvedla se další paže. Svěrka na jejím konci držela několik plochých kazet na šperky.

„Tady. Vysvětlení vás čeká u krbu. Trvám na tom, abyste se šel usušit, sire Richarde. Jestli odmítnete, něco hrozného si uženete.“

Ta hrozba se nedala přeslechnout.

Burton se otočil a nejistě přešel do zařízené oblasti, procházeje kolem ponků pokrytých malými strojky, nástroji, vrtáky, mosazným kováním, ozubenými kolečky a pružinami. Obešel zástěny a podíval se na postaršího muže usazeného v koženém křesle. Byl holohlavý, scvrklý, se zapadlýma očima a bledou kůží s jaterními skvrnami – zcela nepochybně sir Charles Babbage.

„U lorda Harryho!“ zvolal starý vynálezce nakřáplým skřípavým hlasem. „Nejste nemocný? Vypadáte na smrt unaveně! A jste promočený až na kůži, člověče! Posaďte se, proboha!

Přitáhněte si to křeslo blíž k ohni. Bruneli! Bruneli! Pojďte sem!“

Burton si opřel hůl ze strany o krb a zhroutil se do křesla.

Paroman přidusal, zvedl několik zástěn a dal je bokem. Tyčil se nad oběma muži.

„Kde je vaše dobré vychování?“ zeptal se Babbage. „Nalijte siru Richardovi brandy!“

Brunel se přesunul ke kabinetu a s ohromujícím citem – vzhledem k jeho obrovskému tělu – z něj vyndal dvě skleničky a křišťálovou karafu. Nalil štědré dávky, vrátil se a podal každému muži jednu sklenku. Burton a Babbage je přijali a Brunel udělal několik kroků dozadu. Se syčením unikající páry si přidřepl a zcela znehybněl – až na rytmické supění měchů.

„Vrzy vrz! Vrzy vrz!“ okomentoval to Babbage. „Hrozný rámus! Ani na chvilku to nepřestane. A celý večer ten déšť do oken! Cupity cup! Cupity cup! Jak má člověk přemýšlet? No tak, kopněte to do sebe, Burtone! Co je to, proboha, s vámi?“

Burton se napil brandy. Okraj skleničky mu zachřestil o zuby. Vytáhl z kapsy poskvrněný kapesník a utřel si jím krev z obličeje a zlehka osušil ránu na nose.

Vzdychl, hodil zrudlý čtverec bavlněné látky do krbu a zamručel: „Malárie.“

„Můj milý brachu, to je mi moc líto! Můžu pro vás něco udělat?“ vyptával se Babbage.

„Mohl byste mi to vysvětlit, pane.“

„Vysvětlit vám to mohu, sire Richarde, a až tak učiním, obávám se, že zjistíte, že vaše pronásledování Brunela a svévolné zničení tří mých strojů na výpočet pravděpodobnosti představovaly vážnou chybu.“

„Mé jednání podnítila skutečnost, že skvělý inženýr Brunel zřejmě klesl až k obyčejné loupeži.“

„Mohu vás ujistit, že nic obyčejného na ní nebylo, což by vám měla dostatečně naznačit moje ochota obětovat jeden ze svých výpočetních strojů coby vějičku, nemyslíte? Na něco se vás zeptám: naplňuje krádež diamantů znaky zločinu, když z ní budou mít užitek miliony lidí – vlastně celé impérium? Než mi odpovíte, smím vám připomenout, že podobnou otázku často používá britská vláda, aby ospravedlnila olupování celých zemí?“

Burton pozvedl ruku. „Zastavte. Sám tvrdím, že tohle šíření takzvané civilizace není nic moc jiného než invaze a útlak, rabování a zotročování, ale kdybyste mě zabil, nechápu, jak to souvisí se sprostou loupeží v obchodě obchodníka s diamanty!“

Babbage se tiše zasmál. „A už je to tu zase. Kdyby dva chlapi vypáčili dveře a praštili policistu zabijákem po hlavě, uznal bych, že je to sprosté, ale mechanizovaný génius, který vede tři natahovací zařízení pro výpočet pravděpodobnosti? Ale na tak, sire Richarde! Tss tss!“

„Odpovězte mi…“ Burton se zarazil a zasténal, neboť ho ovládl třas. Sklenička mu vypadla z ruky a roztříštila se o hranu krbu. Babbage sebou při tom zvuku trhl, ale pak se vzpamatoval a chystal se vstát. Burton ho mávnutím ruky zarazil.

„Nevstávejte! Nic mi není! Tak mi řekněte, jak ta dnešní loupež impériu prospěje?“

Paroman se s řinčením probudil k činu a přesunul se zpět ke kabinetu s nápoji.

„Musím se s vámi podělit o jistou vizi budoucnosti,“ řekl Babbage. „Chci vám povědět, co je možné – jaký svět můžeme začít okamžitě budovat za předpokladu, že zůstanu naživu.“

„A ty diamanty nějak souvisejí s vaším přežitím? To nechápu.“

„Pochopíte.“

Burton přijal náhradní skleničku, kterou mu Brunel nabídl.

Paroman znovu zaujal předchozí pozici. Na přední straně jeho těla se otevřela malá dvířka, dovnitř sáhla ruka s příslušenstvím připomínajícím klíšťky a vytáhla dlouhý tlustý doutník. Dvířka se zavřela a smotek tabáku byl zastrčen do malé dírky umístěné několik palců pod měchy. Zvedla se další paže, letovací lampa na jejím konci vzplála a doutník zapálila. Měchy se zvedly a zase klesly. Doutník vyfoukl do vzduchu namodralý kouř.

Staré zvyky odumírají těžko.

Burton usrkl ze skleničky. Byl to džin. Dobrá volba.

Babbage se naklonil dopředu. „Burtone, co by se stalo, kdyby už nebyla zapotřebí pracující třída?“

Králův agent pohlédl dolů na své boty, ze kterých před krbem stoupala pára.

„Pokračujte,“ řekl. Připadal si podivně rozpolcený, jako by svět, v němž přebýval, byl něco, z čeho se může probudit.

„Představte si toto: v celém impériu mají každodenní nezbytnosti lidského života pod kontrolou mechanické mozky. Vaří naše jídlo. Uklízejí naše domovy. Vymetají naše komíny. Pracují v našich továrnách. Dodávají naše zboží. Monitorují a udržují naši infrastrukturu. Slouží nám bez výhrad, bez otázek a bez stížností – a nic za to na oplátku nepožadují!“

„To myslíte ty vaše přístroje – babbage?“ zadrmolil Burton huhňavě.

„Pchá! Moje zařízení na výpočet pravděpodobnosti jsou pouhé prototypy. Ve srovnání s tím, čeho mohu dosáhnout, pokud budu naživu, nic neznamenají!“

„Pokud budete naživu,“ zopakoval Burton. „A jak to chcete udělat, starý pane?“

„Pojďte se mnou.“

Babbage se vytáhl z křesla, vzal vycházkovou hůl, kterou u něj měl, a šoural se za zástěny.

Burton si ochable vzal vlastní hůl a následoval jej.

Brunel zavrčel, zařinčel, vypustil oblak páry a vykročil za nimi.

Přešli do středu dílny, kde stál podstavec zakrytý tenkou látkou.

„Prosím,“ vyzval Babbage Brunela.

Brunel natáhl paži a látku stáhl.

Burton zmateně hleděl na složitý vynález z mosazi: fantastické seskupení ozubených koleček, pružin a čoček, to vše ve schránce tvarované jako mozek. Bylo to jemné, matoucí a podivně krásné.

„Nějaký babbage?“ zeptal se.

„Mnohem víc než to. To je má budoucnost,“ odvětil vědec. „A tudíž i budoucnost britského impéria.“

Burton se opřel o hůl a přál si, aby si inspektor Trounce se svými muži pospíšil.

„Jak to?“

Vědec v letech něžně přejel po vynálezu rukou.

„Tohle je mé nejnovější dílo,“ řekl. „Počítač pravděpodobnosti navržený tak, aby využíval informací uložených v elektrickém poli.“

„Jakých informací?“

„Všeho, co je tady,“ vysvětloval vědec, poklepávaje si kostnatým ukazovákem na lebku.

Králův agent zavrtěl hlavou. „Ne. Elektrická aktivita mozku je tak jemná, že ji nelze měřit,“ řekl. „Navíc je mozek smrtelný, nikoli mechanický – když odumře, vyhasne i elektrické pole.“

„Pokud jde o měření, mýlíte se. Co se týče smrti, máte pravdu. Nicméně je tu něco, co jste nevzal v úvahu. Ukázal byste nám to, Bruneli, prosím vás?“

Isambard Kingdom Brunei se sklonil a položil kazety na šperky na podlahu. Bylo jich šest, všechny odneseny z Blundleweedova sejfu. Paromanovy paže se natáhly. Svěráky pevně přidržovaly kazety, jejichž zámečky zatím klouzala ostří jemných pilek. Svorky krabice uchopily a otevřely je. Pět jich odstrčily stranou. Do šesté se posunuly klíšťky. Jeden po druhém bylo od zbylých odděleno pět velkých černých drahokamů.

„Kambodžské Zpívající kameny!“ oznámil Babbage.

„Co s nimi?“ otázal se netrpělivě Burton. Víčka měl těžká a nohy zesláblé.

„Největší technickou výzvou, sire Richarde, pro mne není shromažďování, zpracovávání a šíření informací, ale jejich ukládání. Vyrobit stroj, který myslí, je relativně snadné, ale vyrobit stroj, který si pamatuje – to je něco docela jiného. Podejte ty kameny našemu hostu, Bruneli.“

Slavný inženýr poslechl a po jednom upustil černé diamanty do Burtonovy rozevřené dlaně. Králův agent si je pozorně prohlédl a snažil se udržet pohled zaostřený.

„Řešení tohoto problému máte ve své dlani,“ prohlásil Babbage. „Tyto diamanty vzal z jakéhosi chrámu v Kambodži jeden Francouz, poručík Marie Joseph François Garnier. Bylo jich celkem sedm. Ve své zemi jsou od svého objevení v roce 1837 známy coby Zpívající kameny, protože občas tiše melodicky hučí. François dal dva z diamantů svému kolegovi Jeanu Pelletierovi a zbylých pět si nechal pro sebe. Pelletier byl náhodou přesvědčený technolog. Věděl, že po takových kamenech pátráme. Doslechli jsme se, že něco takového existuje, a domnívali jsme se, že by mohly mít jedinečné vlastnosti. Když mě na ty dva kameny upozornil, provedl jsem s nimi několik pokusů; možnosti, jež jejich dosti nezvyklé krystalické uspořádání nabízelo, mě fascinovaly. Vyrobil jsem prototyp zařízení, do nějž bych je zasadil. Než jsem však práci dokončil, Pelletier naneštěstí prodělal infarkt, a když našli jeho tělo, nebylo po kamenech
ani památky. Nepochybně s nimi pláchl některý z jeho domácích zaměstnanců. Těmhle primitivním typům se nedá věřit. Bez kamenů byl pro mě prototyp bezcenný, takže jsem ho věnoval Darwinovi, který jej zabudoval do muže, kterého, myslím, znáte – do Johna Spekea.“

Burton překvapeně zalapal po dechu.

„Bez těch dvou zasazených diamantů zařízení nefungovalo, jak jsem zamýšlel, Darwinovi však umožňovalo toho chudáka do jisté míry ovládat,“ pokračoval Babbage. „Ale proč o to stál, netuším. A je mi to jedno.“

„Ale určitě vám alespoň naznačil, proč je pro něj Speke tak důležitý, ne?“ vyzvídal Burton.

„Možná. Už jsem zapomněl. To je vedlejší. Důležité je, že Pelletierovy diamanty byly jen dva ze sedmi a že se zbývajících pět nedávno objevilo v Londýně. Pochopitelně jsem kolekci Françoise Garniera musel mít – po dobrém, či po zlém.“

„Takže jste se rozhodl, že po zlém.“

„Zvolil jsem tu nejefektivnější a nejpřímější metodu,“ odtušil Babbage. „Rozumějte, sire Richarde, tyhle černé diamanty mohou zadržet a uchovat elektrické pole bez ohledu na to, jak slabé snad může být. Chápete, jaký to má význam?“

„Moc ne.“

„Tak já to převedu do jednoduchých pojmů. V okamžiku smrti dojde v lidském mozku k nárůstu elektrické aktivity – k jakémusi vysílání, chcete-li. Zpívající kameny jsou tak citlivé, že pokud jsou dost blízko, toto vysílání zachytí a uloží. Vzpomínky, pane – uchovávají vzpomínky. Mám v úmyslu zemřít v jejich přítomnosti. Otiskne se do nich můj intelekt. Brunel je pak zasadí do mechanismu tohoto počítače pravděpodobnosti, který je – jako jeho předchůdce – navržen ke zpracovávání informací zaznamenaných ve struktuře kamenů. Jinými slovy, podstata Charlese Babbage bude v tomto zařízení žít dál – nebo spíš myslet dál.“

Burton se nevesele zasmál. „Chcete dosáhnout nesmrtelnosti?“

„Chci, aby přežil můj intelekt.“

„A vaše duše?“

Babbage podrážděně mlaskl. „Pch! V tyhle pověrečné žvásty nevěřím o nic víc než vy sám! Mluvím tu o mých myšlenkových procesech! O mé kvintesenci!“

„Nesmysl! Souhrn bytí člověka je mnohem víc než elektrické pole, které generuje či obsahuje houbovitá hmota jeho mozku. A co srdce, pane? Co emoce? Co pocity, které v něm jeho vzpomínky vyvolávají – jeho vítězství i žaly?“

Teď byla řada na starém vědci, aby se zasmál. „Za prvé, neexistuje jediný empirický důkaz, že by emoce sídlily v srdci,“ odtušil pohrdavě. „A za druhé, i kdyby sídlily, lze se bez nich velmi snadno obejít! Co udělaly emoce kdy dobrého, krom bolesti a vzteku a slabosti a toho, že probouzejí v lidstvu ty nejprimitivnější a nejživočišnější touhy? Přece mi nechcete kázat o vznešenosti lásky?“

„Ne, to nechci. Nicméně říkám, že člověk musí činit jistá rozhodnutí, která přesahují diktát rozumu.“

„Hloupost! To jsou prostě jen chvíle, kdy začne mít slabší intelekt problémy – kdy se inteligence vzdává a podléhá citovým hnutím. Já navrhuji stroje, které své rozhodnutí ohledně nejlepšího postupu zakládají na logice.“

Burton jen s obtížemi zůstával soustředěný a nedovoloval si přikývnout. Horečka v něm teď zuřila naplno. Místnost se kolem něj točila a Babbageův hlas připomínal vzdálenou ozvěnu. Uvědomoval si přítomnost Brunelova neskladného těla několik stop za sebou.

„Ne, sire Charlesi, to stačit nebude,“ zachraptěl. „Přehlédl jste skutečnost, že mysl oddělená od srdce zcela eliminuje etiku a morálku. Podívejte se, co jste dnes s Brunelem provedli. Vy jste kradli! Udělali jste něco, co je pro vás pouhým logicky nezbytným krokem – ale vzali jste byť jen na chvíli v úvahu důsledky, které to bude mít pro pana Brundleweeda? Za pár hodin se probudí a zjistí, že jeho podnik je v troskách. Jeho pověst utrpí. Poškodí to jeho příjem. Svými skutky potrestáte jeho i jeho rodinu.“

„To je vedlejší!“ trhl sebou Babbage. „Ten chlap není nic než obyčejný kupec.“

„A co jeho syn či dcera? Víte, jaký osud je čeká?“

Babbage si olízl rty. „O čem to tu mluvíte? Vždyť já ani nevím, jestli nějakého syna nebo dceru má. Já o tom chlapovi nic nevím!“

„Přesně tak! Nic o něm nevíte, a přece ho považujete za postradatelného. Co když bylo jednomu z jeho dětí souzeno, aby objevilo lék na chřipku či tajemství věčného pohybu nebo systém, ve kterém by bylo možné eliminovat chudobu? Co když jste nás o to třeba připravil?“

Stařec vypadal znepokojeně. „Nic z toho není jisté,“ namítl. „A protože jde o nižší vrstvu lidí, je to velmi nepravděpodobné.“

„O vašem pohrdání pracující třídou se dobře ví, sire Charlesi. Možná proto se ji snažíte nahradit myslícími stroji. Ale vaše opovržení nevylučuje možnost, že by někdo z Brundleweedovy rodiny mohl jednou sehrát rozhodující úlohu v evoluci naší společnosti.“

Králův agent bojoval s nutkáním ke zvracení. Na vnitřní stěny lebky mu dotíralo nesnesitelné bušení.

„To je velmi jednoduchá rovnice,“ zamručel Babbage. „Otázka pravděpodobnosti. Můžeme tvrdit, že Brundleweedovy děti jednou možná významně ovlivní budoucí generace, ale také můžeme říci, že já, Charles Babbage, je ýíž významně ovlivňuji a budu tak činit i nadále.“

„To je ale domýšlivost!“

„To je fakt! Rozhodně dokáži z tohoto světa udělat efektivnější místo!“

„Jenže efektivita,“ zašeptal Burton, „možná není tak skvělá, jakou se jeví. Možná jsou to naše nedokonalosti a omyly, co nás nejvíce žene ke změně, růstu a zlepšování!“

„Ne! Špatné výpočty nás zpomalují! A ty já nedělám. Zabývám se jen prokázaným a jistým a může snad někdo pochybovat, že jsem na vyšší úrovni než ostatní? Dejte mi ty diamanty!“ Burton podal starci pětici černých drahokamů.

„Teď mě můžete zabít,“ řekl Babbage.

„Prosím?“

„Zabijte mě, sire Richarde. Zbytek udělá Brunel.“

Burton vytáhl roztřesenou rukou z hole čepel.

„Jste si jistý? Vážně chcete, abych vás zabil?“

„No ovšem že chci. Pospěšte si s tím! Mám nějakou práci!“

„Jste si absolutně jistý, že se vaše vzpomínky do těch diamantů přenesou?“

„Ano!“

„Pak obdivuhodně prokazujete odůvodněnost mého argumentu. V životě není jistého nic, sire Charlesi. Ty diamanty jsou falešné.“ Udělal krok a pohroužil vědci rapír do srdce. „Už chápete, co jsem měl na mysli?“

„Falešné?“ zašeptal Babbage.

A zemřel. Jeho mrtvé tělo sklouzlo z Burtonovy čepele a zhroutilo se na podlahu.

Králův agent se otočil a ocitl se tváří v tvář Paromanovi. Mohutný stroj stál nehybně, s výjimkou měchů na rameni, které se dál vrzavě pohybovaly nahoru a dolů. Z doutníku zbývalo jen o málo víc než palec.

Zvonky zacinkaly: „Kolekce Françoise Gamiera není pravá?“

„Jsou to krystaly onyxu.“

„To není možné.“

„Podívejte se sám.“

Burton couvl. Brunel těžkopádně prošel kolem něj, vzal z Babbageovy ruky jeden kámen, klepetem jej zvedl, druhou rukou si před ním přidržel zvětšovací sklo.

Burton netušil, co inženýr používá místo očí.

„Máte pravdu,“ zazvonil Brunel. „Takže Babbage je mrtvý a jeho vynález k ničemu.“

Králův agent cítil, jak se mu podlamují kolena. Zastrčil rapír zpátky do hole.

„Nedokážu s vámi bojovat, Bruneli. Ani nevím, jestli se vůbec dál udržím na nohou. To nejlepší, co můžu udělat, je nabídnout vám radu.“

„Radu?“

„Přestaňte se bratříčkovat se šílenými vědci. Po tom, co jste se zapletl s Darwinem a jeho kumpány, se už o vás zajímají úřady. A tahle poslední rošťárna vaši pověst rozhodně nevylepší. Napravte se, Isambarde. Napravte se.“

Sotva mu slova splynula ze rtů, roztočila se s ním celá místnost, takže se zapotácel do strany a sesul se na zem.

Obrovský inženýr se tyčil nad ním. „Sire Richarde, v mojí frakci jsou tací, kteří by mě přesvědčovali, abych vás zabil.“

„O tom nepochybuju,“ zašeptal Burton; na periferii jeho zorného pole dotírala temnota. „A vsadím se, že John Speke je vede.“

„To se pletete. Poručík Speke už k technologům nepatří. Před pár týdny uprchl se skupinkou eugeniků do Pruska.“ Burtonovy se začínaly zavírat oči. „Dělejte si se mnou, co umíte nejhoršího,“ řekl ospale. „Jsem vám vydaný na milost.“

„Já bych vás raději o něco požádal.“

„Požádal? Oč… oč jde?“

„Moje snoubenka, slečna Florence Nightingaleová, je nezvěstná. Už déle než měsíc ji nikdo neviděl ani o ní neslyšel. Najděte mi ji.“

„Vy chcete, abych…“

„Ji našel. Zkusíte to?“

Burtonovi se podařilo přikývnout. Místnost udělala kotrmelec.

Vzdálené zvonky: „Vezmu sira Charlese a vyhledám mu nějaký tichý hřbitůvek. Hrozně si ošklivil hluk. Zase se setkáme, sire Richarde.“

Zapomnění.

***

Výkřiky.

Výstřely. Válečný pokřik.

Oranžové světlo problikávající skrz plátěnou střechu.

Dovnitř vklopýtal John Speke. V očích měl divoký výraz.

„Strhli mi stan nad hlavou! Málem jsem dostal nakládačku! Chystá se přestřelka?“

„Myslím, že ano,“ odvětil Burton. „Mějte oči na stopkách a připravte se na obranu tábora!“

Zezadu se ozval jakýsi hlas: „Těch neřádů je tam spousta a naši pitomí strážní vzali nohy na ramena!“ Byl to poručík Herne, vracející se z výzvědů. „Párkrát jsem na tu chátru vypálil, ale pak jsem se zamotal do stanových šňůr. Nějaký somálský obr se po mně ohnal pěkně velkou palicí. Tak jsem to do toho grázla našil. Stroyan je buď v bezvědomí, nebo je po něm – nedokázal jsem se k němu dostat.“

Oni zabili Williama Stroyana? Bože! Promiň mi to, Williame. Je to moje chyba! Je mi to hrozně líto!

Na plátno zabušil příval ran. Bylo slyšet lkavý válečný pokřik. Skrz vstupní otvor bodaly oštěpy. Látku páraly dýky.

„Bismilláh!“ zaklel Burton. „Budeme se muset probít k zásobám a sehnat víc zbraní! Herne, vzadu jsou k tyči přivázaná kopí – vezměte je!“

„Ano, pane!“ odpověděl Herne. Otočil se a vykřikl: „Prořezávají se plátnem!“

Burton vyštěkl několik nadávek. „Jestli na nás tahle zpropadená věc spadne, budeme tu jako v kleci. Vypadněte odtud! No tak! Hned!“

Vrhl se skrz chlopně stanu do davu přibližně dvaceti somálských domorodců, pustil se do nich šavlí, sekaje s divokým pokřikem vpravo i vlevo.

Do těla mu bušily palice i ratiště oštěpů, způsobujíce mu pohmožděniny i krvavé rány. Ohlédl se ke stanu a spatřil, jak se od Spekeova kolene odráží vržený kámen. Poručík klopýtl dozadu. „Neustupujte!“ zařval Burton. „Budou si myslet, že se stahujeme!“

Speke se na něj podíval s výrazem čirého zděšení.

Burtona udeřila do ramene palice. Otočil se a ohnal se šavlí po jejím majiteli. Lidská tlačenice ho strkala sem a tam. Zezadu do něj někdo vrazil, a když se vztekle otočil a zvedl šavli, v poslední vteřině poznal El-Baljúze, průvodce výpravy.

Jeho paže strnula uprostřed švihu.

Hlavou mu projela doběla rozpálená bolest.

Klopýtl a upadl na písčitou zem.

Nějaká váha ho stahovala do strany.

Zvedl ruku.

Obličej mu proklálo kopí, na jedné straně úst vniklo dovnitř, na druhé zase vyjelo ven, vyrazilo mu zuby a rozseklo patro.

Zoufale se snažil zůstat při vědomí.

Ta bolest!

Zatraceně, Spekeu – pomoz mi! Pomoz mi!

Mokrý hadr na jeho čele.

Suché prostěradlo pod ním.

Otevřel oči.

Shora se na něj usmíval Algernon Swinburne.

„Máte noční můru, Richarde. Zase tu samou.“

Burton pohnul v ústech jazykem. Měl v nich sucho, nikoli krev.

„Vodu,“ zachroptěl.

Swinburne se natáhl k nočnímu stolku. „Tady to je.“

Burton se vytáhl do sedu, vzal si nabízenou sklenici a dychtivě se napil.

Jeho přítel pod ním natřásl polštář. Opřel se; cítil se příjemně, bylo mu teplo a byl neuvěřitelně zesláblý. Ležel ve svém pokoji v Montagu Place č. 14.

„Bylo to hodně ošklivé,“ sděloval mu Swinburne. „Mluvím o té malárii, ne o tom incidentu v Berbeře,“ dodal a usmál se.

„Pořád ten samý sen, sakra!“ stěžoval si Burton.

„To mě opravdu moc nepřekvapuje,“ prohodil básník. „Kdyby mu prošpikovali rypák oštěpem, měl by noční můry nejspíš každý.“

„Jak to bylo dlouhé?“

„To kopí?“

„Ne, moje bezvědomí, vy zatracený šašku.“

„Pět dní jste měl vysokou horečku a pak jste tři další téměř v kuse prospal. Doktor Steinhauser se tu stavuje každých šest hodin, aby vás udržel nadopovaného chininem. Dvakrát denně jsme do vás nalili kuřecí vývar, ale pochybuju, že byste si to vůbec pamatoval.“

„Nepamatuju. Poslední, na co si vzpomínám, bylo, jak mluvím s Brunelem v převorství. Osm dní! Co se stalo? Když jsem vás viděl naposled, zrovna jste metal kozelce v nějakých stromech.“

„Ano, ta zatracená labuť byla nezvladatelná potvora! Sehnal jsem malou eskadru strážníků a společně jsme ten stěhovák odvezli do Scotland Yardu. Pochopitelně to byla naprostá ztráta času, protože v něm nebyly ani otisky prstů, ani žádné jiné přípustné důkazy, které by jej spojovaly ať už s loupeží u Brundleweeda, nebo s Brunelem a jeho mechanickými muži. No, nicméně zrovna když mi lékař z Yardu ošetřoval škrábance a odřeniny, přibelhali se dovnitř William Trounce, Herbert Spencer a konstábl Bhátí. Všichni kvůli stejnému ošetření. Věděli jsme, že nám dáte vědět, takže když nás ovázali, zbavili bolesti, proklepali nám hlavy a poslali zase po svém, sešli jsme se znovu v Trounceově kanceláři, posadili se ke krbu, nechali ze sebe stoupat páru a čekali. Když dorazil ten papoušek a doručil nám vaši zprávu, dali jsme dohromady ozbrojenou jednotku a hnali se do Crouch Endu na velocipédech. Vy jste byl uvnitř pevorství v bezvědomí a ty diamanty jste měl vedle sebe. Po Isambardu Kingdomu Brunelovi ani stopy.“

„Našli jste jeden z Babbageových vynálezů? Na tom podstavci?“

„Ano. Trounce ho zadržel jako důkaz. Diamanty vrátili Brundleweedovi. Ale ten moc spokojený není. Ukázalo se, že Brunei s několika vybranými upláchl a nechal místo nich falešné.“

„Ty černé? Zpívající kameny Françoise Garniera?“

„Ano. Jak jste to věděl?“

„Povím vám to později, Algy. Ale mýlíte se. Ty původní kameny nevzal Brunel. Teď se potřebuju vyspat. Až se mi vrátí síly, sepíšu kompletní zprávu. Jo a mimochodem, co se stalo s Herbertem Spencerem?“

„Za to, že nám pomohl, dostal od Scotland Yardu malou odměnu. A slečna Maysonová mu občas dává nějakou práci. Čistí v té akademii pro automatizovaná zvířata papouščí klece.“

„To musí mít tedy kůži jako hroch!“

„On ji nepotřebuje. Ti ptáci si ho očividně oblíbili a bombardují ho lichotkami!“ Swinburne se zvedl. „Jsem ubytovaný v pokoji pro hosty. Kdybyste cokoli potřeboval, stačí zazvonit.“

„Děkuju,“ odvětil Burton ospale, než jeho přítel odešel.

Položil se na záda s rukama za hlavou a upřeně se zahleděl do stropu.

***

Uplynulo čtrnáct dní.

Burton pracoval na rozšířeném vydání své knihy Jezerní oblasti střední Afriky.

Pomalu se mu vracela síla. Jeho trpělivá hospodyně, paní Iris Angellová, mu vařila skvělá jídla a zoufala si, když jí je posílal zpět téměř nedotčená. Jeho apetit nebyl nikdy valný, teď ale jídlo potřeboval – jak mu paní Angellová opakovala každičké ráno i večer.

Podcenila však jeho železnou konstituci.

Vychrtlé propadliny pod zjizvenými lícními kostmi se po troškách zaplnily, temné stíny pod očima vybledly, třas rukou ustal.

Algernon Swinburne, který už zase bydlel ve svém bytě v Grafton Street u Fitzroy Square, Burtona často navštěvoval a spokojeně sledoval, jak se přítelově zažloutlé tváři vrací její normální snědost.

Burton si konečně našel čas na sepsání zprávy, která detailně popisovala jeho setkání se sirem Charlesem Babbagem. Nic neskrýval.

Dokument svinul a vložil do plechovky, kterou vstrčil do podivně vyhlížejícího vynálezu z mosazi a skla na svém psacím stole. Vytočil číslo 222 a stiskl tlačítko. Ozval se vzdech, objevil se obláček páry, zarachotilo to, a plechovka vystřelila trubicí dolů, na cestu do premiérovy kanceláře.

Burton se právě uvelebil v křesle a sahal po doutníku, když někdo zaklepal a do pokoje vstoupila paní Angellová.

„Přišla vás navštívit nějaká hraběnka Sabina, pane.“

„Opravdu? Panenko skákavá! Pošlete ji, prosím vás, nahoru!“

„Nemám tu zůstat s vámi?“

„To není nutné, paní Angellová. Já paní hraběnku znám.“

O několik okamžiků později vstoupila do pracovny žena. Byla vysoká a kdysi jí snad nechyběla i jistá hranatá krása, teď však působila ztrhaně: tvář měla vrásčitou, nehty na rukou okousané a nenamalované, kaštanovými vlasy jí prokvétala šedá. Zato oči měla pozoruhodné – veliké, trochu šikmé, s tím nejtmavším odstínem hnědé.

Byla to nejlepší chiromantka a vědma v Londýně a během případu Skákajícího Jacka poskytla Burtonovi mnoho látky k přemýšlení.

„Paní hraběnko!“ zvolal Burton. „To je ale nečekané potěšení! Posaďte se, prosím. Mohu vám něco nalít?“

„Jenom vodu, prosím vás, kapitáne Burtone,“ odvětila melodickým hlasem s lehkým přízvukem.

Burton přistoupil k sekretáři a nalil jí sklenici vody; hraběnka se zatím posadila, setřásla si sukni černé krinolíny a narovnala si čepec.

„Omlouvám se, že vás takhle ruším,“ řekla, když jí podal skleničku a sedl si naproti ní. „Proboha, vy ale vypadáte nemocně!“

„Zotavuji se, paní hraběnko, a ujišťuji vás, že vaši návštěvu velmi vítám a ani v nejmenším mě neobtěžujete. Mohu vám být nějak nápomocen?“

„Ano… ne… ano… já nevím – možná spíše naopak. Já… Já mám vidění, kapitáne.“

„A ta se mě nějak týkají?“

Hraběnka přikývla a napila se vody. „Když jste za mnou loni přišel,“ pokračovala, „viděla jsem, že jste se pustil směrem, který vám nebyl určen, ale který vás dovede k větší spokojenosti.“

„Na to si vzpomínám. Říkala jste, že pro mě je špatná cesta tou pravou.“

„Ano. Ale v posledních dnech si stále více uvědomuji tu druhou možnost, kapitáne, již míním cestu původní. Nikoli jen vaši, ale cestu, po níž nám všem bylo souzeno kráčet do chvíle, kdy nás z ní svedl onen muž na chůdách.“

„Edward Oxford. Pohrával si s časem.“

„S časem,“ zopakovala žena tiše. Její oči jako by byly zaostřeny někam do dálky. „Promiňte,“ zašeptala. „Chtěla jsem si s vámi nejprve promluvit, ale je to silnější než já. Nedokážu to zastavit. Musím… Musím…“

Burton se vrhl kupředu a zachytil sklenku, která jí vyklouzla z bezvládných prstů. Oči se ženě obrátily v sloup, začala se zlehka pohupovat v křesle. Promluvila hlasem, který se od toho jejího podivně lišil – jako by byla kdesi daleko a mluvila s Burtonem skrz dlouhou trubici.

„Já promluvím. Promluvím. Všechno je špatně. Nikdo není takový, jaký by měl být. Nic není tak, jak bylo určeno. Brzy se rozpoutá bouře a vy se stanete svědkem ukončení jednoho velkého cyklu a děsivých porodních bolestí cyklu jiného, minulosti a budoucnosti, zaklesnutých ve strašlivém střetu.“

Burton cítil, jak mu hrdlo svírá ledová ruka.

„Mějte se na pozoru, kapitáne, neboť výběžek oné bouře se natahuje zpět, aby se vás dotkl. Existují různé vrstvy, jedna na druhé, jeden klam skrývá druhý – a i ten není ničím než závojem halícím další. Nevěřte tomu, co vidíte. Ty maličké nejsou tím, čím se zdají být. Loutkářka je sama loutkou a čaroděj se ještě nenarodil. Mrtví budou přesvědčeni, že jsou živí.“ Hlava se jí zvrátila nazad a unikl jí hrůzostrašný zmučený sten.

„Ne,“ zašeptala. „Ne. To ne. Slyším píseň, ale ta by se neměla zpívat! Neměla by se zpívat! Muž na chůdách prolomil mlčení věků a čaroděj ho slyší a slyší ho i loutkářka a slyší ho i mrtví a… ach, Bože, pomoz mi…“ její hlas náhle stoupl až k jekotu, „… slyším ho i já! Slyším ho i já!“

Zakryla si rukama uši, prohnula se v zádech, zaškubala sebou v křesle a zhroutila se v hlubokých mdlobách.

„Proboha!“ vydechl Burton. Uchopil ji za ramena a narovnal ji, strčil do sklenice vody kapesník, složený jí ho položil na čelo, přešel k jedné zásuvce a vyndal z ní lahvičku čichací soli. O vteřinu později už baronka mrkala a kašlala.

Burton jí nalil malou brandy. „Tu máte, dejte si.“

Baronka brandy vypila, vyprskla a ztěžka oddechujíc se pomalu uklidňovala.

„Omlouvám se. Upadla jsem do transu?“

„Ano.“

„Bála jsem se, že by se něco takového mohlo stát, ale doufala jsem, že to budu mít víc pod kontrolou. Už dva týdny cítím potřebu vás vidět a předat vám nějakou zprávu, ale netušila jsem, co to je, takže jsem nepřišla.“

Burton jí zopakoval, co mu řekla.

„Nevíte, co to znamená?“ zeptal se.

„To nevím nikdy. Když jsem pod vlivem kouzla, netuším, co říkám, a potom mi to jen málokdy dává smysl.“

Burton ji zamyšleně pozoroval. „Neděje se ještě něco, hraběnko? Připadá mi, že jste nesvá, přestože jste mi tu zprávu doručila.“

Vědma se náhle zvedla a začala přecházet sem a tam, lomíc rukama v rukavičkách.

„Jde… jde… jde o to, že nemůžu uvěřit, že je to poselství platné, kapitáne.“

„Proč to říkáte?“

„Protože… Já vím, že to zní divně… ale tohle, co dělám – má schopnost spatřit nejen budoucnost, ale budoucnosti v množném čísle –, to by nemělo být možné!“

„Nevím jistě, zda chápu, co tím myslíte. Jste pověstná svou přesností a já její názornou ukázku viděl. Očividně to není jen možné, ale skutečné.“

„Ano, a to je ta potíž! Předpovídání budoucnosti, Chiromantie, spiritismus – o těchto věcech se mluví v té druhé historii, ale tady nefungují, a ti, kdo si takové schopnosti nárokují, jsou považováni jen za šarlatány a podvodníky.“

Burton vstal, uchopil návštěvnici za nadloktí a otočil ji k sobě.

„Paní hraběnko, vy i já jsme zasvěceni do skutečnosti, kterou zná jen velice, velice málo lidí: totiž že přirozený běh času byl narušen. Historie, kterou prožíváme, se liší od toho, co by jinak bylo. Lidé jsou vystavováni příležitostem a výzvám, se kterými by se možná setkat neměli, a to je úplně mění. Zařízení z budoucnosti zmíněná v rozhovorech Henryho Beresforda, společníka Edwarda Oxforda, s Isambardem Kingdomem Brunelem jsou vyvíjena v souladu se současnými znalostmi, díky čemuž máme přebytek vynálezů, které by s největší pravděpodobností neměly vůbec existovat. A přece je v tom všem chaosu a zmatku jedna věc, kterou si můžeme být jisti: změna času rozhodně nemůže změnit přírodní zákony. Netuším, zda schopnosti spiritisty patří do oboru fyziky, či biologie, vím jenom, že jsou skutečné. A vy jste živý důkaz.“

Jeho pohled se setkal s očima hraběnky Sabiny. Když promluvila, spatřil v nich naprostou jistou: „A přece ve světě, který měl být, skutečné nejsou. Nejsou skutečné. A já nějak cítím, kapitáne Burtone, že tohle je klíč!“

„Klíč k čemu?“

„Klíč k… k přežití britského impéria!“

***

Později téhož dne postával Burton u jednoho z oken svojí pracovny, pokuřoval manilský doutník, naplňující pokoj štiplavou vůní, a nevidoucíma očima zíral na ulici pod sebou, když tu na okenní římse přistál poštovní papoušek. Když zvedl okno, obdržel vzkaz: „Zpráva od bobkohňáca inspektora Trounce. Začátek zprávy. Doslechl jsem se, že už zase chodíte, ty špinavěj řiťokuři. Zastavím se u vás dnes večer v osm. Konec zprávy.“

Burton se tiše uchechtl. Špinavěj řiťokuři. To musí říct Algymu.

Také to později udělal, když ho Swinburne navštívil, a básník řičel smíchy, což zarazil Hopsá, Burtonův baset, tím, že básníka kousl do kotníku.

„Jau! Čert aby vzal to zpropadené psisko! Proč to pořád dělá?“ vřískl Swinburne.

„Je to jeho způsob, jak vyjádřit náklonnost.“

„A to ho nemůžete vycvičit, aby ji vyjadřoval o něco méně?“

Seděli a povídali si; oba se cítili ve společnosti toho druhého uvolněně a vychutnávali si své sice nepravděpodobné, přesto však přirozené přátelství. V celém Londýně by se možná nenašla podivnější dvojice než drsný cestovatel s brutální tváří a jemný, poměrně zženštile působící básník. A přece je svazovalo intelektuální – a snad i duchovní – pouto, které vzniklo díky společné lásce k dílu portugalského básníka Camoese, bylo živeno sdílenou touhou zjistit, kde leží jejich hranice – pokud vůbec nějaké mají –, a teď ještě posilováno výzvami a nebezpečenstvími, kterým společně čelili v králových službách.

Přesně v osm se ozvalo bušení na domovní dveře, následované kroky po schodech a zaklepáním na dveře pracovny.

„Dále!“ zavolal Burton.

Dveře se prudce otevřely a přes práh přešla paní Angellová. Stála a nervózně si utírala ruce do propínací zástěry.

„P-přišel v-vás navštívit inspektor T-Trounce a nějaký mladý ko-konstábl, pane,“ koktala. „A… a… svatá dobroto!“

„Paní Angellová! Je vám dobře?“

Za paní Angellovou vstoupil do pokoje Trounce. A za ním konstábl Bhátí.

„Zdravím, kapitáne! Zdravím, Swinburne!“ vykřikoval muž ze Scotland Yardu vesele. „Paní Angellová, moje milá, nebojte se! Slibuju, že je to naprosto neškodný!“

„A-ale… pámbů mě ochraňuj!“ zajíkala se stará dáma. Rozhodila rukama a vyběhla z místnosti.

„Kdo je neškodný?“ vyptával se Burton.

„Už zase vypadáte jako dřív!“ zvolal Trounce, ponechávaje otázku bez povšimnutí. „Ale to nevadí! Stávají se i horší věci!“

Swinburne vypískl smíchy.

„Pojďte dál, pánové, a vezměte si pití a doutník,“ pozval Burton muže dovnitř a ukázal ke karafě a krabici s doutníky.

Oba ho poslechli, přitáhli si dvě křesla a usadili se ke krbu společně s královým agentem a básníkem. Hopsá se jim rozvalil u nohou na podložce před krbem.

„Máme pro vás dárek, kapitáne,“ prohlásil Trounce s nezbednou jiskrou v oku.

„Vážně? A proč?“

„No, za prokázané služby a já nevím co ještě! Navíc jsem si všiml, že nikdy nemáte vyčištěné boty, manžety máte roztřepené a vaše límečky potřebují naškrobit.“

„Detektivem za každé situace. Co má, u všech všudy, péče o můj vzhled společného s čímkoli jiným?“

„Naznačuju, kapitáne Burtone, že vám strašně chybí džentlmenův muž – komorník!“

„Mám hospodyni a služku. Ještě nějaký personál, a povedu domácnost!“

„Jenom ty její členy, kteří vedení potřebují,“ řekl Trounce. Mrkl na Bhátího.

Mladý konstábl se usmál a zavolal: „Vstupte!“

Dovnitř vešla postava z lesknoucí se mosazi, zavřela dveře a tiše bzučíc se zastavila.

Hopsá zakňučel a schoval se za křeslo.

„Panenko skákavá!“ zvolal Swinburne. „To je ten mechanický chlapík z Trafalgar Square?“

„Právě on!“ odvětil Trounce. „Konstábl Bhátí už ho tři týdny studuje.“

„V převorství jsme našli klíč, který do něj pasuje,“ dodal konstábl. „Pak už to byla jen otázka pokusů. Jak jsem si myslel, ty tři přepínače vpředu na počítacím strojku určují, jak se bude chovat. Dá se udělat agresivnějším, podřízenějším a nezávislejším, můžete ho nastavit, aby reagoval na jakýkoli hlas, na konkrétní hlasy nebo jen na ten váš. Co myslíte, kapitáne Burtone?“

Burton pohlédl na každého ze svých hostů a pak pohled stočil k mosaznému muži.

„Upřímně řečeno, pánové,“ řekl, „vůbec nevím, oč se tu jedná. Vy chcete, abych si ten přístroj nechal jako komorníka?“

„Ano,“ přisvědčil Trounce. „Udělá, cokoli mu přikážete!“ Bhátí přikývl a doplnil: „Je dost nezávislý, aby plnil úkoly bez toho, že byste mu musel pořád něco říkat. Pokud mu například poručíte, že se má postarat, abyste měl každé ráno v šest naleštěné boty, už mu to nebudete muset připomínat.“

„Kéž bych mohl to samé říct o svojí paní!“ zabručel Trounce. „Počkejte, kapitáne!“ vyskočil Bhátí. Přešel k mosaznému muži a zastavil se před ním. „Teď buďte všichni tiše, prosím vás. Kapitáne Burtone, řekl byste pár slov, až na vás kývnu?“

„Slov? Jakých slov?“

„Jakýchkoli! Na tom nesejde!“

Konstábl vytáhl z kapsy malý šroubováček, otočil se k mechanické postavě, odšrouboval okénko na jejím „čele“ a pomocí svého nástroje přepnul jeden z maličkých přepínačů uvnitř.

„Příští hlas, který uslyšíš,“ řekl stroji, „bude jediný hlas, který budeš poslouchat, pokud ti ovšem nedá jiné instrukce.“ Otočil se a kývl na Burtona.

Slavný cestovatel si poněkud rozpačitě odkašlal. „Já… ehm… jsem Richard Burton a ty jsi teď podle všeho můj komorník.“

Mosazný muž pootočil hlavu, až to vypadalo, že hledí přímo na Burtona.

Zasalutoval.

„To je jeho způsob, jak potvrdit váš příkaz,“ vysvětloval Bhátí. Sáhl do okénka a přepnul spínač zpět, pak malá skleněná dvířka zavřel a začal je přišroubovávat.

„Okamžik, konstáble!“ přerušil jej Burton. „Pokud všichni souhlasíte, rád bych to zařízení nastavil tak, aby přijímalo příkazy od všech přítomných a také od paní Angellové.“

„Jste si jistý?“ zeptal se Trounce.

Burton přikývl a zatáhl za šňůru visící vedle krbu. Ta rozezněla zvonek v suterénu a přivolala hospodyni.

Když přišla, Burton jí pověděl o novém komorníkovi a Bhátí prošel celý proces s ní, s Trouncem i se Swinburnem.

Paní Angellová opustila pracovnu se zmateným výrazem ve tváři a Bhátí se zatím připojil k ostatním u krbu a zapálil si dýmku. S úsměvem sledoval, jak Burton zařízení obchází, poklepává mu na prsa a zkoumá malé vačky otáčející se v jeho hlavě.

„Ten se hodí!“ mručel si králův agent. „Velice užitečný! Nemohl bych si z něj vycvičit partnera na šerm?“

„Určitě!“ odpověděl Bhátí. „Ačkoli nejspíš zjistíte, že je jako protivník příliš rychlý!“

Burton pozvedl obočí.

„Abych nezapomněl,“ dodal konstábl, „jednou denně bude potřebovat natáhnout, a jestli to smím navrhnout, také byste ho měl pojmenovat. Jméno vám usnadní vydávání příkazů.“

„Aha, ano, chápu, co tím myslíte.“

Burton se postavil před svého nového komorníka a oslovil ho: „Poznáváš můj hlas?“

Mosazný muž zasalutoval.

„Tvé jméno zní… Admirál Nelson!“

Další zasalutování.

Burtonovi hosté se zasmáli.

„Bravo!“ provolával slávu Swinburne.

Králův agent se obrátil k policistům. „Děkuji vám, inspektore Trounci a konstáble Bhátí – je to velkolepý dar! A teď navrhuji, abychom případ mechanického muže z Trafalgar Square uzavřeli tím, že dáme mému komorníkovi první rozkaz.“

Trounce povzbudivě přikývl.

„Admirále Nelsone!“ přikázal sir Richard Francis Burton. „Servíruj pití!“

A pití bylo náležitě naservírováno.

Později téže noci králův agent zjistil, že nemůže spát. Trápila ho jedna otázka. Vyslovil ji do tmy: „Co se stalo s pravými Zpívajícími kameny?“

Kapitola 3

OČI A KLETBA

DRAHÁ MATKO,

kvůli prodlevě, k níž došlo po mojem posledním Dopisu, Datovaném 22. dubna 1954, je pro mě velmi těžké Začít tenhle dopis. Upřímně lytuji problémů a děsů, které jsem ti musel způsobit, když jsem předtím nepsal. Ale můj advokát o nich ví a ty soukromější podrobnosti si nechám až pro tvé vlastní Uši. Především si Buď jista, že i když žiji ve Skromných životních podmínkách, nikdy bych ani tebe, ani svou Rodinu nezostudil hanebnými skutky. Jsem jen Chudý muž, nic horšího. Pan Gibbes říká, že je důležité, abych ti připomněl věci, které můžeme vědět jen my dva, abych tě přesvědčil o svojí totožnosti. Nemyslím, že by to bylo nutné Má Drahá Matko. Ale posílám je. Konkrétně Hnědé znaménko na mojem boku. A ta Věc s kartami v Brightonu. Mohu tě ujistit Má Drahá Matko, že od té doby dodržuji tvůj slip. Až mi budeš psát přiloš prosím tě svůj dopis panu Gibbesovi abyzme předešly zbytečným otá
zkám protože si nepřeji, aby mně v téhle zemi někdo znal. Až se ujmu svojeho dřívějšího postavení a titulu. A když jsem se tudíš rozhodl se vrátit a ještě znovu čelit moři, musím tě požádat o zaslání prostředků, abych tak mohl učiniti a zaplatiti pár nezplacených dluhů. Vrátil bych se pozemním Pošťákem. Peníze za přejezd a další výlohy by byly přez Dvěstě liber, protože zamíšlým plout z Viktorije a ne s téhle Kolonije a Plavit se z Melbourne pod vlastním jménem. Abis mi tohle umožnila má drahá matko musíš mi poslat nejméně 400 L.

DOPIS OD ÚDAJNÉHO ROGERA TICHBORNEA

Bylo první dubnové pondělí roku 1862. Pět týdnů po smrti sira Charlese Babbage.

Zasyčení, zařinčení a zvuk, jako když ze sklenice vytáhnete velikou zátku, oznámily, že do zařízení na psacím stole sira Richarda Francise Burtona dorazila plechovka.

Hopsá zvedl hlavu z podložky před krbem, štěkl, zakňoural a zase usnul.

Služebná, patnáctiletá Elsie Carpenterová, odložila koště, vyšla z pracovny, vyběhla po schodech kolem ložnic a nahoru po dalším schodišti a zaklepala na dveře knihovny.

Z místnosti za nimi se linula exotická hudba.

„Dále,“ ozvalo se.

Služebná vstoupila a uklonila se.

Burton, zabalený ve své džabě – volném rouchu, které nosil během své slavné pouti do Mekky –, seděl se zkříženýma nohama na podlaze, obklopen hromadou knih. Kolem hlavy měl uvázaný turban a pokuřoval vodní dýmku. Špičky jeho trepek se na koncích stáčely nahoru.

Před několika dny si oholil rozeklanou bradku, a teď vystavoval na odiv dlouhý exotický knír, který mu visel po obou stranách úst. Díky svému novému stylu působil mladistvěji a podle Elsie i o dost elegantněji.

V knihovně byl další muž. Uvelebil se v rohu a nebyl ani zdaleka tak přitažlivý jako Elsiin pán. Byl už starší, hnědý a vychrtlý a na sobě měl rozměrný hábit se žlutobílými pruhy a vysoký fez. Hrál na dlouhou arabskou flétnu náj, jejíž tóny byly až znepokojivě příjemné a melodické.

Burton na muže kývl a ten zareagoval odložením nástroje.

„Děkuji vám, al-Maslúbe. Váš talent září s uplývajícími roky stále jasněji. Vezměte si tamhle z příborníku, kolik potřebujete, a buďte požehnán.“

Stařec vstal, uklonil se a zamumlal: „Bárak Alláhu fíkům.“

Přešel k těžkému kusu nábytku vpravo od dveří a otevřel malou, komplikovaně vyřezávanou dřevěnou krabičku, která na něm stála. Vzal si z ní několik mincí a pak se tiše protáhl kolem Elsie z místnosti.

„Copak je, slečno Elsie?“ zeptal se Burton.

„Promiňte, pane,“ řekla a podruhé se uklonila. „Omlouvám se, že rozrušuju od muziky, ale do toho tentononcu nejčko přišla nějaká zpráva.“

„Děkuji. A chtěla jste říct vyrušuju.“

„Ano, pane. Rozrušuju.“

Služebná znovu kývla hlavou, vycouvala z místnosti, seběhla ze schodů, sebrala koště, a než Burton dorazil do pracovny, už byla pryč. Sestoupila do suterénu a vešla do kuchyně. „Všechno se jen blejská, madam,“ oznámila paní Angellové. „Oprášila jsi knihovny?“

„Ano, madam.“

„A krbovou římsu?“

„Ano, madam.“

„A to veliké africké kopí?“

„Ano, madam.“

„A vyleštila jsi zbraně?“

„Ano, madam.“

„A – co knoflíky na dveřích?“

„V těch se uvidíte, madam.“

„Hodné děvče. Vezmi si z formy kousek biskupského chlebíčku a odpočiň si. Zasloužíš si to.“

„Děkuju, madam.“

Elsie si vzala plátek zákusku, dala si ho na talíř a usadila se na stoličku.

„Mimochodem, madam, ten hudební Švejk už odešel a pán dostal na tom tentononcu zprávu.“

„Šejk,“ opravila ji hospodyně. Vzdychla. „Bože. Jsem přesvědčená, že tou vymyšleností chodí jen samé potíže!“

Obrátila se na mechanického muže, který stál u stolu a škrabal brambory. „Admirále Nelsone, běž se postarat o sira Richarda, prosím tě.“

Komorník odložil nůž, zasalutoval, utřel si prsty do utěrky a vypochodoval z kuchyně a nahoru po schodech do studovny. Vstoupil dovnitř, přešel k sekretáři mezi okny, kde se nehybně zastavil a očekával rozkazy.

Burton byl u krbu.

„Poslechněte si tohle,“ řekl nepřítomně. „Je to od Palmerstona.“

A přečetl ze vzkazu, který držel v ruce:

Prošetřete údajného dědice Tichborneova titulu.

Králův agent si povzdechl. „Doufal jsem, že celému tomu zatracenému nesmyslu uniknu!“

Zvedl oči, a když spatřil svého komorníka, řekl: „A, to jsi ty. Připrav mi oblek, prosím tě. Myslím, že se zastavím u našeho Skokana Trounce a zjistím, jestli o té aféře něco neví.“

O půl hodiny později vyšel Burton z Montagu Place 14 a vydal se procházkou směrem k Whitehallu. Neušel ještě ani tři kroky, když na něj kdosi zavolal: „Jak je, kapitáne? Zdravej jako rybička, vidim!“

Byl to pan Grub, pouliční prodavač, který v zimě nabízel z velkého kotle kaštany a v létě z dvoukoláku surmovky, břeženky a úhoře v rosolu.

„Ano, pane Grube, už je mi mnohem lépe, děkuju. Jak jdou obchody?“

„Na pendrek?“

„A co to?“

„Nevím, kapitáne. Myslím, že je to mým flekem.“

„Ale vždyť tu stáváte vždycky. Jestli je to tu tak hrozné, proč se nepřestěhujete?“

Grub si zvedl plátěnou čepici z čela. „Přestěhovat se? Pch! To teda nevím! Už tu stojím léta a přede mnou můj tatík! Nechcete pytlík surmovek? Jsou čerstvý, dneska ráno z Temže vylovený!“

„Ne, děkuju, pane Grube. Jsem na cestě do Scotland Yardu.“

Burtona napadlo, jak je možné označit cokoli z Temže za „čerstvé“.

„No, nejste jedinej, kdo nic nechce,“ vzdychl pan Grub. „Nashle, kapitáne!“

„Hezký den, pane Grube!“

Burton prsty cvrnkl do klobouku prodavači na pozdrav a pokračoval v cestě.

Byl pěkný jarní den. Obloha byla modrá a povětří klidné. Tenké sloupce kouře nad celým městem stoupaly kolmo rovnou vzhůru a nakonec se ve velké výšce rozplynuly. Rotomíky mezi nimi nechávaly cestičky páry jako bílé šrafování, které proměňovalo oblohu v nepravidelnou mřížku. Mezi kouřovými sloupci se proplétaly i labutě, připomínající v lese poletující hmyz.

Králův agent se pohupoval pravidelným krokem, přičemž kolem něj vřely shon a vřava ulic. Pouliční prodavači vykřikovali, prostitutky se vemlouvaly i vysmívaly, malí trháni ječeli, obchodníci se smáli, hádali a handrkovali, komedianti zpívali, žonglovali a tancovali, chodci mávali holemi a deštníky, smekali klobouky a kývali čepci, koně dělali klopity klap, velocipédy syčely a pobafávaly, parokoně hučely a rachotily, kočáry drnčely, kola na dlažbě chroupala, štěkali psi. Byla to naprostá kakofonie zvuků. Byl to Londýn.

Burton zahlédl povědomou tvář.

„Nazdar Vtípku!“ zavolal a zamával holí.

Devítiletý Oscar Wilde, který osiřel následkem nekonečného hladomoru v Irsku a který si vydělával na živobytí prodejem novin, okouněl před cukrárnou.

„Přeju jenom to nejlepší ránko, kapitáne!“ usmál se a odhalil křivé zuby. „Pomozte mi vybrat bonbóny, buďte tak hodný. Býčí oči, nebo ječmenky? Já se přikláním k ječmenkám.“

„V tom případě souhlasím, mladíku.“

Oscar si sundal ošoupaný cylindr a poškrábal se na hlavě.

„No, víte, kdykoli se mnou lidé souhlasí, mám pocit, že se určitě pletu. Takže mám za to, že si raději vezmu býčí oči!“ Vzdychl. „Nebo možná obojí. Připadá mi, že jediný způsob, jak se zbavit pokušení, je mu podlehnout. Nemyslíte, kapitáne Burtone?“

Cestovatel se tiše zasmál. Malý Oskar zacházel se slovy pozoruhodným způsobem – odtud také jeho přezdívka.

„Jste při penězích, panáčku?“

„Jo, to jsem. Kapsy mám napěchované mincemi, to tedy jo. Za necelou hodinku jsem měl vyprodáno. Vypadá to, že dneska ráno shánějí noviny v Londýně všichni. Už jste tu zprávu viděl, pane?“

„Ještě ne. Ležel jsem v knihách.“

„Tak to jste určitě výjimkou potvrzující pravidlo, protože mám za to, že rozdíl mezi literaturou a žurnalistikou spočívá v tom, že knihy se nečtou a noviny se číst nedají!“

„Předpokládám, že titulky jsou pořád plné té záležitosti s Tichbornem, co?“

Nedaleký flašinetář začal ze svého chatrného přístroje vymačkávat cosi, co imitovalo melodii. Oscar sebou škubl a zvýšil hlas. „To bych řekl! Propírají ji všechny vrstvy – od lordů nahoře po povaleče dole! Každý má nějaký názor!“

„A jaká je nejnovější zpráva?“ překřikoval Burton skřípavé steny, kvikot, nářek a hvízdání.

„Že údajný Tichborne dorazil do Paříže a jeho matka ho poznala.“

„Ježkovy oči! Vážně?“

Tichborneova aféra představovala ohromnou senzaci, která se dotýkala citlivé oblasti Burtonova života, protože Tichborneovi byli sňatkem spřízněni s Arundellovými, k nimž patřila i Isabel, Burtonova bývalá snoubenka.

Tichborneovi byli v jižních hrabstvích jednou z nejstarších rodin, ale v posledních dvou třech generacích se bohatství jejich panství značně tenčilo – v důsledku dávné kletby, jak se proslýchalo. Během několika posledních let záviselo pokračování rodu na dvou dědicích. Nejstarší Roger byl poměrně typickým příkladem nedovzdělaného aristokrata, zatímco jeho mladší bratr Alfred byl ještě tupější, a navíc patologický hráč. Největší naději skýtal svému rodu Roger, dokud nepřišla katastrofa v podobě jeho zmizení v roce 1854, když se plavil zpět z Jižní Ameriky, aby si po otcově smrti nárokoval titul baroneta. A tak se posledním v dlouhé řadě tichbornských baronetů stal Alfred, který panství nedaleko Winchesteru v hrabství Hampshire přivedl málem na buben. Peníze mu protékaly mezi prsty jako voda. Jeho matka, lady Henriette-Felicité, byla Francouzka. Manželství se jí nevydařilo, a tak se dávno předtím, ne její manžel zemřel, stáhla do Paříže. Zpovzdálí bedlivě pozorovala vyprazdňující se pokladnici Tichborneů, a když situace zašla tak daleko, že už se bála, že z ní sir Alfred udělá žebračku, poslala jednoho rodinného přítele, plukovníka Franklina Lushingtona, aby se usadil v Tichborne Housu a převzal na panství správu financí. Lushingtonovi se dařilo držet nejhorší excesy jejího syna na uzdě. Co však nedokázal, bylo přimět mladého baroneta ke vstupu do perspektivního manželství.

Sir Alfred byl téměř jistě posledním z Tichborneů.

A pak se přihodilo něco naprosto neočekávaného.

Když byla vdova lady Henriette-Felicité před rokem v Tichborne Housu na návštěvě, přišel tam prosit o almužnu jeden ruský námořník pronásledovaný smůlou. Stará paní, v tu dobu už nevalného zdraví a mdlého ducha, se ho zeptala, zda někdo neslyšel o La Belle, oné lodi, která jejího nejstaršího syna stáhla na dno oceánu. Námořník o lodi nejenže slyšel, ale také věděl, že ze člunu nesoucího její jméno byla zachráněna malá skupinka přeživších. Vyložili je v Austrálii.

Lady Henriette-Felicité okamžitě dala inzerát do Empiru i do mnoha australských novin.

Před měsícem obdržela odpověď v podobě hanebně napsaného dopisu s pravopisnými chybami.

Dopis byl od Rogera.

Roger byl naživu.

Napsal jí, že žije pod jménem Tomas Castro a pracuje ve městě Wagga Wagga v Novém Jižním Walesu, zhruba napůl cesty mezi Sydney a Melbourne.

Žádal svou matku o zaslání peněz, aby se mohl vrátit domů, a jako důkaz, že je – on, autor dopisu – skutečně její syn, se zrnínil o hnědém mateřském znaménku na svém boku. Vdova si na zmíněnou vadu na kráse vzpomněla a peníze mu poslala.

Nyní to vypadalo, že se muž, kterého novináři překřtili na „údajného Tichbornea“, se starou dámou setkal a ta jeho totožnost potvrdila.

Dlouho ztracený Roger Tichborne se vrátil!

Jak Oscar Burtonovi vysvětlil, vyšší společenské vrstvy potěšilo vzkříšení starého rodu a ty nižší oslavovaly skutečnost, že aristokrat žije jako obyčejný nádeník.

Vdova lady Henriette-Felicité přímo překypovala štěstím. Zbytek rodiny Tichborneů – bratranci a rozliční příbuzní, z nichž většina nosila příjmení Doughty či Arundell – už nikoli.

Na té historce nevěřili jedinému slovu.

„Už brzy přepluje kanál, aby se přihlásil o své panství!“ hulákal Oscar do vřískotu a říhání flašinetu.

Burton zamyšleně pokýval hlavou, vytáhl z kapsy šestipenci a vtiskl ji darebovi do dlaně.

„Brzy nashle, Vtípku,“ řekl. „Tady máš drobné na piroh. Nemůžeš přežívat jen na sladkém!“

„Ale když to zkusím, pěkně se zaoblím! Děkuju, kapitáne!“

Oscar zmizel uvnitř obchodu a Burton šel dál. Ulevilo se mu, když melodie flašinetu vybledla v pozadí.

Na rohu Baker Street si mávnutím zastavil dvoukolou drožku taženou bafajícím parokoněm podobajícím se menší verzi slavné Stevensonovy Rakety, která ho provezla Wigmore Street a polovinou Regent Street, kde se s trhnutím zastavila, protože jí praskla kliková hřídel, jež prorazila kotel. Burton odmítl omluvy kočího, přivolal si další drožku a pokračoval po Haymarketu dál do Whitehallu a Scotland Yardu.

Když stoupal po schodech odpudivé staré budovy, potkal jej inspektor Trounce, který šel náhodou zrovna dolů.

„To je překvápko!“ prohlásil policista.

„Právě z vás přicházím tahat rozumy,“ řekl Burton a potřásl příteli rukou.

„Jdu zmáčknout Freddyho Bluea, toho zastavárníka. Chcete se přifařit?“

„To se ví. A proč? Co provedl?“

Sestoupili po schodech dolů a vydali se k Trafalgar Square.

„Jeden ptáček mi prozradil, že zase začíná prodávat kradené zboží.“

„Nějaký papoušek?“

Trounce zavrtěl hlavou: „Ne, Vrabčák, ten malý kapsář. Tak kvůli čemu jste se mi chtěl porýpat v šedé kůře mozkové?“ Obešli náměstí po okraji a vstoupili na Northumberland Avenue, ucpanou vozy, které se pomalu šinuly od břehu řeky a mířily do středu hlavního města.

„Říkal jsem si, jestli třeba nevíte něco o údajném Tichborneovi.“

„Jenom co se dočtu v novinách.“

„Nic víc? Chcete říct, že to Scotland Yard nezajímá?“

„A proč by mělo? Obvinění nevznesl nikdo proti nikomu žádné. A jaký na tom máte zájem vy, kapitáne?“

„Abych byl upřímný, tak žádný. Pokud vím, nejde o moc víc než o novinářskou honbu za senzací. Pam (Pam – Palmerstonova tehdejší lidová přezdívka – pozn. překl.) má bohužel jiný dojem.“

„Palmerston? Proč by se o to premiér zajímal?“

„Kdo ví? Mozek toho chlapa je stejně nevyzpytatelný jako jeden z těch babbagů.“

Trounce souhlasně zabručel. „Mimochodem,“ řekl, „měl jste vidět ty chlapy, co poslal pro babbage, který jsme našli v převorství tu noc, co vykradli Brundleweeda. Vypadali jako párek nějakých zatracených funebráků.“

„Aha. To budou pánové Damien Burke a Gregory Hare. Používá je na zvláštní úkoly.“

„Zvláštní sedí. Zvláštnější jsem ještě neviděl. A když už mluvíme o zvláštnostech, jak se má mladý Swinburne?“

„Pracuje na nové sbírce básní. A pochopitelně se věnuje svému koníčku.“

Trounce si pohrdavě odfrkl. Oba muži věděli, že Swinburneův „koníček“ zahrnuje časté návštěvy bordelů, kde se s potěšením nechává svolnými dámami zmrskat.

„Ten má ale podivné choutky,“ zavrčel detektiv. „Nedovedu si představit, co se komu může líbit na mrskání březovou metlou. Ve škole jsem jednou nebo dvakrát dostal rákoskou a vůbec se mi to nezamlouvalo!“

„Čím víc se o něm dovídám,“ odpověděl Burton, „tím víc jsem přesvědčen, že Swinburne má skutečnou fyziologickou poruchu, která způsobuje, že vnímá bolest jako rozkoš. Swinburne je fascinující studijní materiál!“

„A pěkný úchylák. Ale zatraceně odvážný, to mu musím přiznat. Vůbec nezná strach! Tady je obchod pana Freddyho Bluea. Udělám to sám, pokud vám to nevadí. Počkal byste tu na mě?“

„Určitě. Moc ho netlučte.“

„Verbální domluva, kapitáne, nic víc!“ usmál se Trounce. Zapraskal klouby na prstech a zmizel v zastavárně.

Sir Richard Francis Burton se opřel o hůl a pozoroval okolní provoz. Dopravní prostředky obchodníků tahali většinou koně. Těch, kteří by si mohli dovolit parokoně, mnoho nebylo. Muži na kárách byli tvrdí a šlachovití jedinci. Rukávy košile měli vyhrnuté k loktům a Burton viděl provazce svalů na předloktích, mohutné kosti a kůži připomínající useň. Na žádném z nich nebyla jediná unce tuku, ani stopa po domýšlivosti… a ani náznak rozpaků. Byli obnaženi na samotný základ existence. Dřeli, jedli, spali a zase dřeli a nikdy ani nepomysleli na nic jiného. Burton je obdivoval a jistým zvláštním způsobem jim i záviděl.

Po několika minutách za sebou zaslechl kroky a otočil se.

Inspektor Trounce se vynořil z obchodu.

„Stačil jsem říct sotva dvě slova, a on se rozbulil jako malé děcko,“ oznamoval policista. „Čekám, že teď bude chvilku sekat latinu. Je to jeho druhé varování. Další už nedostane. Nasadím mu klepeta. Co byste řekl tomu, že bychom se stavili u Brundleweeda? Je to hned za rohem.“

„Dobrý nápad.“

Vyrazili.

„Nemáte nějakou stopu, kam se poděly Zpívající kameny?“ vyzvídal Burton.

„Ani náznak, pokud se ovšem od chvíle, kdy jsem s ním naposledy mluvil, něco nedoslechl Brundleweed. Trvá na tom, že ten večer zamykal do trezoru pravé zboží. A my přece víme, že si odtud Isambard Kingdom Brunei odnesl padělky. Takže buďto Brundleweed lže – což mi přijde těžko uvěřitelné, protože má pověst čistou jako sklo –, nebo se tam dostal nějaký neobyčejně schopný kasař jako první a beze stopy zmizel.“

Prošli zpět na Trafalgar Square, propletli se zástupy lidí na Charing Cross Road a zamířili k Saint Martin’s Lane.

„A někoho podezřelého máte?“

Trounce si sundal tvrdák, plácl do něj a zase si ho posadil na hlavu.

„Samozřejmě bych uvažoval o…“ začal, ale pak se sám přerušil: „U Jupitera! Koukněte na to!“

U dalšího rohu se objevil bizarní dopravní prostředek, který se kolem něj prosmýkl a velkou rychlostí se řítil k oběma mužům. Byla to stonožka – skutečný hmyz –, eugeniky vyšlechtěná do obrovských rozměrů. Když dosáhla požadované velikosti, zabili ji a její mrtvolu předali kolegům inženýrům, kteří horní polovinu dlouhého trubicovitého článkovaného těla odřízli. Odstranili z něj vnitřnosti, až zbyl jen tuhý vnější krunýř, do nějž vmontovali zařízení na páru, kterým bylo možné tu spoustu nohou pohánět. Na horní část každého článku našroubovali plošinu, k níž byla připevněna sedadla s klenutými stříškami kopírujícími chybějící horní polovinu těla. Řidič seděl v přední části dopravního prostředku, v křesle vyřezaném do skořepiny hlavy. Zde dovedně manipuloval sadou dlouhých pák a podivuhodný stroj tak ovládal.

Byl to nový typ autobusu, napěchovaný pasažéry; na každém sedadle seděli tři lidé a slušná řádka jich stála a držela se jako o život, zatímco se stroj řítil vpřed. Vesele jásali a radostně ječeli, když se bryčky a drožky, vozíky i bicykly, koně i chodci rychle uhýbali blížícímu se vozidlu z cesty ke straně vozovky. Když stroj proletěl kolem Burtona a Trounce a hnal se do úzké mezery, která se otevřela uprostřed provozu, valila se z potrubí po obou bocích stroje hustá oblaka páry. Horká pára se přelila přes oba muže a zastřela celou scénu. Z oblaku sem doléhaly vzrušené kletby a nadávky; ozval se třesk, výkřik a děsivé ržání splašeného koně.

„Zatracená obluda!“ zařval Trounce. Vytáhl z kapsy kapesník a otřel si vlhkou tvář.

„To je jedna z těch nejpodivnějších věcí, co jsem kdy viděl!“ zvolal Burton. „Četl jsem, že technologové experimentují s krunýři hmyzu, netušil jsem ale, že už tak pokročili!“

„Vy tohle považujete za pokrok?“ namítl Trounce. Mávnutím tvrďákem obsáhl okolí, které se pomalu vynořovalo z řídnoucího oparu. „Podívejte se! Vždyť je to naprostý chaos, sakra! Nemůžeme mít v ulicích koně a parokoně a penny-čtvrtpenny a teď i nějaký zatracený parohmyz a to všechno ve stejnou chvíli! Na tohle doplatí lidi!“

„Hmm!“ zamručel souhlasně Burton. „Rozhodně to vypadá, že jsme obklopeni hojností navzájem neshodných strojů.“

„Hojností? Říkejte si tomu, jak chcete, kapitáne Burtone, ale faktem zůstává, že jestli ti zpropadení vědci nezpomalí a nebudou plánovat s něčím, co by alespoň připomínalo prozíravost a zodpovědnost, Londýn se úplně zastaví, pamatujte na má slova!“

„Já se s vámi nepřu. Pojďte. Pojďme dál. Co jste se to chystal říct? O tom podezřelém.“

„Podezřelém? Aha, Brundleweed. Ano. Kasař, který by připadal v úvahu, by byl Marcus Dexter – neexistuje trezor, který by nedokázal otevřít, a prohnaný je jako liška –, v tuhle chvíli ale působí v Kapském Městě, to je jisté. Cyril ‚Muška‘ Brady sedí v Pentonville a Tobias Fletcher má tuberu a už nedělá. Nikdo jiný, o kom vím, že by dokázal Brundleweedův sejf otevřít bez dynamitu, už není.“

Přímo do cesty se Trounceovi zhoupl na berlích jednonohý žebrák. „Jenom na hrnek čaje, kámo.“

Detektiv se na něj zamračil, ale přesto mu za chůze vtiskl do dlaně penny.

„Skoro bych vzal za vlastní teorii toho obchodníka s diamanty,“ zabručel.

„Brundleweed má nějakou teorii?“

„Jakous takous. Věří, že ty diamanty vzal nějaký duch.“

Burton se zastavil a užasle na svého společníka zíral.

„Duch?“

„Ano. Oblbnul se tak, že věří, že tu noc viděl přízračnou ženu.“

„Ale vy mu přece nevěříte, ne?“

„Ne, ovšemže ne. Nejspíš si zdříml a tohle se mu zdálo. Až na to…“

„Na co?“

„Ten přítel Françoise Garniera; ten, co mu dva z těch černých diamantů věnoval…“

„Jean Pelletier.“

„Ano. Kontaktoval jsem pařížskou Sûreté. Potvrdili mi, že zemřel na infarkt.“

„A?“

„Našli ho doma, pokoj byl zamčený zevnitř a okna zavřená. A přesto mu obličej z nějakého důvodu ztuhl v podobě vyjadřující čirou hrůzu. Detektiv, se kterým jsem mluvil, použil ve skutečnosti slova ‚Jako by spatřil ducha‘.“

„Zajímavé.“

„Hmm. Ale pojďme si poslechnout, co nám poví Brundleweed. No tak, pohněte kostrou.“

O chvíli později dorazili k obchodu a vstoupili dovnitř.

Edwin Brundleweed vzhlédl od pultu, který chránily kovové mříže. Byl to nahrbený džentlmen středního věku s hnědou špičatou bradkou zplihle visící z úzké brady. Hlavu měl předčasně lysou, rty tenké a na kořeni skobovitého nosu mu seděly brýle s tlustými čočkami.

„Jářku, pan inspektor! To je ale hezké, že vás zase vidím! Je něco nového?“

„Bohužel ne, pane Brundleweede. Tohle je kapitán sir Richard Burton. To je ten džentlmen, který tu loupež objevil.“

„Tak to jsem vaším velkým dlužníkem, pane,“ řekl obchodník Burtonovi. „Kdyby nebylo vás, přišel bych i o zbytek diamantů a vypadl z branže. Prosím, pánové, pojďte dál.“

Brundleweed přešel ke dveřím v mřížoví vpravo od pultu, odemkl je a ustoupil, aby nechal návštěvníky projít. Pak za nimi znovu zamkl.

„Mám tu konvici čerstvě uvařeného čaje a novou krabici máslových sušenek s pudinkem. Nedali byste si se mnou?“ Burton s Trouncem odpověděli kladně. Za několik minut už seděli se svým hostitelem u stolu.

„Pane Brundleweede,“ řekl Burton, „jsem trochu zmatený. Proč by ta záhadná osoba, která Zpívající kameny zaměnila za padělky, vzala jen je, a ne ostatní drahokamy, které jste v sejfu měl?“

Králův agent od Babbage věděl, že ztracené kameny mají zvláštní vlastnosti, zajímalo ho však, kdo další si ještě téhle skutečnosti může být vědom.

„Dobrá otázka!“ zněla odpověď. „Já si myslím, že ten pachatel musí být nějaký odborník, sběratel, člověk, který se o diamanty zajímá spíš jen kvůli jejich historii, a ne pro jejich peněžní hodnotu. Víte o nich něco?“

„Jen to, že je objevili poté, co roku 1837 začaly ‚zpívat‘, že je nedávno poručík François Garnier vzal z jednoho kambodžského chrámu a že jich bylo původně sedm, ale poručík dva z nich daroval. A ty se pak po smrti svého vlastníka ztratily.“

„Máte pravdu. Jenže ten příběh je mnohem delší, a právě proto by ty zbývající kameny tvořily tak nesmírně žádoucí součást každé sbírky. Černé diamanty jsou jiné než bílá odrůda; na diamantových polích, jaké máme například v Jižní Africe či Kanadě, je nenajdete. Současný názor předpokládá, že v podobě meteoritů padají z nebe.“

„Ano, s touhle teorií už jsem se setkal.“

„Podle jistého málo známého okultního rukopisu – pocházejícího ze šestnáctého století, pokud si dobře vzpomínám –, který cituje Shuyler ve své knize De Mythen van Verloren Halfedelstenen, se jeden velký meteorit spadlý v prehistorické době rozlomil na tři kusy. Jeden kus přistál na Západě, další v Africe a třetí na Dálném východě. Jsou známé jakožto Oči nágy.“

„Tři oči?“

„Ano. Tři oči. Zvláštní, že? Holandštině bohužel vůbec nerozumím, takže jsem si Schuylerovu knihu nemohl přečíst sám – mé informace pocházejí z resumé v Legendárních drahých kamenech Jerrolda Wilsona –, myslím ale, že autor pokračuje popisem dvou mýtů: jednoho jihoamerického, který říká, že Amazonka vznikla, když z nebe spadl veliký černý diamant, a jednoho kambodžského o ztraceném kontinentu, na němž z místa, kam dopadl černý kámen, vytékala mohutná řeka. Autor se dohaduje, že stejný příběh nejspíš existuje i v africkém vnitrozemí a týká se pramene Nilu.“

„To existuje!“ zvolal Burton. „Když jsem byl v oblasti Velkých jezer, ve městě jménem Kazeč, říkali mi, že proslulé Měsíční hory údajně označují vnější okraj kráteru po dopadu meteoritu, který dal této řece vzniknout.“

„To přece nemůže být shoda náhod, ne?“ řekl Brundleweed. „Myslím, že ta mytická létavice opravdu spadla. Zpívající kameny jsou prý vlastně úlomky dálnovýchodního Oka. Pokud je to pravda, musel být původní diamant o hodně větší než Koh-i-noor.“

„Hmm,“ zabručel Burtnon. „Nágové. Na zmínky o nich jsem už narazil. Odpovídají dévánágaríům z hinduistické mytologie – sedmihlavé plazí bytosti, které založily podzemní civilizaci dávno předtím, než se Darwinovy opice naučily chodit zpříma.“

„Aha, tak to vidíte,“ poznamenal vyhýbavě Brundleweed.

„Měl bych se na to podívat,“ mumlal si Burton zamyšleně. „A co ty diamanty z Afriky a Jižní Ameriky?“

„Ani stopa,“ odvětil obchodník. „Přestože existují nejasné náznaky, že asi před sedmdesáti lety objevil jakýsi anglický aristokrat v Chile obrovský černý diamant. Já ale o věrohodnosti tohohle tvrzení velice pochybuji, protože žádný takový diamant ještě nikdo neviděl, natož aby ho vybrousil a dal na trh.“

„A jméno toho aristokrata?“

„To netuším, pane kapitáne. Jak jsem říkal, jsou to jen velmi nejasné pověsti.“

„Hmm. A co François Garnier? Proč se rozhodl ten soubor prodat?“

Brundleweed si pohrdavě odfrkl. „Věřte, nevěřte, tvrdil, že z nich vyzařuje něco zhoubného. Pochopitelně snůška nesmyslů!“

„Měl jste nějaké případné kupce?“

„Ne, ale můj inzerát v odborném tisku vyšel jen několik dní před tou loupeží. Měl jsem jen jeden dotaz, od chlapíka, který přišel do obchodu, aby si potvrdil, že ty kameny dávám na trh já, ale byl to jeden z těch parádivých zpustlíků, a i když vyjádřil zájem, jméno ani adresu mi neřekl a od té doby se mi neozval.“

„Šel jsem po tom,“ doplnil inspektor Trounce, „ale toho chlapa jsem vystopovat nedokázal.“

Burton se napil čaje a zahleděl se na plechovku sušenek, zatímco jeho mysl pracovala.

Vzhlédl. „Existuje nějaké vysvětlení pro zvuk, který ty diamanty údajně vydávají?“

„Žádné, o kterém bych věděl. Ale ten zvuk je skutečný. Slyšel jsem ho sám – slaboučké bzučení. Myslím, že jednoho Shuylera mají v Britské knihovně, kdybyste se do něj chtěl podívat. Třeba se o tom fenoménu zmiňuje.“

„Děkuju, pane Brundleweede. Poslední otázka. Mluvil jste o nějakém duchovi?“

Obchodník s diamanty vypadal rozpačitě. Odkašlal si a skrz vousy se poškrabal na bradě.

„Ehm, abych byl upřímný pane kapitáne, myslím, že jsem si musel zdřímnout a že se mi to zdálo.“

„Stejně mi o tom povězte.“

„Dobrá, ale mějte, prosím, na paměti, že jsem se to odpoledne cítil zvláštně a nebyl jsem ve své kůži. Proč, to netuším. Měl jsem migrénu a byl jsem podivně nervózní a nesvůj. Z nějakého důvodu jsem se domníval, že vedu velmi neuspokojivý život, a začal jsem být poměrně nevrlý. Tenhle obchod jsem zdědil po otci a nikdy předtím ani potom mě nenapadlo, že bych někdy mohl dělat něco jiného než ho vést. To odpoledne mě ale najednou naplňoval odporem a připadalo mi, že mi brání, abych dělal něco důležitějšího!“

„Co přesně?“

„To je právě to! Nemám ponětí! Představa, že bych mohl opustit rodinný podnik, je nanejvýš absurdní! Nu, byl jsem v opravdu špatném rozpoložení a ve čtyři hodiny – pamatuji si to, poněvadž hodiny najednou přestaly tikat a já je nemohl znovu rozběhnout – jsem si řekl, že to pro ten den zabalím. Kolekce Françoise Garniera už byla zamčená v sejfu, ale já jsem ji šel před odchodem ještě jednou zkontrolovat. Když jsem procházel do dílny, padl mi pohled na ženskou postavu. Řeknu vám, že jsem kvůli ní málem vyletěl z kůže. Stála v rohu, bílá a průhledná. Pak jsem mrkl, a byla pryč. Věřte mi, že jsem byl celý vyklepaný a rychle jsem z obchodu odešel – ale nejprve jsem samozřejmě pozamykal. Zdálo se, že mi čerstvý vzduch cestou domů prospěl, takže migréna ustoupila. Začalo mi připadat, že jsem zase víc sám sebou. Než jsem prošel dveřmi domu, byl jsem už v naprostém pořádku. Brzy jsem šel na kutě a spal jsem jako dřevo. Probudil jsem se, až když na mě ráno zabušila policie.“

Burton se podíval na Trounce. „Nějaký plyn?“ navrhl. „Který způsobuje halucinace?“

„Taky mě to napadlo,“ odvětil detektiv. „Ale zkontrolovali jsme každý palec podlah, stěn i stropů a nenašli žádná rezidua ani náznaky, které by napovídaly, jak by tam mohl být nějaký plyn zaveden. Ze sklepa se tam rozhodně nedostal. Ten tunel od podzemní řeky prokopali až o několik hodin později.“

Nastala dlouhá odmlka a pak Burton řekl. „Omlouvám se, že jsme vás takhle přepadli, pane Brundleweede. Děkujeme za sušenky a za čaj. Doufám, že ty diamanty dostanete zpět.“

„Myslím, že se nakonec někde objeví, pane kapitáne.“

„A až se objeví,“ prohodil Trounce, „já se to dozvím!“

Muži vstali, podali si ruce a Burton s Trouncem odešli.

„Co teď?“ zeptal se detektiv, když vyšli na ulici.

„Nu, Trounci, starý brachu, tohle probudilo mou zvědavost, takže se nejspíš po zbytek dne zahrabu mezi knížky, abych zjistil, co ještě dokážu o těch názích najít, a ve středu se chvilku proletím v rotorníku.“

„A kam?“

„K Tichborne Housu. Přestože bych se mnohem raději věnoval naší záležitosti s diamanty, rozkaz je rozkaz, takže bych si s tím brzy již sesazeným baronetem měl promluvit.“

***

Burton strávil nepříjemné odpoledne v Britské knihovně, kde nahlédl do knihy Matthijse Schuylera De Mythen van Verloren Halfedelstenen a mnoha dalších knih a rukopisů.

Začínalo mu být stále hůř.

Malárie je jako zemětřesení; po počátečním zničujícím záchvatu následuje série menších následných záchvěvů. A jeden z nich se teď kradmo zmocňoval studujícího králova agenta.

Začal obtížemi při zaostřování pravého oka. Pak se Burton začal potit. V pět hodin už se třásl a bylo mu na zvracení.

Rozhodl se, že půjde domů, aby se z toho vyspal.

Teď seděl v drožce, drncavě směřoval do Montagu Place a uvažoval o tom, co se dočetl.

Podle okultního textu, který bral Shuyler v úvahu, existoval kdysi v Indickém oceánu světadil jménem Kumari Kandam. Ten byl domovskou zemí království nágů, jehož hlavní město leželo na veliké řece Paruli, která prýštila z místa, kam z nebes dopadl veliký černý diamant.

Nágové byli hadí tvorové a neustále válčili s lidskými obyvateli této země, zotročovali a obětovávali je a podle některých náznaků je i jedli.

Počet lidí nicméně narůstal, zatímco nágů ubývalo, takže nastala chvíle, kdy plazím lidem nezbývalo nic jiného než usilovat o mírumilovné soužití.

Lidé vyslali svého emisara, bráhmana jménem Kaundinja, a ten se jako symbol mírové dohody oženil s dcerou vládce nágů.

Jenže Kaundinja nebyl jen vyslanec, ale také špeh. Zjistil, že i když je nágů velký počet, jsou také jedním, protože jejich mysli jsou prostřednictvím černého diamantu spojené.

Po roce života s plazí rasou, během nějž přesvědčivě hrál milujícího manžela, bylo Kaundinjovi přiznáno právo přispět k onomu velikému splynutí myslí svojí přítomností.

Přivedli ho před drahokam, kde bez námitek přihlížel, jak byl diamantu obětován lidský otrok. Potom jej pomocí velkolepého rituálu a okázalého obřadu uvedli do transu a jeho mysl přenesli do kamene.

Jakou to jen měl Kaundinja mysl!

Bráhman Kaundinja byl cvičen už od časného dětství a v duševní uspořádanosti a ovládání emocí dosáhl naprostého vrcholu. Rok nágové potají promítali své myšlenky do těch jeho, a rok vypadal – navzdory tomu, že cítil, jak mu prolézají lebku – jen jako obyčejný vyslanec dobré vůle, přestože ve skutečnosti byl živoucí zbraní – a jejich Nemesis.

Jak se jeho vědomí nořilo do krystalové struktury kamene, Kaundinja dokázal umístit do každého lomu, linie i plošky určitý aspekt sebe samého. Zaplňoval jej, dokud jej celý neobsadil svým vědomím. Pak se obrátil do sebe, zapátral v hlubinách vlastního mozku a úmyslně si roztrhl důležitou cévu.

Masivní krvácení ho okamžitě zabilo, jak předvídal, a protože pronikl do celého kamene, jeho smrt způsobila, že se kámen rozletěl na kusy a roztrhal mysl každičkého nágy obývajícího kontinent Kumari Kandam.

Byla to genocida.

Pevnina samotná byla zničena o mnoho generací později, když Země pokrčila rameny, jak to občas s katastrofálními následky dělává.

Teď, v roce 1872, po prehistorické ještěří rase mnoho důkazů nezbylo. Zachycovaly je plastiky v několika kambodžských chrámech, jako je Angkor Wat. Jestli jsou tato vyobrazení přesná, se však určit nedalo.

Co ale sira Richarda Francise Burtona fascinovalo, byla skutečnost, že mýtus o ztracené plazí civilizaci neexistoval jen v Kambodži, ale i v Jižní Americe, kde ještěří lidé – známí coby cherufe – byli rovněž svrženi expandující lidskou rasou. Jejich království bylo napadeno, nastalo masové vraždění a jen několik z nich uprchlo. Tuto malou skupinku, nesoucí svůj posvátný černý diamant, pronásledovali téměř přes celý kontinent, daleko na jih do Chile, kde zmizela a nikdo o ní už nikdy neslyšel.

I v Africe existovali Kituhurí Zuluů, nazývaní kmeny v oblasti Velkých jezer Šaturái.

Byly to samozřejmě nadbytečné informace, které s nevyřešenou krádeží kolekce Françoise Garniera – tedy alespoň pokud Burton věděl – příliš nesouvisely, jenže Burton si přiznával, že trpí „objevitelskou mánií“, která ho hnala, aby vrstvu po vrstvě oloupal každé téma, které zrovna studoval. Přinejmenším mu to umožňovalo zjišťovat širší a pro něj zajímavější souvislosti.

A pak tu byla ještě jedna věc.

Kambodžské úlomky objevili roku 1837, když si jeden kněz začal během meditace ve své cele uvědomovat tiché hučení. Žil v té místnosti už sedmačtyřicet let, a nikdy dřív tichý melodický tón neslyšel. Vysledoval jej k patě zdi a jedné uvolněné cihle. Za ní se nacházelo oněch pět diamantů.

1837.

Do tohoto roku byl vržen Edward Oxford, muž ze vzdálené budoucnosti, po svém příchodu do roku 1840, kde nešťastnou náhodou přivodil vraždu královny Viktorie.

Určitě shoda náhod.

Domů se Burton dostal kolem šesté a právě si věšel klobouk a plášť, když po schodech sešla paní Angellová, podezíravě se na něj podívala a řekla: „Hrozně se vám leskne čelo, sire Richarde. Nějaká recidiva?“

„Vypadá to tak,“ odvětil Burton. „Jenom se z toho musím vyspat. Vezmu si dávku chininu a budu chvíli pracovat na svých knihách.“

„Vezmete si dávku chininu a pomažete do postele!“ opravila ho hospodyně.

Burton neměl sílu se přít.

O deset minut později mu hospodyně donesla džbán vody a hrnek čaje.

Už spal.

Odpolední studium mu proniklo do snů.

Začal si uvědomovat nelítostné světlo, které mu propalovalo oční víčka. Zvedl je, očekávaje, že uvidí světlo ohně mihotající se na plátěné střeše. Místo toho mžoural do sálajícího modrého pouštního nebe.

Otočil hlavu a zjistil, že leží na zádech s roztaženými údy a zápěstími a kotníky přivázanými provazem k dřevěným kolíkům zaraženým hluboko do země.

Po obou stranách se kolem něj zvedaly duny. Zpoza nich se ozývaly hlasy, které se dohadovaly v jednom z jazyků Arabského poloostrova. Burton nedokázal rozeznat jednotlivá slova, ale jeden hlas patřil ženě.

Otevřel ústa, aby zavolal o pomoc, ale vyšlo z nich jen zachroptění. V hrdle měl sucho a pálila ho kůže. Slunce vysálo ze vzduchu vlhkost do poslední špetky.

Do tváře mu ze strany foukala zrnka písku, hnaná horkým pomalým vánkem.

Nemohl se hýbat.

Cosi ho dloublo do levé ruky. Podíval se tam. Na zápěstí mu stála maličká víla; droboučká ženská postavička s průhlednými motýlími křídly, která se jí třepotala na lopatkách. Na čele měla namalovanou pestrobarevnou značku podobnou bindi, i když tahle měla víc připomínat skutečné třetí oko.

Burton rychle zamrkal. Měl pocit, že na malé stvoření nedokáže pořádně zaostřit, ačkoli je vidí zřetelně. Připadalo mu, že je přítomna jen částečně, jako by ji jeho mysl promítala na něco jiného, a marně se snažil tou iluzí proniknout.

Podivná bytůstka si ho prohlížela zlatýma očima, potom se otočila, vycenila maličké špičaté zoubky a začala mu ohryzávat pouta.

Objevila se druhá víla a v čelistech sevřela provaz poutající Burtonovu pravou ruku.

Pohyb u kotníků Burtonovi prozradil, že víly pracují i tam.

Pátá mu třepotavě přistála na břiše a vyběhla na hruď. Dala si ruce v bok a podívala se shora na jeho tvář.

Burton cítil, jak něco manipuluje jeho myslí, až se v ní objevila slova, která pak zaslechl vyslovená svým vlastním hlasem: „Dlouhý pomalý cyklus věků se točí a točí a točí, ó člověče. Tys jeden z nemnoha, kdož vědí, jak jedinec tvého podivného druhu skočil z příští úrovně spirály do té, kteroužto dnes obýváš ty; do té, kteroužto nazýváš svojí dobou. Tento čin znamenal rozpor. A přece stezka, kterou kráčíš, odráží stezku, která jest ztracena, a na obou začíná přechod – splývání jednoho velkého cyklu s druhým. Měj se na pozoru! – prudká jest změna, jež přichází! Bouře smete ze Země mnoho tvých příbuzných s jemnou kůží, a až se ozve hrom, ty budeš při tom, neboť čas, který ti byl přidělen, je plný paradoxů. Byla ti přidělena jistá role a ty musíš svou úlohu hrát až do konce. Tvůj druh zaplavil svět, ve kterém je temnota jen proto, že je tu i světlo, ve kterém je smrt jen prot
o, že je tu i život, a ve kterém je zlo jen proto, že je tu i dobro. Věz, že svět počatý v protikladech vytváří pouze cykly a neustálé opakování. Ke zničení, nebo konečnému překonání rozporů může vést jedině rovnocennost. To si pamatuj, Richarde Francisi Burtone. Nezapomeň na to. Jedině rovnocennost může vést ke zničení.“

Nebo ke konečnému překonání rozporů, nejraději by dodal Burton.

Pouta z kotníků i zápěstí spadla.

Pět víl od Burtona ustoupilo, vzneslo se do vzduchu, přistálo na písku, padlo na všechny čtyři, rozběhlo se jako ještěrky a zahrabalo se. Víly zmizely z dohledu.

Burton zvedl ruce a promnul si zápěstí.

Do jeho zorného pole vstoupila jakási postava a pozorovala jej z vrcholku duny. Byla to Isabel Arundellová, oblečená do hladkého bílého roucha. Působila šťastně a moc jí to slušelo.

Otevřela ústa, aby něco řekla.

Burton se posadil.

Závěsy pokoje prosvítalo světlo.

Bylo úterý, pozdě dopoledne.

Protáhl se, natáhl se po šňůře zvonku visící u postele a zatáhl. O několik okamžiků později se otevřely dveře a dovnitř vstoupil Burtonův komorník.

„Jako obvykle, prosím tě, Nelsone.“

Mechanický muž zasalutoval a odešel.

Jedině rovnocennost může vést ke zničení.

Nesmyslná pitomost. A pokud jde o zbytek, slova hraběnky Sabiny se očividně pomíchala s jeho pátráním a oživila mu noční představy maličkými lidmi a hatmatilkou o nekonečných cyklech času.

Ty maličké nejsou tím, čím se zdají být.

Králův agent seděl a přemítal, dokud mu komorník nedonesl umyvadlo s horkou vodou a tác se snídaní. Vstal z postele, vzal si ze zásuvky malou lahvičku a nakapal z ní pět kapek do sklenice vody, kterou pak vypil jediným lokem. Doktor Steinhaueser mu řekl, aby užíval výhradně chinin, když u něj propukne záchvat, ale Burton se tajně dopoval i Saltzmannovou tinkturou, nad níž se Steinhaueser ošklíbal, protože výrobce nikdy neodhalil plné složení léku. Lékař Burtona varoval, že lék téměř jistě obsahuje kokain, který může vést k závislosti.

Burton se v umyvadle umyl a oholil. Tinktura začala působit a Burtonovo tělo prostoupila laskavá vitalita – žilami mu pomalu tekl med se slunečním světlem. Přesto si stále připadal slabý a rozhodl se, že zbytek tohoto úterý stráví zabalený ve své džabě a zasvětí jej vyhánění posledních stop malárie silným tabákem a možná i jednou či dvěma skleničkami brandy.

Když dokončil hygienu a natáhl klíček mosazného muže, odebral se do studovny, zapálil si manilský doutník a začal listovat ranními novinami. Spousta stránek se věnovala Tichborneovu případu a Burton si rychle uvědomil, že stále postrádá dostatečné informace o pozadí celé aféry. Je načase, abych si zasloužil svůj plat, řekl si.

Když mu po chvíli paní Angellová přinesla kávu, požádal ji, aby mu zapsala vzkaz:

Panu Henrymu Arundellovi

Můj drahý pane, přestože jsou vztahy mezi námi k mojí velké lítosti i nadále napjaté, doufám, že je mohu do jisté míry napravit tím, že Vám prokáži službu ohledně onoho problému u Tichborneových. Premiér mě pověřil, abych na tu záležitost dohlédl, a já bych velmi ocenil radu někoho, kdo zná dotyčnou rodinu lépe než já. Smím Vám za tímto účelem nabídnout pozvání na společnou večeři v hotelu Venetia dnes večer o sedmé?

S upřímným pozdravem

vždy Váš Richard F. Burton

„Pošlete to po kurýrovi, prosím vás. Pan Arundell v současné době sídlí ve městě, v domě své rodiny na Oxford Square 32.“

„Pěkná čtvrť pro ty, kdo si to mohou dovolit,“ vyjádřila svůj názor stará dáma. „Neozvala se vám slečna Isabel, pokud vám nevadí, že se ptám?“

„To poslední, co jsem se doslechl, bylo, že jejím rodičům přišly dva dopisy. Vypadá to, že má bývalá snoubenka skotačí s neblaze proslulou Jane Digbyovou, královnou banditů v Damašku. Myslím, že shromáždily docela slušnou armádu lupičů a v současné době přepadají na Arabském poloostrově karavany.“

„Pane na nebi!“ zvolala paní Angellová. „Kdo by si to byl pomyslel!“

„Arundellovi si pořád myslí, že za její útěk do Arábie můžu především já, protože jsem zrušil naše zasnoubení. Očekávám, že se mi od jejího otce dostane mrazivé odpovědi.“

Hospodyně opustila místnost, sešla dolů, vzala z háčku píšťalku, otevřela domovní dveře a třikrát krátce hvízdla. Za chviličku dorazil na zápraží kurýr. Běhal dokola v kruzích a nedočkavě kňučel, dokud hospodyně nevytáhla zpod stolku v hale plechovku. Vyndala z ní pořádný kus pečeného hovězího a vyhladovělého psa jím nakrmila. Pak mu mezi zuby vložila voskovanou obálku a udala adresu doručení. Pes se obrátil a uháněl pryč.

Burton se v pracovně usadil k hlavnímu psacímu stolu, zapisoval si do deníku, kopíroval si poznámky, které si udělal v Britské knihovně a doplňoval je hojnými komentáři a křížovými odkazy. O hodinu později se přesunul k jinému stolu a začal pracovat na příběhu z Knihy tisíce a jedné noci. Používal k tomu jedinečný vynález: mechanické zařízení, které vymyslel zesnulý manžel paní Angellové. Byl to „samopis“, jediný svého druhu, a Burton na něj hrál téměř jako na piano. Každá klávesa vynálezu odpovídala jednomu písmenu abecedy či rozdělovacímu znaménku, které otiskla na list papíru, když jste ji zmáčkli. Královu agentu trvalo čtrnáct dní, než přístroj ovládl, ale teď, když se mu to podařilo, dokázal psát fenomenální rychlostí.

Ve čtyři odpoledne přinesl kurýr odpověď Henryho Arundella:

Sire Richarde,

celá Venetia je zamluvena kvůli velké soukromé oslavě.

Objednal jsem nám místo toho stůl v klubu Athenaeum.

H. Arundell

Sejdeme se tam v sedm.

„Věcné, leč postačující,“ zabručel Burton.

Opustil psací stůl, svalil se do křesla a uvažoval nad probíhajícím případem.

***

Burton se se svým bývalým budoucím tchánem setkal v dohodnutý čas a na dohodnutém místě. Podali si ruce a starší muž zvolal: „Vždyť vy jste vyhublý úplně na kost!“

„Malarický záchvat,“ vysvětloval Burton.

„Takže vás trápí pořád, co?“

„Ano. ale záchvaty už nepřicházejí tak často. Neozvala se vám Isabel?“

„Svou dceru probírat nechci, to si vyjasněme hned na začátku.“

„Dobře,“ odvětil Burton. Cestou do klubovní jídelny si všiml, že tvář pana Arundella vypadá vyčerpaně a utrápeně, a ucítil bodnutí viny.

V klubu Athenaeum bylo jako obvykle plno, ale členové v souladu s jeho pověstí jedné z bašt britské společnosti tlumili hlasy v civilizované mumlání. Oba muže obklopil tichý bzukot konverzace; prošli do opulentni jídelny a vrchní číšník je zavedl ke stolu. Objednali si láhev vína a rozhodli se, že si před jídlem dají skleničku.

Arundell neztrácel čas jemnůstkami. „Proč se o to zajímá lord Palmerston?“

„To vážně netuším.“

„Vy jste se nezeptal?“

„Už jste se s Palmerstonem někdy setkal?“

„Ano.“

„Pak víte, jak těžké je donutit ho otevřít pusu – a nemyslím, že by to bylo kvůli té jeho operaci!“

Burton se zmiňoval o eugenické léčbě, které se premiérovi dostávalo ve snaze udržet ho mladého. Život mu byl prodloužen, takže jeho očekávaná délka teď činila zhruba sto deset let, a tělo vypínáno a vyhlazováno, dokud Palmerston nepřipomínal voskovou figurínu bez jakéhokoli výrazu.

„Je trochu vyhýbavý, to je pravda,“ přemítal Arundell. „Jako všichni politici. To k téhle sféře patří. Ale měl bych za to, že vám poskytne alespoň něco, čeho byste se mohl chytit.“

Burton zavrtěl hlavou. „Když mi loni nabízel první pověření, bylo to prostě jen ‚podívejte se na to‘ a pak mi to přenechal. Tohle je stejné. Třeba mě nechce předem ovlivňovat.“

„Možná. Dobrá, tak jak vám mohu pomoci?“

„Tím, že mi povíte o kletbě rodu Tichborneů a jejich marnotratném synovi.“

Henry Arundell poklepal ukazovákem na stůl, zahleděl se na sklenku vína a chvíli vypadal zamyšleně. Zvedl oči k Burtonovi a stroze přikývl.

„Tichborne House stojí na panství o sto šestnácti akrech poblíž vesnice Alresford nedaleko Winchesteru. Biskup z Winchesteru je roku 1135 přepustil Walteru Tichborneovi a o několik let později ho zdědil jeho syn Roger Tichborne, voják, sukničkář a surovec. Tu kletbu na ně uvrhl způsob, jakým Roger zacházel se svou ženou, která ležela na smrtelné posteli se souchotinami.“

„Vyprávějte mi, co se stalo.“

***

„Co díš, doktore Jankyne? Zdechne ta mrcha do rána?“

Zeman Roger de Tichborne pohodil jezdecký bičík na stůl a svezl se do křesla, které pod jeho objemným tělem zavrzalo. Na čele se zemanovi leskl pot. Byl na projížďce se psy, ale jediná liška, kterou se svými společníky vyplašil, byl prašivý zákrsek, který neměl v těle ani špetku bojovnosti. Psi to s ní skoncovali během několika minut. Zeman pak s ostatními muži dal průchod pocitu zklamání v hostinci. Teď byl opilý a měl mizernou náladu.

Přestože od něj komorník stál jen necelých patnáct stop, zařval na něho: „Hobsone! Co tam postáváš jak nějaký tupý povaleč? Dostaň mě z těch proklatých bot, chlape!“

Komorník, malý a pokorný chlapík, pospíchal k pánovým nohám, klekl si a začal za jednu z bot tahat.

„Nuže, Jankyne? Odpověz! Budu konečně svoboden, nebo to bude ta hnusná baba zdržovat?“

Lékař Jankyn, vysoký, kostnatý, truchlivého vzezření, si nervózně promnul velké ruce a cukl koutkem úst.

„Lady Mabella jest vážně nemocna, pane můj,“ prohlásil. „Ale možná tu ještě nějaký čas posečká.“

Hobson, svírající de Tichborneovo levé lýtko, vzhlédl a řekl: „Má paní si přeje, abys za ní brzy přišel, pane.“

De Tichborne pokrčil pravou nohu a s krutým zavrčením kopl komorníka do tváře. Hobson vyjekl a upadl pozpátku na podlahu; z nosu mu crčela krev.

„Pardieux! To je případ, co?“ zasyčel de Tichborne. „Vyběhni nahoru, ty ukňučené psisko, a řekni té fúrii, že ji navštívím, až to přijde vhod mně, a ne jí, té v pekle zplozené čarodějnici! Ztrať se mi z očí!“

Komorník se vyhrabal na nohy a klopýtal skvostným salonem, narazil do rohu stolu, téměř upadl a potom vyvrávoral z místnosti.

„Takže ty myslíš, že bude zdržovat, co?“ vyslýchal de Tichborne lékaře. Předklonil se a začal škubat za své boty. „A jak dlouho, prosím tě? Hodiny? Dny? Týdny, Bůh chraň?“

„Týdny? To ne, můj pane. Ani ne týden – ani den. Mám za to, že přežije jen tuto noc a do úsvitu už bude pryč.“

De Tichborne konečně vyprostil pravou nohu a hodil jezdeckou botou přes celou místnost. Narazila do zdi a spadla na podlahu.

„Dejž to Bůh! Přines mi ještě hlt, buď tak laskav, pane doktore. A sobě vezmi též.“

Jankyn přikývl a přešel od ohniště k sekretáři, na němž stály láhve s vínem. Nalil dva poháry a jeden donesl de Tichborneovi a postavil ho na odkládací stolek vedle hostitelova křesla.

Zemanova druhá bota spadla a letěla za tou první. Narazila do vázy na jednom kabinetu, okrasný předmět roztříštila a dopadla na podlahu mezi střepy.

„Štěstěna nechť mi prokáže jediné dobrodiní – abych se do rána té proklaté štěnice zbavil!“ mručel šlechtic.

Vzal si víno a jediným lokem je vypil, pak vyskočil na nohy v punčochách, prosmýkl se kolem lékaře a přešel k sekretáři, aby si nalil další.

„Buď od té lásky, doktore, a odeber se na chvíli do knihovny. Zajdu za tou děvkou nahoru!“

„Ale pane můj!“ zaprotestoval Jankyn. „Lady Mabella není ve stavu způsobilém vás přijmout!“

„Svého zatraceného manžela přijme, a má-li ji to vypětí zabít, můžeš se se mnou na oslavu opít!“

Jankyn si olízl rty, zaváhal, smutně přikývl a s pohárem v ruce se dveřmi vedoucími do knihovny odšoural ze salonu.

De Tichborne se postaršímu lékaři pohrdavě zašklebil do zad, obrátil se a rovněž vyšel z místnosti. Kráčel do přijímacího sálu, znovu se obul, zapnul si přezky na botách a vydusal po širokém rozmáchlém schodišti na galerii nad ním. Zde se zastavil a vyprázdnil svůj pohár. Odhodil jej přes balustrádu, a když cínová nádoba zařinčela dole na dlaždicích, otřel si ústa. Pokračoval chodbou k ložnici své manželky.

Jak se blížil ke dveřím, jedna z ošetřovatelek, sedící před komnatou, vstala. Uklonila se a ustoupila stranou.

Uznale přejel po dívce pohledem, pak otevřel dveře a bez ohlášení vstoupil do nejasně osvětlené místnosti.

„Jsi naživu, ženo?“

Na velké posteli s nebesy se cosi pohnulo a pak promluvil roztřesený hlas, určený dvěma ošetřovatelkám, které seděly vedle lůžka: „Nechte nás o samotě.“

„Ano, paní,“ odvětily sborově, kývnutím pozdravily zemana, když jej míjely, a pospíchaly na chodbu, aby se připojily ke své družce.

De Tichborne za nimi zavřel dveře.

„Pojď sem,“ zašeptala lady Mabella.

Přešel k ní a znechuceně pohlédl na vrásčitou tvář, propadlé tváře a dlouhé bílé vlasy.

Oči, které mu pohled oplatily, byly černé jako uhel.

„Už mi nezbývá mnoho času.“

„Haleluja!“ odvětil de Tichborne.

„Tý opilý ožralo!“ zvolala lady. „Což tvá duše nezná slitování? Jsi opravdu tak zcela zbaven citu? Bývala doba – vzdálená, to ano kdy jsi mne choval na prsou!“

„Dávná historie, stařeno.“

„To vskutku. Budu ráda, až odejdu a zbavím se tě, Rogere, protože jsi surovec a děvkař!“

„Mluv si, co chceš. Mně na tom nesejde. Hlavně když do úsvitu staneš před božím soudem!“

Žena se s námahou pokoušela vytáhnout do sedu. De Tichborne ji chladně pozoroval a nehnul ani prstem, aby jí pomohl. Nakonec se jí podařilo trochu se povytáhnout a znovu spočinout na polštáři.

„Poslední soud mě jen málo trápí, manželi můj. Cožpak jsem každičký z těch smutných roků, které jsem zde snášela, chudým zdejší farnosti nerozdávala? A je mým posledním přáním, abys to dělal i ty.“

„Cha! To ať mě vezme čert!“

„Tím jsem si jista. A já de Tichborney přiměji, aby každý rok o svátku Zvěstování Páně darovali úrodu z polí lidem.“

„To určitě!“

„Tu podporu jim dáš, nebo ti říkám, že svým posledním dechem navěky prokleji tebe i tvé potomstvo!“

Sir Roger zbledl. „Cožpak už jsem si nevytrpěl dost tvých ďábelských pohledů?“ zabručel stísněně.

„Za to všechno, co jsi mi provedl? Ne, za to není žádný trest dostatečný!“ zachroptěla stařena. „Ustoupíš?“

Zeman se podíval na svoji umírající ženu. Rty mu křivila nenávist a oči se mu ve slabém světle svíček děsivě leskly.

„Učiním, jak poroučíš,“ zavrčel po dlouhé odmlce. „S jedinou výhradou – ty sama musíš stanovit velikost odvodu!“ Stará žena si měřila manžela pohledem a zmateně mžikala. „Jakže?“ zvolala. „Ty mne vybízíš, abych sama zvolila, jaké množství každý rok darujeme?“

„Svým způsobem! Vybízím tě, abys prošla hranice polí, ze kterých se bude muset pšenice brát. A já veškerou úrodu z půdy, kterou obejdeš, odevzdám chudým z naší farnosti.“ Lady Mabella zděšeně zalapala po dechu. „Což to díš? Přec, proboha, neočekáváš, že bych mohla chodit.“

„Tak se plaz,“ zavrčel de Tichborne. „Plaz se.“ Odpochodoval ke dveřím, trhnutím je otevřel a zařval: „Sestry! Vytáhněte svou paní z postele a oblečte ji! A hned!“ Tři mladé ženy, které čekaly před ložnicí, zmateně pohlédly jedna na druhou.

„Můj pane?“ vypravila ze sebe jedna zajíkavě. „Co… cože…?“

„Nevyptávej se, holka! Bez prodlení ji oblečte a vyveďte na schody domu, nebo budete trpět, u pekelný oháňky!“

Odstrčil ošetřovatelky stranou a dusal pryč, volaje Hobsona, který na něj čekal u paty schodiště. Z levé nosní dírky visel komorníkovi zmuchlaný a zakrvácený kapesník.

„Přines ze sklepa dvě láhve bordeaux – a mrskni sebou!“ poručil de Tichborne. „Budu venku před domem!“

Pak prošel chodbou, připojil se v knihovně k lékaři Jankynovi a vykřikl: „Hej, Jankyne! Pojď za mnou! Pěkně se pobavíme!“ Vyvedl popleteného lékaře ven a do vstupního sálu.

„Pomoz mi. Vyneseme tuhle lavici před dům.“

Ukázal na dubovou lavici u zdi poblíž vchodu. Společně ji zvedli, pronesli velkými dvojkřídlými dveřmi, portikem, pak dolů po schodech a přes cestu na okraj polí s pšenicí.

„Posaď se, brachu!“

Jankyn se posadil. Otřásl se. Obloha byla jasná a z měsíce v úplňku vyzařoval pronikavý chlad.

Zeman Roger de Tichborne se usadil vedle lékaře a uchechtl se pod vousy.

Před panským sídlem se objevil Hobson, nesoucí láhve s vínem. De Tichborne si je vzal a jednu Jankynovi podal.

„Tak,“ štěkl na komorníka, „teď chci tři pochodně a křesadlo, abych je mohl zapálit. Pospěš, tupce!“

Hobson odcupital.

De Tichborne vytáhl zuby zátku ze své láhve a pořádně si lokl.

„Pij!“ přikázal Jankynovi.

„Můj pane, já…“

„Pij!“

Jankyn zvedl láhev k ústům, vytáhl zátku a napil se.

Mlčky seděli, dokud se nevrátil komorník. De Tichborne zapíchl po jedné pochodni po obou stranách lavičky a zapálil je. Třetí si nechal a držel ji v ruce. Hobsona propustil.

„Á!“ vydechl o chvíli později, ohlížeje se k domu.

Lékař Jankyn se otočil a nedokázal potlačit vyděšený výkřik, vyvolaný tím, co spatřil.

Ze dveří vyvrávorala lady Mabella, přidržovaná sestrami zpříma, a sestupovala po schodech, křehká stařena, zdánlivě jen o málo víc než kostra oděná do rubáše. Ve skutečnosti byla skoro nahá; přes noční prádlo si oblékla jen plášť, přehodila přes sebe velký šál a nohama vklouzla do trepek.

„Svatá Maria, Matko boží!“ zvolal Jankyn. „Co má tohle znamenat?“

„Varuju tě, doktore, nepleť se do toho!“

Jankyn znovu zvedl láhev ke rtům a tentokrát si zavdal pořádný lok.

Čekali, dokud se umírající žena nepřipotácela v bolestech pomalu blíž.

„Sláva tobě, ženo!“ zahulákal de Tichborne. „Jaká to radostná noc, byť trochu chladná!“ Rozchechtal se.

Žena, která by se mu byla bývala zhroutila k nohám, nebýt síly jejích ošetřovatelek, stála před ním a třásla se.

„Stále na tom trváš?“ zasípala.

„Bylas to ty, kdo o tu podporu stál,“ odvětil, „takže břímě za odvod patří na tvá bedra. Nevezmeš své poslední přání zpět?“

„Ne.“

„Pak se chop téhle pochodně. Pšeničná pole leží tímto směrem.“

Obrátil se k lékaři. „Můj milý Jankyne, lady Mabella mi přikázala, abych ustanovil každoroční dar po chudé této farnosti. A já souhlasil. Má dobrá paní nyní určí množství půdy, jejíž úrodu považuje pro tento účel za dostatečnou, tím, že ji obejde.“

Jankyn, který při příchodu lady vstal, se nyní šokovaně zhroutil zpět na lavici.

„Ale vždyť sotva chodí, můj pane!“ zalapal po dechu.

De Tichborne ho ignoroval a zažehl pochodeň. Podal ji své ženě.

„Vezmi si to. Pošli své ošetřovatelky pryč. Ukaž mi, co musím na dobročinnost vyhradit. Máš čas, dokud ta pochodeň nezhasne.“

Kostnatá ruka se natáhla a chopila se poblikávající pochodně. Bezzubá ústa zamumlala: „Nechte mě!“

Trojice ošetřovatelek odstoupila.

Lady Mabella se na okamžik zakymácela. Pak se s praskáním v kloubech otočila a belhala se k okraji pole.

Zeman se škodolibě zachechtal a přihnul si vína. Posadil se.

Bezmocný lékař Jankyn, neschopen jediného slova, sledoval, jak stará žena padá na kolena a začíná po nich lézt, opírajíc se o jednu ruku, zatímco v té druhé drží pochodeň.

„Vidíš, mistře Jankyne,“ uchechtl se de Tichborne. „Nemáme dnes v noci skvělou zábavu? Nechceš uzavřít sázku? Odhaduji, že vytyčí odvod tak půl pytle zrní, než si ji ďábel přivine na prsa!“

„Na tomhle se podílet nemohu!“ vykřikl Jankyn. Začal vstávat, jenže nadloktí mu pevně sevřela de Tichborneova ruka.

„Seď! Jestli se pokusíš odejít, Bůh je mi svědkem, že tě svým mečem proklaji!“

Jankyn dopadl znovu na lavici. Z kapsy vytáhl kapesník a otřel si čelo.

Stařena lezla dál.

A dál.

A dál.

Zeman Roger de Tichborne byl stále rozpačitější, když jeho žena překročila hranici dlouhého pole před ním a postoupila k dalšímu, vysoukala se po dlouhém svažitém okraji nahoru, přes opačný konec a pak se vracela k němu. V oranžové záři pochodně viděl, že jí krvácejí kolena a po tváři jí proudí slzy.

„Pff! Kde na to ta stará čarodějnice bere sílu?“ zamručel. „Vsadím se, že u samotného Satana! Ta proklatá ježibaba!“

„Pro všechny svaté, pane můj,“ ozval se lékař, jehož slova zněla poněkud drmolivě. „Kolik akrů už lady Mabella obsáhla?“

„Jestli se k nám vrátí dřív, než pochodeň vyhasne, téměř třiadvacet!“

Jeden strastiplný palec za druhým urazila umírající žena na kolenou zbývající délku hranice pole, až se nakonec vytáhla na cestu a zhroutila se na tvář de Tichborneovi k nohám. Pochodeň zapraskala, zablikala a odumřela.

Zeman si nalil do hrdla sedlinu ze dna láhve a pak láhev divošskou silou odhodil.

Pohlédl na ženu a vycenil zuby.

„Pomoz jí!“

Lékař se sklonil a převrátil lady Mabellu na záda. Stočila oči a spočinula upřeným pohledem na svém manželovi. Její rty se pohnuly.

„Cože?“ vybuchl de Tichborne. „Říká něco?“

„Ano, můj pane. Vyzývá tě, aby ses naklonil blíže.“

Šlechtic si pohrdavě odfrkl, ale přesto si přidřepl.

Stará žena zašeptala: „Dvě pole pšenice, pane. Dvě pole!“

Její manžel prudce vyprskl.

„Myslíš, že bych dostál svému slovu nějaké couře a čarodějnici? Ty ohavná ježibabo! Semetriko! Fúrie! Dvě pole pšenice na chudé? Nikdy! Ode mě nic nedostanou!“

„Pak poslyš má poslední slova, ó manželi můj,“ zašeptala lady Mabella. „Ze srdce tebe i vše tvé proklínám a má kletba zůstane platná po všechny věky. Pokud se chudým byť jen jeden jediný rok přislíbené podpory nedostane, narodí se v tomto domě sedm synů, ó ano, a ani jeden z nich nezplodí mužského potomka. Přijde po nich sedm dcer, a jméno de Tichborne tak bude pro všechny časy ztraceno. A dům samotný se zhroutí v troskách, až z tvého rodu nezůstane nic než ve větru prach.“

Oči se jí zavřely a v hrdle jí zachrčelo.

Lékař vzhlédl.

„Lady Mabella je mrtvá, můj pane.“

„A kéž jí ďábel vydloube oči!“ Zeman pohlédl k pšeničným polím. „Do hajzlu! Třiadvacet akrů, Jankyne!“

„Takže na přání lady přistoupíš?“

„Nic moc jiného mi nezbývá. Ta čarodějnice proklela můj rod.“

Vzhlédl ke hvězdám a zabručel: „Nebesa buďtež milostiva těm, kteří teprve přijdou!“

***

Sir Richard Francis Burton seděl s pootevřenými ústy a sklenku s vínem držel několik palců od nich. Zamrkal, nadechl se a těžce vydechl: „Dobrý bože! To byl ale dobytek!“ Henry Arundell přisvědčil: „Prvotřídní grázl. Jeho krutost působí dál, neboť od chvíle, kdy svou ženu zavraždil – nepředstírejme, že to bylo něco jiného –, Tichborneové podporu vyplácejí. Až na krátké období, které začalo roku 1796.“

„A co se tehdy stalo?“

„Sedmnáctý baronet sir Henry, který značnou dobu pobýval v zahraničí, se vrátil na Tichborne House, podporu zastavil a vyhlásil na panství zákaz vstupu. Příštích několik let žil jako samotář a z izolace, do které se sám uvrhl, vystoupil až za napoleonských válek. Do té doby zplodil nejstarší z jeho sedmi synů jenom dcery a ti ostatní byli bezdětní. Když se jedna velká část sídla zřítila, sir Henry si uvědomil, že na něm spočívá kletba. Okamžitě svůj každoroční příspěvek na dobročinnost obnovil, nechal zbytek domu zbourat a na jeho základech zbudovat současné sídlo.“

„Říkáte, že cestoval,“ prohodil Burton. „Nevíte kam?“

„Myslím, že hlavně do obou Amerik. Jenže navzdory vzkříšení podpory smůla Tichborney pronásledovat úplně nepřestala. Když třetí syn sira Henryho James bojoval ve Francii, oženil se s nevrlou dívkou jménem Henriette-Felicité. Přestože panství povila mužského dědice – Rogera Charlese Doughtyho Tichbornea, narozeného v lednu 1829 –, její manželství s Jamesem začalo brzy stagnovat.“

Arundell se odmlčel, neboť k nim přistoupil číšník. „Neobjednáme si?“ otázal se Burtona.

Králův agent, pohlcený příběhem svého společníka, mávl roztržitě rukou a řekl: „Ano, ano, jistě, objednejte si, prosím.“ Henry Arundell požádal o kuřecí vindaloo a Burton, kterému bylo skoro jedno, co jí, požádal o to samé.

„Takže tenhle Roger Tichborne je onen marnotratný syn, který poslední dobou tak zaměstnává všechny novináře?“

„Ano. Matka ho slepě milovala a vychovávala ho jako Francouze. Do svých dvanácti let neuměl anglicky a vždycky mluvil se silným francouzským přízvukem. A narodil se i druhý syn. Což bylo skutečně překvapení, vezmeme-li v úvahu, že se James se ženou stále více nesnášeli. Tenhle syn, Alfred, byl slabošský mládenec a Henriette-Felicité ho úplně ignorovala a zůstávala oddaná svému prvorozenému. Abychom se na chvíli vrátili k jejich dědečkovi siru Henrymu: když zemřel, osmým baronetem se stal jeden z jeho synů, Jamesův starší bratr Edward. Edward si změnil přímení na Doughty, což byla podmínka jakési pozůstalosti. Tady do toho vstupuje má rodina, neboť poté, co se stal sirem Edwardem Doughtym, oženil se s mojí tetičkou Katherine Arundellovou a s ní měl roku 1834 dítě, ‚Kattie‘ Doughtyovou. Ta navázala romantický vztah s mladým Rogerem Tichbornem, který se po dochození jezuitské školy ve Stonyhurstu přidal k šest
ému dragounskému pluku a na Tichborne Housu trávil dovolenou. Má tetička měla proti jejich vztahu velké výhrady, založené na faktu, že Roger neměl žádné vyhlídky a nechoval se dostatečně anglicky. Navíc samozřejmě byl bratranec dotyčné dívky. Když Rogerovi zakázali Kattie nejméně tři roky vídat, umínil si, že ukáže, co v něm je. Jak je obvyklé, nechal se vést bujnou fantazií. Podle jedné rodinné legendy objevil sir Henry v Jižní Americe nádherný diamant…“

„Cože?“ zvolal Burton, čímž vyvolal u okolních stolů výbuch nesouhlasného pomlaskávání.

Arundell na něj užasle pohlédl a zavrtěl hlavou. „Ne, ne, Burtone,“ řekl. „Je to jen výplod fantazie. Nikdy se to nepotvrdilo – rozhodně podobný drahokam nikdy nikdo neviděl, a vezmeme-li v úvahu jejich současné rodinné finance, je očividné, že neexistuje.“

„Já upřímně řečeno nevím, co si mám o tom myslet!“ přiznal Burton.

„A proč ne?“

„Kvůli tomu… nu, na tom nesejde… stačí, když řeknu, že jsem narazil na poměrně velkou shodu okolností!“

„Něco, o čem bych měl vědět?“

„Ne. Ano. Ne. Ehm… omlouvám se, pane, jsem poněkud na rozpacích. Před několik týdny došlo k dosti troufalé loupeži diamantů…“

„Na to si nevzpomínám.“

„Nepsalo se o ní. Scotland Yard to drží v tajnosti, dokud vyšetřování neskončí. Trochu jsem se v té záležitosti angažoval a mé následné pátrání naznačuje, že postrádané diamanty souvisejí s diamantem, který prý nějaký anglický šlechtic objevil v Chile.“

„Ach!“

„Jméno onoho šlechtice mi řečeno nebylo.“

„Takže si teď myslíte, že to byl sir Henry Tichborne? Mrzí mě, že vás zklamu, ale celá ta věc opravdu není nic víc než pohádka pro děti.“

Burton si při zmínce o pohádce odkašlal, neboť si vzpomněl na svůj sen o vílách.

„Lákavá pohádka, to jistě,“ pokračoval Arundell. „Rozhodně okouzlila mladého Rogera, protože se rozhodl navštívit všechna místa, která jeho dědeček projel, v naději, že zakopne o obrovské bohatství. Dosti směšný podnik, který by byl naprostou ztrátou času, kdyby v něm byl býval pokračoval – sotva však vystoupil ve Valparaísu na břeh, doslechl se, že jeho strýc sir Edward Doughty odešel na věčnost.“

„Takže titul baroneta přešel na jeho otce Jamese?“

„Přesně tak – jenže o sedm dní později klesl sir James následkem srdečního selhání mrtev k zemi. Novým baronetem, který měl právo na veškeré statky i bohatství Tichborneů, se teď stal náš marnotratný syn. Předpokládám, že dosti nedočkavě naskočil na palubu jedné lodi – La Belly –, aby se dostal domů. Dotyčná loď se 20. dubna 1854 beze stopy potopila a třetí baronet v průběhu necelých čtrnácti dnů se ztratil. Panství místo něj zdědil jeho mladší bratr Alfred, který by je byl rychle přivedl na buben, kdyby jeho matka na Tichborne House neposlala svého přítele plukovníka Lushingtona, aby na Alfreda dohlédl.“

Henry Arundell se odmlčel, napil se vína a kývnutím pozdravil známého, který seděl u nedalekého stolu.

„Pokud je Alfred taková přítěž,“ vyzvídal Burton, „proč Arundellovi a Doughtyovi tak znepokojuje, že se jeho starší bratr objevil živý a zdravý? Proč by měli Rogerovy nároky na baronský titul napadat?“

Starší muž unaveně vydechl a ostře odvětil: „Jednoduše proto, že ten člověk, který v současné době pobývá v Paříži, Roger Tichborne rozhodně není.“

Králův agent vypadal překvapeně. „Není? Lady Henriette-Felicité říká něco jiného. Přece nepochybujete o tom, že matka pozná svého syna, ne?“

„Rozhodně ano!“

„A na jakém základě?“

„Na základě toho, že naše vdova je na prahu smrti a zoufale touží po návratu ztraceného syna a že je téměř hluchá a slepá a že Roger Tichborne své matce psal pokaždé a bez výjimky francouzský, ale muž, který se za něj teď vydává, jí píše anglicky – a k tomu velmi, velmi mizernou angličtinou – a má úplně jiný rukopis.“

„Rukopis člověka se může za deset let hodně změnit.“

„A může člověk zapomenout pravopis?“

„Hmm,“ zabručel Burton.

Číšník přišel s jejich jídlem, takže oba muži několik minut mlčky jedli.

„Takže sir Roger Tichborne…“ začal Burton.

„Údajný,“ vyštěkl Arundell. „Jménem Tichborne ho nepoctím, dokud bez jediného stínu pochyb neprokáže, že je tím, kým říká.“

„Výborně, tedy ten údajný Tichborne… je pořád v Paříži?“

„Ano. Zřejmě má nějaké infekční onemocnění kůže na hlavě a je v péči lékaře, ale někdy příští týden ho očekávají na Tichborne Housu. Obávám se, že má v úmyslu vyhodit plukovníka Lushingtona.“

„Rád bych tam byl, až dorazí. Nemohl byste to zařídit?“ Arundell pohlédl Burtonovi do očí. „Pokud pojedete jako zmocněnec rodin Arundellových a Doughtyových, pak ano. Má otázka zní: mohu se spolehnout, že budete jednat v našem zájmu? Nemáme spolu dobrou zkušenost, Burtone, a má žena by dostala hysterický záchvat, kdyby zjistila, že jsem vás do té věci zatáhl.“

„Do té věci mě zatáhl ministerský předseda, pane, a spolehnout se můžete na to, že udělám, co bude v mých silách, abych o ní zjistil pravdu, ať bude jakákoli.“

Arundell postrkoval vidličkou jídlo po talíři sem a tam, pak vzdychl a řekl: „To beru. Postarám se, aby se o tom Lushington dozvěděl. Je to spolehlivý chlapík, i když poněkud nudných způsobů, a poskytne vám veškerou pomoc, kterou budete potřebovat. Kdy chcete jet?“

„Zítra odpoledne.“

„Dobře. To tam budete určitě dřív, než ten údajný Tichborne dorazí. Kromě plukovníka a sira Alfreda jsou v domě dva další lidé, o kterých byste měl vědět. První je doktor Jankyn, rodinný lékař. Patří k nepřerušené řadě lékařů, kteří jsou s Tichborney od nepaměti spjati, a v současné době léčí sira Alfreda pro jakési nervové potíže.“

„Spojené s návratem jeho bratra?“

„To nevím. Tím druhým člověkem je Andrew Bogle, starý Jamajčan, který sloužil siru Edwardu Doughtymu jako majordomus a nyní ve stejné funkci pracuje pro sira Alfreda. Oba muži Roberta Tichbornea, než odjel do Jižní Ameriky, znali.“

Po těchto slovech už toho Henry Arundell Burtonovi moc říci nemohl, takže oba muži dojedli a Isabelin otec odešel.

Králův agent se odebral do kuřáckého salonku, kde narazil na Samuela Bakera a Johna Pethericka z Královské zeměpisné společnosti. Byli to otevření srdeční chlapi s hustým vousem, jejichž plán odjet pátrat po Henrym Mortonovi Stanleym tak, že budou sledovat tok Nilu z Káhiry k pramenům, připadal Burtonovi naivní a přehnaně ambiciózní. Válčící kmeny kolem horního toku veliké řeky každému takovému průniku do srdce Afriky zatím vždy zabránily.

„To se nedá zvládnout,“ řekl jim.

„Uvidíme, sire Richarde. Uvidíme!“ odvětil Baker s úsměvem a poplácal Burtona po rameni.

Všichni tři o celém problému hodinu diskutovali a pak oba kandidáti na zachránce zkušenějšího muže opustili. Burton zavrtěl hlavou.

„Ti zatracení blázni jdou na smrt,“ zabručel.

Dopil svůj drink a otočil se k odchodu, jen aby se ocitl tváří v tvář dalšímu členu KZS. Byl to Richard Spruce, botanik, autor Játrovek Amazonie a peruánských a ekvádorských And, člověk, který znal Jižní Ameriku neobyčejně dobře.

„A, Spruci!“ rozplýval se králův agent nadšením. „Přesně ten člověk, kterého potřebuji! Dovolil byste mi, abych vám koupil pití? Upozorňuji vás, že mám postranní úmysly – hodlám vás vyslýchat ohledně Brazílie a Chile.“

Spruce souhlasil, a tak mu Burton půl hodiny kladl otázky o černých diamantech a mytických cherufe. Spruce jen krčil rameny a tvrdil, že v téhle části světa žádné diamanty nejsou a o žádné prehistorické ještěří civilizaci v životě neslyšel. Pak stočil hovor ke své pokračující práci s eugeniky na vyřešení velkého irského hladomoru a vykládal s tak chorobným nadšením, že to Burtonovi začínalo být nepříjemné, protože vycítil, že se ocitl v přítomnosti fanatika.

„Ta semena, která jsem se svými kolegy vyšlechtil, už rostou!“ vyprávěl nadšeně Spruce. „Měl byste je vidět! Vyrašily z nich mohutné rostliny! Obrovské, Burtone, obrovské! A opylují se mnohem dříve, než jsme čekali!“

Praštil pěstí do baru, až všechny skleničky zadrnčely.

„A to je jen začátek! Brzy budeme pěstovat rostliny, které budou ve společnosti vykonávat určité funkce velmi podobným způsobem, jako to dělají stroje! Představte si fabriku, která je ve skutečnosti rostlina! Představte si, že byste mohl vypěstovat průmyslovou infrastrukturu ze semínek!“

Burton, jehož setkání s Charlesem Darwinem a Francisem Galtonem a nedávno i se sirem Charlesem Babbagem učinila vůči podobným věcem neobyčejně ostražitým, se omluvil a spěšně odešel. Uvědomoval si, že Richard Spruce má v sobě cosi, co ho dosti znervózňuje.

Kapitola 4

DUCHOVÉ

HOUSENKOVÁ POPELNICE

SNADNÝ ZPŮSOB, JAK SE ZBAVIT ROSTLINNÉHO ODPADU

Není nic nepřístojnějšího než zápach přetékající popelnice!

Mann-Voightovy popelnice

tento problém řeší!

Možná vypadají jako obyčejná plechová popelnice, ale uvnitř jsou naše eugenicky vylepšené housenky! Vyhodíte-li jakoukoli rostlinnou věc, během několika minut ji zkonzumují!

NENÍ NUTNÉ VYMĚŇOVAT!

Když housenka dospěje v překrásného motýla, spáří se pouze s dalšími Mann-Voightovými motýly a vajíčka snese zase jen v Mann-Voightově popelnici.

Tak si udržíte stálou zásobu odpad požírajících housenek!

Proč otvírat víko vaší popelnice nečistému puchu odpadků, když jej můžete otevřít barevnému mračnu motýlů?

Mann-Voightův odpadní systém

Měsíční poplatek: 2 šilinky Žádejte na adrese: Mann-Voight,

Nibbins Road 6, Rye

Příštího rána se v Montagu Place 14 zastavil Algernon Swinburne, kterého paní Angellová provedla domem na dvůr a ke garáži za ním. Uvnitř zastihl sira Richarda Francise Burtona, jenž právě promazával množství pohyblivých součástek svého rotorníku.

„Páni! Co se vám to stalo s vousy?“ vyzvídal droboučký básník.

„Potkala je marnivost,“ přiznal Burton. „Už mě unavovalo dívat se do zrcadla na to rozdvojené vrabčí hnízdo.“

„Vypadáte mladší, ale pořád stejný barbar. Už je vám lépe? Pořád jste celý vyzáblý a nažloutlý.“

„Z nejhoršího jsem venku, Algy, a každým dnem si připadám silnější. Co jste poslední dobou vyváděl? Tady, přidržte to.“

„Co je to?“

„Setrvačník. Chci namazat ložiska.“

„Aha,“ povzdychl si Swinburne. „Znám jednu dosti okouzlující běhničku, která dělává něco podobného. Líbila by se vám.“

Burton nesouhlasně mlaskl a řekl: „Tím je má otázka zodpovězena. Je vcelku jasné, co jste vyváděl.“

Básník nasadil ublížený výraz a ohradil se: „Taky jsem psal! Moje poslední pokusy ve skutečnosti vzbudily docela rozruch.“

„To jsem četl. V Empiru vás nazývají géniem.“

„Ano, ale v Timesech zase deviantem.“

„To mě moc nepřekvapuje. Vaše poezie je poněkud… řekněme květnatá. Tak, podejte mi to zase.“

Swinburne mu setrvačník předal a díval se, jak ho jeho přítel zasazuje do pouzdra.

„Zvrácená znělo slovo, které použily Timesy. Chystáte se někam letět, nebo se v tom jen tak vrtáte?“

„Odpoledne letím do Hampshiru.“

„A co tam je?“

„Tichborne House.“

„Cože? Vážně?“ vykřikl Swinburne a škubal a trhal sebou jako nějaký maniak. „Přece jste se do téhle záležitosti nezapletl!“ Burton zvedl hadr a setřel si olej z rukou.

„Obávám se, že ano. Je tu velmi malá šance, že s tím souvisí i kolekce Françoise Garniera.“

„Prosím? Ta Fran… Cože? Jak? Myslíte, že Brunel…? Co?“

„Opravdu, Algy, vy jste ten nejnesrozumitelnější básník, jakého jsem kdy potkal! Ale abych odpověděl na otázku, kterou se vám nepodařilo položit: ne, nemyslím, že by měl s tím Tichborneovic případem něco společného Paroman. Nicméně chovám podezření, že ať už mu diamanty pod tím jeho mechanickým nosem ukradl kdokoli, mohl by s vracejícím se dědicem nějak souviset.“

„Ohó! Takže klan Tichborneových má mezi sebou kasaře!“

„Je to možné. Zatím vím jen tolik, že…“

Burton pokračoval vylíčením legend týkajících se tří Očí nágy. Pak převyprávěl historii Tichborneových.

„Takže vidíte,“ uzavřel, „že pracuji na základě předpokladu, že jihoamerické Oko možná objevil sir Henry – přestože Henry Arundell moji domněnku zlehčuje – a že někdo z rodiny nebo s ní spojený by teď mohl mít v držení i Zpívající kameny.“

„Takže zůstává jen ten diamant z Afriky,“ prohodil Swinburne.

„To ano.“

„Což mi připadá zvláštní.“

„Zvláštní?“

„Díky němu vznikl Nil.“

„Podle mýtu ano. Co tím naznačujete?“

„Jen to, že jste se za pramenem téhle řeky honili se Spekem a po vás Henry Stanley, jehož expedice teď zmizela.“ Burton se zamračil. „Jeho expedice zmizela, protože byl tak pitomý, aby přes tu oblast letěl v tomhle…“ Zaťukal na bok rotorníku. „Ani jediný létající stroj, který do té oblasti vstoupil, se už nikdy nevynořil. Stanley to věděl, a přesto letěl.“

„Ano, ale to jsem nemyslel.“

„A co tedy?“

„Pojďte se mnou dovnitř. Dejte si doutník. Rád bych, abyste mi vyprávěl jeden příběh.“

Králův agent si přítele na okamžik změřil pohledem, potom pokrčil rameny, přikývl, odložil nářadí a vyvedl Swinburnea z garáže.

Za několik minut už relaxovali v pracovně.

Burton usrkl portského a řekl: „Tak co chcete vědět?“

„O vaší a Spekeově expedici. Pokud si dobře vzpomínám, k jezeru Tanganika jste dorazili v březnu osmapadesátého roku. Co se stalo pak?“

„Většinou nemoci. Doslechli jsme se, že na východním břehu jezera je přístavní městečko Udžidži, kde bychom si mohli vybudovat základnu, ale když jsme se tam dostali, zjistili jsme, že jej tvoří jen pár úlovitých chatrčí a žalostné tržiště…“

***

Kapitán Richard Francis Burton byl slepý.

Poručíkovi Johnu Hanningovi Spekeovi ochrnula jedna strana obličeje.

Oba muži byli příliš slabí, než aby ušli víc než několik kroků.

Dva týdny odpočívali v napůl zpustlé kupolovité chatrči a pojídali vařenou rýži, kterou jim nosil jejich průvodce Sidi Bombaj. Leželi bezvládně na polním lůžku, drceni dusným vedrem, a trpěli a spali a sténali a zvraceli a upadali do bezvědomí a zase se probírali.

„Maria, Matko boží, má tohle význam, Dicku?“ zašeptal Speke.

„Musí mít. Vím určitě, že už tam skoro jsme. Slyšel jsi, co mi dnes ráno říkal Bombaj.“

„Ne, neslyšel. Nebyl jsem kvůli horečce při smyslech.“

„Místní tvrdí, že na sever vytéká z jezera řeka. Jestli se na ni dostaneme s nějakou dáu, určitě zjistíme, že plujeme dolů po Nilu, přímo kolem válčících kmenů až do Káhiry.“

Tohoto přesvědčení se Burton držel a pomalu se pomocí něj vytahoval z propasti nemoci. Bylo to k vzteku, ale Speke, zdaleka ne tak odhodlaný jako jeho velící důstojník, se zotavoval mnohem rychleji, a brzy se již v krátkých obdobích ráno i večer, kdy byl vzduch chladnější, procházel po okolí, koupal se v jezeře a nakupoval na tržišti, kde se objevoval s domorodcem, který nad ním držel deštník, na ruce měl pověšené šňůry korálků na výměnu a oči mu chránily brýle se začouzenými sklíčky.

Byl to rezervovaný, nervózní a nesmělý muž. Vysoký a hubený, s dlouhými vousy a uslzenýma očima, vystupoval nerozhodně, v rozhovoru zadrhával a zdálo se, že je sám se sebou smířen pouze na lovu.

Poručík Speke střílel na všechno. Sázel kulky do hrochů i antilop, žiraf i lvů, slonů i nosorožců. Zabíjel s neskrývanou radostí a bez vybírání, takže za sebou nechal sedm set mil dlouhou stopu mrtvých těl, táhnoucí se až zpátky do Zanzibaru.

Přesto jak se dny v Udžidži vlekly, začala ho tetelící se krajina, to nekonečné moře vysušené trávy a stromů, tvrdé a prašné rozpraskané země, dohánět k nepříčetnosti.

„Hnědá! Nic než zatracená hnědá! Nikde ani skvrnka zelené! Já to nevydržím. V téhle špinavé díře je nudný dokonce i lov. Nemůžeme jít dál? Mám pocit, že přicházím o rozum!“

„Brzy, Johne, ale teď potřebuji ještě trochu času,“ odvětil Burton, který měl pořád ještě zhoršené vidění a ochrnuté nohy.

Speke zasténal. „A dovolíte mi alespoň, abych se se Sidim Bombajem přeplavil přes jezero? Víme, že je tam šejk Hámid a ten že má dáu. Třeba bych ho dokázal přemluvit, aby nám ji pronajal. A mohl by něco vědět o té severní řece.“

„Je to příliš nebezpečné. Schyluje se k období dešťů. A to prý na vodě vyvolává prudké bouře.“

Speke se však na myšlenku upnul a nakonec Burtona přesvědčil, aby mu výlet povolil. Odplul 3. března a byl pryč téměř měsíc, během nějž se Burton ráno, v poledne i večer dopoval Saltzmannovou tinkturou a oddával se tomu, co později popíše jakožto „snění o věcech minulých a představování si věcí přítomných“.

Když se poručík vrátil, cítil se již Burton o něco lépe. Zanícené oči se mu vyčistily a už dokázal vrávoravě chodit bez cizí pomoci.

„Co ta řeka?“ vyptával se dychtivě.

„Jmenuje se Ruzizi. Hámid mě rozhodně ujišťoval, že vytéká z jezera. Kmeny v okolí jsou přátelské a zavedou nás k ní.“ Burton vyrazil pěstí do vzduchu. „Chvála Alláhovi! Obstaral jste tu plachetnici?“

„Za pět set dolarů nám svou dáu půjčí ode dneška na tři měsíce.“

„Cože? To je absurdní. Copak jste nesmlouval?“

„Nemám potřebné znalosti jazyka, Dicku.“

Burton zuřil. Takové plýtvání časem a prostředky! Ta proklatá Spekeova nekompetentnost!

Poručík by se měl za svůj neúspěch při získávání plachetnice stydět, ale nestyděl. Místo toho se začal chovat podivně odtažitě – bezmála tajnůstkářský.

O pár dní později přišel za Burtonem a řekl: „Poslyšte, kamaráde, nevadilo by vám, kdybyste mi pomohl uspořádat zápisníky? Víte přece, jaký jsem zatracený diletant, když přijde na psaní.“

„Určitě,“ odpověděl Burton a oba se usadili k provizornímu stolu se Spekeovými otevřenými deníky před sebou.

Procházeli je a Burton upozorňoval, kde by byl užitečný rozsáhlejší popis, kde by se dal vložit křížový odkaz a – to se stávalo velmi často – kde je třeba opravit pravopisné nebo gramatické chyby.

Pak obrátil stránku a objevil jakýsi náčrtek mapy.

„Co to je?“

„To je severní břeh jezera.“

„Myslíte tohohle jezera? Tanganiky?“

„Ano.“

„Ale Johne – a co tahle podkova hor na severu?“

„To jsou podle mě Měsíční hory.“

„To není možné. Všichni domorodci říkají, že Měsíční hory jsou daleko na severovýchod odtud.“

„Lidé šejka Hámida říkají něco jiného. A ti na severním břehu a v blízkosti tohohle pohoří už byli.“

„A co Ruzizi? Chcete naznačit, že z Tanganiky teče vzhůru do hor?“

Speke se zavrtěl na sedátku. „To nevím,“ zamručel.

„Navíc bychom přece odtud museli vidět jejich vzdálené vrcholky, pokud jsou tak velké, jak napovídá legenda, ne?“

„A co když se země za severním břehem svažuje a vrcholky jsou ve skutečnosti pod obzorem?“

Burton téměř nevěřil vlastním uším. Co to tu, proboha, jeho společník blábolí?

Obrátil stránku a pokračoval v práci, jenže Speke rychle ztratil zájem a řekl: „To prozatím stačí. Jdu se projít.“

Vyšel z chatrče a za pár minut Burton uslyšel výstřely z pušky – další zvířata, která padla za oběť krvežíznivosti jeho druha.

Stále vlhčí a parnější dny plynuly.

Burtonovo zdraví se nadále zlepšovalo, a tak se Burton odvážil vyjet si na jezero. Od domorodců z Udžidži si vypůjčil dvě velké kánoe a nařídil Sidimu Bombajovi, aby je nechal naložit zásobami a vybral posádku těch nejsilnějších veslařů. „Nejste na to moc nemocný?“ vyptával se Speke.

„Je mi dobře. A musíme určit, jakým směrem teče Ruzizi. Co se povídá, nestačí. Musím to vidět na vlastní oči.“

„Myslím, že bychom měli počkat, dokud nezesílíte.“

Burton mrzutě zaskřípěl zuby. „Zatraceně, Johne! Proč se najednou tak zdráháte dotáhnout tuhle expedici do konce?“

„Nezdráhám!“ ohradil se Speke. Během spouštění kánoí na vodu, kdy Burton byl v první a on v druhé, se však nadále choval jako mrzout.

Posádka pádlovala po zčeřené hladině k severu.

Pokazilo se počasí. Střídavě se koupali v prudkém dešti, pekli na urputném slunci a opět byli bičováni lijákem. Přistáli ve vísce Uvira, kde se veslaři z Udžidži vzbouřili. „Oni mají moc strach,“ vysvětloval Sidi Bombaj. „Lidi ve vesnici říkat, my budeme zabitý, jestli jít víc na sever. Kmeny tam moc špatný. Pořád válčit.“

A pak přišla hrozná rána: „Velká šéf tady říkat, Ruzizi téct do jezero, ne ven.“

„Ale šejk Hámid tvrdil něco jiného!“ vykřikl Burton.

Sidi Bombaj zavrtěl hlavou. „Ne, ne. Pan Speke nerozumět, co šejk Hámid říkat.“

Na Burtona padla sklíčenost.

Poručík mu šel z cesty.

Oba cestovatelé se otočili a vrátili se do Udžidži. Odtud se plahočili zpět do vnitrozemí, do vesnice Kauele.

Burton se zotavil. Byl přesvědčen, že s důkazy, které zatím nasbíral, dokáže získat finanční podporu pro druhou, lépe připravenou expedici, na niž si – bože můj! – vezme lepšího společníka!

„Rád bych Tanganiku obeplul,“ řekl Spekeovi, „ale měli bychom si šetřit zbytky zásob na zpáteční cestu do Zanzibaru. Jestli nám skončí dovolená dřív, než podáme hlášení KZS, seberou nám hodnost.“

„Souhlasím,“ odvětil škrobeně poručík.

A tak se 26. května vydali na dlouhý pochod na východ a v polovině června dorazili do Uňaňembe, kde je očekával pytel s poštou. Jeden z dopisů Burtonovi sděloval, že mu před deseti měsíci zemřel otec, a další zase, že jeho bratra Edwarda brutálně ztloukli v Indii, přičemž utrpěl vážná zranění hlavy.

Burtonova malomyslnost přerostla v depresi.

Trmáceli se nekonečnou savanou dál, dokud se nedostali do arabského obchodního městečka Kazeč. Tady si odpočinuli.

Speke Burtona přiměl, aby bral Saltzmannovu tinkturu, a zapudil tak poslední stopy malarické horečky. Dokonce mu sám míchal dávky. Žádné množství léku však nemohlo Angličany ochránit před zákeřnými chorobami Afriky a oba teď sužovaly – nádavkem ke všem ostatním neduhům – neustálé bolesti hlavy, ze které jim slzely oči.

Nad touto částí Afriky se vznášela tyranská smrt – a ta po nich nyní zatoužila.

Jednoho dne Speke přišel za Burtonem a sdělil mu, že místní naznačují, že patnáct či šestnáct dní pochodu na sever leží velká vodní plocha.

„Měli bychom ji prozkoumat,“ řekl.

„Na to mi není dost dobře,“ zněla odpověď. „Snadno se zadýchám a pořádně mi to nemyslí. V hlavě mám jeden velký guláš. Nevěřím si ani, že bych naměřil přesné údaje. A navíc nemáme zásoby.“

„Co kdybych podnikl malou výpravu? Můžu cestovat nalehko a rychle a vy si tu zatím odpočinete, dokud se vám nevrátí síla.“

Na polním lůžku ležící Burton se neúspěšně pokusil posadit. „Kde máte ten lék?“ zeptal se Speke. „Připravím vám dávku.“

„Děkuji vám, Johne. Opravdu si myslíte, že to tam a zpátky zvládnete, aniž by nás to stálo příliš mnoho zásob?“

„Jsem si tím jistý.“

„Dobrá. Tak to zařiďte a běžte.“

Burtonovi se při vyhlídce, že stráví nějaký čas bez kolegy, v skrytu duše ulevilo. Speke mu byl od své návštěvy u šejka Hámida trnem v oku a za tu dobu, co trávili v Kazeči, neučinil poručík východním zvyklostem a etiketě jediný ústupek, častokrát arabské hostitele urazil, a bylo na Burtonovi, aby vše vysvětlil a omluvil se.

Když poručík odešel, spadl Burtonovi z ramen těžký balvan. Badatel odložil medicínu a začal pro potřebu dalších cestovatelů sestavovat slovník místních nářečí. Tato činnost mu pozvedla náladu, jak tomu u vědeckých koníčků bývá.

O šest týdnů později se poručík John Hanning Speke vrátil. „Je tam vnitrozemské moře!“ prohlásil vítězoslavně. „Říkají mu Nyanza nebo Nassa nebo Ziwa nebo Ukerewe nebo nějak…“

„Nyanza je slovo, jímž Bantuové označují jezero, Johne.“

„Ano, ano – na tom nesejde. Pojmenoval jsem je po králi! Přísahám bohu, Dicku, že jsem objevil zdroj Nilu!“

Burton svého společníka požádal, aby mu vylíčil vše, co viděl.

Ukázalo se, že toho Speke viděl velmi málo. Jeho důkaz byl spíše jen dohadem než vědou. Tři dny měl tu vodní plochu na dohled, neplavil se po ní a ve skutečnosti prohlédl jen malý úsek jihovýchodního břehu.

„A jak tedy víte, jak je veliké? Co vás opravňuje nazývat je vnitrozemským mořem? Jak víte, že z něj vytéká Nil?“

„Mluvil jsem s jedním místním člověkem, velkým cestovatelem.“

„Mluvil?“

„Pomocí posunků.“

Burton pohlédl na mapu, kterou jeho společník načrtl. „Proboha, chlape! Protější břeh jste určil na čtyři stupně severní šířky! A to máte podloženo jen mávnutím ruky nějakého domorodce?“

Speke sklapl. Stával se stále popudlivějším, vyvolával hádky mezi nosiči a s Burtonem stěží prohodil slovo.

Brzy bylo zřejmé, že spotřeboval víc zásob, než předpovídal. Odbočku na sever si nemohli v žádném případě dovolit. Ať bylo jezero sebevětší, ať bylo coby zdroj Nilu sebepravděpodobnější, teď muselo počkat.

Přišlo září a oni vyrazili z Kazeče a zahájili dlouhý pochod zpět na východní pobřeží Afriky.

Následující týdny byly nanejvýš nepříjemné. Docházelo ke rvačkám, hádkám, krádežím, nehodám a dezercím. Burton byl nucen některé nosiče trestat a jiné uplácet. Přiváděli ho k záchvatům zuřivosti, takže při jedné příležitosti seřezal jednoho z mužů koženým řemenem a pak nad ním zmateně a dezorientované stál s třeštící hlavou, lapal po dechu a stěží si uvědomoval, co právě provedl.

Musel expedici cestou domů postrkovat na každém kroku, a Speke neudělal nic, aby mu pomohl. Pokud něco, pak celou situaci svým chováním k domorodcům ještě zhoršoval.

Oba cestovatelé spolu stěží prohodili slovo, dokud o měsíc později Speke vážně neonemocněl. Zastavili a Burton o něj pečoval, když vysoká teplota přeskočila v život ohrožující horečku. Speke byl zjevně v zajetí děsivých halucinací.

„Mají drápy v mých nohách!“ skučel. „Milosrdný Bože, spas mě! Slyším je nahoře v pokoji, ale nedovolí, abych se k nim přiblížil! Nemůžu se k nim dostat! Moje nohy! Moje nohy!“

Burton otřel Spekeovi čelo a ucítil horko, které z jeho kůže sálalo.

„Všechno je v pořádku, Johne,“ konejšil jej.

„Nejsou to lidé! Lezou mi do hlavy! Prokrista, zbavte mě jich, Dicku! Zbavte mě jich! Zarývají do mě drápy. Táhnou mě od toho za nohy pryč, přes tu jeskyni!“

Pryč od čeho? přemýšlel Burton.

Spekeovo tělo se vzepjalo a divoce se třáslo, svíráno epileptickým záchvatem. Burton přivolal Sidiho Bombaje a společně poručíkovi nacpali mezi zuby koženou pochvu nože, aby si nepokousal jazyk. Drželi jej, zatímco se kroutil a zmítal v křečích.

Nakonec Speke upadl do apatie a ležel napůl v bezvědomí, cosi si tiše mumlaje.

„Skřítci,“ zašeptal. „Z chrámu jich proudí obrovské zástupy. Nebesa, pomozte mi, mám je v duši. Vypouštějí draky!“

Tvář mu náhle znetvořila urputná křeč, oči mu zesklovatěly, rozštěkal se jako pes. Byl téměř k nepoznání a Sidi Bombaj rychle couvl s výrazem pověrečné hrůzy.

„To je kitčiomačioma,“ řekl. „Zlý duchové zaútočit na něj! On umřít!“

Speke zaječel. A ječel nepřetržitě celý den – ale nezemřel.

Nakonec se utišil, upadávaje do bezvědomí a zase se z něj probíraje, dokud konečně neusnul.

Uběhl další týden.

Když Burton vstoupil do stanu, John Speke seděl a popíjel z hrnku čaj.

„Jak se cítíte, Johne?“

„Lépe, Dicku. Myslím, že brzy budeme moci jít dál. Možná za pár dní.“

„Ale ne dřív, než budete připraven.“

Speke odložil šálek a zpříma pohlédl Burtonovi do očí. „Neměl jste to říkat.“

Burton se zmateně zamračil. „Říkat co?“

„V Berbeře. Když nás přepadli. Řekl jste: ‚Neustupujte, budou si myslet, že se stahujeme.‘ Já nejsem žádný zbabělec.“

„Zbabělec? O čem to tu mluvíte? Od Berbery už uplynuly tři roky.“

„Myslel jste si, že ustupuji ze strachu.“

Burton povytáhl obočí. Byl udivený a šokovaný. „Já… cože? Já jsem si ne…“

„Obvinil jste mě.“

„Johne! To jste úplně špatně pochopil! Nic takového jsem neudělal! Nikdy, ani na vteřinku, jsem vás nepovažoval za muže, který by se tváří v tvář nebezpečí zachoval jinak než odvážně!“

Speke zavrtěl hlavou. „Já vím, co si myslíte.“

„Johne…“ začal Burton, ale Speke ho přerušil: „Budu teď odpočívat.“

Lehl si a odvrátil tvář. Burton stál, díval se na něj a potom stan tiše opustil.

Za další tři dny se výprava znovu pohnula; poručíka nesli na nosítkách. Dlouhá řada mužů – oba cestovatelé a jejich nosiči – se vinula zvlněnou krajinou jako had. Zdálo se, že vůbec nepostupují, protože míli za mílí neviděli nic než sluncem vysušenou trávu.

Ve skutečnosti mířili do vyšších poloh a postupná změna vzduchu Burtonovi i Spekeovi nesmírně prospívala a vyháněla jim ze zpustošených těl horečku, nemoc, bolest i infekci. Hrozné bolesti hlavy však oba trápily dál.

Přišel a odešel Štědrý den. Tou dobou už udržovali zdvořilé, leč chladné vztahy. O Spekeově výletu k velikému jezeru se nemluvilo.

Dezerce a neposlušnost nosičů je zastavily na dalších čtrnáct dní. Burton muže upozornil, že jestli nezvednou rance a nepohnou se, přijdou o svou mzdu. Shromáždil potížisty, propustil je a z jedné procházející karavany najal devět nových mužů.

Postupovali dál.

Jít, jít a jít! Cožpak to nikdy neskončí?

Skončilo.

Druhého února 1859 se vyšplhali na vrcholek kopce a v dálce spatřili třpytící se modré moře.

Vyhodili čapky do vzduchu a zajásali.

„Hip, hip, hurá!“ křičel John Speke. „Zbavme se tohohle zpropadeného hnusného kontinentu a já se budu modlit, aby na něm zůstala i ta zatracená bolest hlavy!“

***

„Dostali jsme se na Zanzibar a z něj jsme pluli do Adenu, kde jsem se rozhodl, že se tam chvíli vyležím, abych znovu nabyl sil. John mezitím naskočil na první dostupnou loď plující do Evropy. Slíbil, že vyčká na můj příjezd do Londýna, abychom zprávu o našich výsledcích mohli Královské zeměpisné společnosti podat společně. Speke tam přesto šel sám a veškeré zásluhy za objev zdroje Nilu si nárokoval pro sebe.“

Burton cvrnkl do krbu špačka doutníku.

„To byla strašlivá zrada,“ prohodil Swinburne.

„Ta nejhorší. Byl jsem jeho velícím důstojníkem. Byla to má výprava. A jeho důkazy byly tak nedostatečné, že všechno to úsilí zostudil.“

Mezi oběma muži se rozhostilo krátké ticho.

Burton si špičkou pravého ukazováku přejel po jizvě ve tváři, jako by si tu starou mysl ubíjející bolest připomínal.

„Přirozeně,“ pokračoval, „že do KZS nešel tak docela ze své vlastní vůle. Cestou domů ho zmesmerizoval vůdce zpustlíků Laurence Oliphant.“

Vstal, přešel k oknu a pohlédl na rušnou dopravu valící se s rachotem, řinčením a oblaky páry po Montagu Place. Téměř neslyšně řekl: „Vy si myslíte, že mě John zradil ještě dřív, než jsme z Afriky odjeli, že? U Tanganiky.“

„Ano. Mrzí mě to, Richarde, ale všechno to do sebe zapadá. Myslím, že Speke se od šejka Hámida dozvěděl, že Měsíční hory neleží nikde poblíž, ale daleko na severovýchodě, že kmeny na sever od Udžidži jsou nepřátelské a že Ruzizi do jezera vtéká, ne naopak. Speke vás potom začal přesvědčovat o pravém opaku, abyste plýtval časem i prostředky a musel se vrátit na Zanzibar.“

Burton vzdychl. „Neovladatelná touha po slávě. Chtěl být John Hanning Speke, muž, který objevil zdroj Nilu.“

„Vypadá to tak, a i když vás svojí mapkou neošálil – na to, abyste naletěl na nějaké absurdně přesunuté pohoří, jste příliš dobrý geograf –, zbytek zabral. Svojí snahou prohlédnout si Ruzizi jste si veškeré další zkoumání znemožnil.“

Králův agent zatnul pěsti, opřel se klouby o okenní rám a čelem se dotkl skla.

„Takže jste se vydali na dlouhou cestu zpět na východ,“ pokračoval básník, „a když jste dorazili do Kazeče, Speke vás nadopoval Saltzmannovou tinkturou tak, až se vám zakalil rozum. Pak pověstmi o jakémsi jezeře ospravedlnil vlastní nezávislou výpravu na sever, kde ležely Měsíční hory, o nichž mu řekl Hámid. Ať už je našel, či nikoli, v těch místech se stalo cosi, co způsobilo, že se pro něj otázka Nilu stala nedůležitou.“ Burton se vsedě napřímil, otočil se, zamračil a řekl: „Mluvíte o jeho pozdějších halucinacích?“

Swinburne přikývl. „Povídal jste, že křičel a blouznil o dracích, kteří ho od něčeho vlečou. Draci, Richarde – mytičtí ještěři, zrovinka jako Šaturái, afričtí nágové. Co myslíte, je to jen shoda náhod?“

„A tihle nágové jsou spojováni s legendárním černým diamantem, který spadl z nebe a dal vytrysknout Nilu,“ zašeptal Burton. „Sakra, Algy, že by ten africký kámen viděl?“

„Rozhodně by to vysvětlovalo jeho pozdější činy.“

Burton hvízdl a vjel si rukou do vlasů. Přistoupil ke krbu, vzal si z krabice na krbové římse další doutník, okamžitě na něj zapomněl, držel ho nezapálený a zamyšleně zíral na Swinburnea.

„Když Babbage řekl, že se technologové o těch černých diamantech dověděli, zajímalo mě jak. Teď už to víme – Speke o nich řekl Oliphantovi a Oliphant zase technologům.“

„Ano, a v tu chvíli se všechny plány změnily. Dovolte, abych vám položil otázku: proč získal Murchisonovu podporu pro další expedici Speke? Jako zeměpisec byl neohrabaný, jako řečník příšerný, jako spisovatel špatný a dokázal, že je naprosto nespolehlivý. A přece si vybrali místo vás jeho. Proč?“

Burtonovi klesla čelist. Doutník mu vypadl z prstů. „Proboha,“ zašeptal. „Proboha. Přinejmenším to dává smysl. Zpustlíci a technologové určitě nabídli, že ho budou financovat!“

„Nejasné ovšem zůstává, co se skutečně stalo během jeho druhé expedice. Vzal s sebou mladého vojáka jménem James Augustus Grant – netuším, jestli to byl technolog, nebo zpustlík, ale mám za to, že jedno z toho ano – a pomocí labutí dolétli do Kazeče. Speke nedokázal ptáky pořádně ohlídat a zabili mu je lvi. Byla to první z řady katastrof, které ho přinutily k návratu na Zanzibar. Když tam dorazil, Grant už s ním nebyl. Speke tvrdil, že jeho společník zemřel na horečku a je pohřben nedaleko kousek od břehu jezera.“

Burton znovu klesl do křesla a řekl: „Znovu také všechny ujistil, že objevil zdroj Nilu – ale v jeho důkazech byly opět politováníhodné chyby.“

Swinburne souhlasně zabručel: „Loni měl podat úplnější zprávu ve společenských prostorách v Bathu. Protože věděl, že odhalíte, jak je neschopný, střelil se raději do hlavy. Oliphant ho unesl z nemocnice a technologové mu nahradili poškozenou polovinu mozku jakýmsi mechanismem na klíček.“

„Babbageovým prototypem. Až do teď jsem nechápal, proč to udělali. Bismilláh! Potřebovali ho ještě, aby jim ukázal, kde jsou diamanty. Když ale došlo k té záležitosti se Skákajícím Jackem, aliance technologů a zpustlíků přesměrovala své prostředky na polapení Edwarda Oxforda a Spekea nechali, aby se za nimi ploužil a očekával další rozkazy. Když jsem alianci porazil a Oliphanta zabil, Speke uprchl.“

Swinburne sebou nejprve škubl, pak trhl a nakonec vyskočil. „Kde myslíte, že je teď?“

„Brunel říká, že v Prusku.“

„Hmm,“ zabručel Swinburne. „Zajímalo by mě, proč právě tam. Nemohl tu loupež u Brundleweeda naplánovat on?“

„Naznačujete, že se snaží získat Oči?“

„Ano, myslím, že je to docela pravděpodobné. Pokud mu Darwin a jeho kámoši zasadili ten vynález do hlavy proto, aby ho nějak přiměli získat africké Oko, není možné, že by ho mohli nutit získat i kambodžské diamanty? Pokud Speke nebo aliance ten problém zkoumali, budou vědět, že Oči byly tři a že Zpívající kameny jsou úlomky jednoho z nich.“

„To, co říkáte, dává opravdu smysl, Algy. Pokud je tomu tak a pokud mají jihoamerický kámen opravdu Tichborneové a Speke o tom ví, budou jeho příštím cílem oni.“

„Tak přestaňme mlít pantem a vzhůru na Tichborne House!“ Swinburne vyskočil a rozběhl se ke dveřím. Burton za ním. „Vážně, Algy, není nutné, abyste tam jezdil.“

Sestoupili do přízemí.

„To rozhodně je! Víte, jak se vám potíže lepí na paty, a ve špičkové kondici také zjevně nejste. Kdy jindy požádat svého věrného asistenta, aby vás podpořil? Jářku, když už mluvíme o patách, kde je to vaše zatracené psisko?“

„Hopsá? To netuším. Nejspíš v kuchyni s paní Angellovou.“

„Tak to ať si tam ta bestie klidně zůstane! Co na to říkáte?“

„Nic proti tomu nenamítám a on jistě také ne, díky zbytkům jídla, které mu má ctihodná hospodyně hází přímo do nastavené tlamy.“

Swinburne vypískl a spráskl ruce. „Myslím, co říkáte na to, že pojedu na Tichborne House s vámi, vy šašku!“

Burton se usmál, sňal z věšáku cylindr svého asistenta a narazil jej maličkému básníkovi na zrzavou kštici.

„Dobrá, Algy. Po pravdě budu za vaši pomoc rád, i když musím přiznat, že jsem se těšil, že využiju rotorník. Mám rád létání! Škoda že jsou ty vynálezy jednomístné. Předpokládám, že se budeme muset uchýlit k vlaku.“

„Ne, nebudeme,“ zazubil se Swinburne. „Mám mnohem lepší nápad.“

***

„Božíčku, to je pan kapitán Burton a pan Swinburne!“ zvolala slečna Isabella Maysonová. „Moc ráda vás zase vidím. Pojďte dál! Tak pojďte!“

Oba muži smekli a vstoupili do budovy VALCHRPY. „Zrovna jsem uvařila polévku. Přidáte se k nám?“

„Děkujeme, moc rádi,“ řekl Burton. Následovali ji se Swinburnem do kuchyně. Když překročili práh, zaútočila na jejich nozdry božská vůně a pak se ozval výkřik: „Zdravím, zdravím! Vítám vás do komnaty neskutečnejch zázraků, pánové!“ Poznali spíše hlas než tvář, poněvadž filozof a pobuda Herbert Spencer rozkvetl v cosi, co by bylo bezmála možno nazvat ucházejícím. Především působil čistěji: vousy měl oholené, dlouhé licousy ostříhané a tenký věneček kudrnatých vlasů kolem lysé hlavy teď úhledně krátký, a nikoli divoce rozcuchaný. Také se spravil a ztratil onu hladovou vychrtlost, jíž se vyznačoval, když se s ním setkali naposledy.

„Přísahám,“ vykládal, podávaje si s nimi ruku, „že na celým zatraceným světě neexistuje ženská, která by dovedla kuchtit jako slečna Maysonová!“

„Herberte!“ pronesl Swinburne. „Vy vypadáte jako nový člověk!“

„To ten gáblík! Tady ta mladá dáma umí s těma psama a ptákama hotový zázraky, ale řeknu vám, pánové, že v kuchyni svede ještě něco docela jinšího! Takovouhle krmi jsem si ještě nikdy nedopřával.“

„Děkuji vám, Herberte,“ řekla slečna Maysonová. „Neprostřel byste u stolu ještě pro dva, prosím vás? Naši dva přátelé s námi poobědvají.“

O chvíli později už si králův agent i jeho asistent pochutnávali na husté zeleninové polévce, podávané s čerstvě upečeným chlebem.

„Je to naprosto vynikající!“ prohlásil Burton.

„Naprosto naprosto!“ připojil se Swinburne.

„Já vám to povídal!“ řekl Spencer. „Výživnější bašta se nikde jinde nevaří!“

„A vám se nikde jinde lépe nedaří!“ zaveršoval Swinburne.

„Což mě přivádí k otázce – nebyl jste nemocný?“ zeptala se slečna Maysonová Burtona. „Vypadáte trochu zažloutle.“

„Ano, byl. Občas mě sužují záchvaty malárie. Od mého návratu z Afriky jsou sice stále zřídkavější, ale ten poslední byl ošklivý. A létat na vaší labuti v lijáku mi zrovna neprospělo.“

„To byla odporná noc, šéfe,“ podotkl Spencer. „Samotnýmu mi teklo z nosu, když jsem přistál.“

„Vlastně jsme vás, slečno Maysonová…“

„Isabello, prosím vás!“

„Isabello. Důvodem, proč jsme se u vás zastavili, jsou labutě. Doufal jsem, že bychom si mohli dvě pronajmout.“

„Když jste si mé labutě půjčovali naposledy, dvě z nich zabili a třetí se už nevrátila,“ upozornila ho mladá žena se smutným úsměvem.

Burton pokýval hlavou. „Předpokládám, že vám Scotland Yard škodu nahradil, ne?“

„Po pravdě velmi štědře.“

Spencer zamával lžící a oznámil: „Ten mladej konstábl Bhátí je tu skoro každej zatracenej den, rošťák jeden!“

„Má to na obchůzce, Herberte,“ protestovala slečna Maysonová.

„Cha! Dělá na vás voči, to dělá!“

Ženiny tváře zbarvil lehký ruměnec. „Vlastně si myslím, že ho přitahuje váš mozek,“ řekla. „Páni, když vy dva začnete filozofovat, nerozumím skoro jedinému slovu!“ Obrátila se k Burtonovi. „Mám dvě nové labutě, které se chovají docela slušně. Na jak dlouho je budete potřebovat?“

„Dva, tři, možná i čtyři dny. Budeme ubytovaní v jednom venkovském sídle v Hampshiru. Myslím, že na jeho pozemcích je velký rybník, takže tam budou mít poměrně pohodlí.“

„Vobzvlášť když poletím s váma, abych se vo ně postaral!“ prohodil Spencer.

„Není třeba, abyste se obtěžoval, příteli,“ namítl Burton.

„To není žádný vobtěžování!“

Slečna Maysonová souhlasila. „To je výborný nápad! Labutě umějí být pěkná kvítka, ale Herbert je hotový kouzelník. Jeho milují dokonce i papoušci! Byla bych mnohem raději, kdyby letěl s vámi. Určitě je tam nějaká místní vesnička, kde by se mohl ubytovat, nebo by mu vaši hostitelé mohli najít pokojík v části pro služebnictvo, ne?“

Burton si pobudu změřil pohledem a zeptal se ho: „Měl byste něco proti tomu, bydlet se služebnictvem? Mít člověka takříkajíc uvnitř by se mi mohlo hodit.“

„Nebojte, šéfe, já vím, kde je v životě mý místo. Ubytování pro služebnictvo je pro takový, jako jsem já, krok vzhůru!“

„Pak budu moc rád, když nás na Tichborne House doprovodíte.“

„Tichborne?“ otázali se Spencer i slečna Maysonová unisono.

„Ano, já ten případ prošetřuji.“

„A hrome – no teda! No, něco takovýho jsem v životě nedělal! To je vopravdovej pokrok, vo tom žádná!“ přemítal Spencer filozoficky.

Za hodinu se už trojice mužů usazená v komorových dracích rozloučila s Isabellou Maysonovou a s trhnutím se vznesla do vzduchu.

Přelétali nad velkoměstem, vedli labutě mezi vertikálními kouřovými sloupci a mířili západním směrem, s kopulí katedrály sv. Pavla lesknoucí se v slunečním světle za nimi.

Bylo příjemné mírné počasí, a jak se výhled kolem něj rozšiřoval, pocítil Burton záchvěv svobody. Stísněné obzory Anglie v něm odjakživa probouzely klaustrofobii. Vůbec se nepodobaly rozlehlým dálavám Indie, Afriky a Arábie a Burton zažíval pocit nádherného osvobození, když viděl, jak se s narůstající výškou stahují zpět.

Přelidněné špinavé město brzy zůstalo za nimi a krajinu teď oživovaly jen městečka, vesnice, pole, lesy a řeky. Hustěji pokrývala zelená a nechyběla jí hřejivá přátelskost, naprosto odlišná od všech zemí, které kdy navštívil.

„Myslím, že nejsi tak špatná, stará dobrá Anglie,“ zamumlal a překvapeně vydechl. Podobný názor ještě nikdy nevyjádřil!

„Júúúú!“ ozval se křik a kolem se prořítil Swinburne coby rozmazaná šmouha bělostných labutích perutí a básníkových oslnivě rezavých vlasů.

„Zaberte, šéfe! Začíná závod!“ zaječel Spencer, který se kolem Burtona prohnal z druhé strany.

Králův agent se divoce zašklebil, práskl ptákovými otěžemi a zahulákal: „Hej! Hej! Hej!“

Jeho labuť zareagovala velkolepě: zapumpovala křídly tak prudce, až Burtona náhlé zrychlení zamáčklo do plátěného sedátka. Drak v klidném povětří hladce plachtil bez výstředností a akrobatických kousků, kterými se vyznačovala honba za Brunelem.

Burtonův pták dohonil toho Spencerova a předehnal jej, zatímco pod nimi klouzalo městečko Weybridge.

„Přidejte, loudale!“

Když se filozof propadl dozadu, zaměřil se Burton na Swinburnea, který už byl dost daleko před ním. Básníkův pták byl nepochybně ze všech třech ptáků nejrychlejší, měl však dostatečnou výdrž, aby si udržel vedení celou cestu k Tichborne Housu?

Burton se pustil do pronásledování.

Přelétli Woking, pak Aldershot, a když míjeli Farnham, Burton svého asistenta konečně dostihl.

„Váš pták zpomaluje!“ vykřikl.

„Neměli bychom je moc honit!“ zavolal Swinburne zpátky. „Přiznávám porážku! Vyhrál jste. Pojďme jim trochu přitáhnout uzdu.“

Zpomalil, oba se uvolnili a pokračovali dál. Herbert Spencer se srovnal vedle nich.

Ochablé slunce lenivě klesalo k okraji oblohy, když se před nimi objevilo údolí řeky Itchen. Světlo na jeho pastvinách bylo zlaté a dlouhé stíny tmavomodré.

Burton je vedl dál; propadli se dolů, prolétli nízko nad mozaikou políček a nad střechami Bishops Suttonu k vesnici

Alresford. Stočili se směrem na jihozápad, přenesli se přes vysoké živé ploty a úrodné nivy a dorazili na panství Tichborneů.

Obkroužili vrbami lemovaný rybník, nalétli nízko nad jeho břeh a škubli za uvolňovací popruhy. Trojice komorových draků se odpoutala od ptáků, snesla se k zemi, dotkla se jí, zakymácela se a znehybněla. Labutě zamávaly křídly, velkým obloukem se stočily přes vrby nad vodu za nimi a s cákáním a radostným houkáním přistály na hladině. Spokojeně se cachtaly a skrze svěšené větve pozorovaly, jak muži vylézají ze svých povozů ze dřeva a plátna a vytahují z velkých úložných kapes v zadní části draků příruční kufry.

„Přistávat s těmahle zatracenýma potvorama je nebezpečnej zážitek,“ poznamenal Spencer.

„Ale také vzrušující,“ prohlásil Swinburne.

„Jo, mladíku, to taky,“ souhlasil filozof. „Půjdu ptákům sundat postroje.“

Zatímco se Spencer zabýval labutěmi, Burton se Swinburnem rozložili a sbalili draky.

Přicházel k nim jakýsi člověk. Měl na sobě manšestrové lovecké sako a pytlovité manšestráky a v ohbí paže držel zalomenou dvouhlavňovou brokovnici. S krátkými černými vlasy, svěšeným knírem a snědou kůží se trochu podobal královu agentu, ačkoli byl menší a chyběl mu onen obvyklý zamračený výraz.

„Tak, copak to tu máme?“ zeptal se.

„Dobrý den. Nebojte se, dobrý muži. Jsme očekáváni. Já jsem Burton.“

„Ach ano, pane, promiňte, pane. Plukovník Lushington říkal, že přijedete. Já jsem Guilfoyle, správce.“

„Těší mě, pane Guilfoyle. Nevadí vám, když necháme labutě na rybníce?“

„Ovšemže ne, pane. Mají tady spoustu jídla, takže hladovět nebudou.“

Znovu se k nim připojil Spencer a byl představen: „Toto je pan Herbert Spencer, jejich ošetřovatel. Čas od času sem zaskočí, aby se o ně postaral.“

„Výborně, pane,“ odvětil Guilfoyle a pozdravil Spencera zvednutím čapky. „V domě vás očekávají, pánové. Doprovodím vás. Draky nechte tady. Najdu nějaké místo na jejich uskladnění.“

„Děkuji vám.“

Kráčeli za správcem po mírně svažitém trávníku, který stoupal od rybníka k zadní části domu, břečťanem porostlou budovu obešli a dorazili k jejímu průčelí. Za cestou se až k okraji vzdáleného pahorku prostírala pšeničná pole.

„To jsou ty slavné Oblezky,“ poznamenal Guilfoyle.

„Oblezky?“

„Ano. Pole, které obešla stará Mabella de Tichborne, aby stanovila velikost podpory. Znáte tu pověst?“

„Ano. Bismilláh! To je ale dálka! Není divu, že padla mrtvá k zemi!“

„Ano, pane. A není divu, že to tu nejdřív proklela!“

Guilfoyle se rozloučil kývnutím hlavy a chystal se k odchodu, pak se ale zarazil a poněkud přiškrceně si odkašlal.

„Ještě něco, příteli?“ zeptal se Burton.

Správce si sundal čapku a nervózně ji žmoulal v prstech.

„No, pane, já jen… jen, že… tedy, chci říct, že…“

„Ano?“

„Prosím vás, pánové, pokud vám smím radit, měli byste být v noci obezřetní. Zůstaňte ve svých pokojích. To je vše. Zůstaňte ve svých pokojích.“

Otočil se a bez ohlížení odešel.

„To je ale zvláštní!“ zvolal Swinburne.

„Hm, velice podivné,“ souhlasil Burton. „Pojďte, půjdeme se ohlásit.“

Vstup do majestátního domu lemovaly čtyři bílé toskánské sloupy. Trojice mužů vystoupala po schodech a prošla portikem. Swinburne zatahal za táhlo zvonku. Měl pocit, že je uvolněné.

„Tss! Vypadá to, že je prasklé péro!“ zavrčel a použil místo zvonku mosazné klepadlo.

Dveře se zhruba po minutě otevřely a přivítal je malý postarší Jamajčan s bílými vlasy a příjemnou tváří. Andrew Bogle, majordomus.

„Sir Richard Burton a moji společníci. Přišli jsme navštívit plukovníka Lushingtona,“ oznámil králův agent.

„Ano, pane. Vstupte, prosím. Pokud byste ráčili posečkat v salonku, sdělím panu plukovníkovi, že jste už tady.“

Byli uvedeni do přepychového pokoje, kde je majordomus opustil a kde se k nim o chvíli později připojil vysoký, elegantně oděný muž se širokými rameny a po vojensku vzpřímeným držením těla. Pobytem venku byl opálený do bronzova a zdálo se, že je mu něco přes šedesát. Šedivějící vlasy nosil kraťounce ostříhané, ale nechával si růst extravagantní licousy, které mu vodorovně trčely z tváří, zakončeny nad vrcholky ramen pečlivě navoskovanými tenkými hroty.

„Dobrý den,“ vyštěkl. „Nebo večer. Co? To je jedno! Plukovník Franklin Lushington jméno mé. Stačí Lushington. Formality nejsou třeba. Plukovníku, jestli chcete. Jsem rád, že jste tu, sire Richarde. Henry Arundell o vás mluví s velkým uznáním. Jste sir Richard, že? Nemýlím se?“

„Nemýlíte, pane. Já jsem Burton.“

Podali si ruce a Burton představil své společníky.

Když domluvili Spencerovi pokoj – „pod schody“ se služebnictvem –, kam jej odvedl Bogle, následovali Burton se Swinburnem Lushingtona do knihovny.

Opatřeni povinnou brandy a doutníkem se usadili do křesel s vysokými opěradly a přešli rovnou k věci.

„Sir Alfred se k nám připojí u večeře,“ prozradil jim Lushington. „A třeba také ne. Prostá a nepřikrášlená skutečnost v této záležitosti zní – teď nechoďme kolem horké kaše –, že se v posledních dnech chová nevyzpytatelně a není na něj spoleh. Pochopitelně vám to sděluji důvěrně. Občas vykládá nesmysly. Mám za to, že jde o nějaký druh nervového zhroucení.“

„Předpokládám, že za to může znovuobjevení se jeho staršího bratra, ne?“ nadhodil Burton.

„Rozhodně. Tedy alespoň podle mé teorie. Měl bych vás upozornit, že on vám bude vykládat jakousi báchorku o duchovi.“

„Propáníčka, duch!“ zvolal Burton, překvapený touto další shodou náhod. Tichborne a Brundleweed – oba pronásledováni duchy?

„Je to pochopitelně naprostý blábol,“ pokračoval Lushington. „Pokud to ovšem není pravda. Kdo ví? Slyšel jsem, že vyvolávání duchů je teď v Londýně ve velké oblibě, takže možná na těch všech nesmyslech o životě po smrti něco je, ale já se kloním k jinému názoru. Už jste někdy na nějaké seanci byl? Já ne. Nemám tu potřebu.“

Burton se naklonil vpřed. „Takže vy sám jste nic neviděl?“

Lushington zaváhal, lokl si ze sklínky a odpověděl: „Ne, já nic neviděl… Tedy ne očima, takříkajíc. Ale musím přiznat, že jsem možná něco zahlédl ušima. Zahlédl? Ne. Ha! Člověk přece ušima nevidí. Ehm! Chci říct, že jsem něco zaslechl. Jenže ve velkém starém domě, jako je tenhle, je toho slyšet strašná spousta, takže to nejspíš nic nebylo. Možná myši, i když ty neklepou, to je ta potíž.“

„Slyšel jste klepání?“ Plukovníkův nesouvislý způsob projevu začínal Burtona dosti rozčilovat.

Lushington zavrtěl hlavou, odkašlal si a přikývl. „Správně, slyšel. Klepání, předešlé dvě noci, jako by někdo chodil domem a bouchal do zdí. Takže žádné myši. Netuším, proč jsem řekl myši.“

„Nezkoumal jste to?“

„Jistě, vojenský instinkt. Pátrej po nepříteli. V obou případech zvuk přestal, když jsem se k němu přiblížil.“

„Nepřátelské myši utekly?“ vložil se do hovoru nezbedně Swinburne.

„Přesně tak, pokud to myši byly, což očividně nebyly.“

„A co to tedy bylo?“ vyzvídal Burton.

„Nemám ponětí. Ani to nejmenší tušení. Vůbec nevím. Třeba se sesedaly základy, jak vyprchávalo denní horko? Aha! Tady to máte! Záhada vyřešena!“

V příštích dvou hodinách si zopakovali historii Tichborneů a okolnosti vedoucí k brzkému příjezdu údajného Tichbornea. V domě se měl objevit pozítří a Lushington se už nemohl dočkat, až spatří člověka, který vyvolal takový rozruch.

„Bogle, majordomus, ten chlapík z Jamajky – tedy alespoň si myslím, že je z Jamajky, každopádně z Karibiku –, slouží u téhle rodiny už řadu let. Rogera Tichbornea znal a určitě ho pozná, až ho uvidí. Pak je tu ten domácí doktor nebo lékař – jaký je v tom rozdíl? – Jankyn a správce… é… é… éé…“

„Guilfoyle,“ napověděl mu Swinburne.

„Aha!“ zareagoval Lushington. „Tak se vážně jmenuje? A vaše jméno, pane?“

„Algernon Swinburne. Už nás představili, pokud si vzpomínáte. Vy vážně zodpovídáte na tomhle panství za finance?“

„A co názor sira Alfreda?“ přerušil jej urychleně Burton. „Určitě jej berete v úvahu, ne? Koneckonců je to jeho bratr.“

„To je pravda, ale také má na věci osobní zájem. Jsem si jist, že by byl mnohem raději, kdyby toho chlapíka odhalili coby vysloveného podvodníka. Pokud se tak nestane, o panství přijde.“

Burton vypadal překvapeně. „Přece nechcete naznačit, že by mohl svého bratra úmyslně zapřít, jen aby si udržel titul?“

„Dobrý bože, ovšemže ne!“

Ozval se gong a ozvěnou se rozezněl po domě.

„To je svolávání k večeři nebo obědu nebo něčemu podobnému. Kolik je? Nefungují tu hodiny. Nikdy nemám nejmenší ponětí, kolik je hodin, zatraceně!“

Králův agent se zamračil a vytáhl kapesní hodinky.

„Je půl sedmé. Co tím míníte, že tu nefungují hodiny?“

„Jenom to. Všechny hodiny v tomhle domě se asi před měsícem zastavily. A troufám si tvrdit, že ty vaše se zastaví také, pokud tu zůstanete dost dlouho. Snad to má co dělat s postavením budovy a zemským magnetismem. To já netuším. Já jsem voják, ne technolog! No, Bogle vás odvede se zavazadly do pokojů pro hosty, abyste se mohli převléci do večerního. Je to jen formalita. Dodržování rituálu. Známka civilizace. Člověk by se měl vždy obléci pro danou příležitost, nemyslíte? Za čtvrt hodiny se znovu setkáme v jídelně. Seznámíte se tam se sirem Alfredem. Pokud přijde. Možná nepřijde.“

Za čtvrt hodiny Burton se Swinburnem, oblečení do formálního úboru, scházeli po impozantním schodišti dolů. Básník se hihňal, protože si vzpomněl, jak jeho přítel před pár týdny sestupoval po podobném schodišti daleko nekontrolovanějším způsobem. Zajímalo by ho, zda sir Roderick Murchison Burtonovi někdy odpustí.

Prošli chodbou, kde stála na mlčenlivé stráži nablýskaná brnění, a vstoupili do dlouhé jídelny. Jejímu středu dominoval majestátní stůl a na stěnách všude kolem visely portréty. Když vešli, Bogle se uklonil. Plukovník Lushington je přivítal. „Tamhleto je mladý Roger Tichborne,“ řekl a ukázal na jeden z obrazů. „A tohle…“ obrátil se a ukázal na jiný, „… je jeho předek, nechvalně proslulý Roger de Tichborne. Neujde vám, že je to stejné jméno, až na to de. Myslím, že to znamená z. Roger z Tichborneů, doklad faktu, že byl…“

Odkašlal si a ztichl.

„Že byl co?“ zeptal se Swinburne.

„Z Tichborneů, člověče!“

„Aha! Chápu. Dosti odporně vyhlížející chlapík!“

„Ach, ani bych neřekl,“ ozval se hlas ode dveří. „Ale to možná proto, že se mu vzdáleně podobám!“

Otočili hlavu a spatřili dva muže, překračující práh. „Smím vám představit sira Alfreda Tichbornea?“ otázal se plukovník. „Sire Alfrede, tohle je sir Richard Burton a jeho pomocník, ehm… no… ehm…“

„Algernon Swinburne,“ řekl Swinburne.

„Vítejte, pánové, a díkybohu že jste tu!“ vykročil Tichborne s rozpřaženou náručí vpřed. „Musíte mi pomoci!“

Burtona velice překvapilo vzezření sira Alfreda, neboť přestože byl baronet mladý, vlasy měl úplně bílé a kůži kolem očí měl rozrytou hlubokými vráskami.

Tichborne se tyčil do výše pěti stop a devíti palců a byl pořádně stavěný. Muže na portrétu skutečně připomínal – tedy alespoň ve tváři –, ale tam, kde měl jeho předek rysy kruté, byly rysy sira Alfreda slabošské. Rty měl na pohled nepříjemně nepevné a vlhké, brada mu příliš ustupovala a oči měl posazené moc daleko od sebe. Co se týče oblečení, byl fintivý až k zženštilosti a ruka, jíž Burton potřásl, působila dojmem, že v ní chybí kosti.

Baronetovy oči neklidně a bojácně těkaly sem a tam.

Než stačil znovu promluvit, druhý muž jej přerušil: „Jsem přesvědčen, že sir Richard udělá vše, co umí, aby vám byl nápomocen, sire Alfrede, ale nežádejme ho, aby tak učinil s prázdným žaludkem, co říkáte?“

„Pánové, toto je doktor Jankyn, náš domácí lékař,“ představil jej Lushington. „Nebo lékař Jankyn, náš domácí doktor. Netuším, jak to funguje. Tak či onak, nejspíš.“

„Hrozně mě těší!“ řekl Jankyn.

Byl to vysoký hubený chlapík s velkýma rukama i nohama a protáhlou bradou. Šedivé vlasy měl sčesané dozadu, kde mu v loknách padaly na šíji. Odstávaly mu uši a blízko sebe posazené oči měl bleďoučce modré.

Pětice mužů seděla u stolu, Bogle jim naléval víno a služebná přinášela talíře s jídlem.

Sir Alfred sebou škubal a ošíval se, takže předčil dokonce i Swinburneův obvyklý podrážděný neklid.

„Tak jak vám mohu být nápomocen?“ otázal se jej Burton. „Chcete znát můj názor na toho údajného Tichbornea?“

„Houby s octem!“ vykřikl Tichborne vášnivě. „Je to jen laciný šejdíř! Ne, Burtone, chtěl bych, abyste mě zbavil té zatracené čarodějnice dřív, než se ona zbaví mě!“

„Čarodějnice?“

„Lady Mabelly! Té odporné ježibaby, která si přeje mou smrt, smrt posledního Tichbornea!“

„Sir Alfred má pocit,“ promluvil Jankyn, „že v domě straší manželka tohoto muže.“ A ukázal na portrét Rogera de Tichborne.

„A vy jste toho ducha skutečně viděl, sire Alfrede?“ vyzvídal Swinburne.

„Třikrát!“

„Když je ve velmi úzkostném stavu, dokáže mysl člověku sehrát velmi přesvědčivé kousky,“ pokusil se o vysvětlení Jankyn.

„Já si to nevymyslel!“ zařval baronet.

Ozvalo se hlasité zařinčení, jak jedna ze služek upustila servírovací lžíci na podlahu.

„Dávejte pozor, mladá dámo! Trochu se ovládejte!“ vybuchl plukovník Lushington. „Nejspíš nehoda. No nic. Běžte a doneste čistou lžíci! To je hodné děvče.“

„Počkejte!“ přerušil jej Burton. „Jak se jmenujete, slečno?“ Služebná se otočila, rudá jak červená řepa, uklonila se a odpověděla: „Christina Flowersová, pane.“

„Vy jste přízrak viděla také, slečno Flowersová?“

Služebná polkla, olízla si rty a úzkostlivě pohlédla na každého z mužů.

„Já… já…“

„Klidně mluvte,“ vybízel ji Lushington. „Omlouvám se, že jsem na vás tak vybafl. Vojenský výcvik. Co jste viděla?“ Dívka popotáhla a řekla: „Ráčej vodpustit, pánové, bylo to… bylo to v tý chodbě, co vede do kuchyně. Předevčírem v noci – brzy ráno – jsem nemohla spát a chtěla jsem se napít vody. Když jsem tou chodbou procházela, slyšela jsem nějaký klepání a říkala si, že paní Picklethorpová je určitě vzhůru.“

„Paní Picklethorpová je naše kuchařka,“ vysvětloval Lushington Burtonovi a Swinburneovi. „Takže to nebyly myši, jak jsem si myslel. I když to já nedělal. Tedy nemyslel jsem.“

„Ano, pane, kuchařka. Tak jsem šla ke kuchyni, abych se podívala, jestli se něco neděje, a tam… v chodbě… byla… byla…“

Dívka se divoce roztřásla a zvedla ruce k obličeji.

„Ááách!“ zasténala.

„Co to bylo, slečno Flowersová?“ otázal se Burton jemně. Vzhlédla. Barva její tváře se změnila z rudé v křídově bílou. „Bylo to jako nějaká mlha, pane, ale tvar to mělo jako ženská. Klepala na zdi a pak otočila hlavu a podívala se přímo na mě.“

„Viděla jste její oči?“

„Ano! Kristepane, ty byly strašný! Jako černý voblázky, co se vznášej v mraku. Hrozně vošklivě se na mě podívala a pak zmizela. Prostě se jen tak rozplynula, jako kouř ve větru.“

„Ano!“ vykřikl sir Alfred. „Ty oči! Pane na nebesích, ty byly děsivé!“

„Děkujeme vám, slečno… jak že to bylo?“ řekl Lushington. „Flowersová, pane.“

„Ach ano, moc pěkné jméno. Připomíná mi… ehm… no… ehm… květiny (flower – anglicky květina – pozn. překl.). Nu, věnujte se dál svým povinnostem, prosím.“

Služebná přikývla a vyběhla z místnosti.

Swinburne se podíval na Burtona a pozdvihl obočí.

Burton nepatrně pokrčil rameny a obrátil se k Tichborneovi. „A co vy, sire Alfrede – viděl jste to samé?“

„Ano! Slýchám to zatracené klepání po domě už téměř měsíc, vždycky v noci.“

„Měsíc? Takže to začalo zhruba ve stejnou dobu, kdy se zastavily všechny hodiny?“

„No ano, správně. Pokaždé, když jsem ten zvuk zaslechl, šel jsem to prozkoumat, ale sotva jsem se přiblížil, utichlo to. Až do předminulého týdne jsem nic neviděl. Odhaduji, že byly asi tři ráno, a já nemohl spát, takže jsem sešel do knihovny, vykouřil pár doutníků a chvilku si četl. Seděl jsem v jednom z těch křesel s vysokým opěradlem čelem ke krbu. Když tam sedíte a někdo vstoupí, nevidí vás, ale funguje to i opačně, a tenkrát někdo – mně neznámý vešel.“

Otřásl se a objal se rukama, zíraje na jídlo na svém talíři. Ještě se ho nedotkl. Ani jeho společníci nevěnovali večeři příliš pozornosti.

„Když se z druhé místnosti najednou ozvalo zaklepání, div jsem nevyletěl z kůže. Byl to zvuk kloubků prstů ťukajících na dřevěné obložení protější zdi. Tuky ťuk. Tuky ťuk. Znovu a znovu, postupovalo to po zdi. Naklonil jsem se přes okraj křesla, ohlédl se a spatřil toho ducha.“

„Toho samého, co popsala slečna Flowersová?“

„Ve všech ohledech. Pohybovala se s nataženýma rukama podél stěny a klepala na panely. Sledoval jsem ji a nestydím se přiznat, že jsem byl ochromený strachem. Uběhlo asi půl minuty a potom přízrak cosi – netuším co – upozornilo na mou přítomnost. Najednou se prudce otočila a sežehla mě děsivýma očima, černějšíma než noc, tak nenávistně, až jsem vykřikl hrůzou. Pak ta věc zmizela, jako by ji odfoukl vítr, přesně jak říkala služebná.“

Sir Alfred se podíval na portrét svého předka.

„Byla to lady Mabella,“ zašeptal.

„A proč si to myslíte?“

„Měla její oči.“

„Jenže Mabella de Tichborne žila před stovkami let, příteli! Jak víte, jaké měla oči?“

Tichborne vstal. „Počkejte,“ řekl, „pro něco si dojdu.“ Odešel z místnosti.

„Tak co myslíte?“ otázal se Lushington tiše Burtona.

„Kdyby to zjevení viděl jen sir Alfred, možná bych ho považoval za duševně nevyrovnaného,“ odvětil Burton. „Ale máme i svědectví té dívky. A to klepání jste slyšel i vy sám.“

„Já nic neslyšel,“ ozval se Jankyn, „a to tedy spím lehce!“

„Dnes v noci zůstanu vzhůru!“ prohlásil Swinburne. „Chci toho tajemného fantoma vidět na vlastní oči!“

„A nemůžeme nevzít v úvahu ani ty hodiny,“ dodal Burton. „Poskytují nám empirický důkaz, že se v tomto domě děje cosi velmi podivného.“

„V tom případě byste měl na svůj seznam přidat i lovecký salonek,“ navrhl Lushington.

„Cože? A proč?“

„Všechny pušky se zasekly. Nevysvětlitelně. Jediné střelné zbraně, které na tomhle panství fungují, jsou ty, které má ve svém domku správce.“

„To je tedy pozoruhodné! Nemýlím se, když předpokládám, že přestaly fungovat ve stejnou dobu jako ty hodiny?“

„Nejsem si jistý, ale nejspíš ano.“

Muži se věnovali jídlu, dokud se o několik minut později nevrátil sir Alfred s jakousi listinou v ruce. Posadil se a řekl: „Poslechněte si tohle. Je v rodině už po generace. Báseň. Nikdo neví, co znamená.“

Začal číst:

Černá pekel zhouba slzy prolévá

na místě, jež obešla paní má,

pod vahou let, co proklela,

darem, jejž dávat neměla.

Jedna kletba druhou zahaluje,

trápení lidí ubohých dovoluje,

a stravuj, chceš-li najít za ní,

oko černější, než měla moje paní.

„U klobouku tetičky Agáty s modrým pírkem!“ vyjekl Swinburne. „Ale to je příšerné! Odporně kostrbatý verš! Kdo to napsal? Nějaký jeliman?“

Sir Alfred Tichborne si odkašlal a řekl: „Podle rodinné legendy to psal sám Roger de Tichborne. Mému otci to dal dědeček, který to zase dostal od svého otce.“ Podal dokument Burtonovi. „Jak vidíte, jasně se tu naznačuje, že lady Mabella měla nápadně černé oči.“

Burton se na listinu podíval, přikývl a zeptal se: „Mohl bych si to půjčit? Rád bych to prozkoumal podrobněji.“

„Poslužte si.“

„Páni, Richarde,“ vyhrkl vzrušeně Swinburne. „To mi připadá dost…“

Zarazil se, uťat urputným pohledem svého přítele.

Burton se znovu obrátil k Tichborneovi. „A když jste toho ducha spatřil podruhé a potřetí… co se přihodilo?“

„Podruhé to bylo o tři noci později. V noci mě probudilo klepání, které přicházelo z horní podesty nad schodištěm. Vylezl jsem z postele a šel se tam podívat. Byla tam lady Mabella a pohybovala se – skutečně se vznášela – po schodech shora dolů a při tom klepala na zdi. Sotva jsem ji zahlédl, otočila se, probodla mě těma svýma příšernýma očima a zmizela. Předminulou noc jsem ji viděl znovu. Tentokrát byla v chodbě, která vede z hlavního salonu do kulečníkového sálu. Sešel jsem si dolů pro doutníky. Bylo asi půl třetí ráno.“

„Další bezesná noc?“

„Ano. Od té doby, co tahle zatracená aféra s tím údajným Tichbornem začala, už jsem jich zažil hodně. Šel jsem po chodbě, když přede mnou náhle zhoustl vzduch, utvořila se mlha a vzala na sebe podobu lady Mabelly. Zřejmě se dívala na druhou stranu, protože jak jsem o krok couvl, pod nohou mi zaskřípělo prkno, mlha zavířila a otočila se Mabellinýma očima ke mně. Propíchly mě skrz naskrz a potom se ten duch náhle vrhl vpřed a obtočil se kolem mě. Ochladil mě tak silně, že jsem na místě ztratil vědomí. Když jsem se asi po půl hodině probral, vrátil jsem se do pokoje, zhroutil se do postele a znovu omdlel. Ráno jsem zjistil, že mi úplně zbělaly vlasy.“

„Dobrý bože!“ zvolal Burton. „Chcete říct, že vám zbělaly přes noc?“

„Jankyn i plukovník vám to potvrdí. Předevčírem jsem měl vlasy ještě tmavě hnědé.“

Burton pohlédl na Jankyna s Lushingtonem. Oba přikývli.

Muži jedli chvíli mlčky. Služebné se stáhly a kolem stolu se pohyboval pouze Bogle, který stolovníky udržoval dobře zásobené vínem i vodou.

„Mohu se vás zeptat na jinou záležitost?“ otázal se Burton Tichbornea.

„No ovšem, sire Richarde. Na cokoli.“

„Nevyprávěl byste mi o té vaší rodinné legendě – té o tom nádherném diamantu?“

„Proboha, jak to, že ji znáte?“

„Zmínil se o ní Henry Arundell. Co je to za příběh?“

„Nu, mnoho na něm není. Šušká se, že můj dědeček objevil v Jižní Americe velký černý diamant. Je to naprostý nesmysl.“

„A jak to vzniklo?“

„Z jalových řečí. Když se sir Henry vrátil z cest, uťal podporu a zakázal všem vstupovat na své panství, čímž se stal tak trochu poustevníkem. Když se místní pokoušeli jeho chování vysvětlit, přišli s představou, že si s sebou přivezl nádherný drahokam a bojí se k němu kohokoli pustit. Pochopitelně naprostá pitomost. Jsem si jistý, že žádný takový diamant neexistuje.“

„A jak si tedy jeho činy vysvětlujete vy?“

„Obávám se, že je to velmi prozaické. Každoročně darovaná mouka zdarma přitahovala do okolí bandy žebráků, a proto podporu zarazil. Pokud jde o to, že nepouštěl lidi na svůj pozemek, není to zcela přesné, protože měl partu zedníků, kteří chodili sem a tam. Pravda je taková, že se starý dům hroutil a on jej nechal strhnout a nahradit tímhle. Lidem zakázal na panství vstup čistě jako bezpečnostní opatření po dobu stavby.“

„Aha. Chápu. Jak říkáte – velmi všední.“

„Ale tím, že zarazil podporu,“ poznamenal Swinburne, „spustil kletbu té čarodějnice.“

„Ano, ten starý hlupák!“

Po večeři strávili zbytek večera v hlavním salonu, kde kouřili, popíjeli a plánovali. Bylo rozhodnuto, že Burton si vezme v domě hlídku od půlnoci do tří a Swinburne ji pak převezme do rozednění.

V deset hodin už sir Alfred, který nepřetržitě pil, začal podřimovat.

„Už několik dní jsem se pořádně nevyspal,“ zamumlal. „Třeba mi dneska dá to zatracené strašidlo pokoj!“

Omluvil se a odklopýtal na kutě.

V jedenáct Bogle odvedl oba hosty do pokojů ležících proti sobě přes úzkou chodbu. Králův agent a jeho asistent se pak na hodinu sešli v Burtonově pokoji.

Burton položil Tichborneovu báseň na stůl, z kapsy vytáhl lupu, jakou používají zlatníci, a zamžoural na dokument skrze čočky.

„Jak jsem se domníval.“

„Není pravý, že?“

„Rozhodně si ho nepředávaly generace Tichborneů, Algy. Určitě jste poznal, že jazyk vůbec neodpovídá něčemu, co by nepocházelo z tohoto století. A můžu potvrdit, že mnohem mladší, než si sir Alfred myslí, jsou i papír a inkoust. Ve skutečnosti bych se vsadil, že to sepsal jeho dědeček sir Henry.“

„Měli ho spráskat jezdeckým bičíkem,“ vyjádřil svůj názor Swinburne. „To je příšerný zločin, takovéhle verše.“

„V tom s vámi souhlasím.“ Burton odložil listinu a pohlédl na svého asistenta. „Sir Alfred věří, že ta báseň je o lady Mabelle, ale nám dvěma je jasné, že se ve skutečnosti týká toho jihoamerického diamantu. Bez ohledu na to, jak hlasitě jeho existenci popírá náš hostitel, je Oko nágy skutečné. Mám za to, že když dědeček sira Alfreda uťal podporu a odřízl panství od světa, neudělal to jen kvůli přestavbě domu – udělal to, aby tu vybudoval úkryt.“

Burton zvedl dokument.

„A tohle je mapa k pokladu!“

Kapitola 5

ÚDAJNÝ TICHBORNE

Myslím, že to má můj ubohý drahý Roger

v hlavě popletené, zrovinka jako ve snu, a věřím,

že je to můj syn, přestože se jeho tvrzení

od těch mých liší.

VDOVA LADY HENRIETTE-FELICITÉ

TICHBORNEOVÁ

Sir Richard Francis Burton procházel s natahovací svítilnou v ruce tiše komnatami a chodbami Tichborne Housu, uši nastražené, aby zachytil jakýkoli zvuk, a očima prohledával každý stinný kout, růžek i skulinu.

Právě prozkoumal kuřácký salonek, vyšel na chodbu a zamířil k plesovému sálu.

Uvažoval nad fakty spojenými s případem. Přemýšlel o tvrzení sira Alfreda, že klepání po domě slýchá „už skoro měsíc“. To znamenalo, že strašení začalo brzy poté, co z Brundleweedova sejfu zmizely Zpívající kameny Françoise Garniera, a k oběma událostem došlo jen několik dní před tím, než se objevil údajný Tichborne.

Burton pohlédl na kapesní hodinky. Bylo půl třetí ráno.

„Shoda náhod?“ zabručel. „To by mě zajímalo.“

Plesový sál byl velký prázdný tmavý prostor, ve kterém se rozléhala ozvěna jeho kroků, když jím pod těžkým lustrem procházel. Otevřel zdobné dvoukřídlé dveře a vstoupil do další chodby. Ta ho zavedla do zadní části domu a k loveckému salonku, který prozkoumal s obtížně potlačitelným mrazením v zádech, nervózní z pohledů skleněných očí na stěnách zavěšených trofejí. Byla tu spousta jelenů, srnců a divočáků, tygr a dva lvi a nad řadou vitrín s puškami obrovská hlava nosorožce.

Burtona napadlo, že John Speke by se tu cítil jako ryba ve vodě.

Přes prosklené dveře v protější stěně visel těžký závěs. Burton k němu přistoupil, odhrnul jej a vyhlédl ven na trávník za vydlážděným nádvořím. Ve svitu měsíce v úplňku se kolem domu a dolů po svahu valila mlha, lepila se k trávě a hromadila se v propadlině rybníka. Jako zahalení mniši choulící se k sobě v zlovolné kontemplaci z ní vyčuhovaly groteskně nahrbené vrby. Burton si pomyslel, že působí podivně vnímavě.

Pohrdavě si odfrkl. Hlupáku! Jsou to jen stromy!

Odvrátil se a prošel komnatou ke dveřím na jejím konci. Dveře se skřípavě otevřely do malého předpokoje, skrz nějž se dostal do hudebního salonku. Salonek měl tvar dlouhého obdélníku a stejně jako salonek lovecký dveře se závěsem, jimiž se vstupovalo na nádvoří.

Když Burton do salonku vešel, svítilna se dotočila, její světlo zakolísalo a odumřelo. Naštěstí se nepropadl do neproniknutelné tmy, poněvadž škvírou v závěsech dopadal do místnosti šikmý paprsek měsíčního svitu. Ve slabé záři po obou stranách světelného šípu Burton odhalil nejasné siluety houslí, mandolín a kytar visících na stěnách. V jednom rohu bylo na stojanu čelo a uprostřed místnosti zase látkou zakryté koncertní křídlo, na němž stál elegantní svícen. Kolem místnosti byla rozestavěna křesílka z doby krále Jakuba I.

Burton znovu natáhl svítilnu. V její záři vše ostře vystoupilo ze tmy a světlo působilo jako jakási nesmírná dotěrnost.

Nad velikým krbem visela podobizna sira Henryho Tichbornea. Zachycovala jej celého, se třemi loveckými psy u nohou a jezdeckým bičíkem v jedné a třírohým kloboukem v druhé ruce. Měl dlouhé vousy, tvářil se přísně a nadutě.

Burton pozvedl lucernu výše, pohlédl do tvrdé chladné tváře a ucouvl.

Oči sira Henryho jako by ho sledovaly nesouhlasným pohledem a králův agent teď cítil, jak se i jej zmocňuje podivný nepokoj.

Vzadu na krku ucítil mravenčení.

„Co jsi to rozběhl za události, ty starý kozle?“ otázal se tiše.

Odpověď přišla zpoza něj: tichý hluboký tón z klavíru, jako by někdo jemně brnkl o strunu.

Burton ztuhl. Akord stále ještě visel ve vzduchu. Utichal děsivě pomalu a Burtonovi přeběhly po zádech ledové prsty.

Otočil se k nástroji a zjistil, že je v místnosti sám.

Vydechl. Vydechnutý vzduch se mu před obličejem zamlžil.

Po levé ruce měl zavřené dveře. Cosi – netušil co – k nim přivábilo jeho pozornost, a když se na ně podíval, škubl sebou, až se lucerna zhoupla a způsobila, že po stěnách i stropě začaly trhavě poskakovat stíny. Burtonem neotřáslo nic materiálního – jen náhlý pocit, že za dveřmi něco je.

Sir Richard Francis Burton byl nepochybně odvážný člověk, ale byl také pověrčivý a posedlý strachem z temnoty a nadpřirozená. Pro něj bylo už dost zneklidňující samotné hlídkování v době, kdy vládla tma. A teď, přestože nečelil ničemu hmatatelnému, zjišťoval, že se třese a že mu na hlavě vstávají vlasy.

Zhluboka se nadechl, potlačil instinktivní touhu utéci, připlížil se ke dveřím a sevřel prsty kolem mosazné kliky. Přitiskl ucho ke dřevu. Studilo.

Z druhé strany žádný pohyb neslyšel, a přece se nemohl zbavit představy, že tam někdo je. Přeopatrně kliku stiskl a začal ji stlačovat dolů. Zaťal zuby, obrnil se a opřel se ramenem do dveří.

Zarazil se.

Neslyšel něco? Nějaký hlas?

„Pomoc! Pomoc!“

Výkřiky zvenku! A ozvaly se znovu: „Pomoc! Pomoc!“

Tenhle hlas znal. To byl určitě Herbert Spencer!

Pustil kliku, odvrátil se a rychle přešel ke dveřím na nádvoří, odhrnul závěs, otevřel a vykročil z domu do klidného povětří jasné noci.

Herbert vybíhal nahoru do svahu, kolem lýtek mu vířila hustá mléčná mlha.

„Jste to vy, šéfe? Pomožte mi!“

Burton spěchal k němu. „Herberte! Co je? Co se děje?“

Otrhaný filozof doběhl k Burtonovi a popadl ho za ruku. Oči měl vytřeštěné a rty pevně stažené. Byl očividně vyděšený.

„Tam!“ vykřikl a ukazoval zpět k rybníku.

Burton se tam podíval a spatřil mlhu, v měsíčních paprscích zářivě bílou, jak se malátně plazí mezi kmeny přihrblých vrb jako nějaká živá améba.

„Nic tam není!“ zvolal Burton. „Herberte, proč…?“

„Copak je nevidíte?“

„Je? Koho? Co?“

„Byly… byly tam nějaký postavy,“ koktal filozof. „Ne v mlze, ale z mlhy!“

„Co tím, sakra, myslíte!“

„Byly to přízraky!“ zašeptal nejistým hlasem Spencer.

Králův agent couval a filozofa táhl s sebou.

„O čem to mluvíte? A proč jste v tuhle noční dobu venku? Nejste náměsíčný?“

„Ne,“ zachraptěl Spencer. „Šel jsem…“ Zarazil se a s očima vytřeštěnýma panickou hrůzou ukázal.

„Támhle!“

Burton se zahleděl na jezero. Pohybovala se tam jakási postava, nebo to bylo jen nejasné vzedmutí mlhy vlnící se v mléčném zákalu?

„Pojďme dovnitř,“ řekl.

Spencer další přesvědčování nepotřeboval. Rychle vyšli k domu, přešli nádvoří, vstoupili do hudebního salonku a zavřeli za sebou dveře.

Zděšeně na sebe pohlédli, náhle zaplaveni pocitem, že v pokoji už někdo je. Přitiskli se zády ke dveřím a dívali se sem a tam, nahlížejíce do koutů, kde nespatřili nic než stíny.

„Matko boží!“ supěl Herbert s vyvalenýma očima. „Je tu snad samotnej ďábel?“

Těžko se tu dýchalo. Místnost byla ledově chladná.

Světlo Burtonovy lucerny ji vrávoravě přelétlo a zachytilo se na třpytivých očích sira Henryho Tichbornea. Z portrétu vyzařovala špatnost a královu agentovi na okamžik připadalo, že se tvář na obraze změnila, že je to někdo úplně jiný, někdo vychrtlý, zlý a plný zlovolných úmyslů.

Světlo se propadlo dolů, sklouzlo po obraze; oči na vteřinu vzplály ve stínu a pak pohasly, jak se záře stahovala pokojem a smekala se po podlaze, jako by ji lucerna vtahovala do sebe. Svítilna zablikala a zhasla, čímž je uvrhla do tmy. Zůstal jen stříbřitý rovnoběžník měsíčního světla natažený na podlaze a rámující stíny obou mužů.

Srdce Burtonovi ztěžka bušilo v hrudi.

Jak se jeho oči přizpůsobovaly tmě, přivábily je dveře, které se předtím chystal otevřít.

Jejich klika se začínala pohybovat.

Burton stál jako přikovaný a vůbec si neuvědomoval, že na dveře zírá i Spencer.

Mosazná klika se mučivě pomalu otáčela.

Z veliké dálky se navracel klavírní akord, stále se přibližuje, až vyplnil celou místnost.

Klavír se rozezněl.

Dveře se otevřely.

Dovnitř vstoupila tajemná postava.

Burton a jeho společník začali ječet hrůzou.

„Propánajána! Co se to tu probůh děje!“ vypískl Swinburne, neboť ta bizarní postava byl on: maličký, se sešlapanými ramínky a s hlavou obklopenou korónou ohnivě rudých vlasů. Pobaveně se zadíval na své druhy, zhroucené jeden na druhého a ztěžka lapající po dechu. „Jářku! Co jste to pili? A mě jste nepozvali? Zatracení mizerové!“

Z Burtona se vydral výbuch bezmála hysterického smíchu; Burton se obrátil ke dveřím na nádvoří a zděšeně ustoupil, když na něj ze tmy venku pohlédla démonická tvář.

Byl to jeho odraz.

„Bismilláh!“

„Vy jste bílí jako stěna!“ zvolal Swinburne.

„Na co… na co si to tu hrajete, plížit se v tuhle noční dobu kolem?“ chtěl vědět Burton, kterému se nepodařilo potlačit chvění hlasu.

„Dohodli jsme se, že vás ve tři vystřídám.“

„To už jsou tři?“

„Myslím, že ano. Zastavily se mi hodinky.“

Burton vytáhl z vesty vlastní kapesní hodinky a podíval se na ně. Také se zastavily. Zatřásl jimi, natáhl je a znovu jimi zatřásl. Odmítaly fungovat.

Otočil natahovací svítilnou, ale zjistil, že je rovněž porouchaná – pružina nekladla žádný odpor.

„Herberte,“ zavrčel, „co jste tam venku dělal?“

Filozof pobuda nervózně polkl, otřel si rukávem čelo a pokrčil rameny. „Já… nemohl jsem… nemohl jsem zabrat – kvůlivá tomu zatracenýmu chrápání paní Picklethorpový. Její ložnice je hned vedle kuchyně a já jsem dva pokoje od ní, jenže v tý části domu se divně nese zvuk, a já přísahám, že to znělo, jako by to její troubení vycházelo ze samotnejch zdí. Každopádně jsem to už nemohl vydržet ani jedinou zatracenou minutu, tak jsem si říkal, že se zajdu mrknout na labutě. Doufal jsem, že by trocha čerstvýho vzduchu mohla tohohle – jak von se jmenuje? – Morfea zlákat k návštěvě. Zrovinka jsem si to štrádoval zpátky k domu, když mě vobklopily ty přízraky. Docela jsem zpanikařil, to zase je jo!“

„Přízraky?“ zeptal se vzrušený Swinburne.

„Herbert má za to, že viděl v mlze nějaké postavy,“ vysvětloval Burton.

„Z mlhy,“ opravil jej filozof.

„A to klepání?“ vyzvídal básník. „Odkud šlo to?“

„Klepání?“

„Vy jste ho neslyšeli? Ozývalo se buď z tohohle pokoje, nebo z toho dalšího, ale když jsem šel po chodbě, přestalo.“

„Hmm,“ zavrčel Burton. „No, rozhodně tu byla zvláštní atmosféra, a nemám ponětí, jak ji vysvětlit. Teď mi ale připadá úplně normální. Co kdybyste si zase zalezl do postele, Herberte? Nemá smysl, abychom o spánek přišli všichni. Ještě to tu s Algym chvíli prošťouráme a pak to nejspíš zapíchneme.“

„Máte recht, šéfe. Páni! Před těmahle hovadina dám dycinky přednost chrápání, sakra!“

Za hodinu už Burton ležel v posteli a pokoušel se přijít na to, co vlastně přesně prožil. Snad nějakou formu mesmerismu? Nebo snad nějaký omamný plyn, na který měli podezření u Brundleweeda? Jak by ale cokoli z toho mohlo vysvětlit náhlou ztrátu pružnosti péra v hodinkách a ve svítilně?

Ať bylo vysvětlení jakékoli, zlovolná atmosféra pokoje se Swinburneovým příchodem zmizela a během následné obchůzky už na nic jiného nenarazili.

Usnul.

***

Příštího rána se Burton a jeho asistent objevili dole až dosti pozdě. Bogle jim sdělil, že je v knihovně očekává plukovník Lushington s právním zástupcem Tichborneových. Při vstupu spatřili oba muže, jak sedí u krbu, a okamžitě je zaujal vážný výraz jejich hostitele.

„Je tu jedna zpráva,“ oznámil plukovník. „Špatná. Vdova lady Henriette-Felicité minulou noc ve svém bytě zesnula.“

„A příčina smrti?“ otázal se Burton.

„Zastavilo se jí srdce. Selhalo. Vysoký věk, o tom není pochyb. Postonávala už dlouho.“

Pohlédl na své hosty, na druhého muže a zpět.

„Odpusťte, měl bych vás představit. To je zdvořilé. Ehm! Zapomněl jsem. Tento džentlmen je pan Henry Hawkins. Právník. Bude rodinu zastupovat proti tomu údajnému Tichborneovi. Pane Hawkinsi, mohu vám představit sira Richarda Burtona a pana… ehm… no… ehm…?“

„Algernona Swinburnea,“ vzdychl Swinburne.

„Rád vás poznávám,“ řekl Hawkins a vykročil kupředu, aby jim potřásl rukou. Byl to průměrně vysoký a průměrně vypadající člověk, jehož nezajímavé rysy podivně kontrastovaly s jeho pověstí, poněvadž Burton už o „Katovi“ Hawkinsovi slyšel a znal ho jako muže, jehož křížové výslechy u soudu byly mimořádně tvrdé – někdo by mohl říci „neurvalé“. Náznak tohoto přístupu se ozval v Hawkinsově další poznámce: „Vdovina smrt pochopitelně znamená větší ránu pro našeho protivníka než pro nás. Matčinu identifikaci by u soudu nebylo prakticky možno napadnout, kdyby ji provedla osobně. Nyní ji však můžeme omezit na svědectví z doslechu.“

„Byl ten člověk, který tvrdí, že je její syn, v době její smrti přítomen?“ vyzvídal Burton.

„Ne. Ten je už v Londýně. Zítra odpoledne sem přijede.“

„A co sir Alfred?“ prohodil Swinburne. „Už jste mu to řekli?“ Plukovník Lushington přikývl. „Asi před hodinou. Obávám se, že to jeho nervům moc neprospělo. Je u něj Jankyn. Co vaše půlnoční hlídka? Narazili jste na ty myši – tedy na lady Mabellu?“

„Promiňte, co to je?“ přerušil je Hawkins.

„Ale, jen takový nesmysl o prokletí rodu Tichborneů,“ odvětil Lushington. „Naprostý blábol a pitomost, o tom není pochyb. Mladý Alfred si vzal do hlavy, že v domě straší. Nějaký duch, zatraceně! Duch!“

„A kruci! Nesmíme dovolit, aby se o tom zmínil u soudu. Přišel by o veškerou důvěryhodnost!“

„A co když je to pravda?“ zeptal se Swinburne.

Burton dloubl básníka prsty do žeber.

„Abych odpověděl na vaši otázku, plukovníku,“ řekl králův agent, „ne, žádnou vznášející se přízračnou ženu jsem dnes v noci neviděl. Ani jsem to neočekával. Dolů po svahu však k rybníku stékala dosti pozoruhodná mlha.“

„Ach ano,“ přisvědčil Lushington. „To se tu stává poměrně často. Je to prostě a jednoduše mlha. Zvedá se na Oblezkách a stéká dolů do kotliny. A zakrývá rybník.“

„To je velmi zajímavé!“ zvolal Burton. „A tvoří se jen na Oblezkách? Na jiných pšeničných polích ne?“

„Správně. Přesně tak. Zvláštní, když o tom teď tak přemýšlím. Netuším proč. Nemá to třeba něco společného s polohou pozemku? Už jste jedli?“

„Ne.“

„Pan Hawkins také ne. A když se to tak vezme, tak já také ne. Navrhuji, abychom si dali pozdní snídani. Co říkáte? Alespoň šálek čaje? Dodá vám energii.“

***

Později téhož dne, zatímco Lushington s Hawkinsem pracovali v knihovně na své kauze, seděli Burton se Swinburnem v kuřáckém salonku a dumali nad Tichborneovou básní.

„Jsem si poměrně jistý, že oko černější, než měla moje paní je odkaz na Oko nágy,“ prohlásil Burton.

„Neříkám, že ne,“ řekl Swinburne. Napodobil Lushingtona: „Nebo ano? Nevím!“

„Zmlkněte, Algy.“

„Určitě. Nebo v tomto případě možná spíš určitě ne.“

Burton vzdychl, zavrtěl beznadějně hlavou a pak pokračoval: „A vypadá to, že značná část první sloky může odkazovat na Oblezky.“

Swinburne přikývl: „Na místě, jež obešla paní má a darem, jejž dávat neměla. Nemyslíte, že by to slzy prolévá mohla být mlha?“

„Nevím. Moc mi to nesedí. Co tenhle verš? Jedna kletba druhou zahaluje?“

„Její kletbou bylo, že ta výroční podpora musí pokračovat navěky, jinak se rod Tichborneů ocitne bez dědice,“ upozornil Swinburne. „Ale nezapomínejte, že podpora sama přivábila na panství hordy žebráků. Možná je tohle kletba zahalená v jiné, ne?“

„Možná. Ale trápení lidí ubohých dovoluje? Trápení? Proč by pro chudé měla darovaná mouka zdarma znamenat trápení? Ne, Algy, to nepůjde.“

Králův agent zažehl zápalku a přiložil ji k dnes již třetímu

manilskému doutníku. Swinburne nakrčil nos.

„Pokud by byl diamant zakopaný pod Oblezky,“ přemítal Burton, „pak se ze stravuj, chceš-li najít za ní, stává příkaz: jez pšenici, abys objevil poklad.“

„Nebo ji spal.“

„Ano. Do žní je nicméně daleko a pochybuji, že by nám Tichborneovi dovolili, abychom jim zničili úrodu, mimo jiné i proto, že bychom jim tím znemožnili vyplacení podpory. Neuškodí ale, když tam maličko zašťouráme. Navíc nám trocha čerstvého vzduchu prospěje.“

„To určitě,“ souhlasil Swinburne při pohledu na přítelův doutník.

Zhruba za půl hodiny se králův agent a jeho asistent sešli pod portikem u vstupu do domu. Na sobě měli tvídové obleky, pevné vysoké boty, vlněné čapky a oba byli vyzbrojeni holí. Když sestupovali po schodech, zavolal na ně ze dveří jakýsi hlas: „Haló, přátelé, nevadilo by vám, kdybych se k vám přidal?“

Byl to sir Alfred, jehož bílé vlasy ostře kontrastovaly s tmavým ranním oblekem. Tvář měl ztrhanou, oči rudé.

„Vůbec ne,“ odvětil Burton. „Upřímnou soustrast, sire Alfrede. Už jsme se to doslechli.“

„Má matka žila jen pro mého bratra,“ vysvětloval baronet, zatímco scházeli k cestě a pustili se přes ni. „Po jeho zmizení začala velmi rychle stárnout. Když jsem ji viděl naposledy, byla hrozně neduživá. Jestli je ten nevychovanec, který tvrdí, že je Roger, tím, kým říká, pak z jejího odchodu viním právě jeho. A jestli ne – a já stále trvám na tom, že není –, pak ho z něj viním dvojnásob. Jsem si jistý, že matka v hloubi srdce věděla, že ten grázl není nic než prohnaný mizera. Zemřela zklamáním, o tom jsem přesvědčen.“

„A přesto zemřela tvrdíc, že se její nejstarší vrátil?“

„Ano. Žalostné přání zlomené ženy. Kam to jdeme… jen tak na procházku?“

„Chci si lépe prohlédnout Oblezky. Zajímalo by mě, proč se mlha zvedá z nich, a ne ze sousedních polí.“

„Ach ano. Záhada, že? Sám o tom často přemýšlím.“

Trojice mužů dorazila na okraj pšeničného pole a začala je zprava obcházet po hranici, kráčejíc podél nízkého živého plotu.

„Letos je slibné osení,“ řekl Tichborne. „Podívejte se, jak se zelená!“

„Když se o tom teď zmiňujete,“ prohodil Burton zamyšleně, „připadá mi, že Oblezky jsou ze všech vašich polí nejzelenější.“

„Ano, je to ironie, nemyslíte? Nejlepší pšenici, co vypěstujeme, musíme rozdat!“

Králův agent se zastavil a rozhlédl se po krajině.

„Zjevné zeměpisné vysvětlení nevidím žádné. Všechna pole na tomhle úbočí jsou převažujícím povětrnostním podmínkám vystavena stejně. Kdyby Oblezky ležely trochu níž, mohl bych se domnívat, že je pod zemí nějaký zdroj vody, ale pokud něco, tak se zdá, že spíš trochu vystupují.“

Swinburne si dřepl, udržuje holí rovnováhu, a zahleděl se k obzoru.

„Máte pravdu,“ řekl. „Je to skoro neznatelné, ale tahle část svahu rozhodně leží trochu výš. Proboha, vy máte ale zeměpisecké oko, Richarde!“

„Dost na to, abych věděl, že tu něco nehraje. V takhle malé nadmořské výšce by se mlha měla tvořit v prohlubních, ne na vyvýšené části svahu. Jediným vysvětlením výparů je horký pramen pod našima nohama. Jenže jak říkám, to by mělo vést k mírnému propadu ve svahu, ne naopak. Pojďme dál.“

Vyšli na horní konec pole a pokračovali na další.

„Propánajána! A celou tuhle cestu lezla lady Mabella po čtyřech!“ zvolal Swinburne.

„Poháněna ďáblem,“ otřásl se Tichborne. „Slyšeli jste ji v noci klepat?“

„Ne,“ odvětil Burton rychle, než stačil Swinburne otevřít ústa. „A vy?“

„Obávám se, že jsem to u večeře dost přehnal,“ přiznal baronet. „Od chvíle, kdy mi hlava padla na polštář, jsem nevnímal – dokud jsem se dnes ráno nevzbudil, vůbec jsem o sobě nevěděl.“

„Cosi dost zvláštního se stalo v hudebním salonku. Na klavír někdo zahrál tón…“

„… ale nikdo tam nebyl,“ dokončil Tichborne. „Vsadím se, že vás to vyplašilo.“

„To ano. Takže už se to stalo předtím?“

„Co si pamatuji. Třikrát čtyřikrát týdně – bong! –, bez zjevného důvodu. A pokaždé stejný tón.“

„Há pod čárkovaným cé.“

„Opravdu? To jsem nevěděl. Dědeček se toho bál, ale podle mého odhadu nejde o nic víc než o rozpínání a stahování klavíru vlivem měnící se teploty.“

Dorazili na vrchol svahu a Tichborne ukázal na okolní půdu.

„K panství patří všechna ta pšeničná a ječná pole až k tamhleté linii stromů. Tý domy v dálce tvoří vesničku Tichborne, kterou obývají převážně rodiny obdělávající naši půdu. Jak vidíte, panství leží na pozvolném úbočí, které se svažuje do údolí k řece Itchen. A tamhle…“ ukázal k severovýchodu, „…je vesnice Alresford.“

Pokračovali dál podél horního okraje Oblezků, na jejich rohu pak zatočili a vydali se zpět dolů k zámečku. Když sešli ke spodnímu poli, Burton se zastavil a vstoupil do osení.

„Co to děláte?“ zeptal se Tichborne.

„Počkejte chvilku.“

Burton zapíchl konec hole do jílovité hlíny a opřel se o ni plnou vahou. Hůl klesala do měkké země, dokud ji odpor půdy nezarazil.

„Tak co?“ otázal se Swinburne.

„Nic.“

„A co jste očekával?“ vyzvídal Tichborne.

„Nevím. Jsem přesvědčen, že pod těmihle dvěma poli něco je. Myslel jsem, že bych holí mohl třeba narazit na kámen nebo zdivo.“

„Kořínky pšenice dosahují do hloubky téměř čtyř stop,“ řekl baronet, „takže je tu hluboká ornice – příliš hluboká, než abyste se dna, pokud tam nějaké je, dotkl holí.“

Burton hůl vytáhl, otřel ji po celé délce kapesníkem a vrátil se na okraj pole.

Zamířili dolů na cestu.

„Rád bych se podíval na vaše labutě,“ prohlásil Tichborne. „Nechtěli byste se se mnou projít k rybníku?“

„Ale ovšem,“ souhlasil Burton.

Jak tak šli, králův agent si šlechtice nenápadně prohlížel. Rozpoložení sira Alfreda působilo zvláštně; obhlížel své panství s něčím, co vypadalo jako jakýsi pocit konečnosti, jako by se s domovem svých předků loučil. Intuice Burtonovi napovídala, že jde o víc než jen o baronetovu reakci na blížící se příjezd údajného bratra – že ho trápí ještě něco jiného.

„Počítám, že se vám trochu uleví, až se s tím údajným Tichbornem zítra setkáte,“ řekl. „Po tolika týdnech toho člověka konečně uvidíte a budete přinejmenším vědět, jak na tom jste.“

„Ano, možná ano,“ odvětil trochu roztržitě Tichborne.

Propadl se do zadumaného mlčení.

Obešli rybník a vrátili se do domu, aniž by při tom prohodili víc než pár slov.

***

Než přišla doba večeře, rozhostila se v domě tísnivá atmosféra, navzdory tomu, že místnosti v něm jasně osvětlovaly vonné lampy a svíčky. Sir Alfred seděl u večerního stolu s Burtonem a Swinburnem, plukovníkem Lushingtonem, Henrym Hawkinsem a doktorem Jankynem a začínal nasávat ještě víc než večer předtím.

Konverzace byla povrchní a sporadická a muži jedli s pramalým nadšením, přestože jídlo chutnalo skvěle.

„Vaše paní Picklethorpová dokáže zázraky,“ poznamenal po jedné dlouhé a nepříjemné odmlce Swinburne.

„To dokáže,“ odvětil maličko nesrozumitelně sir Alfred. „Spíže rodu Tichborneů se vždy těšily pověsti nejlépe zásobených špižíren v celém Hampshiru a paní Picklethorpová s jejich obsahem rozhodně nakládá tak, jak si zasluhuje.“

Burton ztuhl s vidličkou hovězího napůl zdviženou k ústům.

„Richarde?“ oslovil jej tázavě Swinburne, zmatený přítelovým výrazem.

Burton vidličku spustil dolů. „Myslíte, že bych se mohl do kuchyně a do špižíren někdy podívat?“ zeptal se.

„Samozřejmě,“ přisvědčil Tichborne. „Proč? Zajímáte se o vaření?“

„Vůbec ne. Ale fascinuje mě architektura tohoto domu.“

„Kuchařka a její pomocníci teď budou uklízet a pak už bude trochu pozdě. Co říkáte, kdybychom tam zašli zítra ráno, než se objeví ten údajný Tichborne?“

„Děkuji.“

Dojedli. Tichborne vstal a zlehka se kolébal.

„Teď bych velmi ocenil několik partií kulečníku,“ prohlásil. „Připojíte se ke mně, pánové?“

„Sire Alfrede…“ začal doktor Jankyn, ale baronet ho příkrým gestem zarazil.

„Nedělejte si starosti, Jankyne. Vůbec nic mi není. Pojďte s námi.“

Odebrali se do kulečníkového sálu. Hawkins zahájil hru se Swinburnem a překvapilo jej, když v básníkovi nalezl působivého protivníka.

Bogle podával portské a sladké sherry.

Lushington přiložil zápalku k pěnovce a Jankyn si zapálil briarku; Burton, Hawkins a Tichborne se všichni rozhodli pro doutník. Za několik minut už byl pokoj plný hustého namodralého oparu tabákového kouře.

„U všech všudy, to je opravdový výprask!“ zvolal právník, když Swinburne potopil tři koule rychle za sebou.

„Kéž byste byl takhle přesný s pistolí!“ zašeptal svému příteli Burton.

„Mám-li být zcela upřímný,“ zazubil se Swinburne, „trefuju se do úplně jiných koulí, než na které mířím. A ty, do kterých se trefím, padají do kapsy jen šťastnou náhodou!“

Vyhrál hru proti Hawkinsovi a potom hrál s plukovníkem Lushingtonem a rovněž jej porazil.

Sir Alfred se chopil tága. „Příštím jehnětem na porážku budu já,“ oznámil a pustili se do hry.

Burton přihlížel a začínal si uvědomovat, že pociťuje podivnou úzkost, a když pohlédl do tváře ostatním, poznal, že zažívají stejný pocit: nevysvětlitelnou předtuchu, že se něco přihodí.

Otřásl se a na jediný hlt vyprázdnil skleničku.

„Ještě jedno portské, prosím vás, Bogle.“

„Ovšem, pane.“

„A taky byste mohl pootevřít okno. Je to tu jak v londýnské mlze.“

„To bych udělal, pane, ale venku je to horší.“

„Horší? Co tím myslíte?“

„Ta mlha, pane. Dnes večer vystoupila nezvykle vysoko – a dosti náhle. Až do prvního patra domu a je hustší, než jsem ji kdy viděl.“

Burton přistoupil k oknu a odhrnul závěs. Ve skle se třpytivě odrážela místnost, takže za ním nic nerozeznal. Pootočil západkou, vytáhl okno vzhůru, předklonil se a vyhlédl mezerou ven. Dovnitř se začala sesouvat pevná stěna bílé mlhy, rozlévající se přes parapet do místnosti.

Spěšně okno zavřel a zatáhl přes něj závěs.

Místnost za ním ztichla.

Na podlahu dopadla sklenka a roztříštila se.

Otočil se.

Swinburne, Lushington, Hawkins, Jankyn, Tichborne i Bogle všichni nehybně stáli. I skrz namodralý opar viděl, že jim z tváří zmizela všechna krev. Vytřeštěnýma očima zírali do rohu místnosti.

Burton sledoval jejich pohled.

Byla tam žena – nebo spíš sloup hustšího tabákového kouře, který na sebe vzal podobu podsadité ženy s těžkými boky.

Ta zvedla mlhavou ruku a ukázala úponkovitým prstem na sira Alfreda Tichbornea. Z hlavy jí plály černé oči.

Tichborne zaječel a couval, dokud nenarazil do zdi a do stojanu kulečníkových tág, která se s hlasitým rachotem sesypala na zem.

„Lady Mabella!“ zasténal.

Kouřový zákal po obou jeho bocích náhle zrosolovatěl a zformoval dvě přízračné nezřetelné postavy v cylindru. Tý ovinuly průsvitné prsty kolem Tichborneových paží.

„Zatraceně!“ vydechl Hawkins.

Bogle pronikavě vřískl, padl na kolena a zakryl si oči.

„Proboha, pomozte mi!“ kvílel Tichborne.

Než se kterýkoli z mužů stačil pohnout, odvlekly přízraky baroneta na druhou stranu místnosti. Lady Mabella se vrhla vpřed, objala jej vířivýma rukama a skočila do dveří, berouc baroneta s sebou. Dveře se neotevřely ani neroztříštily; přízračná žena, duchové i člověk prostě zmizeli skrz dřevo, jako by to byla jen iluze.

Z chodby za ním se ozvaly přidušené výkřiky: „Zachraňte mě! Ach Ježíši! Oni mě chtějí zabít!“

„Za ním!“ vyštěkl Burton a prolomil kouzlo, které je všechny ochromovalo.

Třemi dlouhými kroky dorazil ke dveřím a trhnutím je otevřel právě včas, aby viděl, jak Tichbornea táhnou skrz další na opačném konci chodby. Baronet z masa a kostí jimi opět prošel, aniž by se otevřely či rozbily.

Burton se prořítil chodbou s ostatními v závěsu, rozrazil dveře a vběhl do přijímacího pokoje.

Upíraly se na něj Tichborneovy vyděšené oči.

„Burtone! Prosím vás! Prosím!“

Lady Mabella pohlédla na králova agenta svýma černýma očima a ten ve své mysli uslyšel ženský hlas s přízvukem, který mu přikazoval: „Nepleť se do toho!“

Klopýtl a sevřel si hlavu v dlaních s pocitem, že mu mozkem projelo kopí. Bolest za okamžik odezněla. Když znovu vzhlédl, duch s Tichbornem už zmizeli dveřmi vedoucími do hlavního salonu.

„Jste v pořádku?“ vyptával se Swinburne, když Burtona dostihl.

„Ano! Pojďme!“

Vřítili se do salonu, prohnali se jím a vběhli do vstupního sálu sídla.

Oba přízraky, vedené lady Mabellou, táhly sira Alfreda po hlavním schodišti nahoru. Ječel a hystericky žebronil. Zaduněla zbraň, a omítka na zdi vedle něj explodovala. Burton se rozhlédl a spatřil Lushingtona s pistolí v natažené ruce.

„Nestřílejte, vy blázne!“ zařval. „Trefíte baroneta!“

Vyrazil nahoru po schodech.

Sira Alfreda zavlekli za roh, domem se ozývaly ozvěnou jeho výkřiky.

Burton, Swinburne i ostatní pronásledovali rychle se pohybující přízraky chodbou, která vedla do zadní části sídla, ranním salonkem, do malého obývacího pokoje, pak do šatny a do veliké ložnice za ní.

Burton vklopýtal dovnitř ve chvíli, kdy lady Mabella popadla Tichbornea kolem pasu a zmizela s ním zavřeným oknem. Jeho tělo prošlo sklem, aniž by jej roztříštilo. Krátký výkřik zvenku náhle ztichl.

Dvojice přízraků postávala před sklem. Jeden z nich se otočil, natáhl ruku a nazdvihl svůj fantomový cylindr. Obě postavy se rozplynuly.

Burton přistoupil k oknu, vytáhl je nahoru a vyhlédl ven. Zhruba tři stopy pod ním se neproniknutelná bílá mlha vzdouvala a zase klesala, jako by byla tekutá.

„Jankyne!“ zahulákal a otočil se na podpatku. „Za mnou! Na nádvoří! Rychle, člověče!“

Lékař, který se za ostatními zpozdil a teprve teď vstoupil do místnosti, zjistil, že je vlečen zpátky dolů po schodech a do zadní části domu. Ostatní je následovali.

„Co se to děje?“ dožadoval se odpovědi Lushington. „A kde je sir Alfred?“

„Poběžte!“ volal Burton.

Vstoupili do loveckého salonku a králův agent otevřel dveře na nádvoří. Když vykročili ven, obklopila muže hustá mlha.

„Vůbec nic nevidím!“ prohlásil Jankyn.

„Tady.“

Burton poklekl vedle sira Alfreda Tichbornea, který ležel polámaný na dlažbě a pod zátylkem měl kaluž krve.

Jankyn se k němu připojil.

„Shodili ho z toho okna,“ vysvětloval Burton.

Tichborne se na ně podíval, zamrkal, zakašlal a řekl: „To bolí, doktore Jankyne.“

„Ležte klidně,“ přikazoval mu lékař.

Sir Alfred pohlédl Burtonovi do očí. „Je tu něco…“ Škubl sebou a zasténal. „Je tu něco, co bych… co bych po vás chtěl.“

„A co to je, sire Alfrede?“

Z baronetova oka skanula slza. „Ať se o toto… o toto panství přihlásí kdokoli, posledními Tichborney jsme byli já a můj bratr – můj skutečný bratr. Nedovolte nikomu jinému, aby nám to jméno vzal.“

Zavřel oči a vypravil ze sebe hluboký povzdech.

Jankyn se nad něj sklonil. Pak se znovu podíval na Burtona. „Sir Alfred už dlí se svou matkou.“

***

Přestože již byla skoro půlnoc, Burton si vzal koně a bryčku a tryskem se hnal do Alresfordu, kde bušil na dveře pošty tak dlouho, než její obyvatelé otevřeli okno a zeptali se ho, co si, zatraceně, myslí, že dělá. Pověřovací listina, kterou získal od premiéra a kterou jim ukázal, mu rychle otevřela přístup k voliéře, kde mohl jednomu z papoušků předat zprávu, jíž informoval Scotland Yard.

Druhý den časně ráno se vysoko nad východním obzorem objevila nepravidelná stužka páry a obloukem se snesla na panství. Vytvářel ji rotorník, který se žuchnutím přistál, poskočil a smykem sklouzl po štěrku cesty před Tichborne Housem.

Vystoupila z něj statná postava, stáhla si z očí v kůži zasazené ochranné brýle a vykročila po schodech vzhůru k portiku, kde se otevřely dveře, v nichž se objevil Burton.

„Zdravím, Trounci. Rád vás vidím!“

Potřásli si rukama.

„Prosím vás, kapitáne, řekněte, že si ten papoušek dělal švandu!“

„Švandu?“

„Povídal, že se stala vražda – a že ji provedli duchové!“

„Jakkoli to zní bizarně, je to bohužel pravda – viděl jsem to na vlastní oči.“

Trounce vzdychl a zajel si prsty do krátkých ježatých vlasů.

„Bohové, jak mám o tomhle komisaři Mayneovi podávat hlášení, sakra?“

„Pojďte do salonu, všechno vám to vylíčím.“

Zanedlouho už byl inspektor Trounce představen plukovníku Lushingtonovi, Henrymu Hawkinsovi i doktoru Jankynovi a ode všech získal oficiální výpověď. Pak prozkoumal tělo sira Alfreda, ležící v malém pokoji a vyčkávající na příchod koronera tohoto hrabství.

Trounce se usadil s Burtonem a Swinburnem v kuřáckém salonku.

„Je dosti zřejmé, že zemřel následkem pádu,“ bručel. „Ale jak mám zahájit vyšetřování? Duchové, u Jupitera! To je absurdní! Nejdřív Brundleweed, a teď Tichborne!“

„To je velmi zajímavý bod,“ prohlásil Burton. „Přinejmenším můžeme potvrdit, že ty dva zločiny souvisejí – tedy kromě přítomnosti ducha.“

„Jak to?“

„Brundleweedovo strašidlo jsme odbyli jakožto představivost nebo halucinace vyvolané nějakým plynem. Jenže já včera večer viděl, jak duchové protahovali chudáka sira Alfreda pevnou hmotou. Napadá mě, že jestli to svedou s člověkem, určitě to zvládnou i s diamanty.“

„Chcete říct, že chvilku předtím, než dorazila Brunelova útočná brigáda na klíček, sáhl Brundleweedův duch do sejfu, vytáhl odtud drahokamy Françoise Garniera a nahradil je onyxy, to vše, aniž by vůbec otevřel dveře?“

„Ano. Přesně tak.“

„A byl to duch Tichborneů, kapitáne? Tahle lady Mabella?“

„Byl by to rozumný předpoklad. Zdá se, že motiv je stejný – zajímají ji černé diamanty. Proslýchá se, že někde na tomto panství je ukryt také jeden, stejného druhu jako Zpívající kameny. Lady Mabella tráví noc co noc proklepáváním stěn po celém domě. Co vám to napovídá?“

„Že hledá nějaký tajný úkryt?“

„Přesně – i když je zvláštní, že by měla zdi proklepávat, když jimi může rovnou projít. Nicméně se zdá, že tu máme co dělat se strašidlem, které dychtí po diamantech. Navrhuji, aby naší prioritou bylo objevit diamant dřív, než to udělá ona. Třeba pak zjistíme, proč je pro ni tak důležitý.“

Trounce si přejel rukama po tváři. Jeho výraz byl obrazem podráždění. „Dobrá! Dobrá! Ale nechápu, k čemu by měl být duchovi nějaký zpropadený diamant!“

„Jak říkám, kamaráde, v tom leží podstata celého problému.“

„A proč vraždit sira Alfreda?“

„Třeba aby uvolnil cestu údajnému Tichborneovi?“ Algernon Swinburne spráskl ruce. „To je lumpárna!“ vykřikl. „Ta čarodějnice a ten podvodník jdou jeden druhému na ruku!“ Trounce zaúpěl. „Léta jsem byl v Yardu pro smích, poněvadž jsem věřil na Skákajícího Jacka. A bůhvíjaké posměšky na sebe přivolám teď, ale myslím, že bychom v tom měli pokračovat. Kde začneme?“

„V kuchyni?“

„V kuchyni? Proč v kuchyni?“

„No ovšem!“ vyhrkl nadšeně Swinburne, kterému začínalo svítat. „Chrápání paní Picklethorpové!“

Trounce pohlédl z králova agenta na drobounkého básníka a zpět.

„Vás dva aby jeden pohledal. O čem to tu, u všech čertů, brebentíte?“

„Máme s sebou Herberta Spencera, toho otrhaného filozofa,“ vysvětloval Burton. „Je ubytovaný dole se služebnictvem. Stěžoval si, že kuchařka chrápe a že se ten zvuk nese skrz zdi. Třeba je to proto, že jsou duté.“

„A existuje jedna příšerná stará rodinná báseň,“ dodával Swinburne, „která říká stravuj, chceš-li najít. Myslíme si, že ten diamant je ukrytý někde pod těmi dvěma pšeničnými poli před domem. Původně jsme se dohadovali, že ten kostrbatý verš toho, kdo chce diamant najít, nabádá, aby se zbavil úrody a kopal, ale možná existuje snazší způsob.“

„Myslíte tajná chodba z kuchyně?“ otázal se Trounce.

„Nebo konkrétněji z jedné ze slavných spíží,“ odvětil Burton. „Propánajána!“ zvolal Trounce. A pak znovu: „Propánajána!“

„Údajný Tichborne už tu brzy bude, takže navrhuji, abychom to tam rovnou prošťourali. Netuším, jak moc budeme v domě vítáni, až do něj vkročí on.“

Trounce prudce přikývl.

Opustili kuřácký salonek a vyhledali plukovníka Lushingtona, kterého zastihli přecházejícího v pracovně vedle knihovny.

Když vešli, vzhlédl. „Další zpráva,“ oznámil. „Špatná. Možná dobrá. Nevím. Možná obojí. Záleží na tom. Hawkins je toho názoru, že to bude občanský proces: Tichborne versus Lushington.“

„A proč?“ zeptal se Burton.

„Stěžovatel pod jménem Roger Tichborne napadne mé právo jednat v zájmu rodiny. Pokusí se mě nechat vystěhovat z domu. Vypudit. Vyhodit mě takříkajíc na dlažbu. My však, pokud to Roger Tichborne není, odpovíme žalobou k trestnímu řízení. Soud. Porota. A tak dále. Král versus údajný Tichborne.“

„Dobře!“ zabručel Trounce. „To do věci zapojí Scotland Yard.“

Lushington přisvědčil. „Nejvyšší čas. Rozhodně bych rád věděl víc o tom, co ten údajný Tichborne v Austrálii vyváděl v době, kdy si říkal Tomas Castro!“

„Buďte si jist, plukovníku, že v okamžiku, kdy se z toho stane kriminální případ, Scotland Yard do kolonií někoho pošle.“ Burton je přerušil: „Plukovníku, možná vám to bude připadat nedůležité a špatně načasované, ale jak už jsem řekl včera, mám dobrý důvod chtít prozkoumat kuchyni. Ujišťuji vás, že to s celou touhle záležitostí souvisí. Nevadilo by vám to?“

Lushington vypadal zmateně, ale zavrtěl hlavou. Přivolal Boglea a řekl mu, aby vzal Burtona, Swinburnea a Trounce „dolů pod schody“.

Zjistili, že suterén sídla je rozdělen na spoustu maličkých místnůstek. Byly tu ložnice pro služebnictvo, obývací pokoje, prádelny, skladiště, sklepy na uhlí, umývárny nádobí a jídelna. Kuchyně byla zdaleka největší místností a ústila do tří špižíren, zásobených uzeným masem, sklenicemi zavařených poživatin, pytlíky mouky, sušenými fazolemi a cukrem, olejem a octem, zeleninou, bečkami piva a policemi s vínem.

„Vezmeme si každý jednu,“ navrhl Burton. „Zkontrolujte stěny i podlahu. Hledáme skryté dveře.“

Vstoupil do prostřední místnůstky a začal posouvat pytlíky i sklenice stranou, natahovat se přes naskládané zboží a klepat klouby na omítnutou zadní stěnu. Slyšel, že jeho společníci dělají v místnostech po obou stranách to samé.

Přestože byl důkladný, nic nenašel.

„Jářku, kapitáne, pojďte sem a mrkněte na tohle!“ zavolal inspektor Trounce.

Burton vyšel ze svojí spíže a vstoupil do té vpravo.

„Máte něco?“

„Možná. Co si myslíte o tomhle?“

Muž ze Scotland Yardu ukázal na zadní zeď v místě, kde nahoře přiléhala ke stropu. Burton nejprve nic nezvyklého neviděl, ale při bližším zkoumání si všiml tenké tmavé linie probíhající po spojnici.

„Hmm,“ zabručel a vytáhl se na sud piva.

Opřel se o zeď, sáhl nahoru a přejel po čáře nehtem palce. Pak sestoupil dolů a řekl: „Nejsem ani trochu hladový, takže bych si cestu skrz navzdory básníkovým pokynům raději neprojídal a nepropíjel. Spokojíme se s tím, že to odklidíme do kuchyně.“

Zavolal na Swinburnea.

„Co je?“ ozval se básníkův hlas.

„Pojďte sem a přiložte ruku k dílu!“

Trojice mužů strávila příštích několik minut tím, že tiskla různé části překážky. Potom prozkoumali zbytek místnůstky v naději, že najdou nějakou páku nebo spínač.

„To je beznadějné,“ zavrčel inspektor. „Jestli existuje způsob, jak ty zatracené dveře otevřít, odkud to nejde.“

„Třeba jsme v té básni něco přehlédli,“ uvažoval Swinburne.

„Možná,“ odvětil Burton. „Pro teď bychom se měli raději vrátit nahoru. Nechceme přece zmeškat impozantní nástup údajného Tichbornea. Vrátíme se později. Algy, jděte najít Herberta a řekněte mu, co a jak. Může to tu dole trochu prošťourat, zatímco budeme zaměstnáni. Požádám kuchařku, aby tuhle místnost nechala pro nejbližší budoucnost na pokoji.“

Nedlouho nato se králův agent a jeho společníci připojili v knihovně k plukovníku Lushingtonovi, Hawkinsovi a Jankynovi. Bylo chvíli po poledni.

Plukovník si nakrucoval hroty svých extravagantních licousů a přecházel nervózně sem a tam.

„Pane Hawkinsi,“ řekl, „povězte mi víc o tom Kenealym.“

„Kdo je Kenealy?“ otázal se Burton.

„Doktor Edward Vaughan Hyde Kenealy,“ pronesl Hawkins. „Je to právní zástupce údajného Tichbornea. Také se považuje za básníka, literárního kritika, proroka a rádoby politika. Je to zpustlík skrz naskrz – člen vnitřního kruhu, který se údajně utvořil kolem nového vůdce, ať je to, kdo chce.“

„No tohle!“ zvolal Burton. „To je opravdu velmi zajímavé!“

Zpustlíky dříve vedli Laurence Oliphant a Henry „Šílený markýz“ Beresford, ale Burton oba loni zabil a ve frakci několik měsíců panoval chaos.

„Přece to není John Speke!“ bručel si Burton. Nedávné události by dávaly mnohem větší smysl, kdyby zpustlíky vedl Speke a využíval jich k získání černých diamantů, jenže to si Burton nějak nedovedl představit. Jeho bývalý partner neměl vůdcovské kvality, a navíc byl povahou neobyčejně konzervativní a upjatý – vůbec ne typický příklad filozofie zpustlíků.

Burtona by zajímalo, zda by nedokázal z právníka údajného Tichbornea vypáčit nějaké informace.

„Zajímavý není slovo, které bych k popisu Edwarda Kenealyho použil, sire Richarde,“ říkal zrovna Henry Hawkins. „Já bych zvolil padlý na hlavu. Je to úplný magor a zpropadený surovec. Před deseti lety si odseděl měsíc za násilnický útok na svého šestiletého nemanželského syna. Málem toho chlapce utloukl a téměř uškrtil. Od té doby byl obviněn – ale nikoli obžalován – z několika napadení prostitutek. Je velmi aktivním následovníkem markýze de Sade a stoupencem víry, že způsobování bolesti oslabuje omezení společnosti a osvobozuje ducha.“

Inspektor Trounce se upřeně zadíval na Algernona Swinburnea, jenž se na něj zamračil a zabručel: „Existují lidé, kteří dávají, a lidé, kteří berou, inspektore.“

Hawkins pokračoval: „Také zastává dosti nesourodou teologii, která tvrdí, že svět začíná proměňovat jakási duchovní síla – že dnes žijeme na hranici dvou velkých etap a transformace jedné v druhou vyvolá společenskou apokalypsu, svrhne vládnoucí elitu světa a předá moc do rukou dělnické třídy.“

Burton se nervózně zavrtěl, neboť si vzpomněl na proroctví hraběnky Sabiny a na podivný sen, který se mu pak zdál.

Hawkins pokračoval: „Vydal několik rozvláčných a nudných textů, které měly tohle přesvědčení podpořit, ale pokud se mě ptáte, jediná užitečná informace, kterou z nich člověk vytáhne, je fakt, že jejich autor je egomaniak, fanatik a fantasta. Celkově vzato, pánové, jakožto protivník velmi nebezpečný a nepředvídatelný chlapík.“

„Který, jak to tak vypadá, právě přijíždí po cestě!“ poznamenal Jankyn ze svého místa u okna. „Blíží se kočár.“

Lushington zhluboka vydechl a otřel si ruce do kalhot. „Nu, pane Hawkinsi… ehm!… pojďme se mrknout, tedy podívat se, na toho člověka, který říká, že je Robert Tichborne. Pánové, pokud budete od té dobroty a počkáte tady, zanedlouho vám údajného Tichbornea i jeho právního zástupce představím.“

Oba muži odešli z místnosti.

Swinburne přistoupil k oknu právě včas, aby viděl, jak se koněm tažený kočár blíží k portiku a mizí z dohledu.

„Tak co myslíte?“ zeptal se Jankyna tiše. „Podvodník, nebo marnotratný syn?“

„Zdržím se úsudku, dokud se s ním nesetkáme a nepředloží důkazy!“

Burton, který stál s inspektorem Trouncem u jedné z velkých knihoven, zachytil pohled svého asistenta.

Básník kývl Jankynovi, odešel od okna a přešel k cestovateli, který ukázal na svazek vázaný v kůži. Swinburne si přečetl jeho hřbet: De mythen van Verloren Halfedelstenen od Matthijse Shuylera.

„Co s tím?“ otázal se.

„Tohle je ta kniha, která vypráví mýtus o třech Očích nágy.“

„Teda!“ zabručel básník. „Nepřímý důkaz, to uznávám, ale vypadá to, že vazby mezi Tichborney a těmi černými diamanty jsou stále pevnější!“

„To ano!“ souhlasil Burton.

Vešel Bogle, nesoucí karafu a několik skleniček. Postavil je na příborník a začal skleničky leštit utěrkou, připravuje se nabídnout mužům občerstvení.

Otevřely se dveře.

Vstoupil plukovník Lushington a ustoupil na stranu. V očích měl skelný pohled a brada mu bezvládně visela.

Henry Hawkins jej následoval. Tvářil se šokovaně a držel si rukou hlavu, jako by zakoušel nějakou bolest.

„Pánové,“ zasípal plukovník, „smím vám představit doktora Edwarda Kenealyho a… a uchazeče o… o panství Tichborneů?“

Za ním vešel jakýsi muž.

Doktor Kenealy měl stejnou stavbu těla jako William Trounce: byl malý, podsaditý a statný. Jenže tam, kde měl muž ze Scotland Yardu svaly, byl právník měkký, s náběhem k tloušťce.

Měl pozoruhodnou hlavu. Širokou tvář mu vroubila obrovská houština tmavých vlasů a neobyčejně velkorysý vous. Horní ret měl hladce oholen, ústa široká a na nose brýle se silnými čočkami, za nimiž se třpytila maličká krví podlitá očka. Celkově vypadal jako nějaký divoký lesní muž, vykukující z hustého podrostu.

Úsečně přikývl každému z nich na pozdrav a pak agresivním tónem řekl: „Dobrý den, pánové. Představuji vám…“ Dramaticky se odmlčel. „… sira Rogera Tichbornea!“

Dveře za ním potemněly stínem. Kenealy ustoupil stranou.

Vstup vyplnila od jedné strany k druhé a odshora dolů obrovská masa hrubé látky a nateklého masa, pomalu se vtlačila dovnitř a pak se napřímila a roztáhla v celé své výšce a šířce, jež byly prostě ohromné.

Údajný Tichborne byl vysoký zhruba šest a půl stopy, nesmírně otylý a naprosto odporný.

Coby impozantní masa špeku stál na kratičkých nohách, tlustých jako kmeny stromů a uvězněných v hrubých kalhotách z hnědého plátna. Přes jejich horní okraj se tlačil kolosální břich, přetěžující mužovu vestu tak, že se látka kolem knoflíků trhala a praskala.

Jeho pravá paže byla dlouhá a tlustá; roztahovala stehy černého saka a končila napuchlou chlupatou rukou s buclatými prsty. Levá paže naproti tomu vyvolávala dojem, jako by od lokte dolů chřadla. Byla kratší a ruka s hebkou kůží a dlouhými štíhlými prsty jako by patřila kultivovanějšímu člověku.

Burton si pomyslel, že obrovská kulatá hlava bez krku, sedící na širokých ramenou, se podobá něčemu, co uteklo přímo ze zlého snu. Tvář, která – bylo-li podle portrétu v jídelně možno soudit – Rogera Tichbornea rozhodně připomínala, vypadala, jako by ji tlustou chrupavčitou nití nahrubo nastehovali na přední část lebky. Její okraje se napínaly přes maso vespod a způsobovaly lehké znetvoření rysů, zešikmovaly a rozevíraly nozdry a děsivě přetahovaly rty přes veliké nazelenalé zuby jako náhrobní kameny.

Zpoza této groteskní masky místnost pomalu zkoumaly temné a prázdné oči kreténa.

Na hlavě nebyly žádné vlasy, poďobanou žlutou kůži pokrývaly ošklivé skvrny a celou lebku jako koruna obepínalo sedm nepravidelných boulí, z nichž každou protínala řada stehů.

Ozval se náhlý třesk, když Bogle upustil skleničku.

Majordomus si přitiskl ruce na spánky, zašklebil se a pak s očima zalitýma slzami řekl: „Proboha, pane! Vy jste se ale spravil!“

Stvůra zabručela a pokusila se o úsměv, obnažujíc zkažené zuby a krvácející dásně. Ze spodního rtu mu skanula šňůrka narůžovělých slin.

„Ááno,“ zavrčela líným burácivým hlasem. „Už… nejsem… ten chlapec… co jsem býval, když jsem z Tichborne Housu odjížděl!“

Výrok byl pronesen váhavě a netečně, jako by pocházel od duševně nemocného.

„Takže mého klienta poznáváte?“ chtěl slyšet Kenealy od Boglea.

„Ach ano, pane! Je to můj pán! Je to sir Roger Tichborne!“

„U sta hromů! Takový nesmysl!“ namítl Hawkins. „Tahle… tahle osoba… ho možná tváří trochu připomíná, ale zjevně to není… není…“

Náhle se zarazil, zalapal po dechu a klopýtavě couvl.

„Má hlava!“ zasténal.

Plukovník Lushington se přiškrceně rozesmál a klesl na kolena. Doktor Jankyn přispěchal a objal plukovníka kolem ramen.

„Je vám špatně?“ zeptal se.

„Ano. Ne. Ne. Myslím… myslím, že mám… točí se mi hlava. To je jen migréna.“

„Pomalu!“ napomínal vojáka lékař, zdvihaje ho na nohy. „Božíčku, vy sotva stojíte!“

Lushington se napřímil, zakymácel se, odstrčil lékaře a odkašlal si.

„Já… Omlouvám se, pánové. Cítím se trochu… trochu… Pokud sir Roger dovolí, já… odeberu se do svého pokoje, abych… abych si tak na hodinku lehl.“

„Dobrý nápad!“ řekl Kenealy.

„Vyjděte,“ zabručel údajný Tichborne a pomalu se vlekl doprostřed místnosti. „Vyjděte… a lehněte si teď. Lépe si udělejte. Ano.“

Plukovník Lushington, který za necelou minutu přešel od označování obludy jakožto „údajného Tichbornea“ k „siru Rogerovi“, vyklopýtal k úžasu ostatních mužů z místnosti.

„Co to, k čertu…?“ zamručel Trounce.

Doktor Jankyn oznámil: „Jakmile si trochu odpočine, bude zase v pořádku!“ Obrátil se k údajnému Tichborneovi a natáhl ruku. „Vítejte doma, sire Rogere! Vítejte doma! Jaký to báječný den! Nikdy by mě nenapadlo, že se ještě někdy setkáme!“

Masitá pravice údajného Tichbornea obemkla lékařovu dlaň a potřásla jí.

„Tolik ke zdržení se úsudku!“ pošeptal Swinburne Burtonovi. „Ale možná má pravdu. Třeba to vůbec není podvodník!“

Burton se na svého asistenta udiveně podíval.

Hawkins potřásl hlavou, jako by si ji chtěl pročistit. Otočil se k Jankynovi.

„Přece nechcete také tvrdit, že poznáváte tohohle… tohohle…“

„No jistě, že poznávám!“ vykřikl Jankyn. „To je mladý sir Roger!“

„Rád… vás… zase vidím… pane… pane?“ zaburácela stvůra.

„Doktore Jankyne!“ doplnil lékař.

„Ano,“ zněla odpověď. „Pamatuju si vás.“

Hawkins rozhodil podrážděně rukama a pohlédl na Burtona, který vyhýbavě pokrčil rameny.

„A smím se zeptat, kdo jste snad vy, pánové?“ otázal se svým strohým a útočným způsobem Kenealy.

„Já jsem Henry Hawkins a zastupuji zájmy členů rodiny,“ vyštěkl naježený právník.

„Aha! V tom případě jim doporučte, aby se nestavěli proti mému klientovi, pane! Přišel si vzít, co mu právem náleží, a já se hodlám postarat o to, aby to dostal!“

„Myslím, že bude nejlepší, když si diskuse tohoto druhu schováme k soudu, pane,“ odvětil chladně Hawkins. „Pro tuto chvíli se omezím na požadavky zdvořilosti a představím vám sira Richarda Francise Burtona, pana Algernona Swinburnea a inspektora Williama Trounce ze Scotland Yardu.“

„A co tu dělají, smím-li se ptát?“

Trounce postoupil vpřed a tím nejhorlivějším tónem řekl: „Já tu, pane, jsem, abych vyšetřil vraždu sira Alfreda Tichbornea, a radím vám, abyste se do mých povinností nevměšoval.“

„Žádné vměšování se nemám v úmyslu. Takže vražda? Kdy k ní došlo? A jak?“

Trounce přenesl váhu z jedné nohy na druhou. „Dnes v noci. Za záhadných okolností vypadl z okna.“

„Můj… bratr?“ vypravil ze sebe údajný Tichborne.

„Správně, sire Rogere,“ řekl Kenealy, obraceje se k nestvůrně postavě. „Smím být první, kdo vám vysloví upřímnou soustrast?“

„Ano,“ zavrčel nesmyslně údajný Tichborne.

Kenealy znovu pohlédl na Trounce. „Proč vražda? Proč ne nehoda či sebevražda?“

„Záležitost se vyšetřuje. A dokud neshromáždím a neprozkoumám důkazy, žádné informace ze sebe tahat nenechám.“

„Dobrá tedy. A co vy, sire Richarde – má vaše přítomnost nějaký důvod?“

Burton se na právníka zamračil a pomalu a zřetelně řekl: „Myslím, že se mi nelíbí váš tón, pane.“

„Pak se omlouvám,“ prohlásil Kenealy. Omluvně to neznělo ani trochu. „Nicméně vám připomínám, že jednám jménem sira Rogera Tichbornea, v jehož domě teď stojíte.“

Henry Hawkins ho přerušil: „To se ještě uvidí, Kenealy. A pro vaši informaci, sir Richard a pan Swinburne tu jsou jakožto hosté plukovníka Lushingtona na pokyn Doughtyových a Arundellových, kteří mají na této nemovitosti podíl a jejichž totožnost je mimo veškerou pochybnost.“

„Chcete naznačit, že ohledně totožnosti mého klienta pochybnosti panují?“ zabručel Kenealy.

„To rozhodně chci,“ odtušil Hawkins. „A mám v úmyslu ho nechat soudně stíhat. Je zcela zjevné, že toto individuum je podvodník!“

Doktor Jankyn udělal krok vpřed a zavrtěl hlavou. „Ne, pane Hawkinsi,“ pronesl. „Mýlíte se. Tohle je sir Roger. Nemohl bych si ho splést. Znal jsem ho v prvních dvaceti letech jeho života.“

Hawkins se do lékaře pustil. „Netuším, na co si to tu hrajete, pane, ale jestli zjistím, že se tohoto spiknutí účastníte dobrovolně, postarám se, abyste se ocitl za mřížemi!“

„Totožnost mého klienta potvrdili jak lékař, tak majordomus,“ štěkl Kenealy, „stejně jako plukovník Lushington…“

„To popírám!“ řekl Hawkins. „Pan plukovník se přeřekl, když mu nebylo dobře, toť vše.“

„Ať je to, jak chce, dva lidé, kteří byli ve službách rodiny, než sir Roger odplul do Jižní Ameriky, potvrdili, že tento muž je tím, kým říká. Musím vám připomínat, že ho poznala i jeho vlastní matka?“

„Mááátka…“ zasténal údajný Tichborne a upřel na Hawkinse tupý pohled.

„Ti přítomní, kteří se staví proti mému klientovi, sira Rogera nikdy ani nezahlédli,“ pokračoval Kenealy. „Není třeba soudu, aby člověk pochopil, kdo tu vládne, že?“

„Bože! Co vy jste za právníka?“ vykřikl Hawkins.

„Pane Hawkinsi,“ zavrčel Kenealy, „existuje jistý stupeň slušnosti vyžadovaný po obhájci, který mi, až budeme proti sobě stát před soudcem, zabrání, abych vám řekl, co vám chci říci teď – konkrétně: zavřete tu svoji zatracenou hubu, pane! Nejste rozhodně v postavení, abyste mě mohl kritizovat, a jen stěží v situaci, abyste se mi mohl stavět na odpor. Přestože je mi jasné, že dělám chybu, dovolím vám i plukovníku Lushingtonovi zůstat v tomto domě jako hosté mého klienta do doby, než soud shledá váš další pobyt zde neobhajitelným. A pak vás odtud vyhodím, a pokud vás kvůli tomu budu muset nakopnout do zadnice, rozhodně tak učiním. Inspektor Trounce se tu může zdržet do doby, než dokončí své vyšetřování. Pokud jde o vás dva…“ obrátil se k Burtonovi a Swinburneovi, „… můžete ihned odjet. Vaše přítomnost je tu zbytečná a nežádoucí.“

„Kenealy!“ vykřikl Hawkins. „Jak se opovažujete? Tohle je naprostý skandál!“

„Já jsem právní zástupce žalujícího, Hawkinsi!“ zařval Kenealy, až zfialověl v obličeji a na čele mu pulzovaly žíly.

„A jsem si dobře vědom toho, že chcete podat protižalobu, ale zatím jste tu věc nepodali, a dokud to neuděláte, neexistuje nic, čím byste mohl mému klientovi v tom, co si přeje, zabránit – a on si v tuto chvíli přeje, aby Burton a Swinburne táhli z jeho panství ke všem čertům!“

Hawkins otevřel ústa, aby mu odpověděl, ale Burton jej přerušil: „To je docela v pořádku, pane Hawkinsi. My odejdeme. Nechceme situaci, která je zjevně již tak napjatá, ještě zhoršovat.“

„Ááno,“ pronesl ospale údajný Tichborne. „Vy běžte teď.“ Bez jediného dalšího slova vzal Burton Swinburnea za paži a vedl jej z místnosti.

„Sire Richarde!“ vykřikl Hawkins, když oba muži překračovali práh. Burton se ohlédl, setkal se s právníkovýma očima a nepatrně zavrtěl hlavou.

Když stoupali po schodech ke svým pokojům, prohlásil Swinburne. „Tak a je to. Řekl bych, že tady jsme skončili.“

„Vy si vážně myslíte, že jsme se právě setkali se skutečným sirem Rogerem?“ zeptal se Burton.

„Vy ne?“

„Rozhodně ne!“

„Opravdu? A co vás k tomu podezření, proboha, vede?“

„To myslíte vážně, Algy?“

„Ano.“

„Nemyslíte, že je zvláštní, že sir Roger byl nanejvýš pět stop a osm palců vysoký a velmi štíhlý, zatímco údajný Tichborne má bezmála sedm stop a je to nejspíš to nejobéznější individuum, jaké jsem kdy spatřil?“

„Myslím, že život v Austrálii dokáže člověka změnit, Richarde. Stejně nemáme žádný důvod tu zůstávat, ne? Nevrátíme se do Londýna?“

„Až přijde čas.“

O půl hodiny později, právě když si Burton balil příruční kufřík, zaklepal na dveře ložnice Trounce, vešel a rozkřikl se: „Na co si to, sakra, hrajete? Proč berete roha?“

„Nebereme. Pronajmeme si s Algym pokoje v Alresfordu, v hospodě U Dicka Whittingtona,“ odvětil králův agent. „A co vy? Jak dlouho počítáte, že se zdržíte?“

Trounce hlasitě vydechl. „Pchá! Co asi tak můžu dělat? Jak má člověk vyšetřovat duchy? Ne, kapitáne, dnes večer se vracím do Yardu a uvidím, co nám k celé téhle politováníhodné záležitosti poví komisař Mayne.“

„Prokázal byste mi v tom případě laskavost a vyřídil vzkaz Herbertu Spencerovi? Potřebuju, aby nás znovu pustil do domu a do té špižírny. Tak či tak, musíme najít způsob, jak těmi tajnými dveřmi projít. Jsem přesvědčen, že diamant je za nimi, a chci se k němu dostat dřív než ten duch. Řekněte mu, že se s ním s Algym sejdeme ve tři ráno u rybníka.“

Trounce potřásl Burtonovi rukou. „Dobře. Hodně štěstí, kapitáne.“

***

„Ty zatracený dveře jsou vodevřený, šéfe!“ zašeptal Herbert Spencer. „Ale já je nevodevřel!“

Nervózně se rozhlédl. Mlha se opět valila dolů po úbočí a kradla se k rybníku a jemu se to vůbec nelíbilo.

Obří labutě, kterých si Kenealy a jeho klient zatím nevšimli, spaly na zrcadlově hladké hladině s hlavami složenými na zádech a zobáky zastrčenými pod křídlem.

Spencer, Burton a Swinburne se krčili pod pokroucenou vrbou.

„Otevřené?“ sykl Burton.

„Jo. Mrknul jsem na ně, než jsem vyrazil ven, a ať mě hrom bací, jestli ta zadní stěna nezajela rovnou do podlahy!“

„A co bylo za ní?“

„Nějakej tunel.“

„Vezměte nás tam, Herberte. Musíme si pospíšit!“

Trojice mužů vyběhla v předklonu po svahu k zadní části Tichborne Housu. Navzdory noční hodině plála v přízemí světla. Obešli nádvoří a následovali Spencera za roh k levé straně budovy, kde zůstal otevřený poklop od sklepa na uhlí.

„Musíme dolů po tý skluzavce a vobávám se, že si trochu zaprášíte mundúry, pánové.“

„To je v pořádku,“ zašeptal Swinburne. „Já jsem na tyhle věci odborník.“

Narážel na dobu, kterou strávil coby učeň Vincenta Sneeda, kominického mistra. Básník pracoval tvrdě a krutý mistr jej týral, ale Swinburneova zkušenost pomohla Burtonovi následně odhalit a porazit tajný spolek vědců, kteří plánovali použít britské impérium coby objekt společenských pokusů.

Swinburne se zhoupl na skluzavku pro uhlí a sjel dolů do tmy. Burton se Spencerem sklouzli za ním.

Vstali, oprášili se a prošli dveřmi na chodbu, po níž se dali podél skladišť, dokud se znovu neocitli ve třech špižírnách. Pravá krajní stále zela prázdnotou a její obsah byl vyskládán v chodbě.

„Vy běžte zpátky na kutě, Herberte,“ řekl Burton tlumeným hlasem, s očima upřenýma na vyzděný tunel viditelný v zadní části místnůstky. „Pokud vám to nevadí, byl bych rád, kdybyste zůstal v domě co nejdéle. Údajný Tichborne a jeho právník nevědí, že jste přiletěl s námi, a budou vás považovat za jednoho ze zaměstnanců. To znamená, že budete na dokonalém místě, abyste mohl na různé věci dohlédnout. Kdykoli se přihodí něco zajímavého, vydejte se na poštu do Alresfordu a pošlete mi po papouškovi zprávu do Montagu Place 14.“

„To se vrr, šéfe!“ odvětil filozof. „Až dorazíte zpátky do Udírny, neřekl byste slečně Maysonový, že její labutě jsou zdravý jako rybička? Má vo ně hroznej strach.“

„Řeknu.“

„Hodně štěstí, chlapi!“

Herbert Spencer odešel.

„Pojďte, Algy – podíváme se, kam to vede.“

Králův agent a jeho asistent prošli špižírnou a vstoupili do tunelu. Na výšku i na šířku měl zhruba osm stop. Po dvou krocích se stáčel doprava a o pár kroků dál zase zpátky doleva.

Burton se otřásl. Uzavřené prostory neměl rád, trochu ho ale povzbudilo, když dorazili k planoucí pochodni zasunuté do držáku na zdi. V jejím světle prozkoumal stěny, podlahu i strop.

„Samé cihly,“ zašeptal svému společníkovi. „A ne moc staré. Vsadil bych se, že to postavili za časů sira Henryho. A podívejte – určitě to vede směrem k Oblezkům.“

Pokračovali dál, dokud nedorazili do bodu, kde zdivo tunelu ustupovalo prostým kamenným blokům.

„Žula,“ všiml si Burton. „Už nejsme pod domem. A podívejte se, jak je ta chodba rovná, i když víme, že povrch nad námi stoupá. Určitě to vede přímo k nějaké stavbě pod pšeničnými poli lady Mabelly.“

„Brr! Nemluvte o ní! To mizerné strašidlo už vidět nechci!“

Plížili se vpřed. Na stěnách byly pravidelně rozmístěné planoucí pochodně.

Za několik minut přišli na křižovatku a museli se rozhodnout, zda zatočí vlevo, či vpravo.

„Teď jsme nejspíš pod spodním okrajem Oblezků,“ poznamenal Burton.

Prozkoumal podlahu. Nebyl tu žádný prach ani suť, žádné stopy, nic, co by naznačovalo, že tudy někdo prošel.

„Co myslíte, Algy?“

„Když nás kolem Oblezků vedl sir Alfred, šli jsme proti směru hodinových ručiček. Udělejme tedy totéž a dejme se doprava.“

„Výborně.“

Zabočili do chodby vpravo a opatrně jí postupovali, naslouchajíce, zda před sebou nezaslechnou pohyb.

Swinburne položil ruku na levou stěnu, zastavil se a přitiskl ke kameni ucho.

„Co je?“ zeptal se Burton.

„Zeď je teplá a z druhé strany slyším zurčení vody.“

„Nějaký podzemní pramen. A horký. Myslel jsem si to. To vysvětluje tu mlhu. Pojďme dál.“

Jak pokračovali v chůzi, Burton porovnával jejich postup se vzpomínkou na topografii povrchu nad nimi. Věděl, že sledují spodní okraj Oblezků, a předpokládal, že se tunel za pár yardů stočí vlevo.

Stočil.

„Pohybujeme se teď hlouběji pod zemí,“ poznamenal.

Swinburne pohlédl úkosem na svého přítele. Burton měl zaťaté čelisti a svaly na jejich kloubech křečovitě stažené. Slavný cestovatel, který tolik mladých let strávil překračováním rozlehlých otevřených prostor, se nyní ze všech sil snažil nepropadnout klaustrofobii.

„Tak hluboko to zase není, vážně,“ prohlásil povzbudivě básník. „Kousek nad námi už je povrch.“

Burton přikývl a navlhčil si rty jazykem, zíraje do stínů.

Ticho přerušoval zvuk kapající vody, přestože po ní neviděli žádné stopy. Pokračovali dál, dokud nepřišli k otvoru v levé stěně.

„Jsme asi v půlce délky polí,“ zašeptal králův agent. „A tohle vypadá, že nás to zavede do jejich středu.“

Vstoupili do otvoru a šli chodbou. Ta se po několika krocích náhle stáčela vlevo a vedla je zpět směrem k domu. Šli dál a nakonec dorazili k jedné zatáčce doprava a po hezkých pár minutách k další.

„Teď zase jdeme k hornímu okraji polí,“ řekl Burton, „ale tentokrát po levém okraji.“

Když znovu dorazili k něčemu, co odhadl na značku označující polovinu cesty pod poli nahoře, očekával Burton, že najdou ve zdi po pravici otvor. Žádný tam nebyl. Místo toho chodba pokračovala přímo k hornímu okraji polí a pak se stočila vpravo. Pokračovala pod nejvyšším bodem Oblezků a pak se stočila devadesát stupňů doprava.

„Zase směrem k domu!“ zabručel Burton.

„Začíná to být směšné,“ prohlásil Swinburne.

Tunel je opět vedl dolů do bodu ležícího uprostřed pod okrajem Oblezků, zahnul vpravo a po pár krocích zase vpravo.

„A teď zase zpátky nahoru. Pomalu se stáčíme do středu spirály, Algy. To dává smysl. Tohle místo je navrženo jako klasický labyrint.“

„A my tu jsme bez klubka nití!“

„Žádné nepotřebujeme. Labyrinty tohoto druhu jsou unikurzální. Jejich cesta do středu je vždy jednoznačná: pouhá spirála, která se znovu a znovu zavíjí do sebe, dokud nedosáhne středu.“

„Kde čeká mínotaurus?“

„Obávám se, že ano.“

Swinburne se zastavil. „Cože? Co? Přece ne další obluda, ne?“ Burton se nevesele usmál. „Ne. Myslím, že ta samá.“

„Sir Roger?“

„Údajný Tichborne.“

„Ano, to jsem myslel.“

Burton se na maličkého básníka zkoumavě zadíval. „Je to ale zvláštní, jak o něm pořád mluvíte jako o siru Rogerovi.“

„Jen jsem se přeřekl.“

„Jako plukovník Lushington?“

„Ne! Pojďme dál.“

Jak procházeli kamennou chodbou, která se stáčela sem a tam, stále blíže tomu, co leželo ve středu celé stavby, ozvěna kapání sílila.

Burton se zastavil a zašeptal: „Poslouchejte!“

„Voda.“

„Ne, je tam ještě něco jiného.“

Swinburne se soustředil. „Ano, slyším to. Nějaké tiché bzučení.“

„Há pod čárkovaným cé, Algy. Vsadím se, že je to ten diamant a pobrukuje si jako Zpívající kameny. To je to, co způsobuje, že klavír hraje – rezonance!“

Zatočili za roh a zjistili, že se před nimi rozjasnilo. „Opatrně,“ vydechl Burton.

Začali našlapovat na špičky.

Tekoucí voda se nyní ozývala hlasitě a muzikální hučivý tón byl jasně slyšitelný.

Doléhaly k nim hlasy.

Jeden, přísný, řekl: „Prohlédni stěny.“

„Edward Kenealy,“ zašeptal Burton.

„Ááno, já prohlížím,“ odvětil jiný.

„Mínotaurus,“ sykl Swinburne.

„Proklepej každý kámen,“ nařizoval Kenealy. „Nevynechej jediný palec. Někde tu musí být skrytá dutina.“

Králův agent se plížil se Swinburnem v patách po špičkách vpřed. Došli k pravotočivé zatáčce a nakoukli přes její okraj.

Před nimi se tunel otevíral do veliké čtvercové komory s vysokým stropem. Z otvoru v horní části zdi po pravé ruce klesal kolmo dolů zhruba dvě stopy široký proud vody a dopadal do kanálu zasazeného do podlahy. Párou zahalená voda proudila přes střed místnosti a mizela v díře v protější zdi.

„Slzy prolévá na místě, jež obešla paní má,“ zacitoval tichounce Swinburne.

Hučení diamantu vyplňovalo prostor; zdálo se, že přichází odevšad najednou, a přece nebylo drahokam nikde vidět.

Chloupky na básníkově šíji se cosi protlačilo. Vrcholku jeho páteře se dotkl chladný kroužek oceli.

„Ruce vzhůru!“ řekl jakýsi hlas.

Swinburne příkaz splnil.

Burton se otočil. „Doktor Jankyn,“ pronesl bezvýrazně. „Jestli se o něco pokusíte, provrtá tomuto mladému muži mozek kulka, a to byste přece nechtěl, ne?“

„O nic se nepokoušejte, Richarde,“ doporučoval Swinburne naléhavě.

„Co se děje?“ zaslechli volání Kenealyho.

„Párek nezvaných hostů,“ odvětil Jankyn.

„Přiveďte je sem!“

„Hybaj do komory, pánové,“ poručil lékař. „Držte ruce tak, abych na ně viděl, prosím.“

Poslechli.

„Burton,“ zavrčel údajný Tichborne, když králův agent vstoupil do jeho zorného pole. „Špatný člověk.“

„A vetřelec,“ dodal Kenealy. „Na co si to tu hrajete, pane? Přikázal jsem vám, abyste opustili panství.“

„Musel jsem ještě vyřídit něco, co jsem rozdělal.“

„To jsme si všimli. Bylo od vás dost hloupé nechat obsah špižírny na hromadě v kuchyni. Upozornil mě na to Bogle.“

„Jak jste ty dveře otevřel?“

„Našel jsem v místnosti vlevo páku – polici, která sklouzne stranou a otočí se nahoru.“

„Byl jsem hlupák, že mi to ušlo.“

„Neměl jste právo tu čmuchat. Měl bych vás nechat zatknout.“

„Zatknout,“ opakovala líně hora masa uprostřed komory. Údajný Tichborne zkoumal Burtona přihlouplým pohledem. „Zkuste to,“ vyzval Kenealyho králův agent.

„Proč se do toho pletete?“ chtěl vědět Kenealy. „Jste zeměpisec, pane! Cestovatel! Livingstone! Co má s vámi tahle záležitost společného?“

Burton otázku ignoroval – zvláště zmínku o Livingstoneovi – a nenuceně ukázal na údajného Tichbornea.

„Kdo – nebo bych se spíš měl zeptat co – je to, Kenealy?“

„To je sir Roger Tichborne.“

„Oba víme, že to není pravda, že?“

„Trvám na tom, že je to sir Roger Tichborne.“ Právník pohlédl za Burtona. „Nemám pravdu, pane doktore?“

„Rozhodně!“ řekl lékař.

„Co si myslíte vy, pane Swinburne?“ otázal se Kenealy.

„Já. Já myslím, že mě bolí ruce. Můžu je dát dolů?“

„Ano. Ustupte od nich, Jankyne, ale držte zbraň pevně. Pokud se naši hosté nebudou chovat slušně, zastřelte je.“

„Děkuji,“ řekl Swinburne. „Jste neobyčejně okouzlující, pane Kenealy, smím-li to tak říci.“

„Odpovězte na otázku. Je tohle podle vašeho mínění sir Roger Tichborne?“

Swinburne zaváhal.

„Já myslím…“

Zvedl ruku k hlavě a zašklebil se.

Burton svého asistenta pozorně sledoval.

„Já myslím…“

Údajný Tichborne se bublavě uchechtl.

„Já myslím,“ zasténal básník, „že to… nejspíš… je Tichborne.“

„Ach. Tak tady to máme,“ usmál se Kenealy.

„Není vám nic, Algy?“ vyptával se Burton.

„Ne. Ano. Ne. Já… bolí mě hlava.“

„Sire Rogere,“ obrátil se právník na údajného Tichbornea, „na vašich pozemcích je vetřelec. Máte nezadatelné právo chránit své zájmy.“

„Chránit!“ zaburácel údajný Tichborne. Pomalu vykročil vpřed. „Chránit!“

„Kenealy!“ vybuchl Burton. „Není nutné, abyste…“

Pohled na komoru mu zastřelo obrovité tělo údajného Tichbornea. Masitá ruka vystřelila a popadla klopy Burtonova saka i košili. Prsty se sevřely a látka praskla.

Burton byl vyzdvižen do vzduchu, roztočen a ohromnou silou vržen přes celou místnost. Narazil do zdi, odrazil se od ní a přistál na podlaze coby troska s bezvládnými údy.

„Sire Rogere!“ vykřikl Swinburne. „Nedělejte to!“

„He, he!“ smál se bublavě údajný Tichborne a šinul se k ležícímu muži.

„Pochopitelně dokonale legální,“ poznamenal Kenealy.

„Páni! Ale že má ten mizera pořádnou sílu, co?“ zvolal Jankyn, když údajný Tichborne zvedl Burtona nad hlavu a znovu jím mrštil přes celou místnost.

„To má, doktore,“ přisvědčil Kenealy. „To s člověkem udělá život v koloniích, dokonce i když se narodil jako aristokrat.“

Burton se převalil, sáhl do kapsy saka a vytáhl revolver. Když na něj světlo planoucích pochodní postrčilo obrovský stín údajného Tichbornea, namířil a stiskl kohoutek. V uzavřeném prostoru byl výstřel ohlušující a všichni sebou škubli. V látce napnuté přes útočníkovo břicho se objevila dírka, neproudila z ní však žádná krev a zdálo se, že kulka má pramalý efekt.

„Špáátnýý člověk,“ zasténal údajný Tichborne a sáhl dolů.

Vykroutil revolver Burtonovi z prstů a odhodil ho pryč.

„Nechte ho být!“ prosil Swinburne, když Tichborne popadl Burtona za krk a trhnutím jej postavil na nohy. „Sire Rogere! Myslete na dobré jméno své rodiny! Bože! Moje hlava!“

Burton vypálil na protivníkovu bradu zběsilý zvedák. Pěst se mu zabořila do roztřesené masy tuku. Tichborne jím za to zatřásl jako krysou v čelistech masožravce. Burtonovi zajektaly zuby. Zoufale zasypal gigantické tělo zuřivým krupobitím ran, buše do okolí žeber, nadělal však asi tolik škody, jako by byl tloukl do polštáře, neboť hrudní koš se skrýval hluboko pod vrstvami sádla. Údajný Tichborne snášel útok, aniž by jedinkrát zaúpěl.

Burton se vykroutil ze sevření stvůry, přikrčil se pod šmátrajícíma rukama a jako větrný mlýn rozdával rozmáchlé údery, jež měly protivníka rozkolísat. Bylo to zbytečné.

Údajný Tichborne se vrhl vpřed a objal pažemi Burtonova ramena. Králův agent cítil, jak se sevření utahuje, a pokusil se vyklouznout dolů, jenže stvůra ho držela medvědí silou. Cestovatelovu hruď zachvátila strašlivá agónie; měl pocit, jako by mu měly popraskat všechny kosti v těle.

To nebylo objetí lidské bytosti. Pod tlustou rosolovitou vycpávkou se napínaly hrozivé svaly dravé šelmy.

Burtonovi vybuchla v zádech bolest a spodní část páteře slyšitelně zaskřípala. Jak ohavné sevření sílilo, v uších mu tepala krev. Hlavu mu vyplňovalo monotónní hučení diamantu. Nohy mu zbytečně visely, a když ho Tichborne zvedl ze země, vlály mu bezvládně jako hadrové panence.

Swinburne bezmocně přihlížel, jak obluda zvedá přítele nad hlavu, připravena znovu jím mrštit o stěnu.

„Řekněte mi, Swinburne,“ oslovil jej Kenealy. „Vy náhodou nevíte, kam sir Henry ten svůj černý diamant ukryl, že ne?“

„Ne,“ fňukl básník, „až na tu…“

„Ano?“

Údajný Tichborne zhoupl Burtona dozadu, aby jej odhodil. Když to udělal, vzplála v cestovatelově zakaleném vědomí jiskřička. Se zoufalým vypětím vůle vložil Burton veškerou sílu, kterou v sobě dokázal najít, do úderu a sekl toporně zakřivenými prsty dolů do protivníkova pravého oka.

Stvůra zaskučela a upustila jej. Burton dopadl na zem, údajnému Tichborneovi k nohám.

„Až na tu báseň,“ řekl Swinburne.

„Báseň, pane? Co je to za báseň?“

„Neříkejte mu to, Algy,“ zachroptěl Burton.

„Slzy prolévá na místě, jež obešla paní má,“ prozradil Swinburne. „Nevadilo by vám, kdybych se posadil? Hrozitánsky mě bolí hlava.“

„Prosím, poslužte si,“ zubil se Kenealy. Brýle mu zvětšovaly malá krví podlitá očka.

Jankyn přešel k Burtonovi a shora na něj pohlédl. „Proboha. Ten tedy vůbec nevypadá dobře!“

„Skláním se před vašimi odbornými znalostmi,“ prohlásil Kenealy. „Dávejte pozor, sire Rogere. Nerozbijte ho! Možná se bráníte proti bezohlednému vetřelci, ale obvinění ze zabití by se nám teď vůbec nehodilo. Slzy, pane Swinburne?“

„Nemůžu si pomoct. To ta bolest. Mozek mi jen hoří!“

„Já mluvil o té básni.“

„Aha, ta slátanina. Diamant je očividně za tím vodopádem.“

Údajný Tichborne se sehnul, aby Burtona zvedl. Cestovatel rychle přitáhl kolena a kopl nohama ve vysokých botách tlusťochovi do tváře. Levou patou zasáhl jednu ze sedmi boulí, jež obepínaly lebku zpropadené stvůry, a roztrhl řádečku stehů.

Hlava údajného Tichbornea poskočila se zapraskáním dozadu.

„Au! Bolí!“ postěžoval si, popadl Burtona za paži a vytáhl ho nahoru.

Králův agent zahlédl černý diamant, který se třpytil v protivníkově ráně.

„Zpívajicí kámen!“ zamumlal.

Do jeho obličeje narazila obrovská pěst.

***

Díval se nahoru na zažloutlé plátno svého stanu.

Únava a horečky a choroby a infekce a zranění mu rozežíraly tělo.

Neměl na něm jediného místečka, které by nebolelo.

„Bismilláh!“

Už žádná Afrika. Už nikdy. Nic nestojí za tahle muka. Nech hledání pramene Nilu někomu mladšímu. Nepřináší ti nic jiného než nemoc a zradu.

Zatracený Speke!

Neustupujte. Budou si myslet, že se stahujeme.

Jak jen si mohl ten rozkaz vyložit jako znevážení svojí osoby? Jak ho mohl tak jednoduše využít jako omluvu své zrady?

„K čertu s ním!“

„Jste vzhůru, Richarde?“

„Nechte mě být, Johne. Musím odpočívat. Zkusíme to jezero najít zítra.“

„To není John. To jsem já, Algernon.“

Algernon.

Algernon Swinburne.

Zažloutlé plátno byla zažloutlá omítka – začouzený strop.

Zrada. Samá zrada.

„Algy, vy jste jim řekl, kde to najít.“

„Ano.“

„A byl tam ten diamant?“

„Ano. Kenealy sáhl do vodopádu. Za vodopádem byl výklenek. Kenealy z něj vytáhl ten největší diamant, co jsem kdy viděl, černý nebo jiný. Byl velký jako švestka.“

Zrada.

K čertu s tebou, Spekeu! Měli jsme být přátelé.

Chystá se přestřelka?

Myslím, že ano.

Hlasy venku před stanem. Válečný pokřik. Pleskání běžících nohou připomínající náhlý vítr. Hole bušící do plátna.

Svět počatý v protikladech vytváří jen cykly a neustálé opakování. Ke zničení může vést jedině rovnocennost.

„A ke konečnému překonání rozporů.“

„Cože? Jste tu pořád se mnou, Richarde?“

„Mějte oči na stopkách a připravte se na obranu tábora.“

„Richarde. Proberte se! Vzbuďte se!“

„Algy?“

„Je mi to líto, Richarde. Vážně. Ale nemohl jsem si pomoci. Něco se mi dostalo do hlavy. Neumím to vysvětlit. Na chvilku jsem opravdu věřil, že ta nestvůra je Roger Tichborne.“

„Vypadněte, Algy. Jestli na nás ten zatracený stan spadne, budeme tu jako v kleci!“

„Prosím vás, Richarde. Vy nejste v Berbeře. Tohle je hospoda U Dicka Whittingtona. Jsme v Alresfordu, nedaleko Tichborneovic panství.“

„Aha. Počkat. Ano, vzpomínám si. Myslím, že mě zase dostala malárie.“

„Ne, nedostala. To byl ten údajný Tichborne. Ten proklatý ničema z vás skoro vymlátil duši. Vybavujete si ten labyrint?“

„Ano. Bože! Měl sílu jako býk! Jak je to vážné?“

„Modřiny. Ošklivé. Jste celý modročerný. Kromě nosu nic zlomeného. Potřebujete si odpočinout, nic víc.“

„Vodu.“

„Chviličku počkejte.“

Labyrint. Proudící voda. Údajný Tichborne.

Kambodžské Zpívající kameny!

Údajný Tichborne má do kůže na hlavě vsazeny Brundleweedovy odcizené diamanty a dva ztracené drahokamy Pelletierovy. Ale proč? Proč? Proč?

„Tady, vypijte to.“

„Děkuju vám.“

„Vůbec si nevzpomínám, jak jsme se sem dostali, Richarde. Poslední, co si vybavuju, je, jak Kenealy předal diamant Tichborneovi. Ta stvůra se na něj podívala, pak se podívala na mě, a najednou mě to tiché hučení, co z něj vychází, úplně přemohlo. Zaslechl jsem za sebou ženský hlas, otočil se a uviděl ducha lady Mabelly. Určitě jsem omdlel. Probudil jsem se před chvílí tady. Hostinský říká, že nás sem opilé doručili zaměstnanci panství. Na vaší posteli jsem našel dopis adresovaný nám dvěma. Poslouchejte:

Burtone, Swinburne,

navzdory výslovným pokynům mého klienta, vydaným před svědky prostřednictvím mne, jeho právníka, jste se rozhodli nedovoleně vniknout na panství Tichborneů a pokusili jste se zcizit jeho majetek. Nebýt skutečnosti, že již připravujeme složitou kauzu proti plukovníku Lushingtonovi, neváhal bych vás žalovat. Takto můj klient souhlasí, že nechá danou záležitost být pod podmínkou, že se vzdáte veškerých dalších pokusů o vniknutí na pozemky Tichborneů. Připomínám vám, že zákon uvádí, že nepovolané osoby lze na potkání střílet. Pokud na panství znovu vstoupíte a nějakým zázrakem se dokážete tomuto osudu vyhnout, ujišťuji vás, že zákonu v celé jeho síle neuniknete.

Doktor Edward Vaughan Hyde Kenealy

v zastoupení

sira Rogera Charlese Doughtyho Tichbornea

„Je tu Kenealyho podpis a, věřte nebo ne, něco, co vypadá jako otisk Tichborneova palce. Jako svědci jsou tu Jankyn a majordomus Andrew Bogle.“

„Tak to by tedy bylo.“

„Co tím myslíte?“

„Myslím tím, že tady už nic nezmůžeme, Algy. Kenealy a údajný Tichborne jsou očividně spolčeni s duchem lady Mabelly a teď mají v držení jihoamerické Oko a úlomky Oka kambodžského. Takže se sbalíme a vrátíme se do Londýna, prozkoumáme minulost údajného Tichbornea a budeme naše nepřátele opatrně sledovat, abychom zjistili, co s těmi podivnými kameny chtějí dělat.“

ČÁST DRUHÁ

VE KTERÉ POVSTÁVAJÍ PŘÍZRAKY Z PÁRY

Nikdo nemůže být dokonale svoboden,

dokud nejsou svobodni všichni.

Nikdo nemůže být dokonale mravný,

dokud nejsou mravní všichni.

Nikdo nemůže být dokonale šťasten,

dokud nejsou šťastni všichni.

HERBERT SPENCER

Kapitola 6

NEPOKOJE V HYDE PARKU

POUŽÍVEJTE FORMBYHO UHLÍ

DÉLE VYDRŽÍ A VYDÁVÁ VÍCE TEPLA!

Každý kus je deset dní marinován v nálevu

dle tajného receptu pana Formbyho, díky čemuž hoří

intenzivněji a třikrát déle než běžné neošetřené uhlí.

Více energie!

FORMBYHO RECEPT ZMĚNIL SVĚT!

Rotorníky bez něj nemohou létat!

Bicykly by se staly nepraktickými!

Tovární výroba by byla třikrát pomalejší!

POUŽÍVEJTE FORMBYHO UHLÍ!

Formbyho uhlí pohání impérium!

Sir Richard Francis Burton strávil tři týdny v Jižní Americe. Byl neoholený a kůži měl tmavou a ošlehanou větrem. Působil divoce a nebezpečně jako nějaký lupič.

„Těžké časy, kapitáne,“ řekl lord Palmerston tiše, když se králův agent usadil.

Burton souhlasně zabručel a pozorně si prohlížel premiérovy voskové, eugenicky vylepšené rysy. Všiml si, že mužova ústa vypadají trochu širší a protaženější a že má za čelistí, několik palců pod ušima, nové chirurgické jizvy. Podivně připomínaly žábry.

Vypadá jako nějaký zatracený čolek!

Oba muži se nacházeli v Downing Street číslo 10, centrále vlády Jeho Veličenstva.

„Tak co válka, pane?“ otázal se Burton.

„Armádu prezidenta Lincolna vedou úžasní stratégové,“ odvětil Palmerston, „ale ti mí jsou lepší a na rozdíl od těch jeho nehájí dvě fronty. Naše irské jednotky už obsadily Portland a velké části Maine. Na jihu vytlačili generálové Lee a Jackson Unii z Virginie. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdybych do Vánoc obdržel Lincolnovu kapitulaci.“

Velká spousta lidí, Burtona nevyjímaje, vinila ze vstupu Velké Británie do amerického konfliktu eugenickou frakci kasty technologů. Kdyby ti vědci byli bývali nechali Irsko na pokoji, prohlašovali, nebyl by tak hrozný problém s emigranty, a kdyby nebyl tak strašný problém s emigranty, možná by Palmerston zareagoval na kauzu Trent o poznání méně agresivně.

Eugenikové začali v Irsku vysévat osivo v březnu, zhruba v době loupeže u Brundleweeda.

Šlo o pokus ukončit velký hladomor, který smaragdový ostrov pustošil od roku 1845. Téměř po dvě desetiletí ničily sadbu brambor choroby, které se pak rozšířily i na ostatní flóru a proměnily ostrov prakticky v poušť. Původ plísně zůstával záhadou, skutečnost, že se nedostala na britskou pevninu, však naznačovala, že šlo o nákazu z půdy.

Eugenikové ve spolupráci s botanikem Richardem Sprucem oseli dvanáct pokusných ploch speciálně upraveným osivem. To během několika hodin vyrašilo a rostliny rostly tak nečekaně rychle, že do čtrnácti dnů dosáhly plné dospělosti. Koncem dubna už kvetly a opylovaly se. V květnu se jejich semena a spory rozšířily po celé zemi a začátkem června se Irsko od pobřeží k pobřeží změnilo v džungli.

Z nevysvětlitelných důvodů se rostliny omezily jen na ostrov – jejich semena by jinde nevyklíčila. To bylo štěstí, protože – jako u všech ostatní eugenických pokusů – s výhodami byl spjat neočekávaný průvodní jev.

Nová flóra byla masožravá.

Pokus představoval naprostou katastrofu.

V průběhu června a července bylo zabito přes patnáct tisíc lidí. Střílely po nich jedovaté ostny, škrtily je úponky, maso jim rozežírala jedovatá míza, trávila je vůně květů, do těl se jim zarývaly kořeny a vysávaly jim krev.

Vědci nevěděli, co dělat.

Irsko se stalo neobyvatelným.

Jeho obyvatelé prchli.

V měsících uprostřed léta se pevninská Británie potýkala s obrovským přívalem uprchlíků. V jižním Walesu, na hranicích Dartmooru, na Skotské vysočině i ve slatích Yorkshiru byla zbudována městečka dřevěných chatrčí. Ta rychle upadala a měnila se v nemocemi prolezlé slumy – obrazy příšerné špíny, násilí a chudoby.

Palmerstonovo řešení tohoto problému bylo zároveň důmyslné i velmi, velmi nebezpečné.

Burton v duchu viděl, jak premiér uvažuje nad dvěma zprávami, jednou s názvem Irská krize a tou druhou nazvanou Aféra Trent, a dovedl si představit záblesk v jeho očích, když ho radikální a troufalý plán napadl.

Aféra Trent začala loni v listopadu, kdy Konfederace vyslala do Londýna dva diplomaty – Johna Slidella z Luisiany a Jamese Masona z Virginie –, aby Palmerstona přesvědčili, že nezávislá Konfederace s Velkou Británií naváže vzájemně výhodné obchodní spojenectví. Právě cestovali na britském poštovním parníku Trent, když jej zastavila unionistická loď USS San Jacinto. Unie vstoupila na palubu britského plavidla, prohledala jej – aniž by si při tom brala servítky – a vyslance zajala.

V celé Evropě v tom spatřovali skandální urážku a bezostyšnou provokaci.

Rozhněvaný Palmerston požadoval na Unii omluvu.

Zatímco čekal na reakci prezidenta Lincolna, přikázal armádě, aby shromažďovala na kanadské hranici vojsko, a královskému námořnictvu, aby po celém světě napadalo americkou přepravu zboží.

Koncem ledna odpověděl Lincolnův ministr zahraničních věcí Slidellovým a Masonovým propuštěním a dopisem, v němž vysvětloval, že zastavení a prohledání Trentu bylo sice provedeno nešťastným způsobem, ale podle námořního práva bylo ve skutečnosti zcela legální.

Palmerstona to ani v nejmenším neuchlácholilo. Svolal mimořádné zasedání vlády, napochodoval do místnosti, praštil cylindrem o stůl a propadl jednomu ze svých nechvalně proslulých záchvatů vzteku. „Netuším, zda to hodláte snášet vy,“ křičel, „ale já v žádném případě!“

Hromadění vojenských sil pokračovalo.

Premiér nařídil stavbu dvanácti pancéřovaných bitevních parníků s mělkým ponorem, navržených speciálně k operacím v amerických pobřežních vodách. Bylo postaveno i šest bitevních rotorolodí, všechny s pumovnicemi.

Dne 4. července 1862 učinil Palmerston dvě prohlášení. První oznamovalo, že Velká Británie je nyní ve válce s Lincolnovou Unií. To druhé slibovalo, že každý Ir, který vstoupí do britské armády, získá pro celou svou rodinu zdarma přepravu do jednoho ze států Konfederace a navíc dvě stě liber, za něž si bude moci pořídit dům a začít nový život.

Jedním rázem tak vyřešil problém s přistěhovalectvím, přestěhoval národ bez domova a stvořil jednu z nejsilnějších a nejposlušnějších armád, jaké kdy spatřil svět.

Dokonce i Napoleon III. a Bismarck, kteří do té doby ohrožovali britské zájmy v Evropě, zdráhavě přiznávali, že britský premiér je génius, prohnaný manipulátor a muž, kterému raději půjdou z cesty.

Abraham Lincoln poslal dlouhou protestní notu, která obsahovala větu: Pokud jste proti Unii, podporujete otroctví.

Palmerston se zapsal do dějin hutnou odpovědí o čtyřech slovech. Běžte se bodnout, pane!

Sir Richard Francis Burton otroctví vášnivě nenáviděl. Na vlastní oči viděl obrovskou zkázu, potupu a mizérii, které působilo; viděl hluboké rány, jimiž zjizvilo Afriku. A to ho teď přimělo k otázce: „A co obchod s otroky, pane premiére?“ Palmerstonovi zacukalo víčko pravého oka. Dlouhými pěstěnými nehty zabubnoval na desku mahagonového stolu. „Nezavolal jsem si vás, abyste přezkoumával moji politiku.“

„To ani nedělám. Jen bych rád věděl, jestli v téhle věci nějaká politika existuje.“

„Drzost vám trpět nebudu!“

„Vy mi nerozumíte. Má slova nemají vyjadřovat ani pochybnosti, ani nesouhlas. Uvědomuji si, že Lincolnova rezoluce předložená Crittendenem a Johnsonem tvrdí, že Lincolnova armáda bojuje za udržení Unie, a nikoli za ukončení otroctví. Také si uvědomuji, že Konfederace hodlá v tom špinavém obchodě pokračovat. Takže kde stojíte vy?“

Palmerston udeřil dlaní o stůl a zařval: „Zatraceně, chlape! Jak se opovažujete mě vyslýchat?“

Burton velmi tiše, jen o málo víc než šeptem, odpověděl: „Když jsem byl ve třiapadesátém v Arábii, mohl jsem si pořídit černého chlapce či děvčátko za pouhých tisíc piastrů. Za dvojnásobek této částky jsem si mohl koupit eunucha. Dívky z Oromie stály o dost víc, protože jejich kůže zůstává i v tom nejteplejším počasí na dotek chladná a hebká. Než otrokyně prodají, zohaví jim genitálie, aby se zcela vyloučila možnost, že by se jim sexuální spojení mohlo líbit. Teoreticky by jim to mělo bránit v hříšném chování. Ta zranění…“

„Dost! Dost! Už chápu, co chcete naznačit!“ přerušil jej Palmerston. „Dobrá, povím vám to. Až Konfederace vyhraje válku, bude mít u Británie dluh. A já budu jako jeho splátku požadovat zrušení otroctví.“

„A jestli odmítnou?“

„Zablokuji jim obchodní cesty.“

„Je to velká země.“

„Země je to možná velká, pane, ale já mám větší impérium, a jestli projeví jen náznak nevděku, bez váhání do něj naše staré kolonie opět začlením!“

Burton vytřeštil oči. „Pane na nebi!“

„Impérium vyžaduje zdroje, Burtone, proto se také celá Evropa pere o Afriku. Ale když se teď ukazuje, jak je ten mizerný kontinent zatraceně nezvladatelný, možná jsou lepším řešením Ameriky. Jejich velká část bývala v minulosti naše. A v budoucnosti mohou být naše celé.“

„To přece nemyslíte vážně?“

Palmerstonova ústa se roztáhla ještě šířeji. „Možná vás nenapadlo, že politik musí mít představivost, co?“

„Ale jak byste vůbec mohl ospravedlnit…“

„Ospravedlnit? Ospravedlnit? Ospravedlnit před kým, pane?“

„Před vašimi voliči.“

Palmerston zaklonil hlavu a vydal jakýsi praskavý zvuk, snad smích.

„Ale oni už mě zvolili, Burtone. A dokud na tomhle místě budu sedět, budu dělat, co považuji za nejlepší, ať se jim to líbí nebo ne.“

Burton užasle zavrtěl hlavou. „Vy politici jste zvláštní plémě.“ Palmerston vytáhl z kapsičky u vesty stříbrnou tabatěrku a s cvaknutím ji otevřel. Špetku prášku si nasypal na hřbet pravé ruky, tu pak zvedl k nosu a šňupl si.

„Objevilo se osm Stanleyho rotorníků.“

Burton nad náhlou změnou tématu jen zamrkal a pak se posadil rovně jako svíčka.

„Kde?“

„Našli je nedaleko vesničky Ntobe, jihozápadně od Spekeova Albertova jezera…“

„Od Ukerewe Nyanza,“ opravil jej Burton.

„Říkejte mu, jak chcete. Objevil je jeden arabský obchodník. Atén… promiňte…“ Palmerston odvrátil hlavu a hromově kýchl. Levým okem znovu pohlédl na Burtona. To pravé se vymklo z osy pohledu a mířilo ke stropu. „… ten dal vědět Christopheru Rigbymu, našemu konzulovi na Zanzibaru.“

„A co Stanley?“

„Ani stopa. Už jste probral staré noviny?“

„Ne. Včera jsem se vrátil. Zatím doháním jen ztracený spánek.“

„Timesy, Globe i Empire volají po další expedici. Záchranné misi. Všichni se shodují, že je jediný člověk, který je způsobilý ji vést.“

„A kdo?“

„Sir Richard Francis Burton.“

Burton zatnul zuby. Odkašlal si a řekl: „Začnu se chystat na…“

„To nemůžete. Máte práci.“

„Ale já přece…“

„Já vám to zakazuji. Jste v králových službách. Vaše schopnosti jsou potřeba zde. Mluvil jsem se sirem Roderickem Murchisonem a vláda na jeho doporučení nabídne finanční podporu Bakerově a Petherickově výpravě.“

Burton se zarputile mračil a mlčel.

„Mimochodem,“ pokračoval Palmerston, ignoruje cestovatelův výraz, „pokud jde o rotorníky, Jeho Veličenstvo přikázalo, aby vám byl dodán ještě druhý. Ten je pro pana Swinburnea. Příspěvek onoho mladého básníka k vašemu rozluštění záhady Skákajícího Jacka udělalo na našeho panovníka velký dojem.“

„Děkuji.“

„Dostanete jej někdy tento týden.“

Politik sáhl do zásuvky psacího stolu a vytáhl svazek listin. S lehkým náznakem rozpaků si připevnil na kořen nosu cvikr. Pravé oko sklouzlo za kouřově modrými čočkami zpět na své místo. Palmerston zamžoural na dokumenty.

„Ten váš příšerný rukopis se zřejmě pozoruhodně zlepšuje,“ poznamenal. „Tahle hlášení skutečně přečtu.“

„Používám psací stroj.“

„Vážně? Netušil jsem, že něco takového existuje. Takže, tohle léto jste měl docela napilno, že? Jsou to pozoruhodné zprávy: Případ upíra z Tottenham Court Road, Muž, který skákal, Tajemství laskavých sester, Otázka zdvořilého papouška. A přestože mi vaše tendence vyzdobit své zprávy takovými bulvárními tituly připadá politováníhodná, svůj plat si zasloužíte. Tohle jsou vládní dokumenty, pane, žádné šestákové krváky. Ale jinak jsem velmi spokojen.“ Podíval se přes horní okraj čoček.

„Ale co ta záležitost s Tichbornem? Proč o ní pořád čtu v ranních novinách? A proč jste strávil uplynulé tři týdny v zahraničí?“

Burton vylovil z kapsy saka doutník. „Nevadilo by vám, kdybych si zapálil, pane?“

„Ano, vadilo.“

Králův agent se na manilský doutník toužebně podíval, přemítaje o případu Tichborne. Přestože pracovali na jiných úkolech, dařilo se jim se Swinburnem od dubna sledovat i Kenealyho a údajného Tichbornea. Teď, na konci září, to vypadalo, že události začínají nabírat nový spád, přestože zatím tonou v mlze.

Mlha! Bože! S mlhou bude mít Burton případ Tichborne spojený už napořád! Celé léto se Londýn podobal tureckým lázním, zahalen horkým bílým oparem, zcela nepodobným obvyklým londýnským „mimořádkám“.

Příčinou tohoto problému nebylo jen nezvykle horké počasí, mohl za něj i záchvat tvořivosti, kterému propadli technologové. Jejich eugenikové zjednodušili a zdokonalili postup odchovu obřího hmyzu a jejich inženýři experimentovali s jedním druhem za druhým. V květnu Isambard Kingdom Brunel ohlásil, že je naživu, k velké radosti i úžasu britské veřejnosti. Brunel svým zvonivým hlasem oznámil: „Přestože jsem nadále připoután k tomuto život udržujícímu vynálezu, rozhodl jsem se vyjít z izolace, abych se mohl věnovat několika technickým projektům. Práce mých kolegů eugeniků umožnila zcela novou metodu přepravy a já mohu s jistotou předpovídat, že kolo bude brzy věcí minulosti.“

V červenci se už počet parou poháněného hmyzu v ulicích hlavního města zvýšil natolik dramaticky, že by s Brunelovým tvrzením nesouhlasili jen nemnozí. Město se doslova hemžilo cupitajícími, lezoucími, hopsajícími a bzučícími dopravními prostředky, a výsledkem byl, přesně jak se obával inspektor Trounce, naprostý chaos.

Uprostřed toho všeho se vlekl případ Tichborne, jemuž se – navzdory tomu, že město bylo v krizi a země ve válce – dařilo dostávat se týden co týden na titulní stránky novin.

Burton zachovával ohledně Zpívajících kamenů Françoise Garniera pro nejbližší budoucnost mlčení a to, že je má údajný Tichborne zasazeny v hlavě, neřekl ani inspektoru Trounceovi. Raději zjistit, proč je tam má, než nechat tu těžkopádnou stvůru za jejich vlastnictví zatknout a nikdy se nedozvědět, oč jejich protivníkovi jde. A tak si králův agent udržoval odstup a sledoval, jak doktor Edward Kenealy iniciuje právní kroky k získání majetku sira Rogera.

V půli května dorazila do Montagu Place 14 zpráva od Herberta Spencera, který stále pobýval pod schody Tichborne Housu. Doručil ji malý modro-žlutý papoušek, který přistál na okenní římse v pracovně a zaťukal na sklo.

Burton vytáhl rám posuvného okna nahoru a zvolal: „U sta hromů! To je přece Pox, ne?“

„Zavři chlebárnu!“ ozvala se skřehotavá odpověď. A pak: „Zpráva od překrásného a velkolepého Herberta Spencera. Údajný Tichborne, Kenealy, Jankyn, Bogle a ten debil lord Lushington pořádají každý týden seance v podělaným kulečníkovým sálu. Vyvolávají ducha lady Mabelly. Jejich rozhovory s ní jsem vyslechnout nemohl. Konec zatracený zprávy.“

„No, zajímalo by mě, co mají za lubem,“ zabručel Burton. „A proč jim jde Lushington na ruku?“

„Smradlavej prdeloksichte!“ odvětila POX JR5.

„Zpráva pro Herberta Spencera,“ řekl Burton. „Zmizte odtud. Vezměte labutě domů. Konec zprávy.“

Pox hvízdla a odlétla.

Začátkem léta už se z Tichborneova případu stala natolik známá kauza, že právní procedury byly uspíšeny, aby se dostala před soud co nejdřív. Žalující stranou byl pochopitelně údajný Tichborne, ale jen málo lidí ho za ni považovalo – musel prokázat, že je tím, za koho se vydává.

Soudní proces byl zahájen v květnu.

Kenealy začal ohlédnutím za mládím sira Rogera Tichbornea, jež bylo, jak tvrdil, skrz naskrz nešťastné. Prohlásil, že James Tichborne byl alkoholik a agresivní otec a despotická matka chlapce mimořádně dusila svojí láskou.

Roger byl vehnán do společnosti patologických hráčů a zatracenců, což nahlodalo jeho aristokratickou povahu. Ta byla nadále oslabována strašlivým martyriem, které si vytrpěl během té spousty dní, kdy byl po potopení La Belly vydán v záchranném člunu napospas osudu.

„Dlouhé vystavování se nepolevujícímu slunci,“ vykládal Kenealy, „mělo na mozek mladého muže nepochybně nepříznivý vliv.“

Po svém zachránění byl Roger Tichborne vysazen v Melbourne a bezcílně se toulal Novým Jižním Walesem, dokud se neusadil v městečku Wagga Wagga. Tam žil pod jménem Tomas Castro, jež si vypůjčil od člověka, kterého poznal v Jižní Americe, a pracoval coby prostý řezník až do dne, kdy otevřel noviny a spatřil žádost o informace lady Henriette-Felicité.

Pro přečtení místopřísežných prohlášení byli předvedeni svědkové údajného Tichbornea. Patřili k nim Anthony Wright Biddulph, jeden ze vzdálených bratranců sira Rogera, který odmumlal prohlášení na Tichborneovu podporu, lord Rivers, zpustlický šlechtic, který odmítl prozradit, proč údajnému Tichborneovi poskytuje peníze, a Guildford Onslow, liberální poslanec, který velmi zjevně sledoval své vlastní cíle.

Velký rozruch propukl, když se neochvějným podporovatelem „sira Rogera“ prohlásil plukovník Lushington, přestože právě proti němu byla žaloba vznesena.

Potom vystoupilo několik karabiníků, kteří s Tichbornem sloužili. Vystoupili i usedlíci na panství, služebnictvo, krejčí, bývalý kočí sira Edwarda Doughtyho a nikoli překvapivě – alespoň pro Burtona – i doktor Jankyn.

Když se posledně zmíněný postavil na místo pro svědka, dal si záležet, aby se zmínil, že když byl Roger Tichborne v armádě, jeden voják mu udělal na levé paži tetování. Soud požádal údajného Tichbornea, aby si sundal sako a vyhrnul rukáv. Ten tak učinil. Levé předloktí se vůbec nepodobalo svému protějšku a bylo bílé a štíhlé. Na jeho vnitřní straně měl vytetované srdce překřížené kotvou. Zhruba pět palců nad ním obepínala paži řada hrubých stehů. Kůže na druhé straně byla tmavá, drsná a naběhlá do tloušťky.

V půli června se Edward Kenealy posadil, Henry Hawkins vstal a započal křížový výslech.

Swinburne, který seděl s Burtonem na galerii, poznamenal, že sir Roger podle všeho ještě ztloustl.

„Sir Roger?“ otázal se Burton.

Swinburneovi zaškubalo ve tváři. Promnul si spánky a zamumlal: „Proč to pořád říkám? Samozřejmě jsem myslel údajný Tichborne.“

„Uveďte své jméno, prosím,“ vyzval ho soudní úředník.

„Sir Roger… Charles… Doughty Tichborne,“ zněla rozvláčná odpověď údajného Tichbornea.

Hawkins prověřil jeho vzdělání, znalosti rodu Tichborneů a obeznámenost s minulostí Rogera Tichbornea. Pro každého s trochou inteligence vyzněly odpovědi zcela neuspokojivě, a přece se názory na vystoupení údajného Tichbornea z nějakého důvodu mimořádně různily.

Jeden novinář napsal:

Za celých patnáct let, které jsem strávil komentováním soudních dramat, jsem neviděl tak chaotický výkon, jako byl ten, který nám nabídl údajný sir Roger. Autorovi těchto řádek nejde na rozum, jak někdo může pochybovat, že to není nic než troufalý podvodník.

Jiný kontroval takto:

Taková hanba! Taková hanba! Člověk se vrátí domů a je vystaven tomuto politováníhodnému cirkusu! Jaké špinavé intriky to na sira Rogera Tichbornea upředli? Neboť nikdo, kdo ho viděl, rozhodně nemůže věřit, že by byl někým jiným, než kým říká, že je.

Výslechy pokračovaly až do července. Během těch horkých vlhkých týdnů údajný Tichborne viditelně opuchl a ztloustl tak, že se muselo stání pro svědky předělat, aby se do něj vešel. Dásně mu nepřetržitě krvácely, a když mu vypadly tři zadní zuby, začalo mu být tak špatně rozumět, že vedle něj vztyčili zástěnu, která jeho slova zesilovala.

Oproti tomu Hawkins byl hlučný, erudovaný a ohromně efektivní.

„Tato osoba, která se vydává za ztraceného šlechtice,“ zdůrazňoval porotě, „není nic než spiklenec, křivopřísežník, falzifikátor, podvodník, zrádný had… a padouch!“

Potom předvedl prvního svědka a začal historku údajného Tichbornea cupovat kousek po kousku.

Třetí týden v červenci už porota slyšela dost. Přerušila líčení a požádala soudce, aby jí dovolil vyslovit verdikt. Soudce její žádosti vyhověl.

Údajný Tichborne byl shledán vinen z křivopřísežnictví. Okamžitě ho zatkli a uvěznili ve věznici Newgate.

Teď to byla trestní kauza.

Minulost Tichbornea začal prošetřovat Scotland Yard. Stejně jako sir Richard Francis Burton.

Králův agent odcestoval na rotorolodi Pegasus, přepravující vojáky, do New Orleans. Tam nastoupil na parník, který ho odvezl do Buenos Aires, kde narazil na Angličana jménem William Maxwell, který pátral po svém pohřešovaném bratrovi. Burton mu pomohl a následující dobrodružství, jež měl v úmyslu zaznamenat pod názvem Případ vzpurného wendiga, vedlo shodou okolností k dokončení jeho mise.

Teď oznámil lordu Palmerstonovi její výsledek: „Vím, kde je Tomas Castro.“

„Ten člověk, jehož jméno si vypůjčil údajný Tichborne?“

„Ano.“

„A kde?“

Burton mu to řekl.

Obočí lorda Palmerstona sice vzhůru nevystřelila, ale to jen proto, že takového pohybu už nebyla schopna.

„Musíte si s ním promluvit,“ řekl Palmerston.

Králův agent souhlasně zamručel.

Rozprávěli spolu dalších čtyřicet minut a potom premiér obrátil svoji pozornost k hromadě dokumentů z parlamentu.

„Teď se musím vypořádat s ekonomickými záležitostmi a problémy zahraniční politiky, kapitáne. Můžete jít.“

Burton se zvedl k odchodu.

„Ještě jedna věc…“

„Ano, pane?“

„V té vaší zprávě… ty Oči nágy…“

„Ano?“

„To nejsou jediné existující černé diamanty, že? Mám pravdu?“

„Máte, pane. Jsou i další. Vypadá to ale, že jenom Oči mají ony zvláštní vlastnosti, které zaznamenal sir Charles Babbage.“

„Hmm.“

Burton se pohnul směrem ke dveřím.

„Počkejte!“ vyštěkl Palmerston. „Musím… musím se vám k něčemu přiznat.“

„Přiznat, pane?“

„Neřekl jsem vám úplnou pravdu. Na závěr té kauzy se Skákajícím Jackem jsem vás informoval, že oblek, kterým Edward Oxford skákal časem, byl zničen.“

„A nebyl?“ otázal se Burton, předstíraje překvapení. Zrovna tomuto prohlášení nikdy neuvěřil.

„Ne, nebyl. Chtěl jsem ho nechat prozkoumat. Možná si vybavíte, že Oxford nosil na jeho přední straně připevněný okrouhlý přístroj.“

„Vzpomínám si.“

„Zařízení uvnitř něj je učiněná záhada. Především nemá žádné pohyblivé části. Moji lidé zatím v té věci neidentifikovali jedinou součástku, které by rozuměli.“

„A?“

„A našli šest malých černých diamantů, jimiž je přístroj osazen.“

„A nevydávají tiché, téměř neslyšné hučení, pane premiére?“

„Ano, vlastně vydávají.“

„V tom případě budou se vší pravděpodobností někdy v budoucnu nařezány z jednoho z Očí nágy.“

***

Burtonovu pracovnu vyplňovalo rychlé cvakání a skřípání šermířského utkání. Byl to souboj a la Florentine – Burton i Admirál Nelson drželi ve volné ruce dlouhé nože a používali je jako druhotnou ochranu.

Komorník tlačil Burtona pozpátku kolem jednoho z trojice psacích stolů. Když se Burton ocitl vedle knihovny, mechanický muž „porušil časování“, kdy náhle změnil rytmus útoku, což způsobilo, že Burton špatně odhadl, jak jej krýt. Byl to klasický tah, ale uskutečněný tak rychle a přesně, že králova agenta dokonale oklamal. Burtonův fleret odlétl stranou. Následovala balestra mosazného muže – přískok vpřed – a attaque composée, který lehce proklouzl kolem Burtonova instinktivně zdviženého nože, a než se Burton stačil vzpamatovat, pronikl jeho obranou.

Když jej hrot protivníkova fleretu dloubl do pravého ramene, slavný cestovatel zavrčel.

„Skvěle!“ vykřikl nadšeně. „Teď to zopakuj. Rád bych si prohlédl, jak při porušení časování střídáš balanc. En garde!“

Boj pokračoval.

Burton lapal po dechu a funěl námahou, jak fleretem zachycoval a odvracel rány bodnutí mechanického muže. Couvl přes podložku před krbem, vyhnul se prise de fer a pokusil se odstrčit protivníkův fleret stranou. Jeho komorník zareagoval tím, že sklouzl shora dolů, otočil se a provedl výpad. Burton kontroval, ale akce Admirála Nelsona byla jen vějička; mosazný muž opět porušil časování, uskočil stranou a pak skočil vpřed a jeho attaque composée se mihlo kolem protivníkovy čepele jako blesk a hrot jeho zbraně se ostře zabodl Burtonovi do sterna.

„Bismilláh, ty jsi opravdu dobrý! Znovu! Znovu! En garde!“ Flerety se s cvaknutím střetly.

Ozvalo se zaklepání na dveře.

„Teď ne!“

„Máte návštěvu, sire Richarde.“

„Teď nechci být vyrušován, paní Angellová!“

„Je to inspektor Honesty.“

Burton vzdychl. „Pohov,“ zavelel.

Admirál Nelson sklonil zbraň. Burton udělal to samé a sundal si masku.

„No tak dobře,“ zvolal podrážděně. „Pošlete ho nahoru!“ Vzal komorníkův fleret a uložil jej spolu se svým do pouzdra ležícího na jednom z psacích stolů.

„Budeme pokračovat později, Nelsone.“

Mechanický muž zasalutoval, přešel místnost a zastavil se v pozoru vedle sekretáře mezi oběma okny.

O chvíli později někdo ostře zaťukal na dveře.

„Dále!“

Dveře se otevřely a do místnosti vstoupil inspektor Honesty. Na čele se mu perlil pot.

„Zdravím! Hrozné horko. Pekelné počasí!“

„Pojďte dál, starý brachu. Sundejte si to zatracené sako, jestli se nechcete upéct!“

Muž ze Scotland Yardu se zbavil svrchního kusu oděvu, pověsil ho na věšák za dveřmi, vyhrnul si rukávy košile a usadil se v křesle. Se zájmem se rozhlédl po pracovně, pohledem přelétl kordy, rapíry a flerety visící na stěnách, napěchované knihovny, truhly z týkového dřeva, pistole vystavené ve výklencích po obou stranách komínové příložky, ohromné africké kopí opřené v rohu, tři psací stoly a spoustu suvenýrů z Burtonových cest.

Inspektor Honesty byl dosti puntičkářský ustrojený subtilně stavěný muž, který však v sobě skrýval šlachovitou sílu, a Burton věděl, že v souboji muže proti muži je to působivý protivník. Hnědý knír měl extravagantně široký, navoskovaný, se špičkami zatočenými vzhůru. Uprostřed rozčísnuté vlasy měl nalakované a připlácnuté k hlavě. Oči šedé. Na tom pravém si sevřením svalů přidržoval monokl.

„Návrat včera?“ otázal se svým charakteristicky úsečným způsobem.

„Předevčírem,“ odvětil Burton. „Většinu včerejška jsem strávil hlášením premiérovi.“

„Nějaký úspěch v Jižní Americe?“

„Ano, vím, kde je Tomas Castro.“

„Páni, vážně?“ zvolal Honesty a vsedě se narovnal. „Kde?“

„V Královské nemocnici Betlhem.“

„V Bedlamu? V tom cvokhausu? Tady v Londýně?“

„Ano.“

Burton si vzal z krabice na krbové římse doutník, přiložil k němu zápalku a posadil se naproti detektivovi. Když Honesty povytáhl z kapsy u vesty dýmku, Burton rychle přikývl na souhlas. Zatímco policista procházel rituálem vyškrabávání hlavičky a jejího nacpávání tabákem, králův agent vysvětloval.

„Těch pár týdnů jsem si docela užíval starých dobrý časů. Nebudu vás nudit podrobnostmi. Stačí, když řeknu, že jsem se zapletl do dobrodružství, které mě z Buenos Aires zavedlo přes celou Argentinu až do Chile. Tam jsem dokázal Castrovu rodinu vystopovat do Melipilly, města na hlavní silnici mezi Valparaísem a Santiagem. Setkal jsem se s Pedrem Castrem, Tomasovým synem, který mi prozradil, že jeho otec zmizel téměř před deseti lety, když hledal v horách zlato s nějakým Francouzem. Tenhle člověk žil s rodinou několik týdnů. Ukázal jsem Pedrovi daguerrotypii údajného Tichbornea. Poznal na ní tvář jejich podnájemníka, ale velikost jeho těla jej překvapila. Francouz byl podle všeho velmi štíhlý.“

Honesty přiložil ke své dýmce zápalku a zabručel: „Není možné takhle ztloustnout. Dokonce ani za deset let.“

Burton přikývl a pokračoval: „Takže Tomas a tenhle Francouz hledali zlato a jednoho dne se už nevrátili. Nikdo o nich neslyšel až do letoška, kdy se k Pedrovi dostaly pověsti, že v jednom ústavu pro choromyslné v Santiagu je člověk jménem Tomas Castro. Pedro se tam rozjel, aby se tam poptal, a bylo mu řečeno, že do ústavu zhruba v době zmizení Pedrova otce přivezli muže ve stavu blízkém šílenství. Ten později v jasné chvilce uvedl, že se jmenuje Castro. Pedro jej přirozeně chtěl vidět, ale dozvěděl se, že pacienta nedávno převezli do Londýna a umístili jej v Královské nemocnici Bethlem. Podle všeho se ukázalo, že pochází z nějakého bohatého anglického rodu. Pedro tudíž usoudil, že dotyčný blázen není ani jeho otec, ani onen Francouz.“

„Angličan!“

„Ano. Takže my teď musíme zjistit, co je ten muž vlastně zač.“

„Roger Tichborne?“

„Zdá se to být pravděpodobné. Asi si vzpomínáte, že ho vychovala matka Francouzka a že měl francouzský přízvuk.“

„Který údajný Tichborne nemá.“

„Kupodivu.“

Honesty se zeptal: „Kdo ho v tom ústavu v Santiagu vyzvedl?“

„Á, to je zajímavé téma.“

„Opravdu?“

„Přeložila jej jedna dosti známá osoba.“

„A kdo?“

„Sestra Florence Nightingaleová.“

„Dáma s lucernou!“

„Právě ta. Což mě, vezmu-li v úvahu, že je prý nezvěstná, velice zaujalo!“

„A kdo vám to řekl?“

„Isambard Kingdom Brunel, při té loupeži u Brundleweeda.“

„A hergot! O co jí jde? Na toho chlapa v Bedlamu se musíme mrknout! Co takhle policejní razie?“

„Dobré nebe, to ne! To by bylo hodně těžkopádné! Ne, ne, dočkej času jako husa klasu. Palmerstonovi lidé, Burke a Hare, už připravují falešné dokumenty. Za pár dní s nimi do toho ústavu zajdu v přestrojení za úřední inspekci.“

Honesty zabručel a zamyšleně potáhl z dýmky.

Burton zatáhl za šňůru u krbu. Se svým hostem pak seděl v hloubavém tichu, dokud paní Angellová nezareagovala na jeho volání. Burton ji požádal o konvici kávy. Když stará dáma odešla, obrátil se opět k muži z Yardu a řekl: „Takže komisař Mayne vás poslal do Austrálie, abyste toho o našem falešném šlechtici zjistil víc? A jak to šlo?“

„Šlo to dobře. Vzal jsem velitele Krišnamurtiho. Vzpomínáte? Dobrý chlapík. Teď velí leteckému oddílu!“

„Ano, to jsem slyšel. A co jste tam dole zjistili?“

Honesty se předklonil a odložil dýmku na krb. Olízl si rty, propletl prsty a složil ruce v klíně. Vyhýbal se dlouhým větám, ale teď se ocitl v situaci, kdy možná budou nezbytné, takže se musel připravit.

Dveře pracovny se vrzavě otevřely a místností přecupitaly tiché krůčky.

„Ahoj, Hopso,“ zabručel Burton. Sáhl dolů a pohladil svému basetovi uši. „Obávám se, že si budeš muset na procházku počkat.“

Psík se mu posadil k nohám a prohlížel si muže naproti.

„Ve Wagga Wagga,“ začal Honesty, „o Tomasu Castrovi nikdo neslyšel. Jeho tvář na daguerrotypii nikdo nepoznal. Zato mluvili o jistém člověku jménem Arthur Orton, místním řezníkovi. Strašně tlustém. Měl neukojitelnou chuť na syrové maso. A záhadně zmizel.“

„Kdy?“

„Čtyři týdny před tím, než údajný Tichborne dorazil do Paříže.“

„Ha!“

„Orton se řezničině vyučil v Londýně. Původně pocházel z Wappingu. Po návratu jsem vyhledal jeho rodinu. Vyslechl jsem jeho sestry. Říkají, že se do Austrálie odstěhoval asi před patnácti lety. Pak už o něm neslyšely. Ukázal jsem jim tu daguerrotypii. Říkají, že to není on.“

Dveře pracovny se znovu otevřely a dovnitř vstoupila paní Angellová s kávou. Každému z nich nalila šálek.

„Děkuji vám, drahá,“ řekl inspektor Honesty. Hospodyně se usmála. Od vstupních dveří sem dolehlo netrpělivé bušení. „Půjdu otevřít,“ řekla hospodyně a odešla.

„Mám neurčitý pocit, inspektore,“ prohlásil Burton, „že se tu spřádá velmi komplikovaná pavučina.“

„To bych řekl. Kdo vám to útočí na dveře?“

„Tohle klepání bych poznal kdekoli. To je náš společný přítel William Trounce.“

Po schodech se prohnaly kroky a dveře se rozlétly dokořán. Dovnitř vdusal s brunátnou tváří funící Trounce. Práskl bouřkou o stůl.

„Oni ho pustili na kauci!“ zařval. „Ha! Honesty! Tady jste! Zdravím, Burtone! Dlouho jsme se neviděli! Dneska ráno v devět přijali údajného Tichbornea do Old Bailey, a o půl hodiny později odtud vyšel jako svobodný člověk. Přivítal ho dav jásajících pitomců. Kde sakra ta tlustá zrůda sebrala za těch pár týdnů takovou podporu? To mi povězte, kapitáne!“

Přitáhl si k nim křeslo, svalil se do něj, energicky si přihladil krátké vlasy a udeřil pěstí do dlaně.

„Zatraceně!“ vykřikl.

„Admirále Nelsone,“ oslovil Burton svého komorníka, „přinesl bys inspektoru Trounceovi šálek, prosím tě?“

Mechanický muž zasalutoval, vyšel ze dveří a opustil místnost. „To mě podrž!“ zvolal Honesty. „Já myslel, že je to brnění!“ Burton si zamyšleně mnul bradu. „Já vám nevím, Trounci, kamaráde,“ řekl. „Já vám nevím. Máte naprostou pravdu – na tomhle případě je nejzajímavější, že údajný Tichborne už od samého začátku získává lidi, kteří ho podporují, ze všech stran. Soudě podle toho, co jsem zatím viděl, bych řekl, že vyzařuje jakýsi silný mesmerický vliv, i když mi zůstává dosti záhadou, proč na někoho působí, a na jiné ne.“

Burton si vybavil lidi, které viděl u soudu, jak si masírují hlavu, jako by zakoušeli něco nepříjemného, náhlou nevolnost plukovníka Lushingtona, když údajný Tichborne dorazil na Tichborne House, i podivnou migrénu Edwina Brundleweeda.

Mohly za to pochopitelně černé diamanty. Něco z nich vyzařovalo. Sir Charles Babbage říkal, že mohou uchovat a přenášet elektrická pole generovaná lidským mozkem. Veškeré důkazy naznačovaly, že lidský mozek dovedou také ovlivnit.

„Ten váš obyčejný člověk z ulice má zřejmě dojem, že se údajný Tichborne stal obětí nějakého spiknutí,“ vysvětloval Trounce. „Pro dělnickou třídu je z něj teď hrdina.“

„Šlechtic, který pracoval jako řezník,“ poznamenal Honesty. „To se jim líbí.“

Trounce souhlasně zabručel.

Vstoupil Admirál Nelson se šálkem v ruce.

„Nalij inspektoru Trounceovi kávu, buď tak hodný,“ požádal Burton.

„Dobrý bože!“ zamumlal Honesty, když mechanický muž poslechl.

Z ulice dole k nim dolehly hlasité výkřiky a volání.

„To zní jako mladý Swinburne,“ všiml si Trounce.

„A vsadím se, že se hádá s kočím,“ přisvědčil Burton. „Je přesvědčený, že každá jízda drožkou, bez ohledu na vzdálenost, stojí šilink, a pokud kočí nesouhlasí, bude se s ním hádat, dokud nebude v obličeji celý modrý!“

Usmíval se. Se svým drouboučkým a velmi excentrickým asistentem se už nějakou dobu neviděl a stýskalo se mu po něm.

O chvíli později zařinčel domovní zvonek a z haly nahoru zalétl výkřik: „Dobrý den, můj milý andělí!“

Ozvaly se kroky, dveře pracovny se otevřely a paní Angellová oznámila: „Expres v jedenáct třicet právě zastavil u třetího nástupiště, sire Richarde. Projede toho dnes nádražím ještě víc, nebo si můžu jít vykoupat rozbolavělá kuří oka?“

„Pošlete ho dál, matko,“ uchechtl se Burton. „A považujte svou službu až do dalšího za přerušenou!“

Když se bytná otáčela k odchodu, vřítil se kolem ní do místnosti Swinburne.

„Zdravím! Zdravím! Zdravím!“ vykřikoval. „Pozdravy vám všem! No tak! Vyskočte a jdeme na to! Pohněte kostrou! Klobouky na hlavu! Vyrážíme! Přece to nezmeškáme!“

Burton přešel ke svému příteli, potřásl si s ním rukou, plácl ho do zad a řekl: „Zdravím, Algy! A kam vyrážíme? Co nezmeškáme?“

„Taky vás rád vidím, Richarde, ale vítejte mě trochu menší silou, pokud vám to nevadí! Pokaždé, když mě plácnete do zad, mám strach, že mi přerazíte kosti. Panenko skákavá, vy jste ale opálený! Byla tam v té Jižní Americe nějaká legrace?“

„To sotva.“

„Zdravím, Skokane! Zdravím, Honesty! Jak se teď mají londýnští darebáci?“

„Jsou v jednom kole,“ odvětil Honesty.

„Až je to nezvyklé,“ dodal Trounce, mračící se, že Swinburne použil jeho přezdívku.

„Třeba si myslí, že jejich mnohé hříchy skryje pára! Hněte sebou! Vyrazíme!“

„Zatraceně, Algy!“ zavrčel Burton. „A kam? A vy jste pil?“

„Podívat se na Kenealyho a jeho korpulentního klienta. Chystají se vystoupit v Hyde Parku! Ano, pil jsem. Abych byl upřímný, jsem na šrot!“

„V Hyde Parku?“ vykřikl Trounce. „Vždyť údajného Tichbornea zrovna pustili z Newgate!“

„Já vím! Ale ulice jsou toho plné: do hodiny bude přednášet vzdouvajícímu se davu! A já pro jednou nechci, aby se ten dav vzdouval beze mě!“

„Jdu s vámi, mládenče!“ zvolal nadšeně Trounce.

Burton sundal z věšáku na klobouky vodítko a připnul je k Hopsovu obojku. Saka byla zapnuta, klobouky posazeny na hlavu, hole vyzvednuty a čtveřice mužů se psem spěšně vyšla z domu na oparem zahalenou Montagu Place.

„Co kdybychom to natáhli do Gloucesteru?“ navrhl Swinburne. „Budeme tam za pět minut.“

Vykročili na východ, a když přicházeli na roh, objevila se před nimi kára pana Gruba.

Burton se na pozdrav dotkl obruby cylindru.

„Dobré ranko, pane Grube! Jak jde kšeft?“

„A co je vám do toho?“ zněla nabručená odpověď.

Burton se zastavil a užasle na muže pohlédl.

„Co prosím?“

„Tak vy prosíte, jo? Tady nic nedostanete, vy zatracenej snobe!“

„Páni!“ vydechl Swinburne.

Inspektor Honesty se otočil k pouličnímu prodavači a vypjal hruď. „Radši se chovejte slušně!“ řekl. „A respektujte ty, kdož vás převyšují!“

„Převyšujou, jo? Cha! Nejste vo nic lepší než nic a to je fakt!“

„Páni, co to do vás proboha vjelo, pane Grube?“ vyzvídal Burton a Trounce dodal: „Ale no tak, příteli. Takhle se přece nemluví!“

„Proč vodsaď všichni nevysmahnete, co?“ odvětil Grub.

„Netrápí vás něco?“ vyptával se Burton. „Nestalo se nic?“

„Stalo se akorát to, že mi stojíte na mým zatraceným fleku a překážíte poctivejm pracujícím lidem, který si chtěj koupit surmovky a srdcovky.“

„Tak co byste řekl, kdybych si pytlík koupil?“ navrhl Swinburne. „Mám na ně rád trochu octa, buďte tak hodný.“ Škytl.

„Já hodnej nebudu a vy si ty svý zpropadený prachy nechte, vy nulo! Vypadněte vodsaď! Pokračujte! Práskněte všichni do bot!“

Na cestu vedle nich ztěžka došlápla nesmírně dlouhá tenká noha, neboť je míjel sekáč, zástupce druhu Phalangium opilio. Obrovský pavoukovec, jemuž někteří říkali „taťka dlouhá noha“, byl dopravní prostředek pro jednu osobu. Krunýř malého oválného těla, které se pohupovalo dvacet stop vysoko, zatímco je dopředu pohánělo osmero nohou, byl vyřezán do tvaru miskovitého sedadla řidiče, za nímž pobafával parní stroj. Pod tělem se klátila dřevěná bedna, přidržovaná síťovinou.

Oba komínky vozidla pumpovaly do vzduchu hustý oblak páry a úponky této páry se vinuly dolů a obtáčely naše muže, na okamžik halíce pana Gruba. Když se Grub znovu objevil, držel si ruku na čele a tvář měl zkřivenou bolestí.

„Co kdybyste všichni táhli do prdele!“ zamumlal, když bizarní vozidlo mizelo za rohem.

„Zatýkám vás za…“ začal inspektor Honesty.

„Ne,“ přerušil Burton menšího muže a popadl ho za nadloktí. „Nechte ho, je to dobrý chlap. Pojďme dál.“

„Ale…“

„Pojďte!“

Burton vedl muže z Yardu pryč, následován Swinburnem a Trouncem. Ten druhý se za pouličním prodavačem ještě pořád zmateně ohlížel.

„U Jupitera! To bylo ale pěkné hulvátství!“ bručel.

„A zcela neodpovídající jeho povaze,“ poznamenal Burton. „Třeba má doma nějaké problémy.“

„Měl by být zatčen!“ vrčel Honesty. „Urážet policejního důstojníka.“

„Čekají nás větší ryby,“ upozornil Burton.

Šli po Gloucester Plače dál, dokud se před nimi neobjevil severovýchodní cíp Hyde Parku. Shromáždil se tam velký zástup lidí, tvořený téměř výhradně dělníky v košilích s vyhrnutými rukávy, kšandami a proletářskými čepicemi. Na vnějších okrajích shromáždění postávalo několik pánů v cylindrech. U pódia bylo vidět doktora Kenealyho a údajného Tichbornea. Obklopovalo je pár nafintěných individuí – očividně zpustlíků –, která zřejmě zastávala funkci osobních strážců.

„To je ale zástup lidí!“ prohodil Trounce, když se prodírali do davu.

„A všichni se přišli podívat na to monstrum!“ řekl Swinburne.

Naklonil se k nim jakýsi muž s poďobanou kůží a špatnými zuby a prohlásil: „To nejni žádný zatracený monstrum, pane. Je to šlechtic, kterýho ty zpropadený právníci vokradli vo něco, co mu po právu patří!“

„Ale milý pane!“ zaprotestoval básník.

„Jděte si po svých,“ přikázal Trounce.

Muž se škaredě ušklíbl, otočil se k nim zády a šoural se pryč, polohlasně nadávaje.

Stáli a čekali.

Po deseti minutách se Burton zeptal: „Stali jsme se terčem dosti nepřátelských pohledů, nebo se mi to jen zdá?“

„Pššt!“ zareagoval Swinburne. „Údajný Tichborne se chystá promluvit!“ Vytáhl z kapsy saka stříbrnou placatku a pořádně si z ní přihnul.

Silně obézní obr funivě vystoupil na pódium. Dav se dal spontánně do zpěvu:

„Já vesele si doposud jen a pouze žil, co všechno jsem já dokázal, a přec se neženil, divoký v noci, ve dne mátoha a machr na ženské, místo vody ve vaně mám vždycky šampaňské.“

Swinburne se zachechtal a vysokým hláskem se hlasitě připojil k refrénu:

„Karlík Šampaňských já totiž, kluci, jsem,

Karlík Šampaňských já totiž, kluci, jsem.

A dneska si to večer pěkně užijem.

A dneska si to večer pěkně užijem.

Karlík Šampaňských já totiž, kluci, jsem,

Karlík Šampaňských, já totiž, kluci, jsem.

A dneska si to večer pěkně užijem.

Tak kdo si se mnou přijde zařádit?“

„Buďte zticha, vy troubo – přitahujete pozornost!“ sykl Burton.

Doktor Kenealy se vyšplhal vedle svého klienta a mávnutím lidi vyzval, aby se ztišili.

Ti ho váhavě poslechli.

„Rád bych vám představil,“ začal hlasitě, „muže, který je důvěrně obeznámen se šlechtickými rody této země, poněvadž je jedním z nich.“

„Bú!“ zabučel někdo blízko Burtona a jeho společníků.

„Vlastně,“ pokračoval Kenealy, „je to ve skutečnosti vzdálený bratranec mého klienta!“

„Hurá!“ vykřikl muž, který před chviličkou bučel.

„Prosím, najděte si trochu času pro pana Anthonyho Biddulpha!“

Kenealy sestoupil dolů a jeho místo po boku údajného Tichbornea zaujal malý hubený mužík vystavující na odiv knír a husté licousy.

„Přátelé,“ zahřímal Biddulph překvapivě energickým hlasem, „mohl bych ukázat na několik anglických džentlmenů, kteří by coby angličtí džentlmeni neobstáli o nic lépe…“ položil ruku údajnému Tichborneovi na předloktí, „… než tento muž.“

Smích a posměšky v davu.

„Neboť bez ohledu na okolnosti svého narození nejsou očividně o nic lepší než sedláci a do této vrstvy bych zařadil i Tichbornea.“

„Hergot, hrome! Nenaznačuješ snad, že jsou šlechticové tupý, že né?“ vykřikl kdosi.

Dav zajásal.

„Mluvím o obviněních vznesených proti tomuto muži, jež naznačují, že možná není tím, kým říká, protože působí nevzdělaně. Nuže dovolte, abych vám řekl, že jsem slyšel osoby označované za anglické džentlmeny, které hovořily natolik nevzdělaně, že byste je nepovažovali za nic víc než za obchodníky s prasaty!“

„Na vobchodování s prasatama nejni nic špatnýho!“ zvolal jakýsi hlas. „A já bych to měl vědít, páč jsem s nima sám kšeftoval – a nevzdělanej taky nejsem!“

Další smích.

„Přesně tak!“ prohlásil Biddulph. „A tento muž je ve své společenské vrstvě jedinečný tím, že ví, co to znamená, vydělávat si na svůj denní chléb!“

Propukl dlouhý nadšený jásot.

Biddulph sestoupil dolů.

„Tichbooooorne,“ zaburácel údajný Tichborne a nepřítomně se křenil. Na spodním rtu se mu pohupovala šňůra slin.

Vedle něj se znovu objevil Kenealy. „Všichni jste slyšeli tvrzení našich nepřátel!“ vykřikl. „Všichni víte, že odmítají uvěřit, že tento muž je sir Roger Tichborne.“

„Je to spiknutí!“ zařval kdosi.

„Přesně!“ souhlasil Kenealy. „Přesně! Mám zde bývalého karabiníka, který sloužil s mým klientem – spal ve stejných kasárnách, trávil v jeho společnosti den za dnem! Buďte tak hodní a udělejte si chvilku na pana Jamese M’Canna!“

Znovu slezl z pódia a byl vystřídán urostlým člověkem, který melodramaticky oznámil: „Vůbec nepochybuji o tom, že muž, který stojí vedle mě, i když o dost tělnatější než dřív…“

Všude kolem hlasitý řehot.

„… je určitě Roger Tichborne čili ‚Frantík‘, jak jsme mu říkávali. Poznal jsem ho hned, jak jsem ho uviděl – podle čela, hlavy i uší.“

Další smích, povzbuzování i posměšky.

„Jeho uši jsem znal dobře, protože jsem ho dva roky vídal každé ráno v posteli.“

„Čouhaly mu zpod deky, že jo?“ ozval se vzdálený hlas.

Burton se postavil na špičky a ohlédl se. Od chvíle, kdy sem s přáteli dorazil, se velikost davu více než ztrojnásobila.

„Na těch uších není nic mimořádného či zvláštního, o čem bych věděl,“ odvětil M’Cann. „Jenom jsem je znal. Jestli bych ho podle nich poznal, kdybych neviděl nic jiného, netuším.“

Dav rozvlnil nový výbuch chraplavého smíchu. Do vzduchu vylétly proletářské čapky.

Nad shromážděním se vznášel opar, převalující se z východu k západu. Řečniště na okamžik zmizelo z dohledu, a když

Burton opět viděl zřetelně, M’Canna už odvedli a Edward Kenealy tišil rozsáhlé publikum.

„Teď k vám promluví sám sir Roger Tichborne,“ prohlásil.

Jeho slova přivítal další jásot, který rychle ustoupil vyčkávavému tichu.

Údajný Tichborne se zašklebil a ospale řekl: „Krutě pronásledovaný, to je, co jsem. Áááno. Já vidím… jen jediný směr a ten… spočívá v tom… že přijmu návrh, který… mi tolik lidí učinilo. A tak se musím kvůli financování mé… mé… mé obhajoby o-obrátit na vás, na britskou veřejnost. Áááno. Žádám vás, abyste pomohli hájit slabé proti… proti… proti silným.“

Burton pohlédl překvapeně dolů na Hopsu. Lovecký pes zuřivě vrčel a po celé délce páteře se mu ježila srst. Králův agent zvedl oči a rozhlédl se. Většinu shromáždění podle všeho údajný Tichborne uhranul. Zdálo se však, že vlevo od něj vzniká mezi skupinkou džentlmenů a dělníků, kteří je obklopují, hádka. Také tam byly…

Burton zamžikal a zamžoural do oparu. Bismilláh!

V stále se přemisťující bílé mlze se něco pohybovalo!

„Podívejte se!“ sykl na své přátele.

Swinburne, Trounce i Honesty byli bohužel moc malí, než aby viděli přes hlavy mužů kolem sebe, takže o přítomnosti oněch nejasných a průhledných kouřových postav věděl jen Burton. Zhmotňovaly se v davu, rozplývaly se a pak znovu obnovovaly, letmo spatřeny a okamžitě zpochybňovány. Burton je viděl jen koutkem oka; zdálo se, že se rozpouštějí v okamžiku, kdy na ně naplno zaměří pohled.

Přejel si dlaní po tváři, promnul si oči a znovu je otevřel.

Náhle se ozval bolestivý výkřik jednoho z džentlmenů vlevo.

„Co to bylo? Co se děje?“ chtěl vědět Trounce.

„Trvám… na tom,“ prohlašoval údajný Tichborne, „aby se s… s každým člověkem hrálo fééér!“

„Vypukla nějaká rvačka,“ odvětil Burton. Začal si s Hopsou v patách razit rameny cestu k potyčce. Swinburne a oba detektivové jej následovali.

„Spoléhám… na… dělnickou třídu!“ hulákal tlustý řečník huhňavým hlasem. „Tu ušlechtilou část… britské… veřejnosti!“

Z davu vyrazil ohlušující uznalý řev.

Burton spatřil cylindr sražený z něčí hlavy.

„Dávej pozor, kam deš, zatraceně, ty blbej mizero!“ vyštěkl nějaký muž, když se kolem něj králův agent prodíral.

„Jejich právníci mi říkají tááák ošklivě, áááno,“ burácel údajný Tichborne.

Burton málem zakopl o tělo ležící s roztaženými údy na trávě. Podíval se dolů a spatřil dobře oblečeného mladíka s ošklivě zakrváceným nosem. Zvířecky působící starší muž v plátěných kalhotách a umouněné bavlněné košili právě napřahoval nohu v těžké botě, aby do ležícího mládence kopl.

Burton útočníka odstrčil.

„Jděte od něj, chlape!“

„Ts! Co je tobě do toho?“ zněla agresivní odpověď.

„Jó, řekni mu, ať do toho nestrká ten svůj snobskej frňák, Jebe!“ přidal se další muž z davu.

Swinburne se sklonil, aby mladému džentlmenovi pomohl na nohy, jenže škytl, ztratil rovnováhu a spadl na něj.

„Jejda!“ vyhrkl.

Muž jej odstrčil, vrhl na něj nejistý pohled, sebral svůj promáčknutý cylindr, vyhrabal se na nohy a couvl.

Trounce s Honestym se každý z jedné strany postavili vedle králova agenta.

Muž jménem Jeb přistoupil k Burtonovi tak blízko, až měli nosy jen pár palců do sebe, a snažil se ho upřeným pohledem zastrašit.

„Tak ty se mi budeš se svýma kámošema plést do cesty, brácho?“

„Moji kamarádi jsou ze Scotland Yardu,“ odvětil Burton tiše a hleděl na muže neuhýbavýma a pronikavýma nevlídnýma očima.

Jeb se podíval z Burtona na Trounce, potom na Honestyho a pak znovu na Burtona.

„Tak dámička potřebuje ochranku, jo? Nejspíš se vo sebe nedokáže postarat, co?“

„Jau!“ zařval Swinburne.

Jeb pohlédl dolů a spatřil malého baseta, jak zarývá zrzavému muži do kotníku zuby. Vzhlédl a spatřil klouby Burtonovy ruky. Úder ho zasáhl rovnou mezi oči, takže mu z nosu vytryskla krev a pozpátku klopýtavě narazil do jednoho ze své kohorty.

Trounce s Honestym se na něj vrhli a popadli ho za ruce. Rval se s nimi a nesouvisle vykřikoval.

Burton uviděl v mužových očích šílenství a otřásl se. Tváře v davu byly obrácené směrem k povyku. Ozvalo se mručení a nadávky. Burton prudce otočil hlavu, protože měl pocit, že se vpravo od něj něco mihlo. Měl dojem, že to byla přízračná postava, ale spatřil jen svíjející se a kroutící se páry.

„Zmizte vodsaď!“ sykl jakýsi hlas. „Zdejchněte se, dokaď to jde, šéfe!“

Burton se otočil a překvapeně zjistil, že vedle něj stojí Herbert Spencer, s placatou čepicí staženou do čela.

Mladý džentlmen s krvavým nosem zamumlal „děkuji vám“ a prosmýkl se mezi přihlížejícími, aby se připojil k přátelům: třem dobře oděným mladíkům, nervózně postávajícím poblíž. Odešli a za nimi se neslo posměšné mňoukání a bučení.

„Buďte zticha!“ zařval rozlobeně inspektor Trounce.

„Tak nás donuť!“ zněla odpověď.

Honesty zkroutil Jebovi ruku za záda, kde ji jednou rukou přidržoval. Tou druhou vytáhl od opasku obušek. Trounce si jeho opatření všiml a udělal totéž.

„O o-osudu poctivých lidí rozhodují pri-privilegovaní!“ ozval se hlas údajného Tichbornea. „A já vůbec nepochybuji… že… právníci dokážou spoustu věcí, áááno. Ča-ča-často u-udělají z černé bílou. Ale bohužel musím říct, že ča-častěji u-udělají z bílé černou!“

Burton se zamračil. Vše, co údajný Tichborne říkal, znělo nacvičeně. Jeho slova to zjevně nebyla.

„Schyluje se k potížím!“ šeptal Spencer. „Vidíte ty přízraky! Stejný jsem viděl na Tichborne Housu dole u rybníka. Počítám, že ten dav poštívaj vony!“

„Myslím, že máte pravdu,“ odvětil Burton, rozhlížeje se po moři hněvivých tváří.

Trounce a Honesty si začali razit cestu tlačenicí a svého vězně vlekli s sebou. Jak se prodírali mezi muži s obličeji zkřivenými vztekem a pohrdáním, snášely se na ně urážky a kletby.

„Páni, zdravíčko, Herberte!“ řekl Swinburne, který si otrhaného filozofa všiml až teď. „Vzrušující, že? Taky se bráníte tomu vlivu? Já jo!“

„Algy!“ ozval se Burton. „O čem to tu blábolíte?“

„Snaží se mě přinutit, abych si myslel, že ten ochablý nenažranec je Roger Tichborne,“ vysvětloval jeho asistent. „Cítím, jak se mi šťourají v hlavě. Jenže tentokrát se dovnitř nedostanou!“

Zvedl pěsti, poskakoval sem tam a divoce mlátil do vzduchu.

„Zatracená strašidla! Mě nedostanete!“

Hopsá ho znovu kousl.

„Grr!“

„Přestaňte s tím, vy opilý osle,“ obořil se na něj Burton. „Uklidněte se. Vypaříme se odtud, než začne být tahle parta ještě nepříjemnější.“

Swinburne se zapotácel. „Panenko skákavá! Já jsem úplně na mraky,“ zabručel a zašátral po placatce.

Všichni tři se s Hopsou vydali za oběma policisty. Byli vystaveni zhoršující se spršce nadávek těch, kolem nichž se prodírali.

Jeden člověk, velký vousatý chlap, vykročil kupředu a ohnal se po Burtonovi pěstí. Králův agent se přikrčil a vrazil svou pěst muži do žaludku.

„Ty šmejde!“ zaječel kdosi.

Nad proletářskými čapkami pokrytými hlavami zahlaholil Kenealyho hlas.

„Slyšeli jste proslov mého klienta! Znovu říkám, že se proti němu spikli! Vláda se pokouší stíhat muže, o němž ví, že je ve věci obvinění proti němu vznesených nevinný! Jejich cíl je zřejmý: chtějí to veliké panství Tichborneových ponechat v rukách Arundellových a Doughtyových – rodů, o nichž všichni víme, že mají v mnoha vrstvách anglické společnosti až přehnaný vliv! Katolických rodů! Katolických! A my to strpíme?“

„Ne!“ zaburáceli diváci.

Trounce s Honestym, vlekoucí svíjejícího se Jeba, prorazili s Burtonem, Swinburnem, Spencerem i Hopsou hranici davu.

Burton si všiml, že čtveřice mladých džentlmenů, kteří před chvílí odešli, je opět vystavena drsnému zacházení ze strany násilnických chlapů. Klobouky jim srazili na zem a podupali, vycházkové hole zlámali. Když se Burton vydal mladíkům na pomoc, odtrhli se od davu další chlapi, rozběhli se k Trounceovi a Honestymu, vrhli se na ně, ohánějíce se pěstmi. Jakýsi svalnatý chlapík udeřil Trounce do týla. Ten upadl. Burton se rozběhl, sklonil se a popadl útočníka kolem pasu. Zvedl ho úplně do vzduchu a mrštil jím o zem.

Jeb, s levou rukou stále v Honestyho železném sevření, zatím vyslal obloukem pěst pravačky vzhůru na bradu menšího muže. Honesty škubl hlavou dozadu, a pěst mu prolétla kolem tváře. Odpověděl tím, že vrazil Jebovi do žeber obušek. Velký muž zasténal a padl na kolena.

Trounce, snažící se vstát, zachytil botu, která mu letěla proti obličeji, a prudce jí otočil. Muž, na jehož noze byla bota nazuta, přepadl.

Jakýsi ničema od pohledu zaryl Honestymu prsty do ramene. Burton ho popadl za límec, škubnutím otočil a roztočeného poslal proti dalším, kteří přibíhali, aby se k potyčce přidali. Všichni se zhroutili na jednu propletenou hromadu.

Králův agent štěkl na Herberta Spencera příkaz: „Popadněte Swinburnea a odtáhněte ho odtud!“

Spencer vyrazil k básníkovi, ale zapotácel se, když ho nějaký malý šlachovitý mužík praštil kovovou tyčí do čela. Jak filozof pobuda klopýtl, narazil do Swinburnea a oba padali na trávu, Swinburne vzhlédl a zjistil, že útočník má obrovitánský nos.

„U všech čertů! To je Vincent Sneed!“ vykřikl, neboť šlo o muže, který jej zaměstnával, když se během případu Skákajícího Jacka přestrojil za kominíka. „To je Frňák!“

Sneed se na něj shora podíval s krutým svitem v prasečích očkách.

„Jaks mi to řek?“ zasyčel. „Frňák, jo? Frňák? Kdo ty sakra seš, že… že…“ Vytřeštil oči. „To mě podrž!“ vydechl. „To seš ty! Ten zatracenej náfuka, co mě nechal ve štychu!“

„A s potěšením, vy bezohledný mizero!“ prohlásil Swinburne a zvedl se na nohy. „Co vás u všech svatých přimělo, abyste vylezl z East Endu?“

Sneed vypjal kostnatý hrudníček a hrdě řekl: „Jsem teď pucovač, že jo!“

Pucovači pracovali na velkých rotorolodích technologů a čistili trubky a výfuky. Práce představovala pro obyčejného kominíka krok vzhůru a byla placená natolik slušně, aby člověka dostala ze slumu do laciného podnájmu.

Sneed přejel očima mužíčkovo elegantní sako, vestu a kalhoty. „A proč máš na sobě ty džentlmenský hadry?“

„Protože já čirou náhodou, pane Frňáku,“ odvětil Swinburne, „džentlmen jsem – škyt! –, a jako takový cítím, že je mou povinností, abych…“

Aniž by se obtěžoval větu dokončit, Swinburne pronikavě zaječel a vrhl se vpřed s nízko skloněnou hlavou, kterou vrazil přímo do Sneedova žaludku, až muži vyrazil dech. Eastenďan zavrčel, podařilo se mu však obtočit ruce kolem básníkova pasu a zvednout ho hlavou dolů.

„Tak jo, ty mrňavá kryso…“ začal.

„Ne, pusť ho!“ vykřikl Herbert Spencer a podrazil Sneedovi nohy. Kominík sebou plácl na záda a Swinburneovo rameno se mu zarylo do rozkroku.

„Uf!“ zalapal Sneed po dechu, a když se z něj básník odvalil, sbalil se do klubíčka a začal zvracet na trávník.

„Ha!“ vyjekl Swinburne. „To tě naučí, ty svině!“ Básník zaujal něco, co by podle něj mohl být boxerský postoj, a nejistě se kolébal. „Tak pojď! Vstávej, ať tě můžu znovu srazit!“

„Vodpusťte, že to říkám,“ vyrušil jej Spencer, „ale proti takovejm, jako je tenhle lump, byste neměl šanci.“ Popadl Swinburnea za zápěstí. „Tak jen pojďte za mnou, pryč z týhle mely!“

„Cože? ne! Chci ho praštit do toho jeho zatraceného nosu, Herberte! Ten gauner se mnou zacházel jako s onucí, když jsem byl…“ Swinburneova slova zanikla v rostoucím zmatku, jak jej Spencer vlekl pryč k okraji davu.

Sneed se pořádně nadechl a zaječel za nimi: „Šak já tě dostanu, ty nýmande! Tímle to rozhodně neskončilo! Přísámbů, že tě stáhnu zaživa z kůže!“

Burton mezitím pomáhal klečícímu inspektoru Trounceovi vstát. „No tak, Trounci. Hej! Honesty! Nechte toho chlapa! Pojďte!“

„Je zatčený!“ namítl Honesty. Jeho elegantní zevnějšek znatelně utrpěl.

„Za takové potíže nestojí!“ překřikoval Burton rozhněvaný dav. Sehnul se a zvedl Hopsu.

Herbert, vlekoucí Swinburnea, dorazil vedle něj.

„Aargh!“ vykřikl nesmyslně básník. Odtrhl se od filozofa, rozehnal se pěstí do prázdna a klopýtl. Spencer se pořádně sklonil, zvedl jej a přehodil si ho přes rameno.

Burton a jeho společníci couvali pryč do davu.

Dělníci na ně pořvávali nadávky a hrozili pěstmi.

„Co se to proboha děje?“ supěl Trounce.

„Rozpoutává se tu pouliční bouře,“ řekl Burton, „a my odtud musíme okamžitě zmizet. Jste v pořádku? Dostal jste ránu do hlavy.“

„Já vím. Hrozně mě bolí.“

„Mě taky,“ upozornil Honesty. „Ale nikdo mě nepraštil.“

„Mě taky ne, ale buší mi vzadu v lebce,“ prohlásil Burton.

„Mně nic není,“ prohodil Spencer. „Třeba mám silnější konstituci, páč sem žil na ulici.“

Pospíchali ven z davu, odstrkovali spílající a vyhrožující muže stranou a spěchali ze Speakers‘ Corner do Park Lane. Za nimi se hrnuli do ulic muži. Ozývalo se řinčení skla, výkřiky, jek a rány. Burton se ohlédl a spatřil skupinku převracející nájemní drožku na bok. Ta zastavila velocipéd, jezdce stáhli z vyvýšeného sedla, udeřili pěstí do obličeje.

Králův agent a jeho společníci klusali po chodníku, dokud nedorazili na roh Edgware Road. Širokou dopravní tepnou spěchali dál. Kolem se prohnal stonožčí autobus – teď se jim říkalo „autopedy“ – a ulicí se vinul oblak, který vychrlil po stranách. V oparu se zformovaly dvě přízračné postavy, ale pak vybledly a zmizely z dohledu.

„Dejte mě dolů,“ zasténal Swinburne.

Spencer postavil básníka na nohy a mužíček se zlomil v pase a sevřel si hlavu v dlaních.

Burton přidržel svého asistenta za nadloktí. „Je to ta samá bolest, jakou jste cítil v labyrintu na Tichborne Housu?“

„Ano. Pulzuje mi v mozku! Říkám vám, Richarde, je to, jako by se do mě snažili dostat!“

Trounce se na maličkého básníka podíval. „Vím, co chce říct, u Jupitera!“

„Snaží se nás ovlivnit nějaká neviditelná síla,“ odtušil Burton. „Předtím se jí to s Algym podařilo, ale tentokrát narazila na odpor.“

Inspektor Honesty se obrátil na svého kolegu. „Lépe zavolat posily. Narůstající nepokoje. Mohlo by to být ošklivé.“ Trounce si přejel rukou po čele. „No jistě. Zapomínám na své povinnosti. U Jupitera, skoro mi to nemyslí! Já a inspektor Honesty bychom se raději měli dát do práce, kapitáne. Přivoláme píšťalkou strážníky a zjistíme, jestli se nám povede tu sebranku zvládnout.“

Burton postavil Hopsu na zem, připnul ho na vodítko a podal oběma mužům ruku. „Dobrá. Hodně štěstí! A buďte opatrní.“ Muži ze Scotland Yardu odběhli a králův agent se otočil k filozofujícímu tulákovi.

„Děkuju vám, Herberte, pomohl jste nám z pěkné strkanice. A co jste tam vlastně dělal?“

„Vobráběl jsem lidi, šéfe.“

„Myslíte žebral?“

„Jo.“

„Ale vždyť si teď vyděláváte!“

„Více méně, ale radši se, abych tak řek, udržuju ve formě. Jenže to bylo plejtvání časem. To, co dávali, dávali tomu údajnýmu Tichborneovi, ne mně!“ Pohlédl na Swinburnea, který se ztěžka opíral o Burtona. „Jak jste na tom, mladej?“

„Potřebuju brandy.“

Burton si pohrdavě odfrkl. „Myslím, že už jste měl až dost!“

„Ze všech lidí zrovinka ten zatracený Vincent Sneed!“ zasténal básník.

„Raději byste měl jít s námi, Herberte. Obvážu vám tu ránu na čele,“ řekl Burton.

Prošli Edgware Road a potom zahnuli do Seymour Plače. Míjeli je běžící lidé – všichni mířili stejným směrem. Kolem rachotily i velocipédy a drožky prchající od nepokojů a pumpující do už tak těžkého vzduchu páru. Burton jasně viděl, jak se ve výparech zhmotnil dobře oblečený přízrak a klouzal po dlažbě k místu, kde se o sloup pouliční svítilny opíral pouliční zpěvák. Muž měl zavřené oči, truchlivě zpíval „Molly Maloneovou“ a přibližující se přelud ani okolní paniku zřejmě nevnímal.

Prodávala tu ryby,

však nikdo se nediví,

vždyť rodiče její je prodávali,

když dvoukolák tlačili ulicemi,

z kopce i do kopce tlačili ho,

volali: „Slávky i mušle, živé-o, živé-o!“

Přízrak se u muže zastavil. Zjevení se na okamžik stalo téměř hmotným a vzalo na sebe podobu vysokého ohnutého muže s vousy, pak ale vybledlo a ztratilo se. Zpěvák se odmlčel, trhl sebou, potřásl hlavou a pak zpíval dál, jenže píseň se změnila, ačkoli muž si to nejspíš neuvědomoval:

„Dejte mi muže čestného srdce,

přetvářku já nemám rád.

Chci upřímná slova, z čistého srdce,

jak by to Kenealy pro Rogera zvlád!

Konečně upřímný advokát jeden,

co u svého klienta bude vždy stát.

Na špatnou cestu nebude sveden,

za Rogera bude se navždycky prát.

Tak se jich zastaňte,

abychom věděli,

že po právu dostanou

Tichborne a Kenealy.“

„No bodejť!“ vykřikl pouliční zelinář, který procházel kolem. „Provolejte statečnýmu siru Rogerovi slávu!“

„Hurá! Hurá! Hurá!“ odpověděla na jeho výzvu směsice hlasů.

„Mizerný nóbl šmejdi!“ zařval muž rozvážející mléko. „Zatracený šmejdi mizerný!“

Sehnul se, vytrhl z vozovky uvolněnou kostku a prohodil ji oknem jednoho domu.

Burton a Herbert Spencer, vlekoucí Swinburnea i Hopsu, vešli do Montagu Place a vystoupali po schodech čísla 14.

Domovní dveře byly otevřené. Stolek v hale někdo převrhl, obrázky na stěnách visely nakřivo a uvnitř sbíral malý kamelot Oscar Wilde z podlahy střepy rozbité vázy. Tvář měl podrápanou, jako by se mu do ní zaryly nehty.

Z komůrky pod schody se ozývaly přidušené výkřiky a rány. „Co se tu stalo, Vtípku?“ zvolal Burton a složil Swinburnea na židli u dveří.

„Tak tady jste, kapitáne,“ řekl Oscar. „Šel jsem kolem a slyšel jsem od vás z domu nějaký povyk. A protože mě mé záležitosti, jak víte, k smrti nudí a dávám přednost záležitostem druhých, nakoukl jsem dovnitř. Vypadá to, že vaší služtičce přeskočilo. Prala se s paní Angellovou, to tedy ano.“

„Cože? Malá Elsie? Nestalo se paní Angellové nic? Kde je?“

„Nedělejte si starosti, kapitáne, je v pořádku. Odebrala se dolů, aby si chvilku odpočinula. Řekl jsem jí, že ten binec uklidím.“

„Děkuju, Vtípku. Jsi prima kluk.“ Burton postavil stůl na nohy. „Chápu to správně, že jsi Elsie zamkl v komoře?“

„Pro jistotu. Byl to jediný způsob, jak té mladé dámě zabránit, aby zdemolovala celý dům. Uf! To je ale divoška!“ Burton vzdychl. „Nu, dokud se neuklidní, ať si tam klidně zůstane. Zeptal bych se, co ji to popadlo, ale mám podezření, že odpověď by zněla Tichborne!“

„Ano, něco na ten způsob. Nesouvisle vřískala, ale podle toho, co jsem dokázal pochopit, jí zřejmě někdo nasadil do hlavy něco o potlačování nižších společenských vrstev.“

„Tichborne není žádná nižší společenská vrstva,“ zamumlal Swinburne.

„To máte pravdu, pane Swinburne! Ale ten člověk, který říká, že je sir Roger, k ní patří zcela určitě, nemyslíte?“

„Vypadá to tak,“ řekl Burton, „ale překvapivé množství lidí to tak nevidí. Pokud mohu soudit z toho, čeho jsem se dnes stal svědkem, tři čtvrtiny obyvatelstva podporují chlapa, o kterém vědí, že je lhář a šarlatán. Je to naprosto šílené!“

„Výborně, teď už vím, že vás to neovlivnilo,“ odvětil Oscar. „Nesouhlas se třemi čtvrtinami britské veřejnosti je jedním z prvních předpokladů zdravého rozumu!“

Kapitola 7

BEDLAM

Nejlepší kuchařka na světě

Kniha slečny Maysonové

o vedení domácnosti

Pevná vazba, cena 12 š. 6 p., také vazba v safiánu

Obsahuje přes 2000 stran tištěného textu, stovky ilustrací a množství barevných tabulek. Představuje kompletního průvodce

VŠEMI ODVĚTVÍMI KUCHAŘSKÉHO

UMĚNÍ a k tomu:

Každodenní povinnosti, Hostitelka a host, Jídelníček a jeho sestavování, Ošetřování nemocných, Ukázňování služebnictva, Nákupy a účty, Problematické skvrny od tabáku, Eugenicky vylepšené potraviny, Péče o děti, Mechaničtí pomocníci, Automatizovaná zvířata, Domácí lékař,

Domácí právník, Úprava licousů

U všech knihkupců či u nakladatele

STAGG, BOSCOE & spol., s. r. o.,

Salisbury Square, Londýn, poštovní oblast 4

Algernon Swinburne vytáhl nohy do křesla s postranními kapsami a překřížil je. Vzal si od Admirála Nelsona šálek kávy – již druhý –, položil si podšálek na kotníky a zadíval se do tekutiny.

„Ať už ta bolest hlavy, co jsem měl, znamenala cokoli, teď ji vystřídala jiná. Kocovina. Zvláštní, že to říkám, ale je to vlastně úleva!“

Herbert Spencer, který seděl proti němu a nespouštěl oči z mechanického komorníka, nepřítomně přikývl a usrkl ze svého šálku.

Burton, pozorovatel za každých okolností, stál u okna a vyhlížel na ulici. Viděl izolované případy vandalismu a nevychovanosti, ale hlavní nepokoje se Montagu Place vyhýbaly, ačkoli vzdálený křik a rány naznačovaly, že jinde zuří naplno.

„Troufám si tvrdit, že vám pomohlo to jídlo, Algy. Paní Angellová byla moc hodná, že nám po tak ošklivém zážitku ještě uvařila.“

„To příjmení si rozhodně zaslouží,“ odvětil Swinburne. „S plným žaludkem jsem mnohem spokojenější.“

„Mám ještě něco jiného, co vás povzbudí. Chtěl jsem vám to říct dřív, ale vypadlo mi to z hlavy. V mojí garáži stojí druhý rotorník. Dar Jeho Veličenstva pro vás.“

„Panenko skákavá! Dárek od krále! To je úžasné!“

„Moc se neradujte. S používáním létajících strojů budeme muset být v téhle záležitosti s Tichbornem opatrní. Náš protivník už demonstroval svou podivnou schopnost připravit pružiny o pružnost, a vyřadit tak z činnosti hodiny, natahovací svítilny i úderníky revolverů. A poněvadž parostroje rotorníků využívají písty podložené pružinou, myslím, že se pro nejbližší budoucnost budeme držet labutí.“

„K čertu! Mám novou hračku, a nemůžu si s ní hrát!“

„A možná se budeme muset vzdát i našeho podezření ohledně Johna Spekea. Ať už se děje cokoli, připadá mi čím dál méně pravděpodobné, že za tím stojí on.“

„A proč?“

„Protože to, co začalo jako krádež diamantů, se rozrostlo do jakési politické agitace. To mi k Johnovi vůbec nesedí. Ten je příliš sobecký, než aby se o takovéhle věci zajímal.“

„Kdo tedy? Edward Kenealy?“

Herbert je přerušil: „Ne, mladíku. Tam v domě, když jste odjeli, měl Kenealy pár schůzek s lady Mabellou, aby se s ní poradil. Kdybyste se zeptali mě, řeknu, že za provázky tahá její duch.“

Burton souhlasně zabručel, ale pak mu hlavou bleskla slova loutkářka je sama loutkou.

„Divné je,“ řekl, „že když sira Alfreda vlekli domem vstříc smrti, to zjevení mě upozornilo, abych se do toho nepletl. Slyšel jsem její hlas zřetelně v hlavě a měl výrazný přízvuk. Jsem si jistý, že ruský.“

„A proč je to divné?“ zeptal se Swinburne. „Tedy kromě zjevných důvodů.“

„Protože lady Mabella Tichborneová byla z Hampshiru.“

„Z Hamp… cože? Ona byla Angličanka?“

„Skrz naskrz. Takže ať na Tichborne Housu straší kdokoli, duch ženy, která se plazila po pšeničných polích, to není. Po pravdě pochybuji, že to ve skutečnosti je vůbec nějaký duch.“

„Mně to tak připadalo.“

„Tak to možná dokážete vysvětlit, proč klepal na zdi, místo aby jimi proplul?“

„A vy nějaké vysvětlení máte?“

„Na duchy jsem nikdy nevěřil, ale hodně jsem četl o tom, čemu spiritisté říkají projekce éterického či astrálního dvojníka. Okultisté tvrdí, že v astrální podobě můžete klidně procházet pevnými předměty, ale nemělo by se to dělat moc často, protože se tím může přerušit spojení mezi éterickým a fyzickým tělem. Můj předpoklad je takový, že jsme viděli člověka v této podobě a že si klouby prstů zhmotnil, aby mohl prohledat dům, místo co by riskoval, že bude navěky odtržen od svého fyzického těla.“

Swinburne občas prudce zacukal končetinami – znamení jeho rostoucího vzrušení.

„Takže máme co do činění s nějakým spiritistou, s nějakým vyvolávačem duchů?“

„To je má současná teorie. Se spiritistou, který k přenosu a zesilování projekcí média nějakým způsobem využívá kambodžské úlomky a jihoamerické Oko. Jsem téměř přesvědčen, že podporu údajného Tichbornea – u kterého každý, kdo je při smyslech, pozná, že je to podvodník – uměle vytvářejí stejnou metodou, aby rozbouřili masy. Co mě však mate, je, proč ty emanace na někoho působí, a na jiné ne. Vy jste na ně zjevně dost citlivý, ale když se opijete, vaše odolnost se zvýší. Já, Trounce a Honesty je zakoušíme jen slabě a tady na Herberta nepůsobí vůbec.“

„Z toho, co vidím, jsou nejnáchylnější nižší společenské vrstvy,“ prohodil Swinburne. „Ale do téhle kategorie bych se sotva zařadil. Zatímco Herbert…“

„… je zatracenej filozof,“ prohodil pobuda. Odtrhl oči od mechanického muže a zpod hustého šedého obočí, na jedné straně tázavě pozdviženého, zamžoural na básníka.

„Přesně tak. Přesně tak,“ připustil Swinburne. „Nicméně mi odpusťte ten postřeh, milý příteli, ale jako filozof mi připadáte mimořádně neúspěšný. V čem přesně vaše filozofie spočívá? Třeba s vaší zjevnou imunitou nějak souvisí povaha vašich myšlenek.“

„To je zajímavá hypotéza,“ řekl Burton. Obrátil se k oběma svým hostům. „Tak povídejte, Herberte.“

„Ehmm!“ zabručel Spencer. „Budete mi muset dát jednu dvě minutky na přípravu. Bohužel mi to myslí dost pomalu.“

„Jen do toho. Vezměte si tolik času, kolik potřebujete.“

Králův agent i jeho asistent se zájmem sledovali, jak tulák odložil sklenku, opřel se lokty o područky křesla, spojil prsty před tváří ve stříšku, zavřel oči a opřel si hlavu dozadu. Uvolnil se a zdálo se, že jej omývá pozoruhodný mír.

Swinburne pohlédl na Burtona, který téměř neslyšně zašeptal: „Sebemesmerizování!“

Hodiny na krbové římse tiše tikaly.

Zvenku se ozýval vzdálený křik a rány.

Uběhly dvě minuty.

Herbert Spencer popotáhl, odkašlal si a začal mluvit. Kupodivu měl najednou skvělou výslovnost uhlazeného vzdělance.

„Nuže, pánové,“ řekl, aniž by změnil polohu nebo otevřel oči, „podívejme se, zda vám mohu nabídnout něco málo potravy k přemýšlení. Abych ilustroval podstatu své filozofie, požádal bych vás, abyste si představili, že máte zavázané oči a netušíte, kde jste. Natáhnete ruce a pomalu kráčíte vpřed, dokud nenarazíte na stěnu. Možná je to samostatná zeď, která vám brání v cestě, nebo to může být stěna pokoje. To nevíte. Vaší jedinou jistotou je, že tam ta zeď je. Co tedy uděláte? Nemám ponětí. Vím však toto: ať bude vaše další akce jakákoli, vykonáte ji v souvislosti se skutečností, že jste narazili na zeď. Možná ji přelezete. Možná se ji pokusíte strhnout. Možná k ní přistavíte dům.“

Burton a Swinburne se na sebe podívali. Žasli nad přítelovou výmluvností a dokonalou intonací a říkali si, kam asi jeho slova povedou.

„Otázka nyní zní takto: pokud byste nebyli jedinými lidmi se zavázanýma očima, kteří narazili do zdi – čistě teoreticky řekněme, že by jich to udělalo ještě dvacet dalších –, kdo z vás dokáže nejlépe využít situace? Nemám tím na mysli toho nejsilnějšího nebo nejinteligentnějšího či nejvynalézavějšího, to, nač se chci zeptat, je, kdo z vás bude mít shodou náhody právě ty schopnosti a postoje, které se dokážou nejlépe adaptovat na okolnost střetu se zdí. Dává to smysl?“

„Očividně,“ odvětil Swinburne. „Když jsme se poprvé setkali, použil jste výraz ‚přežití nejzpůsobilejších‘. Tohle máte na mysli, že?“

Spencer otevřel podivně skelné oči a bodl prstem proti básníkovi.

„Přesně! Nicméně nezaměňujte ‚nejzpůsobilejší‘ s nejzdravějšími či nejchytřejšími nebo jakoukoli jinou specifickou charakteristikou. Tento termín užívám ve stejném smyslu, v jakém je hranatý kolík ‚způsobilý‘ zapadnout do hranatého otvoru. Nejzpůsobilejší člověk je člověk, který se svou konstitucí nejvíce hodí do podmínek, v nichž se nalézá. Je to obousměrný vztah: specifická povaha jednotlivce tváří v tvář specifické povaze skutečnosti. Nebo bych měl říct toho, co se skutečností být jeví.“

„Co se jí být jeví?“ otázal se Burton.

„Správně, poněvadž nelze vědět, zda za skutečností, kterou vnímáte, není ještě něco jiného. Můžete se zabývat jen tím, čeho jste si vědom.“

Burton se zamračil a přikývl. „Vědění je jevové? Náleží pouze k viditelnému – nebo v případě vašeho jedince se zavázanýma očima k ostatním fyzickým smyslům?“

Spencer znovu zaujal svoji polohu se zavřenýma očima a prsty do stříšky.

„Ano, něco takového, ačkoli bych nerad naznačoval, že vědění je nutně klamné. Možná si uvědomujeme jen malou část skutečnosti, ale přesto to skutečnost je, takže jakkoli jí porozumíme, toto porozumění má své opodstatnění. Předpokládám, že bytí je pak nepřetržité přizpůsobování vztahů vnitřních těm vnějším. Což nás přivádí k podstatě problému, neboť kdyby naše bytí záviselo spíše než na takovém přizpůsobování na kvantifikovatelných atributech, jako jsou síla, zdraví či vytrvalost – a kdybychom skutečnost poznali v celém jejím rozsahu a změřili ji, zmapovali a ohodnotili –, bylo by snadné určit, jaké má určitý jedinec oproti druhému šance na přežití. Právě na tomto základě plánují eugenikové vylepšování lidské rasy. A mýlí se. Přehlédli totiž, že skutečnost jednoho člověka není nezbytně skutečností druhého člověka, takže požadované vlastnosti, jež přinesou největí úspěch, se člověk od člověka liší.“

Swinburne vzrušeně nadskočil v křesle. „Rozumím! Rozumím! Člověk, který vnímá překážku, potřebuje obratnost, aby ji mohl přelézt, zatímco člověk, který vidí základ stavby, bude těžit z nadání stavbu naplánovat a postavit ji.“

Filozof přikývl, aniž by znovu otevřel oči.

„Přesně tak. Týto odlišné pohledy na život a na to, jak se s ním nejlépe vypořádat, způsobují, že lidská rasa tíhne k větší různorodosti. Jak se jednotlivci přizpůsobují svému náhledu, stávají se specializovanějšími a diferencovanějšími. Abychom tuto diverzifikaci kompenzovali, vyvinuli jsme si jako druh schopnost integrovat téměř každého vytvářením vzájemně provázané společnosti. Pokud eugenikům umožníme, aby naši rasu měnili podle svých nesmírně úzkoprsých kritérií, myslím, že je téměř jisté, že se tato vzájemná provázanost zhroutí a bude následovat vyhynutí.“

Burton s pohledem upřeným na otrhaného filozofa přešel ke svému křeslu s postranními kapsami a posadil se. „Přestože zjišťuji, že s vaší představou vzájemně provázané diverzity souhlasím,“ řekl zamyšleně, „nemyslíte, že ji podstatně dominantnější rozpory přemohou? Mluvím o problému, jehož ukázku jsme dnes viděli – konkrétně o rozdělení společnosti na třídu dělníků a vzdělanců.“

„Právě jste uhodil hřebík na hlavičku, kapitáne Burtone. Přístup eugeniků je možná mylný, ale jejich zjištění, že se naše společnost – ve své současné rozdělené podobě – musí buďto změnit, nebo zemřít, je správné. To mě vedlo k tomu, abych do celkového obrazu zahrnul Darwinovu teorii.“

„Jak to, Herberte?“

„Podívejte, když se mechanismus přirozeného výběru přesune z arény biologické do společenské, okamžitě vidíme, že se naše vzájemná provázanost stala tak extrémní, že už nemůže docházet k evoluci. Jednotlivci se stali příliš specializovanými. Vezměte si našeho historického předka. Uměl rozdělat oheň, vyrobit zbraň, ulovit zvíře, zpracovat jeho kůži na oděv a přístřeší, připravit a sníst jeho maso, z jeho kostí vyřezat nástroje a spoustu dalších věcí. Kdo tohle všechno v devatenáctém století svede? Nikdo! Místo toho máme inženýry a zbrojíře a krejčí a kuchaře a řemeslníky a stavitele – každý z nich je skvělý ve svém oboru a zcela bezradný v těch ostatních!“

Spencer opět otevřel oči a obrátil je k Admirálu Nelsonovi, který stál ve své obvyklé pozici u sekretáře.

„Představa, že impérium je pokrokové, je rafinovaný mýtus. Mýtus! Podívejte se na toho mosazného člověka! Nevyvíjíme se my, ale naše nástroje! Pokud my někam směřujeme, pak opačným směrem. Zatímco stále exkluzivnější elita shromažďuje informace o způsobech, jimiž by mohl fungovat svět, neustále narůstající většina se stává čím dál zdatnější v jediné oblasti svého snažení a čemukoli jinému rozumí stále méně a méně.“

Swinburne parafrázoval myšlenku, kterou Burton vyslovil onoho večera, kdy vyloupili Brundleweeda: „Vidina získávání vědomostí se pro ně stala něčím, co v nich vzbuzuje obavy, takže se tomu vyhýbají ve prospěch víry.“

„Bohužel,“ souhlasil Spencer. „Existuje princip, který se staví proti veškerým informacím, který odolává veškerým argumentům, princip, který dokáže člověka udržet v trvalé nevědomosti – a tímto principem je opovržení předcházející zkoumání, opovržení vytesané z neotřesitelné skály víry. A nejenže jsou masy, pánové, od vědomostí, které by napomohly jejich schopnosti se přizpůsobit a vyvíjet, oddělovány, ale ony je aktivně odmítají. Hluboce zakořeněné společenské poměry omezují mysl. Rodiče z nižších vrstev svým dětem vštěpují názor, že realita nenabízí nic než strádání, že vždy se ohlásí chudoba a že nepatrnou odměnu lze získat jen bojem a dřinou. Proč by je měli učit něco jiného, když sami přežívají za stejných podmínek? Dítě to vnímá jako nezpochybnitelnou pravdu o světě. Když přijde příležitost, nepozná ji. Touha po změně zůstává jen v říši snů. Přizpůsobivos t je devalvována. Evoluce ustává.“

Spencerova tvář náhle zplihla ve výraz bědného utrpení.

„Dochází mi pára,“ prohlásil. „Ten můj mizernej mozek se s tím nedokáže vypořádat!“

Ruce mu náhle spadly a visely po stranách křesla, hlava se mu zvrátila a Spencer hlasitě zachrápal.

„Dobrý bože!“ zvolal Swinburne.

„Spí,“ pronesl Burton. „To je ale zvláštní chlap!“

„Poslyšte, Richarde, co si o tom všem myslíte?“

Burton sáhl po své krabici s doutníky. „Myslím, že tohle si zaslouží dumačku na dva manilské, Algy. Seďte, prosím vás, tiše a já si to promyslím.“

Tiché sezení nebylo pro maličkého básníka jednoduché, zaťal však zuby a podařilo se mu zůstat mlčky deset minut, po které Spencer chrápal a Burton kouřil.

„Fascinující!“ promluvil Burton konečně.

Herbert Spencer zachruněl a vzhlédl. „Zdravíčko, šéfe! Nehodil jsem si šlofíčka?“

„Hodil, Herberte. To se vám stává po filozofování pokaždé?“

„Jo. Mám z toho unavenej mozek. Jak mi to šlo? Doufám, že jsem si neuříznul vostudu.“

„Ostudu?“ vykřikl Swinburne. „Proboha, to ne, Herberte! Šlo vám to báječně! Mluvil jste nesmírně zajímavě!“

Burton vyfoukl oblak tabákového kouře a řekl: „Odpusťte mi tu otázku, Herberte – nemíním to nijak urážlivě –, ale jak to, sakra, že z vás není senzace? S takovým intelektem byste měl psát knihy a objíždět univerzity!“

Spencer pokrčil rameny a zaťukal si na spánek. „Když člověk nemá ve znalostech pořádek, je tím zmatenější, čím víc jich má.“ Pohlédl na Admirála Nelsona a povzdechl si: „Měl bych bejt víc jako on! Ten má uspořádanou mysl!“

„Ale žádné vědění, Herberte,“ Burtone. „Ani špetku. Chcete tedy říct, že ve vašich myšlenkových procesech obvykle panuje zmatek?“

„Jo, přesně tak. Když si sednu a povídám, je všechno v pohodě, ale po většinu času mám v kedlubně pěknej maglajz.“

„Hmm. Zajímalo by mě, jestli to nemá nějakou spojitost s vaší imunitou vůči Tichborneovu vlivu.“

„To nedává smysl, Richarde,“ namítl Swinburne. „Na podporu údajného Tichbornea vystupují hlavně dělníci, což naznačuje, že právě na ně vyzařování – ať je to cokoli – působí nejvíce. Pokud je neuspořádaná mysl imunní, pak mají dělníci mysl uspořádanou a většina londýnských lepších vrstev, včetně vás samotného, nikoli!“

„Ne, Algy, tak to vůbec není. Dovolte, abych vám položil otázku: čím byste byl, kdybyste nebyl básníkem?“

„Mrtvolou.“

„Vážně.“

„Já jsem vážný. Ničím jiným bych být nemohl. Básníkem jsem se narodil. Jako básník myslím. Jako básník jednám. Já jsem básník.“

„Dobrá, beru. Naproti tomu tady Herbert, když jsme ho prvně potkali, dával jasně najevo, že si vůbec není jistý, zda je stvořen k tomu, aby byl filozofem.“

„Rozhodně si tím nevyděláte na chleba,“ zabručel Spencer. „Pokud jde o mě,“ pokračoval Burton, „o své úloze ve společnosti jsem nikdy neměl jasnou představu. Byl jsem voják, špión, zeměpisec, tlumočník, cestovatel, spisovatel, topograf a teď i králův agent, ať už to znamená cokoli. A pokud jde o vyšší střední vrstvy této země, myslím, že byste zjistil, že většina z nich má pocit, že život je plný možností a že je v tom, co se svým časem skutečně udělají, jen máloco limituje.“

„Herbert použil slovo ‚omezují‘. Naznačujete, že omezená mysl je mysl snadno ovlivnitelná?“

„Přesně.“

„To je legrační. Nikdy jsem se za omezeného nepovažoval. Vlastně právě naopak!“

„Není to tak, že by vaše mysl či fantazie byly nějak spoutané, Algy. Jde prostě o to, že vás nikdy nenapadlo, že byste dělal něco jiného. Dokonce i své služby coby můj asistent jste mi nabídl, protože jste cítil, že riziko, které to s sebou nese, vás vyléčí z nudy a vdechne vaší poezii větší hloubku.“

„Což se stalo. Takže vy se domníváte, že ty černé diamanty nějakým způsobem boří mentální struktury, které mysl usměrňují, a proto teď mají dělníci najednou takový pocit nespravedlnosti – protože si uvědomují, že je ošidili o další možnosti.“

„Ano. Vzpomínáte na ten verš? Trápení lidí ubohých dovoluje. A co ta historka Edwina Brundleweeda, jak odpoledne před loupeží najednou pocítil nevysvětlitelnou nespokojenost se svým životem?“

„Ale co to všechno znamená, Richarde? Jaký to má cíl?“

„Soudě podle dnešních událostí bych řekl, že cílem je chaos a možná i vzpoura – napadení samotné osnovy naší společnosti. Zašel bych dokonce tak daleko, že bych řekl, že na britské impérium někdo útočí.“

„Panenko skákavá! Nějaká cizí mocnost?“

„Nebo začínající tyran. Teď už chápete, proč nejspíš můžeme vyloučit Johna Spekea?“

Swinburne přikývl. „Pokud to nejsou Prušáci. Říkal jste, že odjel do Pruska. Na druhé straně, ten náš duch je Ruska.“

Burton požádal Admirála Nelsona, aby jim dolil z konvice kávu, a chvíli seděli mlčky.

„Co když jsme na pokraji revoluce?“ zašeptal Swinburne. „Jen si to představte! Mohla by se tu rozprostřít říše teroru, jako se to stalo ve Francii. Mohli bychom skončit pod nadvládou nějakého odporného diktátora, jako byl Napoleon!“

„Nebo taky ne,“ zabručel Spencer. „Bylo by pro pracujícího chlapa – nebo i ženskou – tak špatný, kdyby získali trochu moci? Nemyslíte, že to, aby se tak stalo, začíná bejt dost naléhavý?“

„Možná,“ odtušil Burton a vzpomněl si na hraběnku Sabinu i na sen, který měl po její návštěvě: začíná přechod – splývání jednoho velkého cyklu s druhým. „Ale skutečně chceme, aby nám takovou změnu vnutila vnější síla? Nedokážu si představit, že by to mohli dělat pro naše dobro!“

Cvrnkl špačka svého doutníku do krbu, vstal a přešel zase k oknu.

„Musíme tomu přijít na kloub.“

Očima přelétl vozovku pod sebou. Dva dělníci se táhli za jakýmsi džentlmenem a vytrvale jej zesměšňovali. S výjimkou této scény byla Montagu Place na tuhle hodinu nezvykle tichá.

„Abychom posílili své tažení proti nepříteli, Algy, musíme nejprve posílit sami sebe. V minulosti jsem se sice zdráhal, ale myslím, že přišel čas, abych vás zmesmerizoval.“

„Vážně?“

„Vážně. Chci vědět, jestli vám dokážu zabránit, aby se z vás stal zastánce údajného Tichbornea pokaždé, když je nablízku. Jestli to nedokážu, zbývá vám jen jediná možnost – zůstat neustále opilý a tomu bych se raději vyhnul.“

Swinburne nafoukl tváře a se zvukem připomínajícím vytaženou zátku vydechl. „No to by nebylo tak špatné! Navíc jste se použití svého duševního magnetismu na mě vždycky bránil!“

„To je pravda,“ potvrdil Burton. „Bál jsem se, že by vaše snadno excitovatelná povaha mohla zareagovat nepředvídatelným způsobem. Když se ale dívám, jak nepředvídatelným vás tahle záležitost činí i tak, připadá mi má dřívější opatrnost poněkud nepatřičná. Použiji jednu súfijskou techniku, abych posílil duševní ochrany i u sebe. Pak pro vás budu mít úkol.“

„Výborně! A co?“

„Zajímá mě to spojení se zpustlíky. Ještě jsme nezjistili totožnost jejich nového vůdce. Rád bych, abyste se trochu porozhlédl kolem… ale nepouštěl se do žádných rošťáren.“

„Promluvím se svými libertinskými kamarády. Ale zpustlíci a Tichborne, to vypadá jako protimluv, ne? Jestli se náš záhadný protivník pokouší vzbouřit dělníky, proč by k tomu používal zpustlíky, kteří ztělesňují představu netečného aristokrata?“

„Přesně to si také říkám!“

Swinburne náhle zkameněl a pak rozpačitě pohlédl na svého přítele.

„Ten přízrak,“ řekl. „Ten u toho zpěváka. Viděl jste ho?“

„Zřetelně!“

„Na okamžik to vypadalo, že se zhmotňuje o dost zřetelněji a bere na sebe podobu vysokého muže s vousy. A přísahám, že měl na nose brýle s drátěnými obroučkami. Jde o to, že mám pocit, že jsem někoho, jako je on, už někde viděl.“

„Vy jste v tom zjevení poznal skutečnou osobu?“

„Ano. Ten oblak páry připomínal někoho, jehož cesta se v jistém bodě zkřížila s tou mojí. Nemůžu si ale vzpomenout, kdo to byl. Napadá mě jméno ‚Boyle‘ nebo ‚Foyle‘.“

„Přemýšlejte dál, Algy – mohlo by to být důležité.“

Spencer si pohladil pleš a zeptal se: „Nemůžu vám nějak pomoct, šéfe?“

„Děkuju, Herberte, můžete. Vaše imunita a váš – nezlobte se, že to říkám – pochybný zevnějšek vám umožňují, abyste pronikl až do samotného centra dění, aniž by vás někdo ohrožoval. Rád bych, abyste ohlídal, co se děje na ulici, a zjistil, jak moc jsou ta zjevení rozšířená a jestli se nedá zjistit, kde jsou nejpočetnější.“

„To si pište!“

„Nejprve bych ale chtěl, abyste se vrátil ke slečně Maysonové a něco mým jménem koupil.“

Vysvětlil filozofovi podrobnosti a dal mu nezbytnou sumu. „Je tři čtvrtě na osm, Richarde. Co byste řekl, kdybychom se odbatolili do Klubu kanibalů a poklábosili s Moncktonem Milnesem? Ten obvykle ví, co mají zpustlíci za lubem, lépe než já. Mesmerizovat mě můžete potom.“

„Báječný nápad. Vezmeme si naše penny-čtvrtpenny. Nechce se mi v noci chodit po ulicích pěšky. Ne, když obyčejní dělníci berou do rukou zbraně.“

Za půl hodiny sešel Herbert Spencer po schodišti Montagu Place č. 14 a zamířil do VALCHRPY v Orange Street.

Burton se Swinburnem zatím vyšli z pracovny a sestoupili po schodech do království paní Angellové. Swinburne počkal u zadních dveří a Burton zlehka zaťukal na dveře salonku staré dámy. Zevnitř se ozval hlas. Burton strčil do pokoje hlavu.

„Říkal jsem si, že se podívám, jak vám je,“ vysvětlil. „Doufám, že vás to kuchtění neunavilo. Jste moc hodná, že jste nám uvařila.“

„Nic mi není, sire Richarde. Nemusíte si dělat starosti. Pohmožděný bok, nic víc. Jak je Elsičce?“

„Doktor Steinhaueser jí dal nějaké sedativum. Spí v pokoji pro hosty a do rána se určitě nevzbudí. Poslal jsem zprávu jejím rodičům. Brzy si pro ni přijdou. Dnes večer už nemusíte nic dělat. Jenom odpočívejte, má milá, a kdybyste něco chtěla, zazvoňte na Admirála Nelsona.“

„Dobře. Děkuju vám.“

Burton se vrátil ke Swinburneovi a šli ven do garáže. O chvíli později už na svých penny-čtvrtpenny vyjeli na Wyndham Mews a vyrazili k Leicester Square.

Jasná večerní obloha nabývala stále temnějšího odstínu modré a už se na ní mihotaly tři čtyři hvězdy. Bylo teplo. Vzduch líně čeřil mírný bezcílný vánek.

U země se přes cestu pomalu svíjely proužky páry, které se občas zvedly jako had přichystaný k úderu. Vířivě uhýbaly provozu a pak se plazily zpět.

V ulicích bylo mnohem méně dopravních prostředků než obvykle. „Kde všichni jsou?“ překřikoval Swinburne rámus bafajícího parního strojku svého penny-čtvrtpenny.

„Nejspíš se schovávají za zamčenými dveřmi,“ odpověděl Burton. „Nebo odpočívají po těžkém celodenním rabování!“

„Jémináčku, to je ale rozbitých oken! Vypadá to, jako by se městem prohnala větrná smršť!“

„Dávejte pozor na řízení. Na silnici by mohla být suť. Hej! Kam to jedete?“

„Tudy, je to zkratka!“ vypískl básník, který náhle zabočil z hlavní ulice do úzké uličky.

„Zatraceně, Algy, co máte za lubem?“

„Pojeďte za mnou!“

Ukázalo se, že ve vedlejších uličkách je opar mnohem hustší – hustý mléčný závoj připomínající mlhu stoupající na pozemcích Tichborne Housu z Oblezků. Zákal dosahoval velocipédům téměř až k sedlu – zhruba do výšky, kde má průměrný muž temeno – a obě penny-čtvrtpenny, která jím rachotivě projížděla, za sebou nechávala rozšiřující se brázdu, zrovna jako by projížděla nějakou tekutinou.

Plynové lampy plály a vrhaly na stěny budov a zdi po obou stranách uličky ostré stíny a způsobovaly, že opar shora nápadně světélkoval.

„Zpomalte, Algy! Nevidím na cestu! Jste si jistý, že víte, co děláte?“

„Ano, nebojte se! Už jsem tady byl mockrát!“

„A proč?“

„Kvůli Verbeně.“

„Tomu bordelu?“

„Ano!“

„To jsem mohl…“ cvakly Burtonovi zuby, jak jeho bicykl poskočil ve výmolu, „… vědět!“

Zatočili vpravo do hůře osvětlené ulice, pak vlevo do další a náhle se ocitli ve středu jakéhosi rozruchu. Z mlžného oblaku stoupal řev a jekot, výkřiky žen a protesty mužů.

Ozvalo se hlasité třesknutí, téměř jako výstřel z pistole, a Swinburne najednou zmizel.

Králův agent viděl, jak malé zadní kolečko bicyklu jeho asistenta vylétlo nahoru a potom zase kleslo zpět do mlhy. Zaslechl, jak parní strojek velocipédu nabral na obrátkách, zakašlal, zaprskal a zhasl.

Stiskl brzdy, svezl se z vozítka dolů a ponořil se do mračna výparů.

„Algy? Vy jste do něčeho narazil? Není vám nic?“

„Tady, Richarde! Já…“

Prásk!

„Jau!“

Burton vykročil k vzrušeným hlasům a mžoural do šera. To přímo před ním jsou postavy?

„Algernone?“ zavolal.

„Áá!“

Z převalujícího se oparu vyběhl muž. Neměl na sobě nic než rozedranou a zakrvácenou košili, cylindr a ponožky přidržované podvazky. „Úplně jí přeskočilo!“ zabědoval a prohnal se kolem Burtona.

Za ním vyběhl další džentlmen – byl bosý a zapínal si kalhoty. „Zmizte odtud! Ta šlapka je rozpálená doběla!“

Objevila se spěchající žena v květovaném župánku a volala za nimi: „Hej! Sire Georgi! Pane Fiddlehamptone! Vraťte se! Pánové! Pánové! Dyť jste tý mizerný guvemantce nezaplatili!“ Podívala se na Burtona. „Vy jste nějakej zatracenej poliš nebo co? Páč jestli jste, můžete se na to kliďánko vykašlat.“

„Já nejsem od policie. Kvůli čemu všechen ten křik? Kdo to tu ječí?“

Prásk!

„Jau! Au! Au! Ha ha!“

To byl Algy!

„Co se tu děje? Odpovězte!“

Dívka pokrčila rameny a mávla přes rameno. „To je Betsy, ne? Úplněji hráblo. Hele, esli nejste poliš, možná bysme mohli…“ Burton se kolem ní protáhl a kráčel dál, dokud se neocitl v hloučku polooblečených mužů a dívek, kteří se v širokém kruhu shlukli kolem pěkně udělané brunety. Byla silně nalíčená a na sobě neměla skoro nic jiného než těsný černý korzet z velrybích kostic, francouzské dámské pumpky a vysoké boty na vysokém podpatku.

V levé ruce držela bič, jehož konec byl ovinut kolem krku muže, který za ní pokorně klečel jen ve spodcích. V pravé ruce měla druhý bič a tím práskala po malé postavičce, která před ní tančila, poskakovala a cukala sebou.

Byl to Algernon Swinburne.

Prásk!

Kožený řemínek se ovinul kolem básníkovy zadnice.

„Jau! Jau! Cha, ano! Ale opravdu, Betsy, co si myslíš, že…“ Prásk!

Řemínek se zařízl do Swinburneova pasu, rozerval mu košili a prosekl opasek.

„Jůůů! Ne! Au! Au!… co si myslíš, že s tím…“

Prásk!

Kalhoty mu sklouzly ke kotníkům.

„Ááá! Ufl Hahaha!… s tím ubohým džentlmenem děláš?“ Burton letmo pohlédl na ženina vězně. Pak se podíval znovu a poznal jej: byl to ministr financí William Gladstone.

„Pane Gladstone!“ zvolal, protlačil se kolem prostitutek a vzteklých zákazníků. „Co to děláte?“

„Drž hubu!“ štěkla bičem se ohánějící žena, kterou Swinburne oslovoval Betsy.

„To je v pořádku, Richarde!“ supěl básník. „Mám to pod kontrolou.“

„To vidím,“ odvětil sarkasticky Burton.

„Co jste zač, pane!“ otázal se nadutě klečící politik.

„Sir Richard Burton.“

„Řekla jsem, abys držel hubu!“ nařizovala Betsy.

„Ten Palmerstonův dobrodruh?“

„No, takhle bych to úplně neřekl, ale…“

Prásk!

Burton vykřikl a padl na koleno. Tiskl si hlavu a cítil, jak se mu nad levým uchem otevírá kůže. Skrz prsty kapala krev. Prásk!

Kožený řemínek mu obtočil předloktí a krk, nemilosrdně se utáhl, roztrhl mu rukáv a sklouzl. Cestovatel se svalil na dlažbu a rychle se odkulil stranou, zatímco bič opět s prásknutím prořízl vzduch a hlasitě pleskl o vozovku vedle něj. „Hej! Haló!“ křičel Swinburne. „Nešlehej jeho! Šlehej mě!“

„Buď zticha,“ poručila Betsy.

„Ano,“ řekl Burton a ztěžka se zvedl, „buďte zticha, Algy.“

Obecný zmatek přehlušilo řinčení a rachot blížícího se kraba popeláře.

Hlouček prořídl, jak se muži vytráceli do mlhy.

„Burtone,“ zvolal Gladstone. „Nevyvozujte z toho, co tu vidíte, mylné závěry. Jsem tu jen proto, abych tyto padlé ženy znovu zařadil do společnosti.“

„Ve spodním prádle, pane?“

„Ukradli mi šaty!“

Betsy stáhla rty, obnažila zuby a zasyčela: „Tyrane! Pokrytče! Spiklence!“

„Betsy, zlato,“ konejšil ji Swinburne, „uprostřed ulice se o takovýchhle… o takovýchhle… o čem že jste to mimochodem diskutovali?“

„Úchyláku!“

Prásk!

„Ááá! Jauvajs! Chceš říct básníku!“

„Prokristapána,“ zavrčel Burton netrpělivě. Udělal tři dlouhé kroky a popadl prostitutku za zápěstí. Ta zuřivě zavyla a začala se s ním rvát, kousat ho a kopat.

„Algy! Natáhněte si ty zatracené kalhoty a pomozte mi!“ Swinburne si vytáhl kalhoty k pasu, přidržel si je jednou rukou, došoural se k Gladstoneovi a odmotal mu řemínek z krku.

„Jsem ženatý muž,“ vykládal mu politik vážně. „Žádným cizoložstvím jsem se nikdy neprovinil.“

„To můžete vykládat svojí babičce…“ zubil se básník „… protože děda vám to neuvěří. Tak. Jste volný. Navrhuju, abyste pelášil pryč, než se sem dostane policie.“

„Policie!“ vykřikl Gladstone zděšeně, vyskočil a mazal pryč, aniž by se ohlédl.

„Hrozně rád bych věděl, jak se dostane domů,“ řekl Swinburne.

„Zatraceně!“ vyjekl Burton, když se mu Betsy zakousla do zápěstí. Odstrčil ji od sebe a se Swinburnem po boku couvl. Žena s bičem v každé ruce prskala a vrčela jako nějaké divé zvíře.

Hlouček se už rozptýlil – muži utekli, ženy se stáhly do nevěstince.

Prásk!

Konec biče prosekl Burtonovi kůži na čele. Burton zavrávoral. Do očí mu stékala krev.

Betsy kroužila okolo obou mužů. „Tichborne je nevinný!“ prohlásila.

Z mlhy za ní se vynořilo neskladné šedivé kovové tělo kraba popeláře, na silnici zadupalo osmero nohou. Pod krabovým břichem se dolů natahovalo čtyřiadvacet tenkých paží, které se míhaly sem a tam, sbíraly z vozovky nepořádek a vhazovaly jej do sálajícího chřtánu stroje, kde byl spalován.

„Ustupte stranou, madam,“ doporučoval Burton.

„Proč vodevíráš tu svojí vyžranou držku?“

„Přímo za tebou je krab popelář, Betsy,“ vypískl naléhavě Swinburne.

Betsy se nepříčetně pohihňávala. „Zatracený pitomý hejskové.“

„Ten krab vás…“ začal Burton.

Prostitutka pronikavě vykřikla, švihla bičem a chystala se k úderu. Burton sebou předem škubl, ale v tu chvíli konec dívčiny zbraně zalétl dozadu a namotal se na jednu ze sběrných paží pod burácejícím strojem. Řemínkem to divoce cuklo, až trhnutí dívku porazilo. Rozplácla se na záda a postupující krab se přes ni převalil. Začalo do ní bušit a řezat čtyřiadvacet kovových paží. Zavřeštěla, zazmítala se a omdlela. O chvilku později se aktivoval bezpečnostní systém, krab zkameněl, na zádech se mu s cvaknutím otevřel ventil a ven se pod vysokým tlakem drala pískající pára. Zabědovala nouzová siréna.

Burton přistoupil ke stroji a sklonil se, aby se na tělo ležící pod ním podíval.

„Je mrtvá?“ zeptal se Swinburne, překřikuje hluk.

„Ne, má jen škrábance a modřiny.“

Básník si oddechl úlevou. „Díky bohu! Je to jedna z mých favoritek.“

„I teď?“

Swinburne přikývl, usmál se a pokrčil rameny.

Spadly mu kalhoty.

„Nekrčte rameny, dokud si nepořídíte nový pásek,“ radil Burton. „Pojďte, vypadneme z tohohle zatraceného zmatku. To děvče se už probírá a krabova siréna brzy přivolá strážníka. Ať si to vyřeší policie. Mně už to docela stačilo!“

Vrátili se ke svým penny-čtvrtpenny, znovu spustili parní stroje a projeli kolem mohutného čističe ulic.

„Au! Ha! Ano! Ách!“ vykřikoval Swinburne. „Propánakrále, Richarde! Tyhle kostitřasy ale dávají čerstvě zmalovanému zadku zabrat!“

„Ušetřete mě podrobností.“

Vyjeli na hlavní silnici.

„Ale potvrzuje se tím – jau! – vaše teorie,“ řekl básník.

„Čím?“

„Všechny holky ve Verbeně – ách! – jsou obětí obvyklého – ááá! – smutného vývoje. Víte, jak to chodí: pracovaly jako služebné, byly svedeny – óó! cha! – svými pány, přivedeny do jiného stavu a chladnokrevně vyhozeny na ulici, aby se o sebe postaraly.“

„Odporné!“ zavrčel Burton.

„To ano. Jenže bohužel – jauvajs! – až příliš běžné.“

„A vy se necítíte provinile, že zneužíváte jejich neštěstí?“

„Prosím vás, Richarde! Já se jich nikdy – au! – ani nedotknu! Platím jim, že na mě použijí metlu, nic víc!“

„Chm!“

„Tak či tak náhodou vím, že Betsy je výjimka. Tu tenhle krutý osud nepotkal. Je z nich jediná – jaj! která se v bordelu narodila. Je to dcera jedné – jú! – madam. Jinými slovy nikdy nepoznala nic – uf! – jiného a nejspíš si nikdy nedělala naděje, že by byla něčím jiným než – ou! – pracující dívkou!“

„Omezená mysl.“

„Pře – á! – sně!“

Jejich cestu už žádná příhoda nepřerušila, takže zhruba o čtvrt hodiny později dorazili do Bartoloniho italské restaurace na Leicester Square. Restaurace byla zavřená a výloha, kterou očividně někdo rozbil, zabedněná.

Na Burtonovo klepání přišel otevřít Bartoloni. Když na návštěvníkově tváři uviděl krev, vytřeštil překvapeně oči, ale rychle se zase ovládl a choval se, jako by to nebylo nic neobvyklého.

„Ví prego di entrare, signoři,“ řekl s lehkou úklonou. „JI ristorante e’chiuso, ma i vostri amid sono al piano di sopra.“

„Grazie, signore,“ odvětil Burton.

Prošli se Swinburnem jídelnou, vstoupili do dveří označených nápisem „Uzavřená společnost“ a po schodech vyšli do místností nahoře.

Ve velké, dřevem obložené místnosti, vybavené pohodlným nábytkem a vlastním barem, našli další členy Klubu kanibalů: kapitána Henryho Murraye, doktora Jamese Hunta, Thomase Bendyshe, Charlese Bradlaugha a nutně i Richarda Moncktona Milnese.

Vysoký, pohledný, tajemně a zasmušile působící Milnes byl jedním z nejlepších přátel a nejzarytějších podporovatelů sira Richarda Francise Burtona. Byl bohatý a vlivný a v minulosti mnohokrát zasáhl, když se slavnému cestovateli pokoušeli méně schopní lidé podkopnout nohy. Také vlastnil největší sbírku erotické literatury, jakou kdy shromáždil soukromý sběratel. Obsahovala vše, co kdy napsal markýz de Sade, i tisíce zapovězených svazků týkajících se magie a okultních věd. Milnes byl samozřejmě libertin. Byl to však také člověk, který se na jisté emocionální úrovni od ostatních izoloval a všechny své přátelské vztahy raději udržoval na čistě intelektuálním základě. Někteří ho považovali za chladného. Jiní – mezi nimi i Burton – si uvědomovali, že je prostě jen jedním z pozorovatelů života, člověkem, který vše studuje, ale nikdy se ničemu zcela neoddá. To zahrnovalo i libertinské hnutí, je vyhovovalo jeho temperamentu, ale nedokázalo ho příliš vtáhnout. Do jeho politiky či rozličných kauz se pletl jen zřídka.

Burton se Swinburnem vstoupili do místnosti, jen aby Milnese zastihli, jak stojí v jejím středu a káže o nejnovějších pokrocích technologů.

„… takže vezmou vrubouna posvátného,“ vykládal právě, „obvykle známějšího pod jménem skarabeus, a jejich eugenikové ho nechají vyrůst do velikosti mlékárenského vozu!“

„Do horoucích pekel!“ zvolal Charles Bradlaugh.

„Jsem přesvědčen, že do těch se dostanou technologové, protože jakmile brouci dospějí, jejich inženýři ta ubohá stvoření pozabíjejí, vydlabou, dopředu dají sedadlo a řízení a dozadu lavici a parní stroj. Takže se do brouka může posadit chlapík, celou rodinku za sebou, a tu zatracenou věc řídit.“

„U sta hromů!“ vykřikl Henry Murray. „Zase nějaký nový druh vozítka!“

„Můj milý příteli!“ ohradil se Milnes. „Jste vedle jak ta jedle. To není žádný druh vozítka, to je druh hmyzu, a ne jen nějakého hmyzu, ale hmyzu, který byl pro starověké Egypťany posvátný! Chovají je na farmách a bez pardonů je popravují speciálně za tím účelem, že jim poskytují hotové schránky. A technologové mají tu drzost, aby tomuhle dopravnímu prostředku říkali Folks’Wagon, lidový vůz! To není žádný vůz! Je to brouk! Je to živý tvor, kterého lidstvo nemilosrdně vykořisťuje pro svůj vlastní prospěch. Je to svatokrádež!“

„Zajímavé, že kritizujete vykořisťování hmyzu vědci, když se většina obyvatel Londýna v současnosti podle všeho bouří kvůli vykořisťování pracujících tříd aristokracií,“ prohodil Burton. „Z vašeho pohledu nejsou tedy dělníci o nic lepší než hmyz?“

„Richarde!“ vykřikl Milnes, otáčeje se k nově příchozím čelem. „Já vás tak rád zase vidím! Jak dlouho už tam stojíte a proč máte – u všech všudy! – ten svůj brutální ksicht pokrytý krví! Neříkejte, že jste se zase dostal do nějaké rvačky? Nejste opilý? Zdravím, Swinburne!“

„Jsme naprosto střízliví.“

„Já mám po pravdě trochu kocovinu,“ dodal básník.

„Vy chudáčci! Hunte, vy starý kozle, okamžitě nalijte těmhle dobrým mužům nějaký chlast. A pořádnou dávku! Jde o naléhavý případ! Murrayi, přineste umyvadlo s vodou – prima chlapík!“ Burton se Swinburnem klesli do velkých kožených křesel a vděčně přijali nabízené pití.

„Co se stalo?“ vyzvídal Bendyshe. „Uvízli jste v tom zmatku na ulici jako Brabrooke?“

„Brabrooke? Co se mu stalo?“

„Dostal do hlavy lopatou. Zčistajasna ho bezdůvodně napadl nějaký kolemjdoucí metař.“

„Nic mu není,“ řekl Bradlaugh. „Má slabý otřes mozku a ošklivou tržnou ránu, ale za pár dní už bude zase na nohou.“

„Chudák Brabrooke!“ zvolal Swinburne.

„Takže vy jste v té mele byli taky?“ vyptával se Milnes. „Tak trochu,“ odvětil Burton. „Byli jsme v Hyde Parku, když ta pranice začala.“

„Ahá!“ vykřikl škodolibě Bendyshe. „Takže to jste začali vy, že? Swinburne vystoupil na veřejnosti? A to je rozzuřilo?“

„To vystoupení nebylo Algernonovo. Vystupoval údajný Tichborne.“

„Kristova noho!“ vyjekl Milnes. „Tenhle týpek tedy rozhodně umí šlápnout do vosího hnízda.“

„To ano. Povedlo se nám odtud dostat, ale cestou sem nás napadla jedna prostitutka.“

Muži vyprskli smíchy.

„Chacha!“ řval vítězoslavně Bendyshe. „Žádná děsivá coura přece neporazila ohavného Burtona, ne?“

„Mohu vás ujistit, že to rozhodně nebylo k smíchu. A šetřete tou ‚ohavností‘, buďte tak laskav.“

„Napůl jí přeskočilo,“ vysvětloval Swinburne. „A šlehala po nás dvěma biči!“ Zazubil se a zachvěl rozkoší.

„Ale co jste, proboha, dělal, že jste ji tak rozpálil, můj milý chlapče?“ chtěl vědět Milnes.

„Vsadím se, že si od ní vzal za šilink a pak jí vyfoukl i ten!“ řehtal se Bendyshe.

„Ani v nejmenším,“ zabručel Burton. „Spadli jsme přímo do toho, aniž bychom za to nějak mohli, když jsme byli na cestě sem.“

„Spodina společnosti zešílela,“ vyjádřil své mínění Murray, který právě znovu vstoupil do místnosti s umyvadlem plným horké vody v rukou a s ručníky přehozenými přes předloktí. „To ten údajný Tichborne.“

„Ano, Milnes to zrovna říkal,“ řekl Bradlaugh.

„Stala se z něj jakási nastrčená loutka,“ pokračoval Murray. „Pro nižší vrstvy představuje vše, co je špatné na aristokratovi, a vše, co je dobré na dělníkovi, všechno v jednom neobyčejně nafouklém balíčku. Je to očividně absurdní. Tady máte, utřete si tu krev. Vypadáte opravdu příšerně.“

„Napadá mě,“ řekl Burton, „že žádný symbol nezíská takovou moc, pokud po něm někdo skutečně netouží. Ještě jedno portské, buďte tak hodný, Henry. Vypadá to, že jsem to své vypil na ex.“

Vzal si jeden ručník, namočil cíp do vody a začal si jím otíral tvář. Zvedl oči k Richardu Moncktonovi Milnesovi. „O téhle situaci s Tichbornem jsme si s vámi vlastně přišli promluvit. Zdá se, že údajný Tichborne získal tělesnou stráž u zpustlíků. Nemáte tušení proč?“

„Vážně? To mi připadá dost zvláštní.“

„To jsme si také říkali. Co teď zpustlíci plánují? Kdo je teď vede?“

„Bojím se, že na tu záležitost moc světla nevrhnu. Závoj tajemství, který jejich frakci halí, ještě nikdy nebyl tak neproniknutelný. Jejich nový vůdce pochází, myslím, z Ruska a do země přijel začátkem února. Kdo to je a kde bydlí – to jsou otázky, na které nedokážu odpovědět.“

„On?“ řekl Burton. „Nebo ona?“

„Hmm, to nevím. Ale žena? Není do dost nepravděpodobné? Já vám můžu říct jen tohle: od té doby, co se on nebo ona ujal či ujala vedení, pořádají zpustlíci dnem i nocí seance.“

„No tak to je opravdu zajímavé! Nezkoušejí komunikovat s někým, kdo zemřel? Třeba s Laurencem Oliphantem nebo Henrym Beresfordem?“

„To nevím, Richarde, ale pokud mluví se zesnulými, pochybuji, že si povídají zrovna se svými bývalými vůdci.“

„A proč?“

„Jednoduše proto, že zpustlíci, kteří měli k Oliphantovi a Šílenému markýzi nejblíž, jsou v posledních měsících stále více mimo hru. Nové vedení je neúnavně vytlačuje.“

„A kdo má tedy blízko k nové hlavě? Nemůžete nám říct nějaká jména?“

Chvíli to vypadalo, že Milnes přemýšlí, ale potom pokrčil rameny a řekl: „Pomohl bych vám, kdybych mohl, ale z té nové party jednoduše nikoho neznám.“

„A co chlapík jménem Boyle nebo Foyle?“ ozval se Swinburne. „Vysoký nahrblý chlap s dlouhými vousy a brýlemi s drátěnými obroučkami.“

Milnes zavrtěl hlavou. „To mi nic neříká.“

„Nemyslíte Doyla?“ otázal se Bradlaugh.

„Nevím. Myslím?“

„Odpovídá vašemu popisu a vím jistě, že je to zpustlík. Před pár měsíci byl u mě doma na večírku. Vy jste tam byl taky. Krátce před Vánocemi. Měl jste tenkrát docela upito. A já taky, když na to tak vzpomínám.“

Swinburne rozhodil rukama. „Tak já byl u vás doma na večírku?“

Bradlaugh se uchechtl. „Selhání vaší paměti mě nepřekvapuje. Byl jste mimo už dávno předtím, než jste vůbec dorazil. Můj komorník vám otevřel dveře kočáru a vy jste po hlavě vypadl na ulici a cylindr se vám skutálel do stoky. Ovšem Doyle je mnohem horší ožrala, než jste byl kdy vy, jestli vás to utěší.“ Bendyshe si pohrdavě odfrkl. „To tedy nevím! Byla doba, kdy…“ Zarazil se, když mu paži pevně stiskla Burtonova ruka.

„Omlouvám se, Tome, ale tohle by mohlo být důležité. Bradlaughu, tenhle Doyle – kdo je to?“

„Jeden ilustrátor. Z Edinburghu. Charles Altamont Doyle. Je to bratr mého přítele Richarda Doylea, který také maluje – jeho práci jste nejspíš už viděl, je docela úspěšný. Naproti tomu Charles – alespoň podle toho, co o něm vím – je prostě příliš bezelstný, než aby se dokázal prodat. Je hrozně morbidní – se sklonem k černým náladám a návalům zoufalství. Myslím, že právě to ho žene k pití. Je to skutečně tragédie. Musí živit mladou ženu a bůhvíkolik dětí, jenže i to málo, co vydělá, utratí za ten ďábelský chlast. Chutná mu burgundské a udělá cokoli, aby se k němu dostal, a pokud to nejde, sáhne po čemkoli, co mu padne do ruky. Povídá se, že když byl jednou obzvlášť zoufalý, vypil lahvičku leštěnky na dřevo.“

„Proboha!“ zvolal James Hunt. „Ten člověk by měl být v ústavu pro duševně choré.“

„Vůbec nepochybuji o tom, že se tam brzy ocitne,“ odvětil Bradlaugh. „Na onom zmiňovaném večírku rozhodně vypadal, jako by balancoval na pokraji šílenství. Má utkvělou představu či halucinaci, která ho podle všeho neustále pronásleduje. Ten večer o ní donekonečna vykládal, a dokud neodpadl, nepřestal.“

„A co to je?“ vyzvídal Swinburne.

„Je přesvědčený, že existují víly a že s ním komunikují z neviditelného světa.“

Sir Richard Francis Burton ucítil, jak mu na předloktích naskakuje husí kůže.

Bismilláh! Už zase víly!

„Chcete říct, že slyší hlasy?“ vyptával se Swinburne.

„Rozhodně. Řekl bych, že si nadměrným pitím poškodil mozek.“

„A kde teď je?“ zeptal se Burton. „Kde bydlí?“

„Se svou ženou ne. Ta ho vyhodila poté, co vykradl vlastním dětem kasičku. Myslím, že má někde ve městě podnájem, ale netuším kde.“

„A adresa jeho ženy?“

Bradlaugh mu ji řekl a Burton si ji zapsal do zápisníku.

Králův agent pohlédl na zakrvácený ručník, který držel v rukou.

„Jestli nás na chvíli omluvíte, myslím, že bychom se měli s Algym odebrat do koupelny a pořádně se umýt. Za pár minut se k vám zase připojíme.“

„No ovšem! No ovšem! Nepotřebujete ještě něco?“ chtěl vědět Milnes.

„Hodil by se mi pásek,“ odpověděl Swinburne, který vstal a přidržoval si kalhoty.

„Jako vždycky,“ ušklíbl se Bendyshe.

***

Druhého dne ráno, zrovna když šel Algernon Swinburne za ženou Charlese Doylea, navštívili sira Richarda Francise Burtona Burke s Harém.

Palmerstonovi muži na nezvyklou práci připomínali nejvíce ze všeho párek hrobníků z osmnáctého století. Navzdory teplému počasí měli na na sobě svůj obvyklý černý převlečník s bílou košilí a černou vestou. Gladstoneovské zahnuté límečky jejich košilí představovaly špičaté hroty škrábající tváře a ohrožující oči a Burtonovi připadaly naprosto absurdní. Košile měli zastrkané do krátkých kalhot ke kolenům s vysokým pasem. Lýtka jim obepínaly žluté punčochy. Černé boty zdobily veliké stříbrné přezky. Oba drželi cylindr.

Když dvojice mužů vstoupila do Burtonovy pracovny, přivítalo ji: „Slintavý hňupové! Popletený tupohlavové!“

„Omlouvám se, pánové,“ ušklíbl se Burton. „Dobré vychování tento nový člen mojí domácnosti poněkud postrádá.“ Mávl k bidýlku stojícímu u jedné knihovny. „Seznamte se s Pox, mým doručovacím papouškem.“

„Jdi do prdele!“

„Jste statečný muž, kapitáne Burtone,“ prohlásil svým pohřebním hlasem Burke. „Takových, kteří by jednoho z těchto malých rošťáků snesli doma, není mnoho.“

Damien Burke byl vysoký, trochu přihrblý, měl velikou pleš a nosil onen typ licousů, kterým se všeobecně říkalo „piccadillské kotlety“. Tvář mu zplihla v trvalý plačtivý výraz s dolů obrácenými koutky, naducanými líčky a sklíčenýma očima.

„Vy jste se někde popral, pane?“ otázal se. „Vypadáte poněkud opotřebovaně, pokud mi ten postřeh odpustíte.“

„To nebyla žádná rvačka, ale pouliční nepokoje,“ opravil jej králův agent. „Ale rány jsou mělké a pohmožděniny se už hojí.“

Burke cosi položil na Burtonův hlavní psací stůl.

Králův agent se zahleděl na v plátně zabalený předmět zhruba ve tvaru a o velikosti pistole. „Ještě jsem nebyl venku. Jak je tam? Už je v ulicích klidněji?“

„Trochu, pane,“ odvětil Gregory Hare. „Není-liž pravda, pane Burkeu?“ Byl menší než jeho společník a nesmírně rozložitý, s obrovskými rameny a opičíma rukama. Z hlavy mu odstávala kštice čistě bílé srsti, rostoucí podél těžkých hranatých lícních kostí dolů k chomáči pod bradou. Světle šedé oči mu svítily z hlubokých chrupavčitých důlků, nos měl rozpláclý a ústa nesmírně široká a plná velikých plochých a těsně nahloučených zubů.

Podle Burtonova mínění vypadali oba muži strašlivě. „Přesně tak, pane Hare,“ odtušil Burke. „Měl bych nicméně upozornit, že ve čtyři hodiny hodlá údajný Tichborne oslovit veřejnost z pódia v Saint James’s Parku.“

„Myslíte, že to povede k dalším nepokojům?“ zeptal se Burton. „A vy, kapitáne?“

„Ano, považuji to za velmi pravděpodobné.“

„A my váš názor sdílíme, že, pane Hare.“

„Sdílíme, pane Burkeu.“

„Nechutný smradopoušti!“ zavřeštěla Pox.

Hare ptáka ignoroval a ukázal na balíček. „Dárek pro vás, kapitáne.“

„Opravdu?“

Hare uchopil plátno, rozbalil jej, a odhalil tak předmět ukrytý uvnitř. Byla to zelená ústrojná naducaná věc s krátkou tlustou hlavní a pažbou, z jejíž spodní části vyrůstaly malé bílé kořínky. Z věci vyčnívaly různé hlízky, jedna z nich na místě, kde by byla u pistole spoušť.

„Co to proboha je?“

„To je kaktus,“ prohlásil Burke.

„Kaktus?“

„Ano. Kaktus. Z Irska.“

„Vždyť nemá bodliny.“

„Vlastně má, ale rostou vevnitř. Víte o jistém džentlmenovi jménem Richard Spruce?“

„Ano, no jistě. Poslední dobou je hodně na očích. Je členem Královské zeměpisecké společnosti. Občas na něj narazím.“

„Stal se z něj tak trochu vyvrhel, nemyslíte?“

Burton přikývl. „Pokud jde o veřejnost a tisk, může za tu tragédii v Irsku výhradně on sám.“

„Nu ovšem, kapitáne, nu ovšem. A tato tragédie nás pak podle některých zavedla do amerického konfliktu. To je na jednoho člověka hodně těžké břemeno.“

„To asi ano.“

„Což by mohlo vysvětlovat, proč se s několika svými kolegy eugeniky minulý týden sešel s německým špiónem jménem hrabě Zeppelin a pokusil se uprchnout do Pruska i se státním tajemstvím.“

„Cože udělal? Ten zatracený pitomec!“

„Opičí varle!“ dodala Pox.

„Vy jej nazýváte pitomcem, pane. Já zase zrádcem. Škoda, která by mohla vzniknout prodejem tajemství, jako je toto…“ Burke kývl k předmětu na psacím stole, „… je nevyčíslitelná.“

„Kaktus je státním tajemstvím?“ otázal se zmatený Burton. „Tento druh rozhodně ano.“

Na Burkea navázal Hare: „Naštěstí se nám Spruce a jeho kohortu podařilo chytit, než je Zeppelin dostal ze země. Bohužel musím říct, že samotný hrabě nám unikl. Dotyční eugenikové jsou v současnosti drženi v londýnském Toweru.“ „Proč tam?“

„Pod starým žalářem máme zařízení se zvláštní ostrahou. V něm by skončili tací jako Darwin či Babbage, kdybyste to s nimi byl – ehm – nevyřešil způsobem, jímž jste tak učinil. Nemám pravdu, pane Burkeu?“

„Ovšem, ovšem, pane Hare.“ Burke poklepal na kaktus. „Nicméně jde o to, že nemůžeme připustit, aby takovýto materiál padl do cizích rukou, a především do těch pruských. Dynastie Bismarcků se pokouší sjednotit německé státy a vybudovat evropské císařství. Kdyby se jim to povedlo, mohlo by to vést k válce, jakou svět ještě neviděl. Nechceme, aby měli zbraně, jako je tato.“

„Prudká jest změna, jež přichází,“ citoval Burton tiše. „Bouře smete ze Země mnoho tvých příbuzných s jemnou kůží.“

„Prosím, kapitáne?“

„To nic. Jen něco, co jsem kdysi zaslechl.“

Brzy se rozpoutá bouře a vy se stanete svědkem ukončení jednoho velkého cyklu a děsivých porodních bolestí jiného, minulosti a budoucnosti, zaklesnutých ve strašlivém střetu.

Vzpomněl si na svůj sen.

Vzpomněl si na hraběnku Sabinu.

Vzpomněl si, že John Hanning Speke je v současné době v Prusku a vzal si s sebou eugeniky.

Pohlédl na kaktus. „To je nějaká zbraň?“

„Ano,“ řekl Hare. „Musíte s ní zacházet velice, ale velice opatrně. Noste ji neustále při sobě a nikdy nepřipusťte, aby se dostala do rukou vašim nepřátelům.“

„Dovolte, abych vám ji předvedl,“ pronesl Burke a kaktus zvedl. Držel jej jako pistoli. „Je nezvykle příjemná do ruky,“ upozornil. „Trochu se poddá sevření, ale je pevná a moc neváží. Vidíte tady ten výstupek? Když za něj zatáhnete, kaktus okamžitě přejde do obranného stavu. Šťávy v jeho nitru se okamžitě sráží a tvoří ostré jedovaté bodliny. A teď jenom…“ Namířil kaktus na protější zeď a stiskl výstupek spouště. Ozvala se rána – bum! –, a ve stěně se náhle objevilo několik ostnů, jejichž přílet oznámilo tiché lupnutí.

„Dobré nebe!“ zvolal Burton. Přešel pokoj a střely spočítal. Zaryly se do tapety nebezpečně blízko místa, kde visela Burtonem opatrovaná miniatura jeho otce a matky. Střel bylo sedm, každá tři palce dlouhá a vlhce se třpytící. Natáhl ruku, aby jednu vytáhl.

„Nedotýkejte se jich!“ vykřikl Gregory Hare. „Jsou potažené nesmírně účinnou pryskyřicí. Stačí jediná kapka na kůži, a okamžitě upadnete do bezvědomí, ze kterého se neproberete dřív než za tři hodiny!“

„Zatraceně!“

„Přibližně po pěti minutách se jed stane neškodným.“

„Kaktus se již znovu nabil,“ mávl Burke pistolí. „Dokud bude v obranném stavu, bude tvořit bodliny. Z téhle věcičky byste mohl pálil celé hodiny, a munice by vám nedošla! Nicméně…“ stlačil aktivační výrůstek, „tak, teď je ve stavu vegetativního klidu. Nehrozí, že bych vás nešťastnou náhodou střelil do nohy. Ale to bych neudělal. Jsem opatrný od přírody, že, pane Hare?“

„Velmi opatrný, pane Burkeu.“

„Vezměte si ji, kapitáne,“ vybídl Burke Burtona. „Je vaše. Jen dejte pozor, abyste ji tímhle koncem s kořínky dal každý týden na pár hodin do vody.“

Burton se vrátil ke svým návštěvníkům a uchopil nabízenou zbraň. Připadala mu podivně živá, což také, jak si připomněl, byla.

„Snad mi odpustíte, že otevírám pro vás jistě citlivé téma,“ začal Burke, „ale od chvíle, kdy jste přijal svou současnou roli, jste se stal zodpovědným za několik úmrtí. My chápeme, jak k nim došlo, a plně vás podporujeme.“

Gregory Hare souhlasně přikývl. „Dokonce i v případě sira Charlese Babbage,“ řekl. „Což byla realizace, kterou by někteří mohli považovat za nevyprovokovanou.“

Burton polkl. „Musím přiznat,“ pronesl tiše, „že se znovu a znovu sám sebe ptám, jestli jsem měl na takový čin právo. Nespáchal jsem toho dne vraždu?“

„Ne!“ vykřikli Burke s Harém unisono.

„Blouznil jsem z malárie. Nebyl jsem ve stavu, abych to posoudil.“

„Posoudil jste to správně. My jsme Babbage a jeho práci již nějakou dobu sledovali. Představoval cosi, co v našem oboru klasifikujeme jako ‚rozvíjející se ohrožení*.“

„Tento ostnopal vám morální břímě vyplývající z vaší role ulehčí, pane kapitáne,“ dodal Hare. „Můžete své protivníky jednoduše zanechat v bezvědomí a potom zavolat nás. My je převezeme na bezpečné místo, kde budou vyslechnuti a nakonec, bude-li to možné, opět reintegrováni.“

„To zní podivně hrozivě.“

Ani jeden z návštěvníků neodpověděl.

Hodiny začaly odbíjet jedenáctou.

„Zajcošimři!“ zamumlala si Pox.

Burton strčil kaktusový revolver do kapsy.

„Děkuji vám, pánové,“ řekl. „Troufám si tvrdit, že se tato zbraň, byť vypadá podivně, ukáže být nanejvýš užitečnou. A teď k věci – máte ty dokumenty?“

„Ano,“ odvětil Burke.

„Obstojí při kontrole?“

„I při té nejpřísnější,“ odpověděl Hare.

„Kdybyste tedy mohli přejít do mé šatny a já vás nalíčím a vybavím šatstvem, které se k inspekci v ústavu pro duševně choré hodí poněkud více.“

Hare slyšitelně polkl a pohlédl na Burkea.

Burke si odkašlal, podíval se nejprve vpravo, pak vlevo, potom na Hareho a nakonec na Burtona.

„Já myslel…“ zamumlal. „Myslel jsem, že bychom třeba mohli jít takhle.“

Burton vyprskl smíchy. „Věřte mi, přátelé, že jestli do Bedlamu vkročíte takhle vymódění, je velmi pravděpodobné, že z něj už nikdy nevyjdete!“

***

Královská nemocnice Bethlem.

Původně to bylo opatství, které roku 1247 postavili bratři a sestry řádu betlémské hvězdy.

Potom se z něj v roce 1337 stala nemocnice.

O dvacet let později se tu začali léčit choromyslní, pokud je „léčit“ vhodný výraz pro cosi, co se rovnalo omezování svobody a mučení.

V sedmnáctém století získal ústav přezdívku „Bedlam“, která se brzy stala součástí každodenního jazyka a používala se k označení povyku, zmatku a šílenství.

Ve století osmnáctém zažil otevření dveří veřejnosti, aby si lidé mohli ukazovat na dovádějící šílence a posmívat se jim.

V polovině devatenáctého století již byla přijata opatření, která měla podmínky v nemocnici zlepšit. Tím nejdůležitějším bylo její přemístění do nového areálu.

Netrvalo dlouho, a obrovská nová budova se změnila ve větší verzi toho, čím byla nemocnice předtím: v temný, brutální, páchnoucí, ohlušující, nebezpečný a nechutný brloh.

A sir Richard Francis Burton stál v jeho středu.

Ředitel nemocnice byl průměrně vysoký a stavěný muž s bledou tváří. Měl široce posazené hnědé oči, šedé vlasy přistřižené těsně k hlavě a malý zastřižený knírek. Ústa mu každou chvilku zkřivil nervózní tik, který mu stáhl hlavu doprava a způsobil, že hlasitě zavrčel. Jmenoval se doktor Henry Monroe.

Doprovázen dvěma asistenty v podezřele potřísněných kožených zástěrách provedl Burtona, Burkea a Hareho severním, východním i jižním křídlem nemocnice a nyní pokračovali skrze sérii uzamčených dveří na západ. Inspekce už trvala čtyři hodiny. Čtyři hodiny křičícího, kvílejícího, řvoucího, sténajícího, blábolícího, vrčícího, syčícího, vzlykajícího, rouhajícího se, žebrajícího, vyhrožujícího zoufalého kakofonického šílenství.

Burton cítil, že nechutný zápach a nekonečný příval mánie by dokázaly zničit i jeho schopnosti, a když se podíval na své společníky, viděl, že známky nervozity jsou patrné dokonce i na normálně flegmatickém Burkeovi a Hareovi.

„Držte se!“ zašeptal Harému do ucha. „Člověk, kterého hledáme, musí být v tomhle křídle. Už ten blázinec nebudeme muset dlouho snášet.“

Hare na něj vrhl zlověstný pohled, naklonil se k němu a tiše řekl: „O ten hluk nejde, kapitáne. To je tímhle… tímhle oblekem, do kterého jste mě nacpal. Zcela nepřístojným oblekem! Nebýt té vázanky, kterou jste mi díkybohu povolil, už bych to vůbec nebyl já!“

Monroe odemkl v temné chodbě vedoucí z jižního křídla do západního poslední dveře. Otočil se ke svým třem návštěvníkům a zvýšil hlas, aby přehlušil křik zpoza dveří, a bůhví pokolikáté řekl: „Zcela upřímně, pánové, nechápu, proč je tato inspekce – ehm! – nezbytná. Poslední tu byla před necelým rokem a zjistila, že vše je v pořádku a podle předpisů. Ve skutečnosti v našem zařízení zaznamenala podstatné zlepšení.“

Burton, který měl hnědou paruku a dlouhé falešné vousy, odpověděl: „Jak už jsem říkal, je to jen formalita. Malý požár zničil dokumenty a my jsme povinni je nahradit. Proto musíme inspekci opakovat. Připouštím, že je to nepraktické, ale vyhnout se jí nemůžete.“

„Nechápejte mě špatně… já se jí nepokouším vyhnout,“ ohradil se Monroe. „Nemáme co skrývat. Vlastně jsem velmi hrdý na práci, kterou tu děláme, a rád vám ji předvedu. Jenom mi připadalo, že zbytečně postupujete o dost důkladněji než vaši předchůdci. Vše, co naruší normální chod nemocnice, je pro naše chovance značně – ehm! – zneklidňující.“

„My se pouze řídíme směrnicemi, pane doktore.“

„Ať je to, jak chce, byl bych rád, abyste do zápisu uvedl, že své povinnosti plním svědomitě, nemocnice pacientům nabízí péči vysokých standardů a podobné vyrušování může napáchat škody.“

„To určitě udělám.“

Poněkud uchlácholený Monroe se usmál, ušklíbl se, škubl hlavou vpravo dolů a řekl: „Ehm! V téhle části nařízení je pacientů méně. Měl bych vás ale upozornit, že nešťastníci, kteří v těchto pokojích odpočívají, jsou velmi vážně narušeni a mohou se chovat nesmírně násilnicky, takže vás prosím, abyste se vyhýbali očnímu kontaktu. To je také důvod, proč zde nemáme společenskou místnost, ale jen individuální pokoje.“ Zavedl návštěvníky do špinavé, celami lemované chodby, kde je kývnutím pozdravila vrchní sestra tohoto oddělení. Oba Monroeovi asistenti šli chodbou a otevírali špehýrky. Burton, Burke a Hare přecházeli od dveří ke dveřím, nahlíželi do holých čtvercových místnůstek a ze všech sil se snažili ignorovat hnus, který z cel prýštil a útočil na jejich zrak i sluch.

Tak to pokračovalo chodbu za chodbou. Každá z nich jim předvedla další sestry, další cely, další ponížení a další hrůzy.

Burton kráčel se založenými pažemi pevně přimáčknutými k hrudi a tiskl si ruce k žebrům, aby zamaskoval, že se mu chvějí.

Vešli do chodby číslo devět ve čtvrtém patře.

Doktor Monroe představil Burtonovi další sestru: „Tohle je sestra Camberwicková. Má tohle oddělení na starosti. Sestro, pánové jsou z ministerstva. Inspektor Cribbins, Faithfull a – ehm! – Skylark.“

Sestra Camberwicková přikývla a prohodila: „Dobrý den, pánové. Myslím, že budete spokojeni.“

Prohlídka chodby číslo devět se řídila stejným schématem jako ty předtím, dokud se na jejím konci Burton neobrátil na Monroea a neřekl: „Uvědomuji si, že vás připravujeme o čas, pane doktore. Smím navrhnout, abychom to trochu urychlili?“

„No ovšem. To budu velice rád. Ale jak?“

„Až tuhle inspekční prohlídku dokončíme, potřebujeme si soukromě promluvit s vybranými členy vašeho personálu…“

„Ale to minule nevyžadovali!“ namítl Monroe. „Mohu vás ubezpečit, že pracovní podmínky jsou tu naprosto… ehm!…“

Burton zvedl ruku, aby jej zarazil. „Přesně tak! Přesně tak! Ujišťuji vás, že to není nic než formalita, kterou je však nutné dodržet, abychom mohli vyplnit papíry a nechat vás v klidu.“ Bismilláh! Klid! Tady? V téhle džahanně!

Monroe si olízl rty, pokrčil rameny a odměřeně přikývl. „Dobrá, dobrá. Cokoliv si řeknete. Jak bychom to měli udělat?“

„Navrhuji, abyste s panem Faithfullem a Skylarkem pokračovali v inspekci. Já tu mezitím zůstanu a promluvím si se sestrou Camberwickovou a ošetřovatelkami. To by mělo stačit, abychom požadavky na inspekci naplnili. Jakmile skončíme, může mě některá sestra odvést do vaší kanceláře. Mí kolegové a já pak odejdeme a sepíšeme nanejvýš příznivou zprávu, to vás ubezpečuji. Myslím, že mohu klidně předpovídat, že znovu už vás obtěžovat nebudeme.“

Doktor si ztěžka povzdychl, usmál se a tvář mu křečovitě zaškubala.

O několik minut později již Burton seděl v malé kanceláři jen se sestrou Camberwickovou. Zavřené dveře tlumily výkřiky a kletby z cel.

„Nedal byste si šálek čaje, pane Cribbinsi?“

„Ne, děkuji vám, sestro. Sedněte si, prosím, a uvolněte se. Tohle je jen rutinní postup, nemusíte být z ničeho nervózní.“

„Já nejsem nervózní,“ odtušila sestra. Posadila se a upravila si čepec. „Když člověk pracuje v ústavu pro slabomyslné, přestane nervozitu cítit.“

„To mi připadá jako velká výhoda.“

„To je.“

„Kdy jste tu začala?“

„Začátkem roku. Na začátku února.“

Pohlédla mu do očí a pak sklonila pohled k sukním a urovnala si je.

„A před tím?“

Rychle zamžikala. „Sloužila jsem na Krymu, a pak, když válka skončila, v útulcích pro chudé.“

„Na Krymu. Musela jste vidět obrovské utrpení.“

Přisunul si židli blíž k její a tichým melodickým hlasem rytmicky zarecitoval:

„Tam v domě plném běd

viz dámu s lampou procházet

a mezi zšeřelými pokoji

přebíhat, sotva postojí.

A pomalu, jak ve snu pronikajícím tmou,

otočí člověk trpící hlavu svou,

by němě políbil ten jemný vzdech,

stín ženin na stmívajících se zdech.

A pak, jak když otevře se nebes brána,

jež znenadání opět rychle zavírána,

obraz před zmizením objeví se jasně

a světla záře náhle zhasne.

A po smrti její se budou psát

písně, jež budou vzpomínat

na paprsky záře hřejivé,

již vrhá z doby dávno minulé.

Dáma s lampou v této zůstane vždy zemi,

světicí, jež navěky jest ctěna všemi

co obraz dobra vznešeného,

co příklad ženství hrdinného.“

Sestře Camberwickové se roztřásl spodní ret.

„Svatá Filoména od Henryho Wadswortha Longfellowa,“ zabručel Burton. „Podívejte se na mě, sestro.“

Podívala se. Její oči uhnuly, vrátily se a zůstaly.

Burton se začal nepatrně, téměř neznatelně kolébat dopředu a dozadu.

„Odvedla jste dobrou práci.“

Naklonila se dopředu, aby ho lépe slyšela.

„A dobrou práci odvádíte i teď.“

Zdálo se, jako by ji svým hlubokým a konejšivým hlasem očaroval. Aniž by to si to uvědomovala, začala se kolébat ve stejném rytmu, v jakém se pohyboval i Burton.

„Pro účely tohoto rozhovoru je podstatné,“ promluvil Burton bezmála šeptem, „abyste se uvolnila. Tohle cvičení vám pomůže. Chci, abyste se mnou dýchala. Vnímejte, jak vám vzduch proudí do pravé plíce. Teď se nadechněte do levé. Dovnitř. Ven. Pomalu, pomaličku.“

Jemně a trpělivěji prováděl súfijskou meditační technikou a sledoval, jak se její pozornost soustředí na úkor všeho ostatního výhradně na něj. Tišeji zadával instrukce, vedl ji od cyklu dvou dechů k cyklu dechů čtyř a pomocí složitého cvičení si podmaňoval její mysl, dokud ji zcela neovládl.

„Jak se jmenujete?“ otázal se.

„Patricia Camberwicková,“ odvětila.

„A dál? To druhé jméno? To, které nesmíte používat?“

„Florence Nightingaleová.“

„Vyprávějte mi o okolnostech vedoucích k tomu, že jste se ocitla zde, slečno Nightingaleová.“

„Já… já… nemůžu si vzpomenout.“

„Já vím. Tu vzpomínku něco blokuje. K tomu, co se vám stalo, došlo v době, kdy jste byla zotročena mesmeristickým ovlivňováním. Cítíte ten blok? Jako zeď ve vaší mysli.“

„Ano.“

„Je to zeď jen proto, že vás přinutili, abyste ji za ni považovala. Ve skutečnosti jsou to dveře. Projděte jimi, Florence. Otevřete je a projděte jimi přímo skrz.“

Burton v duchu poděkoval Herbertovi Spencerovi, který tuto mesmeristickou techniku inspiroval.

„Ano. Už jsem uvnitř.“

„Vidíte, jak to bylo snadné? Zábrany, které vám zasadili v mysli, teď nemají žádnou moc.“

„Žádnou moc.“

„Tak vyprávějte. Co se stalo?“

„Ta žena.“

„Žena? Jaká?“

„Ta Ruska. Netuším, jak se dostala na sál. Právě jsem prováděla experiment a měla jsem zamčeno. Nechtěla jsem, aby mě někdo rušil. Zaslechla jsem za sebou ozvěnu kroku. Otočila jsem se a ta žena tam stála.“

„Jak vypadala?“

„Středně vysoká. Podsaditá. Mateřský typ. Strašné černé oči.“

„Byla pevná? Chci říct, jestli to nebylo zjevení?“

„Zjevení? Jako duch? Ne, byla tam.“

„Co se stalo pak?“

„Já… já… propadla jsem se do jejích očí. Ty oči! Spadla jsem přímo do nich!“

„Zmesmerizovala vás. Co vám řekla, že máte udělat?“

„Řekla mi, že mám odjet do Santiaga v Jižní Americe, zajít do tamního ústavu pro slabomyslné, využít pověsti svého jména a převzít pacienta jménem Tomas Castro. Toho jsem měla převézt zase sem, do Královské nemocnice Bethlem, ale až sem vstoupím, musím používat jméno Patricia Camberwicková a své skutečné zapomenout. Měla jsem tu předem domluvené místo a mým hlavním úkolem bylo pečovat o pana Castra a hlídat jej. Nesměla jsem dovolit, aby ho někdo navštívil – s výjimkou té ženy a člověka jménem Edward Kenealy.“

„Castro je ještě tady?“

„Ano, v tomhle patře, v místnosti na pozorování.“

„Proč nám ji neukázali?“

„Doktoru Monroeovi a výše postavenému personálu byla vzpomínka na ni odstraněna z paměti a implantována averze ke dveřím, které do ní vedou. Myslí si, že je to přístěnek na košťata.“

„Takže jedinou osobou, která Castra kromě té Rusky a Kenealyho navštěvuje, jste vy?“

„Ano.“

„Zaveďte mě k němu.“

„Ano.“

Nightingaleová vstala, jako náměsíčně zamířila ven z místnosti a vedla Burtona k nenápadným dveřím. Z kapsy zástěry vytáhla svazek klíčů a dveře odemkla. Burton ji následoval přes práh i krátkou chodbou vedoucí k mohutně zabezpečeným dveřím.

„Tady,“ řekla Nightingaleová.

„Veďte mě,“ odpověděl Burton.

Klíče byly zastrčeny a otočeny, zástrčky vytaženy, visací zámek odemčen, řetěz odstraněn. Překážka se pod tlakem sestřina ramene s bolestným skřípotem zhoupla stranou. Sestra vstoupila na plošinu, která ubíhala asi patnáct stop nad podlahou podél stěny vysoké kruhové místnosti. Pokoj, střídmě vybavený postelí, stolem, židlí a dřevěnou zástěnou skrývající – jak Burton odhadoval – toaletu a umyvadlo, měl přibližně padesát stop v průměru a nepravidelně jej osvětlovaly čtyři plynové lampy.

Ke kruhu uprostřed, zasazenému do podlahy, byl připevněn tenký řetěz, který se vinul k posteli, na níž ležel muž. Řetěz byl spojen s okovem obemykajícím mužův levý kotník.

Muž měl na sobě jen rozedrané kalhoty a nátělník a byl hrozivě vyhublý. Levá paže mu hned pod loktem končila ovázaným pahýlem. Obličej měl uvězněný pod železnou maskou, hladkou až na čtyři horizontální štěrbiny – jednu pro každé oko, jednu na úrovni nosu a jednu pro mužova ústa.

Tomas Castro.

Muž se s námahou posadil a podíval se na ně.

„Ce qui maintenant?“ zašeptal chraptivě. „To mě budete zase mučit? Kdo je to? Toho jsem ještě neviděl.“

Mluvil s francouzským přízvukem.

Burton se obrátil na Nightingaleovou. „Pojďte za mnou.“

Šel po plošině dál, dokud nedorazil k žebříku, a pak slezl na podlahu místnosti.

Když se Burton přiblížil, Castro malátně vstal.

„Nenamáhejte se, prosím vás,“ oslovil jej králův agent. „Zůstaňte sedět. Chápu to dobře, že jste sir Roger Tichborne?“

„Tichborne? Mon dieul Jste po dlouhé době první, kdo mi tak řekl. Byl jsem Castro, jenom Castro.“ Jeho hlas zněl za maskou dutě.

Burton si vzal židli a postavil si ji k posteli. Posadil se. Tichborne se zhroutil na tenkou matraci a řekl: „Ale vy mi říkáte ‚sire‘. To proto, že jsem zdědil baronský titul?“

„A už je to delší dobu. Váš strýc i otec bohužel zemřeli jen týden po sobě už ve čtyřiapadesátém, krátce předtím, než jste byl hospitalizován. Přišla zpráva, že jste se ztratil na moři, když jste se plavil zpět do Anglie. Titul získal váš bratr Alfred. Je mi to líto, ale musím vám sdělit, že je také mrtvý. Vaši nepřátelé ho letos zavraždili.“

„Alfred,“ zachroptěl Tichborne. „Aion cher frère!“ Zvedl ruku a položil si masku do dlaně. „A letos, to je jaký rok?“ ozval se jeho přidušený hlas.

„Teď je září 1862.“

Nastala chvíle ticha, přerušená v okamžiku, kdy se vězeň tiše rozplakal.

Burton se naklonil a dotkl se mužovy paže.

„Sire, je proti vám vedeno rozsáhlé a strašné spiknutí. Já se tu síť pokouším rozmotat a zjistit, kdo a proč ji upředl. Hodně by mi pomohlo, kdybyste mi mohl vyprávět svůj příběh. Jste na to dost silný?“

Tichborne pozvedl hlavu. „Takže vy mi chcete pomoci?“

„Udělám, co bude v mých silách. Jmenuji Richard Burton. Jsem královým agentem.“

„Ne, počkat,“ řekl Tichborne. „Non. Non. To není možné. Non. Tohle, to je jen nějaký trik. Tamhleta…“ ukázal na Nightingaleovou, „… tamhleta bestie k těm spiklencům patří. A jestli je s vámi, pak vy jste s nimi!“

„Mýlíte se, sire. Tato žena, kterou možná znáte coby sestru Camberwickovou, se ve skutečnosti jmenuje Florence Nightingaleová. Řídili ji prostřednictvím hlubokého mesmeristického transu. Netuší, co dělá ani proč. Je stejně tak obětí jako vy.“

„Ce n’est pas possible! A teď? Proč nepřivolá pomoc?“

„Protože já sám mám trochu mesmeristického nadání a získal jsem nad ní kontrolu.“

Tichborne tiše seděl a zíral na sestru. Burton skrz štěrbiny masky viděl jeho vlhké svítící oči bez víček.

„Můj příběh,“ zašeptal baronet. „Můj příběh.“ Pohlédl na Burtona. „Dobrá. Povím vám ho. Kde byste chtěl, abych začal?“

„Vaší cestou do Jižní Ameriky – ale máme málo času, sire Rogere, takže jen v hrubých rysech, buďte tak hodný.“

„Bien. Vyplul jsem ve čtyřiapadesátém. Dvořil jsem se jedné vzdálené sestřenici Kattie…“

„Katherine Doughtyové,“ pronesl Burton.

„Ach! Oui. Elle vit?“

„Ano, žije. Daří se jí dobře.“

Tichborne přikývl, zaváhal a pak se zeptal: „Vdaná?“

„Ano.“

„Oui. Oui. Náturellement.“ Podíval se dolů, přejel prsty po pahýlu levé ruky, vzhlédl a pokračoval: „Kattiini rodiče mě neměli právě v lásce a já jim to nemůžu mít za zlé. Byl jsem mladý a nezodpovědný. Měl jsem pocit, že jim musím dokázat, že za něco stojím, a tak jsem si vzal do hlavy, že pojedu do Chile a vyrazím v dědečkových stopách, poněvadž v naší rodině existuje legenda, že v Chile objevil skvostný diamant, a přestože diamant nikdy nikdo nespatřil, ona nepochybně nepravdivá legenda roznítila mou představivost. Co jsem to byl za blázna! Dorazil jsem do Valparaísa…“

„Kde jste prý obdržel zprávu, že vám zemřel strýček.“ „Mais non! Tu jsem nedostal! V přístavu jsem zůstal jen jediný den a pak jsem se vydal na cestu do vnitrozemí k Santiagu. Nakonec jsem se usadil ve městě jménem Melipilla u úpatí horského pásu Cerro Patagua, kde – jak jsem se domníval – můj dědeček kopal. Žil jsem s rodinou jednoho člověka, který se jmenoval Tomas Castro, a v jeho společnosti podnikal výpravy do hor. Občas jsme spávali řadu dní ve stanech, než jsme se vrátili domů. Těžko se mi vysvětluje, co se stalo pak, monsieur, poněvadž v mých vzpomínkách panuje zmatek. Odvážili jsme se s Castrem do hor dál než kdy předtím a oba jsme trpěli v důsledku nadmořské výšky a řídkého vzduchu. Mého přítele to zřejmě postihlo nejvíc. Začal mít divoké halucinace a upadl do deliria. Trval na tom, že jsme svou přítomností popudili skryté obyvatele hor a že si je můžeme udobřit jedině obětí. Začal j sem se obávat o svůj život, neboť mi přišlo, že přichází o rozum.“

„Skryté obyvatele?“ zopakoval Burton. „Měl pro ně nějaké jméno?“

„Oui. Říkal jim cherufe. Říkal, že jsou to duchové dávné rasy, která kdysi obývala Zemi.“

„A co se přihodilo?“

„Jak dny míjely, ochromovala mě hrůza, nejen z něj, ale také z věcí, které jsem začal vídat, jak se schovávají mezi skalisky a v podrostu.“

„Jaké věci?“

„Stydím se to říct. Musíte pochopit, monsieur, že nebyly skutečné. Trpěl jsem nedostatkem kyslíku a měl jsem vidiny.“

„Tohle je důležité, sire Rogere. Co jste viděl?“

„Viděl jsem víly, maličké lidičky s křídly motýlů, můr a vážek. Viděl jsem je za denního světla a v noci ke mně přicházeli ve snách. Teď už vím, že jsem začínal ztrácet příčetnost. Castro rozhodně nepříčetný byl, protože se mě jednou v noci pokusil zavraždit. Praštil mě do hlavy a položil mě na skálu. Prý poslouží jako oltář, říkal. Vzal nůž a chystal se mi ho vrazit do srdce. Já se z té skály skulil a začali jsme se prát. Zuřil jako divé zvíře a oči měl plné šílenství. Strčil jsem do něj. Upadl a rozrazil si lebku. Ta rána ho zabila. Ti maličcí lidé se shromáždili, aby náš spor sledovali. Naháněli mi hrůzu a myslím, monsieur, že ten strach mi poškodil rozum. Moc si toho nepamatuji až do chvíle, kdy jsem si jednoho dne uvědomil, že jsem v blázinci. Říkali mi Tomas Castro. Vypadá to, že jsem si přivlastnil jméno své oběti. Ujišťoval jsem je, že jsem anglický džentlmen, ale oni mi nevřili. Byl jsem polapen ve zlém snu a můj rozum byl jen křehký. Určitě mě znovu a znovu zrazoval. V době, kterou jsem v tom pekle strávil, jsem… jsem…“

Tichborne se zlomil v pase, přemožen obrovským vzlykem, který jím otřásl od hlavy k patě. Burton pevně sevřel mužovo rameno.

„Sire Rogere, vaše utrpení se chýlí ke konci – dávám vám své slovo. Jenom musíte ještě chviličku vydržet a nesesypat se.“

„Já… já se omlouvám, monsieur Burton. Jsem zesláblý. Kdybyste… kdyby…“

„Já to chápu. Buďte tak hodný a dokončete své vyprávění.“

„Jednou přišla do ústavu tahle ženská…“ kývl Tichborne k místu, kde stála s prázdným pohledem Florence Nightingaleová, „nadopovala mě a odvedla mě pryč. Přivezla mě na toto místo. Netuším, jak jsem tu dlouho. Neviděl jsem nikoho kromě jí, jedné ruské mrchy a šílence jménem Kenealy.“

„A co ti další dva, co po vás chtěli?“

„Ten diamant! Pořád ten diamant! Říkal jsem jim znovu a znovu: ‚Žádný diamant neexistuje, je to jen mýtus! Ten příběh je stejně absurdní jako ta pověstná kletba Tichborneů!‘ A oni o ní chtěli všechno vědět, takže jsem jim vyprávěl o Rogeru de Tichborne a lady Mabelle a té podpoře Tichborneů a pak… pak…“

„Ano?“

„Vzali mě do nějaké místnosti, připoutali mě ke stolu a dali mi sedativa. V poslední chvíli, než jsem ztratil vědomí, jsem ji – tu blbou krávu…“ bodl ukazovákem směrem k Nightingaleové „… viděl, jak se nade mnou sklání se skalpelem v ruce. A než jsem procitl, vzala si mou ruku i obličej. Mon dieu! Mon dieu!“

„To je mi líto,“ řekl Burton. „A od té doby vás tu drží jako vězně?“

„Ano, ale to není vše. Často mě navštěvují a pokaždé se vyptávají na můj život a na mé zvyky. Chtějí vědět úplně všechno! Každičký detail! Pořád dál! Otázky! Otázky! Otázky!“

„To proto, že mají člověka, který se za vás vydává,“ prozradil mu Burton.

„Že mají… cože? A proč?“

„Mají propracovaný plán a jejich hlavním motivem si pořád ještě nejsem jistý. Ale zjistím ho, na to se můžete spolehnout. Já je zarazím, sire Rogere, a brzy. A až to udělám, budete z tohoto příšerného místa vysvobozen. Do té doby tu musíte zůstat a udržet mou návštěvu v tajnosti. Mohu vám důvěřovat, že to zvládnete?“

„Ano. Mně ano… ale jí?“

„Hodlám teď sestru Nightingaleovou vyvést z transu. Odhalím jí pravdu. Věřím, že s námi bude spolupracovat, aby vám zajistila svobodu. Je to zvláštní žena a oddanost lékařskému výzkumu ji v uplynulých letech vehnala na eticky sporné území, všichni si však pamatují, co udělala během krymské války a po ní. Já věřím, že v hloubi srdce touží pouze po vyšším dobru.“

„Spolehnu se na váš úsudek, monsieur Burton. Ale copak mě teď nemůžete vzít s sebou?“

„Kdybych tak učinil, vaši nepřátelé zjistí, že jdu proti nim. Mohli by pláchnout dřív, než vůbec zjistíme, co mají za lubem. Lépe, když zůstanou v šeru.“

„Takže vy chcete, abych tu zůstal. Vážně nevím, jestli to zvládnu! Pokud si dovolím věřit, že vysvobození je za dveřmi, bude mi každá další vteřina v tomhle pekle připadat jako věčnost. Ale ne, ne, já vašim důvodům rozumím. Zůstat musím… a také zůstanu! Co záleží po takové době na několika dalších dnech či týdnech?“

„Chlapík. Musím si teď pospíšit. Už tak jsem byl pryč příliš dlouho.“

Vstal a přešel k Florence Nightingaleové.

„Poslouchala jste náš rozhovor?“

„Ano,“ odvětila netečně.

„Provedu vás teď několika dechovými cvičeními, která vás přivedou k plnému vědomí. Všechno si budete pamatovat.“

***

„Á, pan Cribbins, konečně. Dal jste si pořádně – ehm! – načas!“

„Omlouvám se, doktore Monroe, upoutal mě jeden z vašich nešťastníků. Pacient číslo 1036 na chodbě devět.“

„1036? 1036? Který to je?“

„Ten džentlmen, co snědl svou matku.“

„Ach ano. Fascinující studie. Vyzkoušeli jsme na něm zajímavou terapii. Představili jsme ho – ehm – jedné naší další pacientce. Matce, která snědla svého syna.“

„A co se stalo?“

„Poobědvali spolu.“

„Děláte si legraci?“

„Pochopitelně za přítomnosti lékařů.“

Damien Burke udělal krok vpřed. „Nanejvýš interesantní vývoj, doktore Monroe, mám však pocit, že už jsme vás připravili o příliš velký díl vašeho vzácného čau. Měli bychom jít, nemám pravdu, pane Skylarkeu?“

„Zcela správně, pane Faithfulle. Souhlasíte, pane Cribbinsi?“

„Ovšem! Ovšem! Omlouvám se, doktore Monroe, a opravdu vám velice děkujeme, že jste nám umožnil prohlídku vašeho skvělého zařízení. Myslím, že je poctivé říci, že na nás na všechny tři udělalo nesmazatelný dojem.“

Monroe se usmál a podal Burtonovi, pak Burkeovi a potom i Harému ruku.

Sešli dolů do foyer a ven na vstupní schodiště. Monroe se s nimi naposledy rozloučil a ukázal na koněm tažený kočár, který čekal na příjezdové cestě. „Ten vás odveze přes naše pozemky k hlavní – ehm!“

„Bráně,“ dokončil Burton.

Monroe na něj mrkl, našpulil rty, otočil se a zmizel v nemocnici.

Králův agent pohlédl na oblohu a zamračil se. Vzduch byl těžký a plný páry a bylo skrz něj vidět ošklivé fleky kouře, jež se nekoordinovaně sunuly nad jejich hlavami. Sněžily vločky popela.

„Londýnskou mimořádku už jsme tu dlouho neměli,“ zabručel Burton.

Vyšplhali se do kočáru a o pár minut později dorazili k veliké hlavní bráně, v níž byla zasazena menší dvířka.

Poděkovali kočímu a zlehka se ťukli do klobouků na pozdrav hlídači, který jim dvířka otevřel.

Sir Richard Francis Burton, Damien Burke a Gregory Hare vyšli z ústavu pro slabomyslné do… šílenství!

Kapitola 8

HOŘÍCÍ LONDÝN

Odpor vůči agresi není jen omluvitelný,

ale naprosto nutný.

HERBERT SPENCER

Londýn byl v plamenech.

U země byl kouř k zadušení. Skrze vířící oblaka zářilo pekelné rudo-oranžové světlo.

„Co to sak…“

Burtona uťal zuřivý výkřik. Ze tmy se vyřítil muž jen v kalhotách a vysokých botách. Nahý trup měl potřísněný krví, potem a sazemi a tvář mu křivila zvířecká divokost. Než stačili zareagovat, ohnal se brutální silou vidlemi po levém nadloktí Damiena Burkea.

Burke vyjekl bolestí a upadl na bok.

Gregory Hare skočil útočníkovi na záda, vytrhl mu vidle z ruky, odhodil je stranou, obtočil kolem mužova krku mohutné předloktí a stiskl. O několik vteřin později již pokládal bezvládné tělo na dlažbu.

Burton se rychle vzpamatoval. Útok byl tak náhlý a divoký, že zůstal nezúčastněně stát jako solný sloup.

„Zatraceně!“ zavrčel a připojil se k Harému, který klečel vedle Burkea.

„Je to špatné,“ vypravil ze sebe zadýchaně Burke. „Zlomené.“

„Ztrácíte krev. Hare, dejte mi svou vázanku. Musíme mu ihned přiložit škrtidlo. Nebojte se, kamaráde,“ povzbuzoval Burton. „Za chvíli vás dáme dohromady.“

„Pan Hare se o mě postará, kapitáne,“ odvětil slabě Burke. „Doporučuji vám, abyste vytáhl svůj ostnopal a zajistil naši obranu.“ Kývl směrem k ulici za Burtonem.

Králův agent se prudce otočil a spatřil pět individuí, která se přišourala na dohled. Byli to dva muži a tři ženy. Oblečení měli všichni neupravené a ďábelsky se šklebili a třeštili skelné oči.

Jedna z žen držela paži, ze které kapala krev. Z ramene majitele ji očividně kdosi vyrval.

Zdálo se, že rozeznala v Burtonových očích úděs, a zareagovala na něj křikem: „Maso! Tichborne chce maso!“ Pak zvedla končetinu k ústům a s přidušeným pohihňáváním do ní zabořila zuby. Když jí po bradě začala stékat krev, hihňání se změnilo v bublání.

„Vaše zbraň, pane!“ zasténal Damien Burke.

Burton zavrčel, vstal a sáhl do kapsy. Vytáhl kaktusovou pistoli a stiskl výrůstek, který ji aktivoval.

„Chcípněte!“ řekl jeden z přibližujících se mužů. „Vy… namyšlený… parchanti!“

Žena s paží, rozptýlená chutí krve, ztratila o Burtona a jeho společníky zájem. Sedla si na bobek a začala od kosti trhat velká sousta svalů, polykajíc kusy syrového a krvavého lidského masa.

Burtonovi se zvedl žaludek a nejraději by odvrátil pohled. Místo toho pozvedl podivnou pistoli a střelil ženu do čela.

Ta se zhroutila na záda a nehybně ležela s paží kolem krku.

Zbylí dva muži i obě ženy vykřikli a vrávoravě se vydali vpřed s nataženýma rukama a prsty zkřivenými v pařáty, bezcílně koulejíce očima.

Burton si levou rukou přidržel pravé zápěstí, aby jej udržel v klidu, a postupně každého z nich střelil.

Roztřeseně vydechl, podíval se na padlá těla a nechal ruce klesnout k bokům. Třásl se, jako by se jej zmocnila další malarická horečka.

„Co se to, k čertu, děje?“ zabručel.

V dáli cosi explodovalo.

Ustoupil k nemocniční bráně a zabušil na ni.

„Pusťte nás dovnitř! Hej vy tam! Otevřete!“

Nikdo neodpověděl. Hlídač očividně zamkl dvířka a pak se s kočím vrátil do hlavní budovy.

„Pomozte mi s ním nahoru, kapitáne, buďte tak hodný,“ požádal Hare.

Burton nazdvihl klobouk, strhl si paruku i falešné vousy, nacpal je do kapsy, vrátil cylindr na místo a pomohl Harému.

„Ti výtržníci jsou zřejmě o dost horlivější, než byli včera,“ poznamenal premiérův muž. „A stejným dílem i o dost tupější. Potřebuji dostat pana Burkea zpět do Whitehallu. Navrhuji, abychom zamířili po Lambeth Road k Saint George’s Circus a drželi se Waterloo Road k mostu. Co říkáte?“

„Říkám, pojďme.“

„Když je teď pan Burke na nohou, můžu ho podpírat sám, kapitáne. Vy mějte po ruce pistoli.“

Burton přikývl a se svými společníky za zády pomalu vyrazil skrze kouř, vhánějící slzy do očí. Shora je olízly světelné paprsky. Dolů sestupovala s burácejícími turbínami ohromná policejní rotoroloď, vypouštějící výfukovým potrubím páru. Spodní tah rotorů vyhnal z ulice kouř a Burton uviděl všude kolem rozházenou suť a mrtvá těla.

„Tady je policie!“ oznamoval zesílený hlas.

Králův agent se podíval nahoru a zaregistroval chumel tlampačů vyčnívající dole z trupu lodi.

„Tady je policie. Vraťte se do svých domovů. Zůstaňte uvnitř a zabedněte dveře i okna. Neriskujte a nevycházejte na ulici. Byl vyhlášen výjimečný stav. Vraťte se do svých domovů. Tady je policie. Vraťte se do svých domovů. Zůstaňte uvnitř.“

Gigantický létající stroj pomalu klouzal přes hřebeny střech pryč. Když je minul, převalil se opět přes Burtona a jeho společníky kouř plný sazí.

Kolem se prohnal kůň vlekoucí za sebou polámané oje vozu.

Kdesi poblíž se rozbilo sklo a sprškou dopadalo na chodník.

Zblízka i zdáli se ozvěnou ozývaly nesouvislé výkřiky.

Opatrně postupovali dál.

Před nimi zaprosil mužský hlas: „Pomozte mi! Ach, milý Bože, pomoz mi! Ne! Prosím! I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se…“

Někdo jej uťal.

Ze smogu vylétla vířící zlomená vycházková hůl a s lomozem dopadla na dlažbu jen pár palců od Burtonových nohou.

O chvíli později v šeru zahlédli její druhou polovinu. Jeden konec svírala ruka vrčícího podomního obchodníka. Druhý konec – ten zlomený – byl vražen pod bradu postaršího duchovního a vyčníval temenem jeho lebky. Obchodník držel svou oběť zpříma, ale když uviděl přibližující se trojici, pustil ji. Mrtvý muž se zhroutil na chodník. Jeho vrah se zachechtal. Z úst mu stříkala pěna. Zakrvácenou ruku si otřel o stehno.

Burton bez váhání střelil obchodníkovi do krku kaktusové ostny a škubl sebou při zvuku, který vydala mužova hlava, když dopadla na vozovku.

„Měli bychom postupovat rychleji,“ doporučil Palmerstonovým mužům. „Zvládnete to?“

„Ano, kapitáne,“ odvětil Hare. „I když pan Burke je zřejmě v bezvě… Pozor!“

Burton zalapal po dechu a ustoupil, neboť se přímo před ním zhmotnil přízrak. Zřetelně tu postavu viděl. Měla na sobě dlouhý kabát, cylindr a její ústa ukrýval mohutný knír. Pak se rozpustila a rozplynula, nic než stužka špinavých částic.

„Co jsou tyhle věci zač?“ zašeptal Hare.

„Nevím, ale pokaždé, když nějakou vidím, vypadá trochu pevněji, o něco méně průhledná. Myslím, že získávají na síle a že to ony podněcují tohle násilí.“

Pokračovali dál, dokud nedorazili na Saint George’s Circus. Z jednoho obchodu vyběhl jakýsi muž, zastavil se před nimi a namířil na ně starožitnou mušketu.

„Zemřete pro Tichbornea, vy nóbl buzny!“ vykřikl. Stiskl kohoutek a zbraň mu vybuchla do tváře a utrhla pravé ucho.

„Ježíši!“ vyjekl. „Zatraceně, moje hlava!“

Burton jej střelil a muž se sesul k zemi.

Z kouře se ozval rachot přibližujících se kol.

„Ať je to prázdná drožka!“ prosil Burton.

Byla.

Z dýmu vyrazil parokůň a plnou rychlostí se řítil kolem, řinče klikovými hřídelemi. Za sebou vlekl staromódní landaur v plamenech. Vůz se prohnal kolem nich, narazil na chodník a najel rovnou do průčelí hospody. Kotel vozu vybuchl a horký kov se rozlétl do všech stran. Přední část budovy se zhroutila na silnici, metajíc do vzduchu rotující kusy skla, cihel a zdivá.

Gregory Hare zařval bolestí.

Burton se otočil a zjistil, že se jeho společníkovi do levé paže zabořil pořádný kus kovu. Vklouzl pod rameno Burkemu, který byl napůl v bezvědomí, aby ho udržel na nohou, a druhého muže podepřel rukou.

„Uf!“ zabručel Hare. „To není dobré! Jau! Jau! To vůbec není dobré, kapitáne!“

Králův agent se podíval na jeho ránu.

„Počkejte,“ štěkl.

Složil oba muže na zem, pak si sundal sako, upustil jej, popadl rukáv své košile a utrhl ho.

„Kolik těch škrtidel budu dneska vázat, co, Hare? To musíte s Burkem dělat všechno společně? Oba jste zranění přesně na tom samém místě, sakra!“

„Omlouvám se, pane,“ zasténal Hare. „Strašná nepříjemnost. Je to vážné?“

„Tři chlapi, dva z nich nepoužitelní, dohromady s jednou zbraní, uprostřed nepokojů? Ano, soudím, že je to dost vážné. A pokud jde o vaši ránu, ta by byla stejně vážná jako rána pana Burkea, nebýt toho, že máte bicepsy o velikosti stehenních svalů. Kost je neporušená.“

„Jak říkám, pane, hrozně se omlouvám.“

„Nebuďte blázen,“ zavrčel Burton a zatáhl škrtidlo. „Do cesty jste té střele přece neskočil, ne?“

Policie v dálce hlásila: „Opusťte ulice. Zůstaňte uvnitř.“ Zbořenou hospodu olízly plamenné jazyky. Z jejího nitra se ozývaly výkřiky.

Burton zvedl sako a znovu si jej oblékl. „Pan Burke omdlel. Zůstaňte s ním. Tohle podržte.“ Vtiskl Harému do dlaně kaktusovou pistoli. „Za vteřinku jsem zpátky.“

Ponořil se do tmy. Před chvílí tam cosi upoutalo jeho pohled. Byla tu jistá možnost…

„Musíme jít dál, kapitáne!“ volal za ním Hare.

Burton utíkal zpátky stejnou cestou, kterou sem přišli, dokud nedorazil na okraj náměstí. Zamžoural skrz vířící zákal doprava.

Pořád to tam bylo.

Vrátil se k Burkeovi s Harém.

„Je tam opuštěný autoped,“ oznámil a vzal si pistoli zpět. „Navrhuji, abychom se té potvory zmocnili. V ní budeme za Waterloo Bridge dřív, než byste řekl švec.“

„Vy tu vymyšlenost umíte řídit?“ chtěl vědět Hare.

„Můžu to zkusit. Myslím, že ovládání bude hodně podobné jako u rotorníku. Pojďte.“

Pomohl Harému s Burkem, kterého dovlekli až k obří mechanizované stonožce. Ležela zhroucená na vozovce, až na řidiče, jehož mrtvola visela přes okraj sedadla, prázdná. „Vypadá to, že ho utloukli,“ zabručel Hare.

Vytáhli Burkea po schůdkách v boku krunýře vozítka a uložili ho na lavici. Burke se pohnul a zasténal.

„Pomozte mi přesunout toho řidiče,“ požádal Burton. „Snažte se nepoužívat tu zraněnou ruku – nechtěl bych, abyste krvácel ještě víc, než už krvácíte.“

„Ani já ne, sire Richarde.“

Slezli a přesunuli se k tomu, co kdysi bývalo hlavou obřího hmyzu. Když stahovali mrtvé tělo dolů a vlekli je k okraji vozovky, povšiml si Hare, že kolem není moc lidí. „Jako by se touhle částí města prohnala vlna výtržníků a zase zmizela,“ přemítal. „Zajímalo by mě, kde jsou teď? Myslíte, že toho ještě nenechali, kapitáne?“

„Podle těch různých výkřiků a jeku, co slyšíme, se zdá, že vášně ještě neopadly,“ odvětil Burton. „Ale jestli nepokoje vyhasínají, nebo se jen přesunuly mimo tuto čtvrť, to se teprve uvidí. V té hospodě bylo docela dost nešťastníků, když do ní ten landaur narazil.“

Znenadání na druhého muže namířil pistoli a stiskl kohoutek. Kolem Hareho ucha prolétlo s tichým puf! sedm ostnů a zabodlo se do hrdla ženy, která se za oběma muži vynořila z kouře. Dlouhá trubka, již držela připravenou, aby jí rozbila Harému hlavu, jí vyklouzla z ochablých prstů a řinčivě dopadla na silnici. A pak na ni dopadla i žena.

„Jsem vám velmi zavázán,“ řekl Hare.

„Vezměte si zase ten kaktus. Já budu řídit, vy střílet.“

Hare sevřel nabízenou zbraň a vyšplhal se zpátky do autopedu. Postavil se k lavici, na níž ležel Burke, a zapřel se o střechu, tiskna si poraněnou paži k boku a drže ostnopal v pohotovosti.

Burton vklouzl na řidičovo místo a zkoumal řízení. Jeden měřák ukazoval, že v peci stále hoří oheň, druhý zase, že v kotli je vysoký tlak. Nohy si položil na desku fungující stejně jako deska v rotorníku: stlačte ji špičkami, chcete-li zrychlit, a patami, chcete-li zpomalit a zabrzdit. Pro snazší řízení tu byly dvě páky.

„Dost jednoduché,“ zašeptal. „Tak vyrazíme.“

Chodidly jemně zatlačil na desku. Hmyz se otřásl a zarachotil, z ventilů mezi jeho mnohýma nohama vyrazila pískající pára. Škubavě vyrazil, zastavil se, parní stroje zaprskaly a zavrčely a vozidlo se burácivě rozběhlo vpřed.

Burton zápasil s ovládáním. Stroj byl tak dlouhý, že když s ním Burton opouštěl náměstí a naváděl jej na Waterloo Road, prostřední část zabloudila na chodník, otřela se o roh pekárny a příšerně odřela zeď, až se do již tak těžkého ovzduší vznesl oblak rudého prachu.

Několik stonožčích nohou prasklo a zlomilo se o dům. Výloha pekárny se roztříštila.

„Opatrně! Opatrně!“ volal Hare.

Burton zamáčkl do desky paty.

„Zajeďte ke středu ulice, jinak přijdeme o všechny končetiny na téhle straně!“

„Pardon,“ zamumlal králův agent. Ohlédl se podél vozidla a pokoušel se odhadnout vzdálenost. „Kdo měl ten pitomý nápad udělat z hmyzu zatracený autobus?“ zavrčel.

Trnutí pravou pákou následované pomalým zatáhnutím za tu levou odvedlo stroj od rohu doprostřed vozovky.

Na široké ulici zrychlil a zoufale se snažil neztratit kontrolu, když se autoped divoce vlnil ze strany na stranu, vrhal se proti opuštěným vozíkům, překoceným košům na oheň a všemožným troskám a vše to rozmetával do stran či drtil početnýma krátkýma, leč silnýma nohama na placku.

Burton se pokusil zpomalit – skoro totiž neviděl, kam jede –, jenže deska na nohy byla příliš citlivá a jeho neohrabaná snaha vyvolávala trhavý pohyb, který způsoboval, že mu cvakaly zuby o sebe a Hare na něj řval: „Prosím vás, kapitáne, buďto zastavte, nebo jeďte, ale nesnažte se, prokristapána, o obojí najednou!“

Králův agent znovu pohlédl na měřáky.

Možná kdyby…

Sáhl po malém kolečku vedle ukazatele tlaku a otočil jím proti směru hodinových ručiček. Po celé ohromné délce autobusu unikly s jekotem oblaka páry.

Vozidlo se stabilizovalo.

„Byl moc vysoký tlak!“ zavolal Burton. „Teď už to mám pevně v rukou!“

Puf! Puf! Puf!

Burton se ohlédl zpět.

Gregory Hare pálil na lehký uzavřený kočár, který se vynořil z vířícího dýmu a se supícím parokoněm a nesouvisle hulákajícím kočím se řítil vedle nich. Z kabiny pro pasažéry visel bezvládně muž, paže se mu pohupovaly a ze spánku mu trčely ostny kaktusu. Za ním se kryl další chlap třímající pár pistolí a pálící po Harém.

„Střelte toho zatraceného kočího!“ řval Burton.

„Já se snažím! Nemohl byste tu vymyšlenost řídit trochu plynuleji?“

„Blbá mašina mizerná!“ cedil Burton skrz zuby. „Proč já u všech svatých nezůstal v Africe?“

Škubl levou řídicí pákou a stočil řítící se autoped kolem nehybného a ošklivě promáčknutého kraba popeláře.

Kolem ucha mu hvízdla kulka.

„Klidně se dokážu vypořádat se lvy. Klidně se dokážu vypořádat s moskyty, sakra. Dokážu se klidně vypořádat i se zrádnými společníky. Ale bez obřího hmyzu na páru se docela…“

Autobus praštil do povozu s pivem, až dřevo v třískách explodovalo a rozlétlo se kolem.

„… klidně…“

Vozidlo nadskakovalo a otřásalo se, jak dupalo přes roztříštěný vůz.

„… obejdu!“

„Postřelili mě!“ vykřikl Hare.

Burton se ohlédl a zjistil, že se Palmerstonův muž zhroutil, svírá si bok a široká ústa má zkřivená bolestí.

Kočár se přiblížil k hlavě pádícího hmyzu.

Autoped prolétl kolem prázdných budek výběrčích mýta a vřítil se na Waterloo Bridge. Králova agenta ovanul puch Temže. Skrz nedýchatelný vzduch zahlédl Big Ben. Na boku věže se odráželo oranžové světlo. Hořela budova parlamentu.

Do ucha jej pleskla kulka.

„Ty sviňskej šmejde nabobskej!“

„TV nafoukanej vochmelko!“ vřískal kočí vozu. „S Tichbornem navěky!“

„Vy dva jste horší než papoušci,“ zvolal Burton. „A já už toho mám dost!“

Trhl pravou řídicí pákou, prudce stočil autobus do strany, kde se srazil s pronásledovateli. Kočí vykřikl, když jeho vůz narazil na zábradlí mostu.

„Ježišikriste!“ zaječel muž v kabině drcené o kamennou bariéru. Celá skříň se najednou se šokující rychlostí rozletěla na kousky a vymrštilo ji to do vzduchu. Parokůň se převrhl, rozpadající se kočár přes něj udělal kotrmelec, roztříštil se o zábradlí a zmizel přes okraj mostu.

„A máte to, pánové,“ zabručel Burton. „Trocha říční vody. Vypláchněte si ústa.“ Přes rameno pak zavolal: „Jste v pořádku, Hare?“

„Jen jeďte dál, kapitáne! Vypadá to, že jsem vyřazen z boje, ale troufám si tvrdit, že to přežiju!“

U okraje mostu se objevila skupina přízraků, kterou pak vítr odvál pryč.

Autopedu vstoupil do cesty nějaký muž. Přes rameno nesl přehozenou bezhlavou mrtvolu ženy. Když Burton zabořil paty do desky, muž vzhlédl a zazubil se. Z koutků úst mu stékala krev.

Stonožka do něj čelně narazila, muž zmizel pod splašeně dusajícíma nohama.

„Blbce!“ vyštěkl Burton.

Stroj pokračoval dál, zpomalil do cupitání a zastavil. Cestovatel se zvedl a přesunul se dozadu k Harému.

„Právě jsem na tomhle konci mostu zahlédl policejní kordón. Vypadá to, že zatarasili Strand. Mohou nám pomoci.“ Damien Burke zasténal a třepotavě otevřel oči. „Zdá se, že jste zraněn, pane Hare,“ zamumlal.

„To jsem, pane Burkeu. Stejně jako vy. Nebojte se, už to máme jen kousek.“

Podíval se na Burtona, podal mu ostnopal a řekl: „Vaše zbraň, kapitáne.“

„Ne, nechte si ji, já zatím zaběhnu dopředu.“

Králův agent skočil na zem, sebral dlouhý zaostřený kus dřeva, držel ho jako kopí a kradl se vpřed. V očích ho štípaly saze a mour, které mu do nich vháněl vítr.

„Hej! Vy tam!“ ozval se křik. „Jděte domů! Opusťte ulice, nebo budete zatčen!“

„To je policie?“ zavolal Burton.

„Ano.“

„Já jsem kapitán Richard Burton.“

„Ten chlapík od Livingstonea? Vy si děláte srandu!“

„Mluvím zcela vážně, strážníku, a prosím vás, abyste o mně už nikdy nemluvil jako o ‚chlapíkovi od Livinstonea‘!“ Z kouře se vynořil muž v uniformě. „Omlouvám se, pane. Nechtěl jsem vás urazit. A ve skutečnosti jsem seržant. Za mnou je policejní kordón. Obávám se, že vás nemůžu nechat projít.“

Burton odhodil improvizovanou zbraň, zalovil rukou v kapse a vytáhl peněženku. Vyndal z peněženky kartičku, přistoupil k policistovi a podal mu ji, aby si ji prohlédl.

Seržant kartičku prozkoumal. „No to mě podržte!“ zvolal. „Vy jste docela důležitej!“

„Už to tak vypadá,“ odtušil Burton. „Mám s sebou dva zraněné muže, seržante…?“

„Slaughter, pane.“

„Slaughter? (slaughter – anglicky „řezník“, „masový vrah“, pozn. překl.) Jak smutně příhodné.“

„Ano, pane. Seržant Sidney Slaughter, k vašim službám.“

„Mí společníci jsou lidé lorda Palmerstona a potřebují se neprodleně dostat do Whitehallu. Můžete v rychlosti sestavit nějakou eskortu?“

„Určitě. Jsou ještě tam?“

„Ano. V jednom autopedu.“

„Pomůžu vám s nimi. Dostaneme je k budkám výběrčích – ty označují hranici kordónu – a pak zařídíme přepravu.“

„Děkuji vám.“

Pospíchali zpět k obřímu hmyzu, kde našli Damiena Burkea, jak se malátně opírá o jednu ze stříšek a mává ostnopalem.

„Díkybohu, kapitáne,“ oddychoval ztěžka. „Vypadá to, že jsem přišel k vědomí ve chvíli, kdy pan Hare to své ztratil. Obávám se však, že říši zapomnění mohu každým okamžikem navštívit znovu. Mám dosti příšerné bolesti.“

Burton si od něj vzal pistoli a pomohl mu dolů na silnici. „To je Slaughter,“ řekl.

„Až tak daleko bych zase nezacházel, kapitáne.“

„Tady seržant. Jmenuje se tak.“

„Ach božínku!“

Policista vklouzl ramenem pod Burkeovu zdravou ruku. „Nebojte, já vás držím. Vyrazíme.“

Odklopýtali pryč. Burton zatím vyšplhal do autopedu a za pomoci své ohromné síly zvedl z podlahy ležící tělo Gregoryho Hareho. Stáhl ho ze schodů a vydal se za policistou.

O několik minut později se ozval křik.

„Hej! Seržante! Tady! Haló! Jste to vy, kapitáne Burtone?“

„Ano, kdo je to? Pojďte mi pomoct!“

Zákal se rozestoupil a vyšel z něj konstábl Bhátí.

„Ó! Zdravím vás!“ řekl Burton.

„Dobrý den, kapitáne! Ježkova noho! Kdo jsou ti dva?“

„Palmerstonovi lidé.“

Slaughter posadil Burkea a řekl Burtonovi: „Položte toho svého chlapíka k téhle budce a opřete ho.“ Zavolal na vedle stojícího kolegu: „Konstáble Petersi, utíkejte a přivezte nějakou drožku, ano?“ Potom se otočil k Burkeovi: „Odvezu vás oba do nemocnice.“

„Ne,“ odvětil chraptivě Burke. „Potřebujeme se dostat do Whitehallu. Dám vám adresu.“

„Ale někdo se vám musí podívat na ta zranění, člověče!“

„Lékařské pomoci se nám dostane ve Whitehallu. Udělejte, co vám říkám, prosím.“

Slaughter pokrčil rameny. „Dobrá, pane.“

Konstábl Bhátí tiše zabručel: „Kapitáne, před krátkou dobou jsem viděl pana Swinburnea a povedlo se mi s ním prohodit pár slov. Byl s Herbertem Spencerem – přestrojený za darebáka. Byli na stopě nějakému chlapíkovi jménem Doyle.“

„Jak je to dlouho? Máte představu, kam mířili?“

„Asi tak před hodinou a mířili do hospody Cheshire Cheese na Fleet Street.“

„Dobře. Třeba tam ještě jsou.“

„Jestli chcete jít za nimi, doporučuju vám, abyste to vzal stejnou cestou jako oni – po nábřeží a nahoru po Farrington Street. Není tak přímá, ale po Strandu se v žádném případě projít nepokoušejte. Pobíhají tam splašená monstra a nikdo, kdo tam šel, se už nevrátil.“

„Monstra? Co tím myslíte?“

„Netuším, co jsou zač. Jedno zahlédli skrz kouř. Zjevně bylo obrovské. Pokusili jsme se o průzkum ze vzduchu, ale naše rotorníky šly k zemi jako kámen. Ztratili jsme čtyři muže. Pak jsme se nad tou oblastí snažili přeletět s labutěmi, ale jen se přiblížily, zpanikařily, rozlétly se jiným směrem a svoje pány vlekly za sebou. Dovnitř a ven se dostanou jen kurýři a papoušci, ale to nám samozřejmě není moc platné. Teď čekáme do rána a potom se pokusíme oblast vyčistit. A co se vlastně stalo s panem Swinburnem?“

„Stalo? Co máte na mysli?“

„Vypadá, ehm – jak jen to říct –, ještě zvláštněji než obvykle.“

„Ach. Ano. To je má vina. Mesmerizoval jsem ho. Jsem přesvědčen, že ty vedlejší příznaky v patřičný čas vymizí.“

„Mesmerizoval! A proč?“

„Domnívám se, že tyhle bouře podněcuje nějaký druh spiritistického přenosu. Snažil jsem se ho proti němu obrnit.“

„Fíha!“ zvolal Bhátí. „Kéž byste tu zůstal a ošetřil stejně i mé kolegy. Máme tu chlapy, co při zmínce o Rogerovi Tichborneovi okamžitě vyjedou, chlapy, co utečou na Strand a už se nevrátí, chlapy, co se hroutí bolestí hlavy – je to pěkný blázinec!“

„A co vy, konstáble? Jak se daří vám?“

„Od chvíle, co tenhle zmatek začal, mi třeští hlava, ale to přežiju. Neslyším teď ten kočár?“

„Myslím, že slyšíte. Postaráte se o Burkea s Harem?“

„Ano, kapitáne. Seržant Slaughter je vezme tam, kam potřebují.“

Burton se obrátil k Palmerstonovým mužům. Oba už byli při vědomí, zhroucení u stěny budky.

„Přátelé, zanechám vás teď ve schopných rukou seržanta Slaughtera a konstábla Bhátího.“

„Jak je libo, pane,“ odvětil Damien Burke. „Abych nezapomněl, nestačili jsme se zeptat, zda byla naše mise úspěšná.“

„Byla. Oběma vám děkuji.“

„Hodně štěstí, kapitáne.“

Burton přikývl, poplácal Bhátího po rameni, kývnutím pozdravil Slaughtera a rozběhl se do vířícího kouře. Sprintem dorazil na konec mostu, minul strážníky, kteří již věděli o jeho přítomnosti a nechali jej projít kordónem, seběhl po schodech na nábřeží Krále Alberta a pustil se podél něj na východ.

Jak běžel, obklopil ho odporný puch Temže. Námaha ho nutila, aby jedovatý vzduch plný drobných částic polykal z plných plic. Rozkašlal se, z očí i nosu mu teklo, a když doběhl na konec Middle Temple Lané, zastavil se, zlomil se v pase a dávil do stoky černé zvratky.

Hlava se mu točila, v hrudi mu příšerně pískalo, až mu to připomnělo vrzající měchy Isambarda Kingdoma Brunela. Odplivl si a pokusil se zbavit odporné chuti popela, žluči a smogu v ústech.

Pokračoval dál.

Přízraky viděl každou chvíli, ale skuteční lidé se jej pokusili zastavit jen dva a oba se okamžitě složili s ostny kaktusu ve stehně.

Doběhl na Farrington a po široké ulici se vydal na sever, pryč od smrduté řeky. Hořelo tu méně domů a kouř poněkud zřídl a umožnil mu lepší výhled na opuštěnou ulici.

Kolem něj jako rozmazaná šedá skvrna proběhl kurýr. Psů pádících sem a tam zahlédl víc. Hádal, že přenášejí zprávy mezi policejními služebnami; policie tento poštovní systém hojně využívala.

Kolem se vrávoravě potulovalo jen pár lidí; působili omámené a zmateně, jako by si sotva uvědomovali okolí. Burton střelil jednoho muže, který se kolem něj ochomýtal, ale ti ostatní ho nechali na pokoji. Pak Burtonovi svitlo, že každá hospoda, kterou míjel, vypadá plná a z každé vycházejí zvuky veselí a dohadů, zpěv, křik a smích. Teď, když se večer nachýlil, uchylovali se výtržníci pod střechu a občerstvovali se, chystajíce se přečkat noc za pomoci hojných dávek alkoholu. Burtona napadlo, zda sevření toho, co je ovlivňuje, nepovolí, jako se to stalo u Swinburnea.

Vstoupil do Fleet Street a neušel víc než několik yardů, když spatřil Herberta Spencera, stojícího v úkrytu domovních dveří.

„Šéfe!“ zvolal filozofující tulák. „Nečekal jsem, že vás tu uvidím!“

„Zdravím, Herberte. Kde je Algernon?“

„Tamhle vevnitř,“ ukázal Spencer na prastarou hospodu. Nápis nade dveřmi hlásal Vaše stará knajpa Cheshire Cheese. „Dověděl se od paní Doyleový, že její budižkničemu manžel bydlí v bytě nad hospodou Frog and Squirell. Pan Swinburne tam zašel přestrojenej za kluka z ulice a podle očekávání toho chlapa našel, jak podporuje místní bar. Byl nalitej jak prase, to teda jo. Doyle má pozdějc nějakou schůzku a pan Swinburne se k němu přifařil a táhnul se s ním až do tyhle hospody. Viděl jsem je, jak si to šinou po nábřeží, aby se na sto honů vyhnuli Strandu, a tak jsem je sledoval a povedlo se mi s tím vaším mladým potajmu prohodit pár slov. Mimochodem, na Strandu je těch přízraků nejvíc… a potulujou se tam zástupy zpustlíků, jenže jde vo to…“ Zarazil se a otřásl se.

„O co jde, Herberte?“

„Že ty zpustlíci, který jsem zahlíd…“

„Ano?“

„Myslím, že byli mrtvý.“

Burton se zamračil. „Jak by se mohli potulovat kolem, kdyby byli mrtví?“

„Já vím. To nejni možný, jenže já to viděl. Jsou mrtvý, jenže jim to ještě nedošlo!“

„Oživlí mrtví? Proboha! A co ta obrovská monstra? Konstábl Bhátí říkal, že tam něco takového viděli.“

„Jo, jenže to monstrum je jen jedno a je to údajnej Tichborne, šéfe, tlustší než vorvaň! Říkám vám, že kdybyste šel na Strand, ty přízraky vám popletou hlavu, mrtvý zpustlíci vás ztlučou do bezvědomí a ten zatracenej údajnej Tichborne vás klidně sežere!“

„Sežere?“

„Jo. Chutná mu lidský maso – a ty, co teď rabujou, ho napodobujou!“

„To už jsem viděl. Co se to, k čertu, děje, Herberte?“

„Nevím, šéfe, ale nic dobrýho to nebude. A vemte si, že v březnu jsme mysleli, že je to jen obyčejná loupež diamantů!“

„Zajímalo by mě, jestli se Algy od toho Doylea už dověděl něco užitečného. Myslíte, že do té hospody dokážu dostat, aniž by ze mě vymlátili duši?“

„Jestli se ještě krapítek rozcucháte a vlezete tam jen v košili, tak s takhle umouněným ksichtem, jako je ten váš, vobstojíte.“

Burton si svlékl sako i vestu, podal je tulákovi a smutně se podíval na svou košili bez rukávu.

„Předpokládám, že to budou považovat za známku odborné způsobilosti,“ zabručel. „Alespoň vypadám, jako bych se někde porval!“

„Jo. A jako boxer máte i držku, jestli vám nevadí, že to říkám.“

„Odpusťte, pokud vám za tenhle komentář nepoděkuji. Takže, vypadám přijatelně?“

„Ještě si kapánek rozdrbejte vlasy, šéfe.“

Burton tak učinil.

„Dokonalý.“

„Počkejte tu, Herberte. Doufám, že to nepotrvá dlouho. Záleží na tom, jak moc je můj nezkrotný asistent ožralý.“

Přešel ulici, před hospodou zaváhal, zatlačil do dveří, otevřel a vstoupil dovnitř.

Interiér s nízkým stropem byl doslova po krovy nacpaný dělníky a dělnicemi toho úplně nejnižšího řádu, mezi nimiž se zcela jistě volně pohybovali zloději, vrazi i lehké holky. Byli opilí a divocí a zdálo, že oči mnohých zeskelnatěly i něčím jiným než alkoholickým opojením. Několik jich bylo natolik mimo, že byli prakticky katatoničtí a s ochablou tváří a očima obrácenýma v sloup nehybně stáli uprostřed té vřavy.

Burton se prodíral smějícím se, křičícím, zpívajícím a hašteřícím se davem s pocitem, že mu každou vteřinou může někdo bodnout mezi žebra nůž nebo mu do tváře vrazit rozbitou láhev.

„K čertu s tou mizernou aristokracií!“ zahulákal kdosi.

Zvedl se souhlasný řev a Burton se k němu připojil, aby nebyl nápadný.

„Ari-sto-kra-cie…“ zaskřehotal jakýsi muž za Burtonem.

„Třikrát sláva siru Rogerovi!“

Burton s nimi provolal slávu.

„Pozvedněte dělníka!“

„Jo!“ ječeli.

„Jo!“ křičel Burton.

Když se prodíral čímsi, co vypadalo jako skupinka dělníků z chudobince, začali zpívat:

„Ou! Že Roger nejsem, porota když řekla,

já zadkem zavrtěl, až se lekla,

šťabajzny všechny vzpomínají

jak se Rogerovo wagga wagga půlky komíhají!“

Verše přivítala vlna maniakálního smíchu. Chechot jednoho muže se změnil v hlasité nesouvislé kvílení a pak náhle odumřel. Muž stál, tupě se křenil a po bradě mu stékala slina.

„Nalejte tomu přitroublýmu blbečkovi do chřtánu ještě nějaký pivo,“ vykřikl kdosi. „To mu zase nahodí mašinu!“

„Jo!“ zahulákal další. „Tý, co pivo neslopaj, pod drn brzo zakopají“

Jeho slova uvítal další smích a zdvižené sklenice.

Burton si všiml paradoxního faktu, že ti, kteří byli nejopilejší, byli očividně zároveň také ti, kteří si uchovávali nejvíce zdravého rozumu. To potvrzovalo, že alkohol skutečně nějakým způsobem vyvažuje účinek Tichborneova vyzařování.

Swinburnea, který vypadal jako rošťák každým coulem, zahlédl vmáčknutého do kouta s obrýleným individuem s falešnýma očima a dlouhými vousy.

„Hej! Kluku!“ zařval. „Hejbni prdelí a pojď sem, ty malej spratku!“

„Jen mu to vytmavte, pane!“ hihňala se coura s oplzlou tváří a šťouchla Burtona do boku. „Vohněte toho rošťáka přes koleno a pořádně mu nařežte – a pak můžete to samý udělat se mnou!“

Kolem Burtona vybuchl chraptivý smích. Připojil se k němu a zařval. „Jo. A určitě nejedeš jen po mý pracce, co? Napadá mě, že budeš mít zálusk i na pořádnýho vobra – a nemyslím tím Jeho Výsost Tichbornea!“

Jeho rýpnutí ocenil ohlušující jásot; Burton pod rouškou křiku, pozvednutých korbelů a škodolibého výsměchu pokynul Swinburneovi, ať se k němu připojí.

Básník svému společníkovi cosi řekl, vstal a prodral se k Burtonovi. Králův agent ukázal palcem ke dveřím, ústy naznačil „Vypadneme odtud!“ a potom svého asistenta popadl za ucho a vlekl ho skrz hospodu na ulici.

„Moje ucho!“ pištěl básník.

„Dramatická nutnost,“ zavrčel Burton.

Přešli vozovku a přidali se ke Spencerovi.

„Tak jak se držíte, Algy?“ otázal se cestovatel.

Swinburne si promnul ucho a odpověděl: „Dobře. Dobře. Co s tím nářezem?“

„Toho jste si užil dost před Verbenou. Co má Doyle za lubem?“

„Chlast, chlast a zase chlast. Ten to tam vážně umí klopit. Žasnu, že ještě stojí na nohou, a to jsem na takové věci, jak víte, býval odborník. Udělal na mě opravdu velký dojem. Kdyby došlo na souboj, tak bych…“

„Přestaňte plácat nesmysly, prosím vás.“

Burton si říkal, zda básníka mesmerizovat byl tak dobrý nápad. Ukazovalo se, že jeho chování je pak – jak se Burton obával – nepředvídatelné. A nejzjevnějším symptomem byla Swinburneova upovídanost.

„Míří na nějakou seanci, Richarde. Ta je v deset hodin v Gallows Tree Lané číslo pět na okraji Clerkenwellu, kousíček od toho pánského klubu nepublikovatelné literatury. Znáte to tam – myslím, že jste tam jednou zašel se starým dobrým Moncktonem Milnesem. Pokud si dobře vzpomínám, chtěl jste nahlédnout do jejich výtisků Sedmi prekérních poloh lásky od jednoho z těch vašich obskurních – nebo jsem chtěl říct ‚obscénních‘? – arabských básníků. Je to ten klub s údajně utajovaným svitkem o…“

„Já vím! Já vím!“ přerušil jej Burton.

„Panenko skákavá! Myslíte, že si Gallows Tree Lané, tedy uličku U Šibeničního stromu, vybrali kvůli jejímu jménu? Hezky morbidní na vyvolávání duchů!“

„Buďte chvíli zticha, Algy. Musím přemýšlet.“

„Dobře. Už neřeknu ani slovo. Mám pusu na…“

Burton svého asistenta popadl, otočil ho, přitáhl si ho k sobě, přitiskl mu ruku na ústa a pevně jej držel.

„Herberta, neřekl byste, že jsme s Doylem stejně vysocí?“

„Jo, více méně, Doyle je ale hubenější.“

„Sáhněte mi do levé kapsy saka, buďte tak hodný.“

Spencer, který měl Burtonovo sako přehozené přes ruku, uposlechl pokynu a vytáhl hnědou paruku a falešné vousy, jež měl králův agent na sobě v Bedlamu.

„Slušná podoba, co myslíte?“

„To bych řekl, šéfe. Von je má možná drobátko světlejší, ale ne vo moc.“

„Mmmh!“ dodal Swinburne.

„Dobře. Až Doyle z té putyky vyjde ven, skočíme na něj a vyměníme mu sako a klobouk za moje. Pak po vás s Algym chci, abyste ho odtáhli do Montagu Place. Držte ho tam a za žádných okolností ho nenechte odejít. Rozumíte?“

„Dokonale.“

„Vyptávejte se ho. Je opilý, takže třeba vyžvaní něco zajímavého. Zeptejte se ho na víly.“

Swinburne se divoce zazmítal a povedlo se mu z Burtonova sevření vykroutit. Vzrušeně poskakoval nahoru a dolů.

„Víly? Víly?“ pištěl. „Víly? Co má Doyleova oblíbená utkvělá představa s čím co společného?“

„Prostě se ho zeptejte, Algy. Zjistěte, co vám poví.“

Spencer se zadíval na Swinburnea. „Jestli se vůbec dostane ke slovu.“

„Richarde! Přece nechcete…“

„Ano, Algy. Půjdu na tu seanci v přestrojení za Charlese Altamonta Doylea.“

Kapitola 9

SEANCE

Mějte jízdenku vždy připravenu pro případnou kontrolu. Maximální počet míst: 180 k sezení, 80 k stání

NEVSTUPUJTE MEZI NOHY

Používejte pouze určené východy.

UPOZORNĚNÍ V AUTOPEDU

Sir Richard Francis Burton byl sice mistrem převleků, leč ani on se nedokázal vydávat za jiného člověka tak přesvědčivě, aby to oklamalo jeho přátele a známé.

Stál na zápraží čísla pět v Gallows Tree Lané, zhruba podobný Charlesů Doyleovi. Hejskovské sako, které měl na sobě, bylo příliš těsné, a i když mu líčidlo z kapesní soupravy zakrylo jizvy a propůjčilo očím i tvářím příhodně nezdravý odstín alkoholika, panenky měl téměř černé, zatímco ty Doyleovy byly bledé a vodnatě modré.

Proto také Burton pociťoval značnou nervozitu, když zaklepal na dveře.

Byla už tma a ulice ztichly. Vzduch rozechví válo vzdálené pulzování policejní rotorolodi.

Dveře se otevřely. Stál v nich muž obkreslený plynovým světlem.

„Ano?“

„Nejdu pozdě?“

„Ano. Už čekáme.“

„Ty nepokoje…“

„Já vím. Pojďte dál. Klobouk a hůl si nechte na stojanu.“

Burton vstoupil dovnitř.

„Tohle si nandejte. Žádná jména. Pravidla znáte.“

Podal Burtonovi černou krepovou masku. Burton si ji nasadil přes oči a v týle si uvázal tkanice. V duchu si oddechl úlevou. Jeho převlek teď působil důvěryhodněji.

Muž zavřel dveře a otočil se. Ukázalo se, že je rovněž maskovaný.

„Pojďte za mnou.“

Provedl králova agenta přijímací halou do velkého salonu. Těsně nad úrovní očí se tu vznášela hustá vrstva tabákového kouře. Uprostřed místnosti byl veliký kulatý stůl a u něj sedm rozestavených židlí. Dva muži stáli u sekretáře, tři u krbu. Všichni byli oblečení po způsobu zpustlíků. Všichni měli masky. Když Burton vstoupil, otočili se.

„Můžeme začít, pánové,“ oznámil muž, který přišel otevřít. „Odložte skleničky, prosím, uhaste doutníky a zaujměte místa u stolu.“

Všichni jeho pokyny splnili a hostitel zatím ztlumil plynové lampy, až místnost téměř tonula ve tmě. Hosté přešli k židlím a podle všeho si sedali na předem vybraná místa. Burton se držel zpátky, dokud nebylo zřejmé, kam by si měl sám sednout. Posadil se.

Nastala chvilka ticha, přerušovaného jen tikáním pendlovek.

„Zahájím toto setkání tak, jak zahajuji každé setkání,“ zanotoval hostitel, který zvolil tichý a rytmický způsob řeči, jako by se zahajoval nějaký rituál, „tedy uvedením důvodu, proč velké dílo vykonáváme. Ti, kteří by od něj chtěli couvnout, si musí připomenout, že to, co děláme, bude – až se čas naplní – pro větší prospěch lidstva.“

„Větší prospěch lidstva,“ zopakovala sešlost.

Burtonovi ztvrdly čelisti. Tahle opakování musí předvídat a připojit se k nim.

Nepokaz to!

„Naším heslem je svoboda.“

„Svoboda!“

„Naším cílem je osvobození.“

„Osvobození!“

„Naší budoucností je anarchie.“

„Anarchie!“

„Spojte ruce, prosím.“

Burton natáhl ruce a cítil, jak je jeho sousedé svírají.

„Pravá svoboda nepřichází prostřednictvím práv zaručených soudy, ale skrze naprostou absenci zákona. Pravá svoboda nemůže být nařízena zvenčí, ale musí vykvést zevnitř.

Pravá svoboda neznamená právo něco dělat, ale právo nedělat nic. Pravá svoboda nemá žádné hranice, žádný smysl, žádné mravní jádro, žádnou víru, žádný čas, žádné místo, žádné postavení, žádného boha.“

„Žádného boha,“ opakovali ozvěnou.

„Pánové, pravidla je nutno porušit.“

„Pravidla je nutno porušit.“

„Slušnosti je nutno se postavit.“

„Slušnosti je nutno se postavit.“

„Status quo je nutno rozkolísat.“

„Status quo je nutno rozkolísat.“

„Přestože každý z nás zastává privilegované místo, musíme být všichni ochotni je obětovat, aby lidský druh mohl pokročit, neboť cyklus věků se otáčí a před námi leží čas přechodu.“ Burton zadusil výkřik. Opět ta slova!

„Každý z nás má v tomto obrovském pozdvižení, jež přichází, sehrát nějakou roli. A každá role je pro celek životně důležitá. Nezakolísejte. Nepochybujte. Věřte!“

Atmosféra v místnosti náhle ztěžkla přítomností něčeho, co bylo sice cítit, ale ne vidět.

Pendlovky se zastavily.

Do hostitelova hlasu vstoupil podivný tón; jako by jeho hlasivkám násilím vnucoval svá slova jiný člověk – žena.

„Dnes v noci vyjdeme ven, jako jsme to již udělali. Poneseme lidem vibrace změny. Povedeme je k pravé svobodě.“

„Pravá svoboda!“ opakovala skupinka.

„Chrr!“ udělal hostitel.

Burton ho upřeně pozoroval. Muž náhle zvrátil hlavu a otevřel ústa. Z hlubin jeho hrdla stoupala do vzduchu bublající pohyblivá substance ve tvaru koule – králův agent viděl, jak se stěny mužova jícnu vlní, když se jím hmota zvedala. Ektoplazma!

Podivná hmota měla vlastnosti jak tekutiny, tak plynu a převalovala se a krouživě stoupala do mračna tabákového dýmu. Burton to sledoval přivřenýma očima, netuše, jak si scénu, která se před ním odvíjela, vyložit. Připadalo mu, jako by kouřová vrstva zlehka světélkovala a nad středem stolu se vychlipovala směrem dolů.

Ženský hlas nyní vyplňoval celou místnost. Už nepřicházel od hostitele, ale vypadalo to, jako by se sám šířil vzduchem.

„Vyšlete svá astrální těla ven, synové moji. Pusťte se do velkého díla. Vyjděte mezi lidi a dotýkejte se duší neosvícených.“

Kouřová vyboulenina rychle tuhla v podobu ženské hlavy a ramen visících z oblaku vzhůru nohama. Ruka tvořená vířícími chomáčky se natáhla a nezřetelným prstem se dotkla jednoho ze zpustlíků na čele. Burton užasle sledoval, jak se z mužova sedícího těla odděluje přízračná postava. Chvíli se nad mužem vznášela a pak ji odnesl vánek, který nebylo cítit. Rozpustila se v šeru místnosti.

„Vyjděte ven, apoštolově, a osvoboďte utlačované.“

Žena měla ruský přízvuk.

Její prst se dotkl druhého muže, z něhož se vynořil přízrak a zmizel.

Žena se otočila čelem ke zpustlíkovi sedícímu po Burtonově levici. Oči měla uhlově černé a v kouři se jí třpytily jako drahokamy.

Lady Mabella. Žena, která zavraždila sira Alfreda Tichbornea.

„Vydej se na cestu astrální rovinou, mé dítě, a…“

Zarazila se.

Její oči se stočily k Burtonovi a ulpěly na něm.

„Vy!“

Burton sebou na židli trhl dozadu a zalapal po dechu; pokoušel se vstát, ale nemohl. Zadní část lebky mu sevřela bolest, jako by mu mozek stiskla ledová ruka.

„Vetřelec! Špión!“

Nemluvila nahlas. Její hlas mu teď zněl v hlavě.

Hostitel sebou škubal a dusil se, jak se mu ektoplazma dál řinula z úst. Oba muži, jejichž astrální těla odcestovala, nehybně seděli se skelným pohledem v očích. Tři zbývající muži otočili hlavu a prohlíželi si Burtona. Jeden z nich cosi řekl, ale žádný zvuk se neozval. V místnosti nebyly vůbec žádné zvuky, rozhostilo se hluboké, nepřirozené ticho.

Vše se zpomalilo a znehybnělo. Pohybovala se jen přízračná žena.

Cosi si prokousávalo cestu do Burtonovy mysli.

„Kdo jste?“ zasyčela žena.

Burton se zazmítal a bránil se jejímu dotěrnému zkoumání. Vypadněte z mojí hlavy!

„Ale! Vy jste tedy odolný! Udělal jste na mě dojem! Máte silnou vůli! Na tom nesejde, vaše obrany pro mě nic neznamenají. Jmenujete se Richard Burton. Ach. Vidím, že máte jistou pověst. Badatel, cestovatel a… otrava!“

Králův agent se stáhl do sebe a představil si mentální místnosti a konstrukce, jež si zbudoval za pomoci mesmerizování sebe sama. Vědomosti, které měl o Edwardu Oxfordoví – a o budoucnosti, která byla předurčena, nyní však již odříznuta a nahrazena jinou –, odložil stranou. Všechny cesty, které k ní vedly, znehodnotil a postaral se, aby působily tak zcela bezvýznamně, že budou – jak doufal – přehlédnuty. Zároveň posílil mentální stěny, jež obklopovaly jeho osobnější a citlivější vzpomínky, a pokusil se je učinit neproniknutelnými.

Vlastní nejistotu použil k tomu, aby ji odvedl od informací, které potřeboval ochránit.

Zabralo to.

„Ne, ne, malčik moj! Mně se neschováte!“

Její slova se do něj zařezávala jako nůž.

Co jste, k čertu, zač! A nesnažte se mě oblbnout tím nesmyslem s lady Mabellou!

V hlavě se mu rozezněl krutý smích.

„Ach ano, ten nešťastný klan Tichborneových a ta jejich hloupá kletba! Byly skutečně užitečné!“

Burtonovy stěny se hroutily.

Přestaňte!

„Jejda, vy jste mi ale komplikovaný človíček, co? Co je to? Tak vy pracujete pro samotného krále! Takže jsem měla pravdu! Jste špión!“

Černé, korálky připomínající oči se zavrtaly do těch Burtonových. Marně se snažil odvrátit pohled.

Pokusil se ji rozptýlit: A vy přes všechny ty své švindly nejste nic víc než vražednice a zlodějka. To vy jste zabila Jeana Pelletier a, že?

„Pchá! Jen jsem se před tím slabošským hlupákem objevila, a on se hrůzou skácel mrtvý k zemi.“

Sebrala jste mu diamanty. A pak Zpívající kameny Françoise Garniera.

„Ano, ano. Vytáhla jsem je ze sejfu skrze masivní ocel stejně, jako bych vám mohla vytáhnout mozek z lebky, aniž bych na ní porušila kůži.“

A nahradila jste je krystaly onyxu. Proč? Myslela jste, že tak pozdržíte vyšetřování případu?

„Ano. A vidím, že to nefungovalo. Jak jste na ten můj podvůdek přišel? Pojďme to zjistit.“

Burton cítil, jak se žena noří hlouběji a hlouběji, a on její útok strpěl, protože zjistil, že zatímco proniká do jeho mysli, může on tajně vstoupit do té její.

„Bože moj! Brunel a Babbage! Takže o diamanty mají zájem i ti odporní technologové!“

Babbage měl s těmi kameny nějaké plány. Jenže vaše záměry vypadají o dost ohavněji. A abyste dosáhla svého, udělala jste si ze zpustlíků nedobrovolné pěšáky, co?

„Nedobrovolné? Spíš nemyslící. Ti dutohlaví blázni! Stát se jejich vůdkyní bylo pro někoho, jako jsem já, jen dětskou hrou.“

Ženina slabina bila do očí: trpěla samolibou namyšleností. Extrémně důvěřovala svým schopnostem, a poněvadž nevěděla o Burtonově súfijském výcviku, ohromně Burtona podcenila. Aby z ní však mohl mámit informace, musel ji stále zaměstnávat a to bylo možné jedině tak, že obětuje hlubší úrovně vlastní mysli – poskytne jí přístup ke svým pocitům nejistoty, smutku a lítosti.

Byla to muka.

Burton cítil, jak se mu srdce svírá, když pronikla k zármutku, který si spojoval s expedicí do Berbery – protlačil se však bolestí a překvapil ji otázkou: Kdo jeArthur Orton?

Burtonův neočekávaný zkusmý dotaz zapůsobil tak silně, že se jí odpověď rozzářila v mysli dřív, než ji stačila zarazit. Burton spatřil potvrzení toho, že obludný Tichborne a řezník Orton jsou jedna a tatáž osoba. Pro svůj plán si toho člověka zvolila, poněvadž měl nezvykle dobře vyvinutou schopnost vysílat donucovací mentální energii, ačkoli o svém nadání nevěděl. Ve Wagga Wagga ji používal nevědomky, aby přitáhl zákazníky do svého obchodu – a oni přicházeli, navzdory tomu, že se ho kvůli jeho nechutné zálibě v syrovém mase báli a pociťovali k němu odpor. Implantace Zpívajících kamenů pod kůži na hlavě tuto schopnost ještě zvýšila.

Ženina agresivní přítomnost zaútočila na Burtona intenzivněji.

„Velmi chytré, gaspadin Burton! Ale já z vás dostanu mnohem víc, než dokážete dostat vy ze mě! Už teď jsem hluboko ve vašich vzpomínkách. A vidím tam chudáka poručíka Stroyana. Vy jste ho zabil. To od vás bylo ale lehkomyslné!“

Ještě pořád ho posuzovala nesprávně, a když zatínala spáry do jeho bolestných vzpomínek, odhalovala se mnohem víc, než si uvědomovala. Burton vnímal triumfální pocit, který v ní planul. Pyšnila se skutečností, že se britští dělníci nechávají okouzlit jejím skvělým trikem a nedočkavě baští historku o ztraceném šlechtici, který se vrátil domů, jen aby zjistil, že ho společnost, jež jej vytvořila, ignoruje, protože pracoval jako obyčejný člověk. Jako prostředek k probuzení jejich spících vášní to bylo dokonalé.

Tichborneové pro ni byli nesmírně cenní. Nepravý marnotratný syn jí nejenže poskytl prostředek k šíření jejího neblahého vlivu v dělnických vrstvách, ale také pro ni získal jihoamerický diamant.

Burton shromažďoval informace a ze všech sil se snažil vzdorovat jejím posměškům. Vybavil si přítelovu odvahu a ženě řekl: Stroyan zemřel tak, jak by si byl býval přál – jako statečný muž plnící svou povinnost.

„Nesmysl! Vy jste ho zabil! Užírá vás vina!“

Opět se ji pokusil překvapit a přimět, aby mu prozradila víc: Řekněte mi, madam, kde jste se o Očích nágy dověděla?

Cítil, jak ji ta otázka zmátla.

„Daragoj!“ zvolala. „Víte toho příliš mnoho!“

Tentokrát jí však do mysli žádná odpověď mimoděk nevstoupila. Místo toho Burton objevil neprůchodnou bariéru, jako by část té ženy byla… byla…

Nedokázal definovat, co vlastně cítí.

„Jak jsem se dověděla o Očích nágy, není důležité. Záleží jen na tom, že je používám k tomu, abych otevřela mysl chudých a utlačovaných. Chápete, že jim sundávám klapky z očí?“

Říkáte to, jako byste poskytovala nějaký druh sociální péče, ale o to vám nejde, že ne? Přiznejte pravdu. Čeho chcete dosáhnout?

„Revoluce.“

Chcete svrhnout britské impérium?

„Chci ho zničit.“

A proč?

„Protože jsem jasnovidka, malčik moj. Vysílám svou mysl do budoucnosti a znám osud své milované země. Sledovala jsem, jak matičku Rus srazili na kolena. Sledovala jsem, jak chřadne a umírá!“

A co to má sakra co dělat s Británií?

„Všechno! Pohleď, co jsem viděla!“

Do Burtonovy hlavy se začala vpalovat doběla rozžhavená bolest. Zmučeně vykřikl, neboť mu mozek zaplavila jasnovidčina vize – kanálem, který spojoval jejich mysli, se příliš rychle řítilo příliš mnoho informací, zahlcovalo mu smysly a prozrazovalo mnohem víc, než měla žena v úmyslu, přivozujíc mu bezmála mrákoty.

S myšlenkami paralyzovanými stejně jako tělo bezmocně sledoval, jak se před jeho vnitřním okem pomalu odvíjí ženino proroctví.

***

Krev.

Světlo.

První doušek vzduchu.

V Rusku se narodilo dítě, syn rolníků.

Grigorij Jefimovič Rasputin.

Dostalo se mu požehnání – nebo možná prokletí – jasnovideckých schopností.

Má nešťastné dětství. Všichni vědí, že je na něm něco zvláštního – podivného. Straní se ho. Pozornost, po níž touží, mu věnují jen jeho sourozenci. Zbožňuje je. Pak jeho sestra utone v řece a bratra, kterého před stejným osudem zachránili, si vezme zápal plic.

Rasputin ví, že jednoho dne ve vodě zemře i on. To vědomí ho děsí – začíná být vyšinutý. Stává se nevypočitatelným a divokým. Rodiče ho posílají do kláštera hluboko v uralských horách, netušíce, že klášter ovládla zapovězená sekta chlystů, flagelantů, jejichž orgiastické rituály končí tělesným vyčerpáním a – u Rasputina – i extatickými spirituálními vizemi.

Z hor se vynoří po dvou letech, nyní jako vytáhlý mladík s rozcuchanými vlasy, opilý pocitem vlastní důležitosti. Vůbec nepochybuje o tom, že ovládne svoji zemi a učiní z ní velkou mocnost. Viděl to. Bylo to předpovězeno. To je budoucnost.

Ožení se před svými dvacátými narozeninami, svou ženu ale začne nenávidět, má děti, ale ty v něm vzbuzují odpor. Libuje si v nemanželských aférkách – mnoha aférkách – a z domova odejde a nikdy se již nevrátí. Cestuje po Rusku sem a tam a po třech letech zamíří do Petrohradu.

Brzy jej zná celé město. Přezdívají mu „Šílený mnich“. Rasputin je světec, který uzdravuje nemocné a vidí do budoucnosti a který se opíjí a svádí vdané ženy i jejich dcery.

Přichází za ním carevna, přivábená jeho pověstí muže činícího zázraky. Její syn umírá. Rasputin chlapcovo utrpení zmírňuje. Získává důvěru carské rodiny. Teď už je z něj alkoholik a sexuální deviant, ale naslouchá mu car.

Přichází nové století.

Británie a Prusko – nyní Spojené Německo – se již léta angažují v potyčkách ve střední Africe. Napětí se prohlubuje a britští technologové zahajují s německými eugeniky závody ve zbrojení. Britská vládaje nervózní. Začíná eugeniku považovat za rafinované zlo, ohrožení civilizace, protiklad svobody a lidských práv.

Premiér se snaží narůstající nebezpečí, které cizí mocnost představuje, veřejně bagatelizovat. Britské impérium je koneckonců obrovské. Zahrnuje Severní Ameriku, Indii, Karibik, Austrálii a mezi jeho četná území patří i obrovské kusy Afriky. Co asi tak může relativně malý stát jako Německo proti takové globální mocnosti podniknout?

Potom ve věku devadesáti let umírá samotářský britský panovník, král Albert. Mistrovská manipulace lorda Palmerstona s ústavou Albertovi sice po smrti královny Viktorie přiřkla trůn, teď ale nezanechala trůnu žádného evidentního nástupce.

Hnutí republikánů získává podporu veřejnosti. Země je vržena do krize. Pozornost vlády je odvedena jinam.

Německo napadá Francii.

Německo napadá Belgii.

Německo napadá Dánsko.

Německo napadá Rakousko-Uhersko.

Německo napadá Srbsko.

Všichni podléhají.

Rodí se Velkogermánská říše.

Británie vyhlašuje válku.

Císař Herbert von Bismarck posílá do Ruska svého kancléře Friedricha Nietzscheho, aby získal carovu podporu.

Nietzsche se tajně schází i s Grigorijem Rasputinem. Tváří v tvář se setkávají poprvé, na astrální úrovni jsou však v kontaktu již řadu měsíců, poněvadž Nietzsche je stejně jako Rasputin velmi dobrý jasnovidec. Krom toho je zhýralý sadomasochista, závislý na drogách.

Ti dva mají plán.

Rasputin cara přiměje, aby vstoupil do aliance s Německem. Až budou Britové poraženi a jejich impérium rozkouskováno, dojde k několika atentátům. Dynastie Bismarcků a Romanovců budou zničeny. Nietzsche s Rasputinem se stanou svrchovanými vládci celého západního světa. Sami sebe přesvědčují, že budou přísní, leč laskaví.

Jejich plán začíná.

Car Mikuláš podléhá Rasputinovu mesmeristickému vlivu bez odporu. Rusko vyhlašuje válku Británii.

Po tři strašlivé roky zuří konflikty, které se šíří po celém světě, s parními stroji britských technologů na jedné a modifikovanou flórou a faunou německých eugeniků na druhé straně.

Celá generace mužů jde na porážku.

Evropa je tak dlouho týrána, až z ní nezbude nic než jedno obrovské blátivé pole nasáklé krví.

Británie slábne, ale pokračuje v boji, a když se do konfliktu zapojí britské americké státy, pošramocené Německo se poprvé stahuje.

Ruské jednotky dorazí za pět minut dvanáct. Dochází k další mohutné ofenzívě. Další dva roky se zuřící bitvy stěhují po zničených evropských územích sem a tam, až se nakonec největší impérium, jaké kdy svět spatřil, hroutí a padá.

Válka končí. Kořist je rozdělena. Následuje zrada.

Car Mikuláš je i s celou svou rodinou zatčen a popraven střelou do hlavy. Bismarck je uškrcen. Jeho rodina a zastánci popraveni.

Friedrich Nietzsche stoupá k moci, podstupuje život prodlužující kúru a zahajuje téměř století trvající vládu teroru, která mu vynese přezdívku Ďáblův diktátor.

Británie učiní na smrtelné posteli poslední vzdorovité gesto. Dva dny před tím, než má být Rasputin jmenován ruským prezidentem, jej obklíčí tři muži, kteří v paláci pracují. Jsou to britští špióni. Tasí pistole a z bezprostřední blízkosti stisknou kohoutek. Všechny tři zbraně se zaseknou. Rasputin se atentátu již dlouho bojí a promítá kolem sebe trvalé pole astrální energie, která pozměňuje strukturu pružin a připravuje je o sílu. V jeho blízkosti nebude žádný spouštěcí mechanismus fungovat.

Vysměje se svým rádoby vrahům do obličeje a ledabylým gestem jim uvaří mozek v lebce.

Příštího dne je otráven kyanidem. Když si uvědomí, že se stal obětí druhého pokusu o atentát, zpomalí svůj metabolismus a vědomě začne vylučovat jed póry. Čtveřice mužů ho zažene do kouta a pustí se do něj sekerou. Tlučou ho tak dlouho, dokud se nevzdá, a pak jej spoutají na rukou i na nohou a zabalí do koberce. Odnesou Rasputina k ledem sevřené Něvě a hodí ho do ní.

A je to voda, co jej navzdory strašlivým zraněním zabíjí – jak celý život věděl, že se nakonec stane.

Umírá přesvědčen, že Britové dosáhli pomsty.

Mýlí se.

Jeho vrazi jsou Němci.

Píše se rok 1916 a Nietzsche, nyní nejmocnější muž světa, si říká, že udělal dobře, že se Šíleného mnicha zbavil. Rusko bez jasnovidce v čele hrozbu představovat nebude. Je zanecháno v izolaci, bez přátel, bez vlády a v bídě.

Ve válce byly zabity miliony jeho synů a zemědělská infrastruktura rozvíjející se země se hroutí. Obyvatelstvo decimuje hladomor. O zbytek se postará krutá zima.

Smrt Ruska je osamělá, dlouhá a tragická.

***

„Tak!“ zasyčel Burtonovi v hlavě ženin hlas.

Zhluboka se nadechl a otřásl se po celém těle, jak se mu vracelo vědomí.

„Tak!“ zopakovala. „Proto dělám to, co dělám! Viděla jsem matičku Rus umírat a to já nedovolím! Ne! Já historii změním! Postarám se, aby se Británie nemohla Německu postavit! Zajistím, aby světová válka skončila za několik měsíců, a ne let! Zařídím, aby tuhle zemi srazili vaši dělníci na kolena! A až ta strašná válka přijde – protože zastavit ji nelze –, Německo to vaše zesláblé zvrácené impérium smete z povrchu zemského, aniž by potřebovalo pomoc Ruska. A Rasputin svoji vlast mezitím učiní silnou, a až válka skončí a Německo bude oslabeno, Rasputin udeří! Vznikne nové impérium – ne britské, ne německé, ale ruské!“

Vy jste blázen.

„Ne. Jsem prorok. Jsem vykupitel své země. Jsem Rasputinův ochránce, smrt Británie a zkáza Německa. Jsem Helena Petrovna Blavatská a můj je osud, abych jej ovládla!“

Opřela se hlouběji do jeho mysli. Burton otevřel ústa, aby vykřikl, nedokázal však vydat ani hlásek. Připadalo mu, jako by měl lebku plnou červů.

„Daragoj!“ zvolala. „Vy jste Babbage zabil! To je ale potěšující! Ale co je tohle? Další vina? Tedy, gaspadin Burton, vy máte tak báječnou mysl, ale tak přeplněnou strachem a nejistotou – a takovou spoustou výčitek! Teď vidím, že zabít vás je málo, poněvadž existuje cosi, čeho se obáváte víc, a to se stane vaším trestem: zařídím, aby vás vlastní slabost připravila o rozum!“

Její mesmeristický vliv zesílil. Překonal Burtonův hroutící se odpor. Burtonova schopnost nezávislého myšlení byla rychle potlačena a paralyzována.

Otevřela se trhlina. Burtonovo subtilní a hmotné tělo ztratilo soudržnost. Mysl se mu začala štěpit. Jeho perspektiva se náhle změnila a on zjistil, že se vznáší vně svého těla. Pozoroval, jak se mu z očí vytrácí inteligence.

Podivná disociace mu poskytla jedinou mizivou šanci.

Kapitola 10

ZÁCHRANNÁ VÝPRAVA

Nedostatek nosičů představuje nepřekonatelnou

překážku rychlé přepravy v Africe, a poněvadž

rychlost byla hlavním cílem expedice, jíž jsem velel,

bylo mou povinností tuto obtíž co nejvíce zmírnit.

Evidentní řešení nabízely rotorníky.

HENRY MORTON STANLEY

Algernon Swinburne rozhodně nebyl ve stavu provádět výslech. S Charlesem Doylem popíjel nejprve ve Frog and Squirrel a potom ve Vaší starý knajpě Cheshire Cheese, a – podle názoru Herberta Spencera – učinil další krok k tomu, aby se stal těžkým alkoholikem. Filozof doufal, že zubožený stav Doyleův uštědří mladému básníkovi lekci.

Když s Burtonem opilého zpustlíka unášeli, velký odpor nekladl. Když mu sdělili, že se seance odkládá – což byla pochopitelně lež a pozvali jej na pár skleniček do Montagu Place, vyjádřil vlastně úlevu, zavěsil se do nich a vykřikl: „Veď nás, Macduffe!“

A oni ho vedli, nejprve si však vychutnali komickou šarádu s vyměňováním sak a klobouků, která už tak popleteného Doylea vyvedla z míry a Swinburnea přiměla k hihňavým záchvatům.

Burton si to namířil směrem k ulici Gallows Tree Lane, zatímco Swinburne se Spencerem odvedli Doylea na sever Gray’s Inn Road, potom na západ po Euston Road a Marlebone Road. Výtržníci stále ještě řádili, ale trojici, která se proplétala mezi troskami, rvačkami a požáry a obcházela je, vypadajíc jen jako jakýsi rošťák, tulák a beznadějný opilec, věnovali mizivou pozornost.

Dvakrát je zastavila a zpovídala policie. Swinburne naštěstí oba konstábly znal a ti ho – poté, co si potají nazdvihl paruku, ukázal jim mrkvově červené vlasy pod ní a zašeptal pár slůvek na vysvětlenou – nechali i s jeho společníky projít.

Další překážka byla o dost hrozivější. Paní Iris Angellová zareagovala na jejich třískání na domovní dveře tím, že otevřela a se zamračeným výrazem se postavila s rukama v bok na práh.

„Jestli si myslíte, že do tohoto domu vkročíte zmazaní pod obraz, musíte být ještě opilejší, než je z vás cítit. Kolikrát to budu muset ještě snášet, pane Swinburne?“

Swinburne nemohl s Doylem vedle sebe prozradit, v čem spočívá jeho úkol, a tak překypoval šarmem, lichotil, přemlouval, žádal, omlouval se a téměř na kolenou prosil, vše nadarmo.

Big Ben v dáli odbíjel desátou. Básník před očima spatřil Richarda Burtona, připojujícího se k seanci, a frustrovaně poskočil.

Pak si vzpomněl, že mají s agentem a jeho hospodyní domluvené heslo, které má užít, když jde o práci pro krále.

„Panenko skákavá, matko Angellová, úplně mi to vypadlo z hlavy. Abdalláh.“

„Já opravdu doufám, že to slovo nepoužijete lehkovážně. Víte, že to sir Richard nestrpí!“

„Přísahám, milá paní, že jej používám plně si vědom důsledků, pokud by se vaše podezření, o němž tvrdím, že je neopodstatněné, ukázalo býti oprávněným. Abdalláh, paní A. Abdalláh, Abdalláh a ještě jednou Abdalláh! Pro pět ran do čepice, já si tam pro trochu štěstí mrsknu ještě jednoho! Abdall…“

„Ach, přestaňte plácat a pojďte dál. Ale varuji vás pánové: jakákoli lumpárna, a nechám Admirála Nelsona, aby vás kovovým kopancem katapultoval z mého pozemku!“

Nechala je projít.

„Kurýr přinesl pro sira Richarda nějakou zprávu, pane Swinburne. Nechala jsem ji na krbové římse.“

Vyšplhali po schodech nahoru a vstoupili do pracovny.

„Prdeloksichte! Běhnopasové!“

POX JR5 přelétla místnost a přistála Herbertu Spencerovi na rameni.

„Krásný miláčku!“ zakdákal papoušek.

Doyle se zhroutil do křesla.

Swinburne si přečetl zprávu, o níž se zmiňovala hospodyně:

Slečna Nightingaleová se se mnou spojila hned, jak jste opustili Bedlam. Situaci chápu. Děkuji Vám, sire Richarde. Jsem Vaším dlužníkem. Kdybyste potřeboval pomoc, moje nezanedbatelné prostředky jsou Vám k dispozici. Lze mě kontaktovat v batterseaské elektrárně.

Isambard Kingdom Brunel

Básník pozvedl obočí a zabručel: „Ze starého nepřítele se možná právě stal nový přítel.“

Z Burtonova sekretáře vzal karafu brandy a připojil se k Doyleovi. Společně se pustili do jejího vyprazdňování.

Spencer se pití zdržel. Cítil, že je nutné zůstat dostatečně střízlivý, aby mohl zaznamenat jakoukoli užitečnou informaci, kterou snad Swinburne z Doylea vytáhne. Naproti tomu Burtonův asistent cítil, že je jeho povinností, aby si jejich host – který byl na hony vzdálen tomu, aby mu došlo, že je ve skutečnosti jejich vězněm – připadal jako mezi přáteli a mohl hovořit bez zábran. A tak na každou zpustlíkovu skleničku odpovídal skleničkou.

Následná konverzace – pokud by jako konverzace obstála – hraničila ve Spencerových očích s pouhým drmolením.

Doyle, jemuž bylo zřejmě ukradené, že popíjí s dítětem – protože tak Swinburne ve svém přestrojení vypadal –, zasypával „kluka“ „fakty“ o vílách. Mluvil nesrozumitelně a špatně artikuloval a znepokojivým způsobem koulel očima.

„Chch-chápeš, ony se na někoho zamj… zamou… zaměří, jako se zamja… zaměřily na mě, a pak si s ním hrajou a dělaj mu nezbednosti. Schovávaj ti věci, když to nejmíň čekáš, rozb… rozptylujou tě, když to nejmíň – blump! – potřebuješ, našeptávaj ti, když to nejmíň chceš. Jo, jo, jo, to nejsou žádný veselý skřítkové, co ma-maluju do obr-obrázkovejch knížek, víš. To ne. Jáá je tak ma-ma-malovat musím, abych to prodal, ví-víš?“ Zasténal, napil se ze skleničky a zabručel: „Ať jdou – blump! – k čertu, zatraceně!“

„Ale odkud pocházejí, pane Doyle? A co chtějí? Proč vás trápí? Jak vypadají? Co chtějí? Jsou inteligentní?“

„O! Vždycky jen jednu otázku, mladej! Jsou to éfe… éterický bytosti a nalepily se mi na aš… na aš… nasrál… na astrální tělo, zatímco jsem ú-ú-účastnil eman… eman… emanací.“ Swinburne začal něco říkat, ale Spencer mu do toho skočil: „Účastnil emanací? Co to znamená?“

Doyle říhl, vyprázdnil sklínku, otřel si rukávem ústa a zvedl skleničku, aby mu dolili. Ruka se mu třásla.

Swinburne namířil a nalil mu brandy. Půlka jí skončila na stole.

„Zpu-zpustlíci chtěj lepší šš-sss-společnost, ale nikdo nás neposlouchá, že jo? Ne-nechtěj nás brát v-váážně. Viděli jste naše pro-prohlášení?“

„Vyvěšená na zdech a lampách.“ Swinburne přikývl a zacitoval: „Nebudeme se vymezovat ideály, které prosazujete.

Pohrdáme společenskými postoji, které obhajujete.

Názory starších nerespektujeme a ani se jimi neřídíme.

Myšlením a činy jdeme proti proudu obecného mínění.

Pohrdavě se usmíváme vašim dogmatům. Vašim pravidlům se smějeme nahlas. Jsme anarchie. Jsme chaos. Jsme individuality. Jsme zpustlíci.“

„Kravina!“ vřískla ze Spencerova ramene Pox.

„No jo, š-š-škoda dobrýho papíru a inkoustu. A t-tak naše nová vůdkyně…“

Hlas mu odumřel, oči se zahleděly mu prázdna. Sklenička mu vyklouzla z ruky, brandy se mu rozlila do klína. Zhroutil se dopředu.

„Sakra, zatraceně a do prkenný ohrady!“ vyjekl Swinburne. „Ten zpropadený trouba se nám tu složí zrovna ve chvíli, kdy se začal dostávat k něčemu pořádnému!“

„Jo, a jak to tak vypadá, je dočista grogy, mladíku,“ poznamenal Spencer. „Ten do zejtřka nevodevře voči, pamatujte na mý slova. Co s ním uděláme?“

„Odneseme toho hulváta nahoru a uložíme ho na pohovku v pokoji pro hosty. Já se tam vyspím na posteli. Vy si můžete schrupnout tady, jestli pro vás není křeslo moc nepohodlné.“

„Já spal v tolika pitomejch průchodech, že křeslo je pro mě čirej luxus!“

„Ty můj drahoušku,“ zašeptala Pox.

Swinburne vstal a nejistě se kolébal. Rozčileně podupával.

„Co mají, k čertu, znamenat všechny ty nesmysly o vílách, Herberte?“

„To mi uniká.“

O půlnoci už Algernon Swinburne zíral do stropu pokoje pro hosty a přál si, aby ho někdo zbavil ostré chuti brandy, která ho pálila v hrdle.

Nemohl spát a připadalo mu, že se pokoj pomalu otáčí.

Cítil se divně – a bylo v tom něco jiného než pouhá opilost.

Cítil se divně už od chvíle, kdy ho Burton mesmerizoval.

Dnes večer mu ale ta divnost připadala… divnější.

Neklidně se zavrtěl.

Na pohovce rozvalený Doyle zhluboka a rytmicky oddechoval – nebylo to příliš vzdálené zvuku, který vytvářejí vlny pleskající o oblázkovou pláž.

Jak se denní teplo vytrácelo, dům šeptal, z prkenných podlah se ozývalo tiché povrzávání a klepání, od okna, jehož rám se stahoval, jemné ťukání a z trámů ve stropě neslyšné sténám.

„Zatracený randál,“ zabručel Swinburne.

Zdálky sem doléhalo víření rotorů a tlumený řev policejních výstrah.

„A vy už byste mohli taky zmlknout!“

Uvažoval, kolik škod ty výtržnosti napáchaly. Došlo k mnoha případům žhářství, vandalismu, napadení i vražd.

„Londýn,“ sykl Swinburne. „Ta bašta civilizace!“

Nemohl téměř uvěřit, že z údajného návratu ztraceného dědice vznikl takový chaos.

Pohlédl na závěsem zastřené okno.

„Co to bylo?“

Nezaslechl něco?

Pak se to ozvalo znovu – sotva slyšitelné zaťukání.

„To přece není papoušek! Pokud tedy nemá zobák obalený vatou! Dobrý bože, co je to se mnou? Jsem úplně vylekaný!“

Ťuk, ťuk, ťuk.

„Běžte pryč!“

Swinburne zakoušel odporný pocit, že v místnosti je kromě něj a Doylea ještě někdo jiný. Strach neměl – tahle emoce mu byla zcela neznámá –, ale rozhodně ho to znervózňovalo a bylo mu jasné, že neusne, dokud se tomu nepostaví čelem.

„Kdo je tam?“ zavolal. „Stojíte za závěsy? Jestli ano, měl bych vás upozornit, že na laciná melodramata mě vůbec neužije!“

Ťuk, ťuk.

Swinburne vzdychl, odhodil přikrývky, posadil se a vklouzl nohama do příliš velkých arabských pantofli, které si půjčil v Burtonově pokoji. Vstal, vzal si ze židle u postele župan, zabalil se do něj a šoural se k oknu. Trhnutím roztáhl závěsy.

Proti sklu se vzdouvaly kypící mlha a kouř, osvětlené pouliční lampou.

„To se ještě nevyjasnilo?“ bručel si básník. „Tohle město potřebuje, aby do něj pořádně foukl vítr. Páni! Co to je?“

Výpary houstly a vytvářely jakousi siluetu.

„Přízrak? Tady? O co mu, proboha, jde?“

Vytáhl posuvné okno a vyklonil se ven.

„Co má tohle znamenat? Vypadněte odtud, buďte tak laskaví Fantomů už mám plné zuby! Běžte si strašit někoho jiného! Já se pokouším usnout! Počkat! Počkat! Cože? Panenko skákavá! To jste… to jste vy, Richarde?“

Jen několik palců od té Swinburneovy se formovala přízračná tvář, která nepochybně patřila siru Richardu Francisi Burtonovi.

„Ne!“ vykřikl básník. „Vy přece nemůžete být mrtvý!“ Přítelovy stěží viditelné rty se pohnuly. Žádný zvuk se neozval, Swinburneovi však připadalo, jako by se obranné zdi, které mu Burton do mysli implantoval, znenadání zhroutily. Rachot jejich pádu zněl jako šeptavý hlas: Pomozte mi, Algy!

„Pomoct vám? Pomoct vám? Cože? Já… Můj ty bože!“ Klopýtavě couvl od okna a upadl na postel.

Burtonova přízračná podoba se zatím rozplynula. Swinburne chvíli seděl, pusu dokořán, pak vyskočil, popadl šaty a vyřítil se z pokoje. Seběhl po schodech dolů a vrazil do pracovny.

„Herberte! Herberte! Vzbuďte se, člověče!“

„Co?“

„Richard je v průšvihu! Musíme ho najít!“

„V průšvihu? V jakým průšvihu? Jak to víte?“

„Měl jsem vidění!“

Otrhaný filozof se zahleděl na mladšího muže. „Tak tedy, mladíku, ta brandy…“

„Ne, přísahám, že jsem najednou naprosto střízlivý! Oblečte se! Hněte sebou, chlape! Musíme vyrazit! Sejdeme se vzadu na dvoře!“

Spencer rozhodil rukama. „Dobrá, dobrá!“

Swinburne nějakým zázrakem zkombinoval oblékání a sestup po schodech. Ve vstupní hale strhl z věšáku na klobouky vodítko a pokračoval dál do suterénu a zadními dveřmi ven.

Básník přešel dvorek a dřepl si na bobek před Hopsovou boudou.

„Vstávej, starouši,“ pobízel Hopsu tiše. „Vím, že se moc neshodneme, ale čeká nás práce. Potřebuje nás tvůj páníček!“ Ozvalo se dýchavičné zívnutí, následované šustivým pohybem. Z boudy se vynořila hlava baseta. Pejsek se truchlivě zahleděl na básníka.

„Potřebuju tvůj čenich, Hopso. Tak, nech mě, ať ti připnu vodítko – to je hodný pejsek.“

Swinburne přicvakl kožený řemínek k psímu obojku, vstal a řekl: „Tak pojď, je načase něco dělat!“

Hopsá se vrhl po jeho kotníku a zlehka se do něj zakousl. „Jau! Ty prevíte! Přestaň! Na hraní nemáme čas!“

Z domu vyšel Spencer v neforemném kabátu a čepici. „Vezměte tu malou nestvůru!“ vřískl Swinburne.

„Tak kam to bude, mladíku?“ zeptal se filozof a popadl Hopsovo vodítko.

„Do Gallows Tree Lané.“

„Je po půlnoci uprostřed nepokojů! Jak čekáte, že se do toho zatracenýho Clerkewellu dostaneme? Nebylo už dost vobtížný dostat se z Fleet Street sem?“

„Pojďte za mnou – a nepouštějte toho vořecha k mým kotníkům!“

Swinburne přešel do zadní části dvorku, otevřel dveře garáže a vstoupil dovnitř. „Vezmeme si tohle,“ řekl, když za ním Herbert vešel.

„Rotorníky? Já žádnej zatracenej rotorník řídit nedokážu!“

„Ale dokážete. Je to jednoduché! Nebojte se, ukážu vám, jak se to dělá. Je to jen otázka koordinace, což znamená, že jestli to dokážu já, zvládne to každý.“

„A co ten pes?“

„Hopsá vám bude sedět na klíně.“

„A krucinál!“

Swinburne otevřel vrata a společně vytáhli stroje na ulici. Spencer navzdory svým protestům vstřebal básníkovy instrukce bez nesnází a za chvíli byl již obeznámen se základními principy létání. Jediné, co mu chybělo, byla zkušenost.

„Labutě mi nevaděj,“ vrčel. „Ty se pro to narodily. A vznýst se do vzduchu na kopici dřeva a kovu? To je holej nesmysl. Jak můžou tyhle zatracený věci lítat?“

Swinburne přikývl a zazubil se. „Poprvé jsem měl stejný pocit. Může za to Formbyho uhlí, víte. Vytváří tolik energie, že se do vzduchu vznesou i tyhle neohrabané vymyšlenosti. Ale měl bych vás varovat, Herberte – je možné, že náš nepřítel způsobí, že přestanou fungovat. Pak bychom se mohli zřítit z oblohy. Takže připraven?“

Spencer upřeně hleděl na svého společníka. „To měl být vtip?“

„Na skopičiny nemáme čas, člověče!“

„Hni. Jo, no, ehm… ten baset nevyskočí, že ne?“

„Ne. Hopsá už s Richardem létal. A vysloveně si tu zkušenost užíval.“

Swinburne přešel k zadní části Spencerova stroje, spustil parní stroj a potom přešel ke svému stroji a udělal to samé. Vyšplhal se do koženého křesla a připoutal se v něm. Když si na oči nasadil ochranné brýle, chopil se řídicích pák a přitlačil destičku pod nohama dopředu.

Hnací hřídel se roztočila, nad hlavou se mu rozbalily lopatky. Vodorovně odskočily od hřídele, pomalu se otáčely, nabývaly na rychlosti a nakonec zmizely v rozmazaném kruhu. Parní stroj zakuckal, zaburácel, z výfukového komínku se vyvalila pára a roztáhla se při zemi, jak ji rotory foukaly dolů a do stran.

Ližiny stroje se skřípavě o několik stop posunuly a pak se zvedly. Swinburne přitáhl prostřední páku a vystřelil kolmo do vzduchu.

Stoupal, dokud nebyl vysoko nad městem omotaným kouřem. Nad hlavou mu pomrkávaly hvězdy. Před ním neklidně hořely ohně.

Zdálo se, že se nepokoje omezily na střed Londýna a soustřeďují se především kolem Soho a West Endu.

Kotel – ten strašlivý East End – daleko na východě žádné známky výtržností nevykazoval.

„Ale proč by také měl?“ říkal si Swinburne. „V téhle části města člověk nenajde jediného zástupce vyšší společnosti, proti kterému by mohli bouřit. Ale představ si, božíčku, kdyby se ten spící drak probudil!“

Vedle něj vystřelil nahoru Spencer; zpomalil stroj a klesal zase dolů, až se vznášel ve stejné výšce jako básník.

Swinburne jej pochválil zdviženými palci a navedl své vznášedlo směrem ke čtvrti Clerkenwell.

Během krátkého letu se nic zvláštního nedělo, ačkoli viděli spoustu policejních letounů klouzajících nízko nad střechami.

Když dorazili nad Coram’s Fields, snížili výšku a vedli své stroje mezi pomalu se pohybujícími cáry mlhy ulici za ulicí, dokud nezahlédli strážníka na obhlídce.

Swinburne přistál nedaleko policisty a zastavil parní stroj rotor ní ku.

„Haló! Konstáble!“

„Tady bych neparkoval, pane, být vám… A kruci! Tady přilétá další!“

Spencerovo vznášedlo v ostrém úhlu kleslo k vozovce, hlučně na ni narazilo a se sprškou jisker od ližin smykem zastavilo.

Hopsá zaštěkal.

„Pánové,“ řekl policista, když hluk parního stroje odumřel, „na poletování si venku na drahých mašinách není správný den ani čas!“

„Pracujeme pro krále!“ prohlásil Swinburne. „Rád bych, abyste tyto rotorníky ohlídal a zařídil, aby je při první příležitost vrátili do Montagu Place číslo 14.“

Konstábl si sundal přilbu a podrbal se na hlavě. „Odpusťte, že to říkám, pane, ale nevím, jestli jste v postavení, abyste mi dával rozkazy – zvlášť takové, které mě odvedou od mých povinností.“

„Můj milý kamaráde, já jsem osobním asistentem sira Richarda Francise Burtona,“ opáčil Swinburne povýšeně. Vytáhl z kapsy kartičku a mávl jí muži před obličejem. „A sir Richard Francis Burton je královým agentem. A král, Bůh mu žehnej, je panovníkem této země. A čirou náhodou si troufám tvrdit, že mými blízkými přáteli jsou i inspektoři Honesty a Trounce ze Scotland Yardu. Pak je tu velitel Krišnamurti, konstábl Bhátí…“

„Dost! Vzdávám se!“ řekl policista a vzal si kartičku. Přečetl si ji, podal ji Swinburneovi zpět, nasadil si přilbu, zasalutoval a prohlásil: „Jak račte, pane. Omlouvám se. Dohlédnu na to, aby se vám stroje brzy vrátily. Co kdybych je nechal na noc přesunout do Yardu? Kvůli bezpečnosti?“

„Děkuji vám. To bude nanejvýš uspokojivé, příteli. Určitě se o vás zmíním… Jau! Herberte! Říkal jsem vám, abyste toho malého mizeru držel ode mě dál! Na shledanou, konstáble. Děkujeme za vaši pomoc!“

Policista přikývl a Swinburne, Spencer i Hopsá přešli přes cestu a došli na roh Gallows Tree Lané.

Swinburne zašeptal: „Jestli uvidíte nějaké zpustlíky, projděte rovnou kolem nich! Chovejte se normálně.“

„Já to zvládnu,“ zamumlal si neslyšně Spencer. „Ale u vás si jistej nejsem!“

Vstoupili do špatně osvětlené uličky a zastavili se před číslem 5. Dům tonul ve tmě.

„Držte to psisko pevně, Herberte. Musím si k němu sednout na bobek a promluvit si s ním a nerad bych se nechal kousnout do nosu!“

„Fajn.“

„Tak tedy, ty malá zlomyslná špíno,“ oslovil Swinburne baseta, „kdepak máš páníčka, co? Hledej, Hopso! Hledej! Kdepak je páníček? Já vím, že je ve vzduchu plno popela, ale ten tvůj zatracený čenich určitě dokáže oddělit zrno od plev. Hledej!“

Hopsovy tmavohnědé oči, pohrdavě pozorující Swinburnea, se pomalu upíraly do dálky.

„Najdi páníčka!“ povzbuzoval jej Swinburne.

Hopsá zamžikal, rozhlédl se vpravo, vlevo, pak se podíval na Swinburnea a potom na Herberta Spencera.

„Haf!“

Sklonil čenich k chodníku a začal čmuchat sem a tam.

Zčistajasna zvedl hlavu, divoce zavyl a ohromným tempem vyrazil, divže Spencera nestrhl na zem.

„Má ji!“ vyhrkl nadšeně Spencer a rozběhl se za těmi dvěma.

Vyběhli na Gray’s Inn Road, zatočili doleva, hnali se směrem k nádraží King’s Cross a znovu zabočili doleva na Euston Road.

„Připadá mi pěkně sebejistej!“ zafuněl Spencer, zatímco pospíchali dál.

„Tenhle nos nikdy neselže!“ supěl Swinburne. „Loni mi zachránil život. Jenom škoda, že k němu patří i zbytek té bestie!“

Na konci ulice u Russell Square potkali dva strážníky zápasící s individuem se šílenýma očima v krví potřísněné řeznické zástěře.

„Co si, sakra, myslíte, že děláte v tuhle noční dobu venku?“ zakřičel na ně jeden z policistů.

„Vládní záležitost!“ prohlásil Swinburne.

„Zkuste mě zatahat za tu druhou, na tý mi rostou zvonečky!“

„Ááá!“ zakvílel řezník. „Koukněte na toho malýho! Na toho zrzavýho mizeru! Je to zatracenej milostpán! Zabijte ho! Zabijte ho!“

„Drž hubu?“ obořil se na něj druhý policista. Když jej do žaludku udeřilo mužovo koleno, zavrčel a zasténal na svého druha: „Majzni toho neřáda po palici, Bille!“

Básník, filozof a baset proběhli kolem rvoucí se trojice a pokračovali dál.

Hopsá vedl oba muže vpřed, dokud se před nimi neobjevil spodní okraj Regent‘s Parku. Stopa vedla kolem něj na Marylebone Road. Zatím uběhli zhruba míli.

„Nikdy by mě nenapadlo, že budu vděčný za nepokoje!“ zafuněl Swinburne.

„Co tím myslíte, mladíku?“

„Copak to není jasné? Ať má Richarda kdokoli, nesehnal žádnou dopravu! Jdou pěšky!“

Spěchali dál další míli. Na ulici, jedné z nejdůležitějších silnic ve městě, chyběli lidé, zato byla plná trosek a suti. Pořád ještě hořely ohně a naše skupinka zjistila, že se prodírá oblaky černého dýmu. Také mnoho plynových lamp bylo rozbitých a dlouhé úseky ulice tonuly v černočerné tmě.

„Ups!“ vykřikl Spencer, když Hopsá zabočil znenadání doleva.

„Bishop’s Bridge Road,“ všiml si Swinburne.

Přímo před nimi plála světla nádraží Paddington v obrovském mračnu bílé páry. Hopsá se do něj po hlavě vrhl. Nádražní hala představovala obraz totálního chaosu. Jedna lokomotiva při vjezdu do nádraží vykolejila a najela do nástupiště. S puklým kotlem ležela na boku a z rozervaného kovu tryskala pára.

Motali se tu policisté a nádražáci, a jen co Swinburne se Spencerem vstoupili do budovy, osopil se na ně strážník, jehož obličeji dominoval skutečně enormní knír.

„Okamžitě stůjte! Co chcete, vy dva?“ Zvědavě se podíval na Swinburnea. „Zdravím. Neviděl jsem vás už někde? Zdravíčko! Už vím! To bylo tenkrát, jak na Trafalgar nechali toho mosazného chlapa! Konstábl Hoare jméno mé, pane. Samuel Hoare.“

„Zdravím, Hoare. Máme úřední poslání! Mrkněte na tohle.“

Burtonův asistent předložil muži v uniformě své pověření, ten je prozkoumal a pozvedl huňatá obočí.

Hopsá zakňučel a zoufale zatahal za vodítko. Hoare zavrtěl hlavou.

„Tohle je na mě moc,“ řekl. „Zavolám svého nadřízeného, pokud vám to nevadí.“ Přiložil si ruce k ústům a zařval do oblaku páry: „Veliteli! Veliteli!“

Swinburne si oddechl úlevou, když se pára rozestoupila a do zorného pole vkročil velitel Krišnamurti. Měl na sobě novou uniformu letecké skupiny, tvořenou dlouhým kabátem z hnědé kůže a placatou důstojnickou čapkou se štítkem. Na krku mu visely ochranné letecké brýle.

„Nazdárek! Nazdárek! Nazdárek!“ vykřikoval básník radostně. „Krišnamurti, vy stará vojno! Páni, od té bitvy u Old Fordu jsem vás neviděl! Nejste ve vší té kůži napůl upečený?“

„Zdravím, Swinburne, starý brachu!“ zvolal Krišnamurti a zubil se od ucha k uchu. Popadl přítele za ruku a potřásl jí. „To jsem! To ty proklaté předpisy! Co tu, proboha, děláte v tuhle noční dobu? Počkejte chvilku…“ podíval se na Spencera, „… nejste vy Herbert Spencer, ten chlapík přes filozofii? Můj bratranec Šjamdži Bhátí o vás pořád vypráví. Vlastně na vás pěje ódy.“

„To je od něj moc milý, je to fajn chlapík!“ odvětil Spencer. „Jste mu podobnej.“

„Myslíte elegantně pohledný? Děkuju mockrát. Tak o co se jedná, Swinburne?“

„Přivedl nás sem Hopsův čenich. Stopujeme Richarda. Je v průšvihu!“

Krišnamurti pohlédl na baseta. „Nu, vypadá to, že stopa ještě nekončí. Nechte ho, ať nás vede dál, uvidíme, kam nás vezme. Můžete mi to všechno vysvětlit cestou. Vy zůstaňte s námi, konstáble Hoare!“

„Provedu, pane,“ odvětil kníratý muž.

Hopsá je po pravdě moc daleko nedovedl. Stopa končila na okraji třetího nástupiště.

„Nastoupili do vlaku,“ řekl Krišnamurti. „Tak kdy myslíte, pane Swinburne? Teď je kousek po půl třetí a žádná lokomotiva do stanice nevjela ani z ní nevyjela od chvíle, kdy ti výtržníci před o něco víc než hodinou hodili cosi na koleje a způsobili, že jedna lokomotiva vykolejila.“

„Richard měl v deset hodin schůzku,“ odvětil Swinburne. „Jeho… ehm… jeho… no… zpráva se ke mně dostala kolem půlnoci. Takže počítám, že ať s ním odjel kterýkoliv vlak, stalo se tak během poslední hodiny před srážkou.“

Krišnamurti se obrátil ke svému podřízenému. „Hoare, běžte a sežeňte nějaký Bradshawův jízdní řád, buďte tak hodný. Podíváme se na odjezdy vlaků a cílové stanice.“

Konstábl odkvačil, a zatímco byl pryč, Swinburne veliteli stručně vylíčil události vedoucí k Burtonově prosbě o pomoc.

„Takže vám poslal zprávu, že? Ten vynalézavý mizera! A co to bylo? Papoušek?“

Swinburne si odkašlal. „Ehm. Nu ano – klepání na okno jsem zaslechl.“

„A co má tedy znamenat celý ten nesmysl se seancí? Oč zpustlíkům jde? Z West Endu mi chodí absurdní zprávy. Někteří kolegové tvrdí, že po Strandu se šourají mrtví zpustlíci.“

„Mají pravdu,“ řekl Spencer.

„A pokud jde o to, co se děje,“ dodal Swinburne, „doufejme, že nám to bude schopen říct Richard, pokud jim ho dokážeme vyrvat!“

Hoare se vrátil s jakýmsi tělnatým džentlmenem v závěsu.

„Došel jsem pro něco lepšího než pro Bradshawa – přivedl jsem přednostu stanice, pane.“

„Hm, dobrá práce. Dobrý den, pane Arkwrighte. Předpokládám, že nádražní jízdní řád znáte lépe než své ponožky, co?“

„To určitě ano,“ přiznal muž v uniformě. „Dokázal bych ho odříkat ve spánku, pokud ještě někdy usnu, což se mi po tomhle neštěstí nejspíš nepovede. Jenom se koukněte, v jakém stavuje moje nádraží!“

„Žádnou recitaci nevyžadujeme, děkujeme, ale třeba byste nám mohl říci, které vlaky odjížděly z tohoto nástupiště, řekněme, po půl jedné.“

„Jen jeden, pane, vzhledem k tomu, že jedeme podle nočního jízdního řádu a kvůli veřejným nepokojům sloužíme omezené služby.“

„A to bylo co?“

„Urážka krále, pokud se ptáte mě, pane.“

„Já myslel ten vlak, pane Arkwrighte. Kdy odjížděl a kam měl namířeno?“

„Byla to atmosférická linka ve dvanáct čtyřicet pět, pane, do Weymouthu přes Reading, se zastávkami v Basingstoku, Winchesteru, Eastleighu, Southamptonu, Bournemouthu a Poolu. Přesně na…“

„Winchester!“ přerušil ho Swinburne. „Tak tam ho vezou, na to bych vsadil krk.“

„Jo,“ souhlasil Spencer. „A pak kočárem do Alresfordu a na Tichborne House!“

„Zatracená práce!“ zaklel maličký básník a divoce mával pažemi. „Naše rotorníky jsou teď někde mezi Clerkenwellem a Scotland Yardem! Jářku! Krišnamurti, kamaráde, předpokládám, že bychom nemohli zrekvírovat pár vašich rotorníků, co?“

Velitel lítostivě zavrtěl hlavou. „Já bych samozřejmě řekl, že můžete, ale při těch dnešních nepokojích jsou všechny ve vzduchu. Pásmo výtržností se rozšiřuje a my ho monitorujeme. Čím je větší, tím víc nás ždímají.“

„Jestli jde o policejní záležitost, mohli byste si vzít atmosférický vůz,“ navrhl tiše přednosta.

„Zatraceně! Myslím, že budeme muset vyrazit ke slečně Maysonové, i když si zpoždění můžeme jen stěží dovolit, a odvažuju se tvrdit, že slečna Maysonová má už plné zuby toho, jak jí odlétáme s labutěmi…“ Swinburne se zarazil a zahleděl se na pana Arkwrighta. „Co jste říkal?“

„Řekl jsem, že jestli je to policejní záležitost, mohli byste si vzít atmosférický vůz. Od té srážky je odstavujeme na vedlejší koleje, takže je jich spousta volných. A do rozednění žádné další vlaky na téhle trati nebudou. Kdybych předem zatelegrafoval na pumpy a do signálních budek, budete mít volnou cestu. Je to jen šedesát mil a samotný vůz vám udělá minimálně dobrých pětapadesát mil za hodinu.“

„Můžete nám obstarat i strojvůdce?“

„Žádného nebudete potřebovat, pane, což je jen dobře, protože některým chlapům zřejmě začalo šplouchat na maják a další onemocněli. Ale ne, všechno je to automatizované.“

Krišnamurti se udeřil pěstí do dlaně. „Jdu do toho!“ štěkl.

„A já taky, jestli to nevadí, pane,“ pronesl konstábl Hoare.

Swinburne spráskl ruce. „Tak tuhle záchrannou četu rozpohybujeme!“

***

Síť atmosférické železnice byla jedním z vynálezů Isambarda Kingdoma Brúñela. Mezi širokorozchodnými kolejemi vedlo potrubí o průměru patnácti palců, po celé délce nahoře proříznuté štěrbinou, kterou utěsňovaly kožené chlopně. Pod vlakovými vozy sbíhala skrz štěrbinu tenká hřídel upevněná k pístu ve tvaru činky, který přesně pasoval do potrubí. Každé tři míle vysávala pumpa z potrubí před vlakem vzduch a za ním ho silou pumpovala zpět. Rozdíl tlaku poháněl vagóny vysokou rychlostí po kolejích.

Jízda do Winchesteru uběhla rychle a bez mimořádných událostí. Na místo dorazili v půl páté ráno. Vůz se zastavil a pasažéři seskočili na nástupiště. Uvítal je noční hlídač.

„Zvláštní policejní vlak z Londýna,“ ohlásil zbytečně. „Kdo je velitel?“

„Já,“ odvětil Krišnamurti. „Vystupovali z předchozího vlaku nějací pasažéři?“

„Jen jedna malá skupinka, pane. Přijel jim naproti nějaký černý chlapík s parokoněm a nákladním povozem. Nějaký lékařský případ. Převáželi pacienta.“

„Richarda!“ zvolal Swinburne. „A ten vůz určitě kočíroval Bogle.“

„Nevím, co teď máte v úmyslu, pánové, ale takhle brzy ráno žádnou drožku neseženete.“

„Jak je to na Tichborne House daleko, pane Swinburne?“ zeptal se Krišnamurti.

„Asi čtyři míle. Myslím, že bychom se mohli projít krajinou.“

„Tak do toho!“

Díky proslulé katedrále byl Winchester považován za významné město, velikostí však patřil spíše mezi městečka, a netrvalo dlouho, než se čtveřice mužů se psem ocitla za jeho hranicemi.

Země na východě byla intenzivně obdělávaná; mozaika pšenice a kukuřičných polí rozdělená vysokými živými ploty a vyšlapanými prašnými cestičkami, zvlněný terén tvořený nízkými kopci a mělkými údolíčky s temnými siluetami strašáků na pozadí hvězdného nebe.

Procházeli jí mlčky.

Swinburne byl bez sebe úzkostí a jeho nervózní energie nakazila i zbytek skupiny, takže následky probdělé noci nikdo nepociťoval. Ve skupince zavládla pochmurná nálada; kráčeli se zaťatými zuby a rukama sevřenýma v pěst, očekávajíce boj, odhodláni v něm zvítězit.

Konečně dorazili na vrchol jednoho kopce, a zrovna když východní obzor zbarvil nejasný náznak oranžové, spatřili shora Tichborne House.

Když Swinburne ten první záblesk úsvitu pozoroval, napadlo jej, že se dívá směrem k hořícímu Londýnu, a uvědomil si, že ať má nepřítel jakékoli plány, teď sklízí jejich plody, a jediný člověk, který se mu může postavit, je buďto jeho zajatcem… nebo je mrtvý.

Skupinka právě šikmo sestupovala do mělkého údolí vzadu za zámečkem a šinula si to kolem vrbami lemovaného rybníka, když konstábl Hoare ukázal prstem a otázal se: „Není to člověk?“

Byl.

Mrtvý člověk.

Na jeden příšerný okamžik si Swinburne myslel, že je to Burton, ale když se k tělu ležícímu tváří dolů vedle pokrouceného stromu dostali a obrátili jej, poznal v něm správce Guilfoylea.

„Co se mu stalo?“ zalapal po dechu Krišnamurti.

Všechny vlásečnice pod kůží na Guifoyleově tváři popraskaly a z očí, nosu, úst i uší mu vytékala ještě nezaschlá krev. Zuby měl vyceněné a rty ztuhlé ve výrazu děsivé agónie.

Herbert Spencer vzdychl. „Chudák chlap. Byl to fajn mužskej. Když jsem tu předtím pobejval, vohlídal mi labutě slečny Maysonový. Postaral se, aby měly spoustu krmení.“

Vedle mrtvoly ležela dvouhlavňová brokovnice. Krišnamurti ji zvedl a prozkoumal.

„Střílelo se z ní. Zjedná hlavně.“

„V domě nejsou vidět žádná světla, pane,“ upozornil Hoare.

„Uf,“ zabručel Spencer, když Hopsá škubl vodítkem. „Vypadá to, že ten pes zase je chytnul stopu!“

„Tak ho nechte, ať nám ukáže cestu, pane Spencere,“ zavelel Krišnamurti. „A ztlumte, prosím, hlasy, pánové!“

Následujíce baseta vyběhli do svahu k zadní části Tichborne Housu, přeběhli nádvoříčko a otevřenými dveřmi opatrně vstoupili do loveckého salonku.

V domě bylo ticho.

Hoare se dotkl ruky svého nadřízeného a ukázal na podlahu. Krišnamurti pohlédl dolů a v tlumeném světle spatřil cestičku černých teček. Sklonil se, jedné z teček se dotkl, zvedl prst k nosu a zašeptal: „Krev. Někdo je zraněný.“

„Doufám, že to není Richard!“ sykl Swinburne.

Prošli místností na chodbu a po špičkách pokračovali do velkého plesového sálu.

Hopsův čenich i krvavá stopa je vedly přímo přes taneční parket, dalšími dveřmi ven a chodbou ke kuřáckému salonku. Než se tam ale dostali, pes je zatáhl do vedlejší chodbičky.

„Myslel jsem si to,“ zabručel Swinburne. „Před námi jsou schody, které vedou k části pro služebnictvo, do kuchyně a ke vstupu do labyrintu.“

„Tak vy myslíte, že ho maj pod Oblezkama, mladíku?“ zeptal se Spencer.

„Považuji to za pravděpodobné.“

Velitel Krišnamurti vytáhl zpod opasku obušek a kývl na Hoareho, ať udělá to samé.

„Pánové, pojďte za nás, prosím,“ řekl. Básník i filozof poslechli.

Kradli se dál, dorazili ke schodišti, sestoupili po něm a začali si uvědomovat opakovaný hluboký rachot.

„To je chrápání tý zpropadený paní Picklethorpový!“ zašeptal Spencer.

Po pár krocích k nim dolehly hlasy z kuchyně.

„Pšt,“ vydechl Swinburne. „Poslouchejte!“

„…ten hlupák se vyzná v účetnictví panství, takže ho pro nejbližší budoucnost potřebujeme udržet naživu.“

Básník neomalený tón okamžitě poznal. Byl to Edward Kenealy.

„Ale dokážeme ho přimět ke spolupráci?“ ozval se nepovědomý hlas. „Je to tvrdohlavý starý mezek.“

„Jen co ho zase dostaneme do blízkosti diamantů, zlomí se, jen se nebojte. Je velmi ovlivnitelný. Neklade vůbec žádný odpor. Jak je na tom doktor, Bogle?“

„Ošklivě krvácí, pane.“

Roztřeseným hlasem promluvil čtvrtý muž: „Budu v pořádku.“

Swinburne poznával i tento hlas.

„Potřebujeme vás na seanci, Jankyne,“ řekl Kenealy.

„Jen mě pořádně obvažte,“ zněla odpověď. „Později mě může Bogle odvézt do Alresfordu k doktorovi. Na seanci budu v pořádku.“

„Měl bych vám ty broky vyndat, pane.“

„Ne, Bogle,“ štěkl Kenealy. „Nemáme čas. Musíme se co nejrychleji spojit s naší paní. Chce si ověřit, v jakém je Burton stavu. Waite, pomozte mi najít nějaký stůl a židle. Odneseme je do centrální komory. Musíme seanci provést za přítomnosti našich zajatců.“

Krišnamurti se obrátil ke svým společníkům a zašeptal: „Jsou čtyři a jeden nemůže bojovat. Jdeme!“

Vrhli se s konstáblem Hoarem kupředu, Swinburnea, Herberta Spencera a Hopsu v patách. Vřítili se do kuchyně, kde propuklo úplné peklo.

Swinburne zahlédl zakrváceného Jankyna bez košile, jak leží na stole a vedle něj stojí Bogle. Edward Kenealy a jakýsi zpustlík – onen muž jménem Waite – byli u špižíren.

„Stát! Policie!“ zahulákal Krišnamurti.

„Ani hnout!“ vykřikl Hoare.

„Krucinál!“ štěkl Kenealy, prudce se otočil, zvedl pravou ruku. Swinburne se vrhl stranou, neboť z právníkovy ruky vylétl modrý blesk, s prásknutím šlehl přes celou místnost a obtočil hlavy obou policistů.

Krišnamurti si zakryl oči a klesl na kolena.

Hlavní nápor útoku však nesl Hoare. Jeho tělo se prudce napjalo a vzneslo šest palců nad podlahu, kde plulo v roztančené prskající auře modré energie. Divoce se třásl a pronikavě kňučel bolestí. Obličej mu nejprve zrudl, pak zmodral a z nosu a očí mu vytryskla krev.

„Zatraceně!“ zařval Spencer, který upadl na příborník. „Přestaňte!“

Swinburne se rozhlédl, uviděl pánev na smažení, a než si uvědomil, co vlastně dělá, chytil ji a hodil.

Pánev zasáhla se strašlivým zařinčením Kenealyho do čela. Právník zavrávoral, zakopl a svalil se na záda. Energie šlehající z jeho ruky nechala Hoareho být, dohasínajíc sklouzla po stropě a zmizela.

Konstábl se zhroutil.

Waite přiskočil k pracovnímu stolu, popadl dřevěné prkénko na krájení a mrštil jím po Swinburneovi. Básník se sehnul. Rotující prkénko mu prolétlo nad hlavou a roztříštilo se o zeď za Swinburnem.

Krišnamurti zasténal a upadl na ruce.

Bogle vzal jeden talíř a vrhl jej směrem ke Spencerovi.

Hopsa zaštěkal a vyběhl z místnosti.

Kuchyňské náčiní náhle létalo sem a tam; s ohlušujícím rachotem se srážely a tříštily kastroly, nádobí i příbory.

Ke Spencerovým nohám se zakutálel obušek konstábla Hoareho. Filozof se jej chopil a roztočený jej vyslal vzduchem. Obušek zasáhl Waitea do krku. Dusící se zpustlík se zlomil v pase.

Krišnamurti lezl po čtyřech, sténaje námahou. Už se téměř dostal ke Kenealymu, když se právník převalil, obrátil a vzhlédl. Z rány na čele mu po obličeji stékala krev. Trhl rukou k policistovi. Kolem prstů se mu vytvořil modrý plamen.

„Nic takového!“ zasténal muž z letecké skupiny a třískl obuškem do ruky.

Kůstky prstů popraskaly, Kenealy zaječel.

Krišnamurti se zhroutil dopředu a omdlel.

„Co má tohle znamenat!“ dožadoval se odpovědi hlas od dveří. Byla to paní Picklethorpová v plném lesku, v noční košili a natáčkách. Kastrol vržený Boglem ji udeřil rovnou mezi oči. Upadla na stěnu chodby a svezla se na podlahu.

Swinburne po Bogleovi hodil plnou láhev a spokojeně zavýskl, když láhev odskočila od Jamajčanovy hlavy a roztříštila se o příborník za ním. Majordomus zakolísal; podlomila se mu kolena, takže upadl na Kenealyho.

Právník natáhl směrem ke Swinburneovi nezraněnou ruku.

„Já tě zabiju!“ zavrčel.

Spencer skočil přes celou místnost a se zaduněním spustil Kenealymu na hlavu tlustou kuchařku v pevné vazbě, čímž ho uzemnil. Těžký svazek dopadl na zem a otevřel se na titulní straně: Vedení domácnosti od slečny Maysonové.

„No to mě podrž!“ zabručel Herbert. Sehnul se, knihu sebral a pak jí s plesknutím udeřil Waitea do spánku. Zpustlík se zhroutil, připraven k odpočítání.

Jankyn se posadil a zasténal. Obě ruce si tiskl k levému boku. Mezi prsty mu prosakovala krev.

„Vy šmejdi!“ zachraptěl.

„Nejste moc v postavení, abyste nás mohl urážet,“ upozornil jej Swinburne. „Předpokládám, že vás postřelil Guilfoyle, že?“ Spencer poklekl a pomáhal vstát Krišnamurtimu, který se už vzpamatovával.

„Ano,“ zasténal Jankyn. „Snažil se nám sebrat Burtona. Kenealy toho chlapa zabil, ale brokovnice spustila, když umíral. Jediná fungující flinta na celém tomhle zatraceném panství, a já to musím koupit!“

„Co to bylo za blesk, co vystřelil Kenealymu z ruky?“

„Vezměte mě do nemocnice. Vždyť vykrvácím.“

„Odpovězte mi na otázku, a budu o tom uvažovat,“ odvětil básník. Spencer ještě neslyšel, že by mužíčkův hlas zněl tak hrozivě

„To je éterická energie. Kenealy má k jejímu usměrňování talent a naše paní ho ještě posílila.“

„Vaše paní? Kdo je to?“

„Je to vůdkyně… Á! To bolí! Člověče, já potřebuju ošetřit!“

„Vůdkyně zpustlíků? To vím. A je to Ruska. Ale jak se jmenuje?“

„Nemám nejmenší tušení, přísahám! Dost! To stačí! Podívejte se na tu krev! Pomozte mi, sakra!“

„Je Burton naživu?“ chtěl vědět Swinburne.

„Snad. Je ve středu labyrintu.“

„Kolik lidí ho hlídá?“

„Nikdo.“

„Lžete.“

„Já nelžu.“

„Jestli to chcete hrát takhle, dobrá. Uzdravte se sám, doktore, a jestli vykrvácíte, nebude mi to ani trochu proti mysli, vy zatracený ničemo.“

„Dobře! Dobře! Je tam jen jeden chlap, přísahám. Jmenuje se Smithers. Odvedl s Waitem Burtona z jedné seance na nádraží Paddington. Tam se…“ zasténal a zanaříkal a pak šeptem pokračoval, „… k nim přidal Kenealy a všichni odjeli viakem do Winchesteru. Na nádraží na ně čekal Bogle s vozem, ale hned za Alresfordem se jim porouchal parokůň. Museli pokračovat pěšky a Burtona vlekli mezi sebou. Když šli přes zdejší pozemky, připletl se k tomu Guilfoyle a zaplatil za to. Prosím vás, vezměte mě teď k lékaři. Já nechci umřít.“

Krišnamurti, podpíraný Herbertem Spencerem, hlasitě zaklel. „To nechtěl ani Sam Hoare, a přece tu leží mrtvý, ty svině!“

Jankyn klesl bokem na stůl a slabě namítl: „To jsem nebyl já. Zabil ho Kenealy.“

„Pánové,“ pronesl zastřeným hlasem Krišnamurti, „kdybyste byli tak hodní a pomohli tyhle tři lumpy svázat a dát jim roubík,“ ukázal na bezvědomého Kenealyho, Boglea a Waitea, „zůstanu tu a zjistím, co mohu udělat pro tu kuchařku. A možná se postarám i o Jankyna, když na to budu mít náladu. Ale na druhou stranu ho možná nechám jednoduše zdechnout jako prašivého psa, protože nic jiného není.“

„A zvládnete to? Vypadáte dost zmordované,“ řekl Swinburne.

To také velitel byl, a ošklivě. Z očí, nosu i uší mu pomalu stékala krev a nekontrolované se třásl.

„Na běhání chodbami se teď bohužel moc necítím, ale budu v pořádku. Jakmile ty nevychovance zajistíme, trochu si tu odpočinu a pak si zaběhnu na místní strážnici a postarám se o tenhle maglajz. A vy zatím odvezete svého člověka zpátky do Londýna.“

Svázat mužům ruce i nohy trvalo několik minut, po jejichž uplynutí vstoupili Swinburne a otrhaný filozof do špižírny s dveřmi do labyrintu. Hopsá nahlédl do kuchyně, zjistil, že násilí už skončilo, a pelášil za nimi.

Vešli do tunelu a vyrazili jím dál, prošli pod domem a příjezdovou cestou směrem k Oblezkům. Chodby byly dobře osvětlené a nic, co by jim bránilo postupovat do sebe se zavíjející spirálou, se nepřihodilo až do chvíle, kdy se ocitli v blízkosti středové komory a kdy Swinburne, uhánějící, co mu krátké nožky stačily, zvládl smykem jednu ze zatáček a naběhl přímo do zpustlíka Smitherse, kráčejícího opačným směrem. Oba muži upadli v jednom propletenci na zem a začali se zběsile mlátit, kopat a rvát, dokud k nim nedoběhl Spencer. Filozof se klidně sklonil, nabral si plnou dlaň Smithersových vlasů, svedl mužovu hlavu a tvrdě jí třískl o kamennou podlahu. Zpustlíkovi poklesly ruce a zůstal nehybně ležet.

„Pojďme ho odtáhnout do té středové komory,“ supěl Swinburne.

Chopili se každý jednoho kotníku a odvlekli ležící tělo posledních několik yardů, než z chodby vstoupili do vnitřního prostoru.

„Jste to vy, ehm… ehm… ehm?“ ozval se známý hlas. „Algernon Swinburne. Zdravím, plukovníku.“

„Báječná podívaná! Chci říct, že vás moc rád vidím!“ Lushington seděl opřený o zeď s rukama svázanýma za zády a vypadal urousaně; extravagantní nakroucené licousy mu nešťastně visely zplihle dolů.

„Bojím se, že Burton je už napůl mrtvý,“ sdělil jim, kývaje k malému vodopádku. „Přišel o rozum, chudák.“

Králův agent ležel bez života zhroucený ve vodním korytě, s rukama doširoka rozhozenýma a zápěstími připoutanými okovy ke stěně na opačné straně padajícího proudu. Horká voda vytékající z otvoru nad ním mu dopadala přímo na hlavu. Swinburne zuřivě zaječel a přiskočil ke svému příteli. „Herberte, pomozte mi uvolnit ta zatracená pouta!“ Zatímco se s filozofem dali do práce, pustil se Lushington do vysvětlování.

„Abych byl upřímný, nejsem si úplně jistý, jak jsem se sem dostal. Posledních pár měsíců jsem vnímal nejasně. Vlastně trochu připomínaly zlý sen. Opravdu jsem podporoval toho tlustého podvodníka? Docela si myslím, že ano. Nemohl jsem si pomoci. Pokaždé, když se ocitl v mé blízkosti, jsem byl přesvědčen, že je to sir Roger. Prokrista, vždyť já dokonce ve prospěch toho hulváta svědčil u soudu! A neprohrál jsem se a nepřišel jsem k rozumu a nezačalo mi to normálně myslet dřív, než jsem zjistil, že jsem uvězněný tady – ať je to, kde chce.“

„Jste pod Oblezky,“ prozradil mu Swinburne.

„Vážně? Opravdu? Tak to jsem blíž domovu, než jsem si myslel! Až na toho ničemu Boglea, který mě krmí, a Kenealyho – Bůh ho zatrať za to, jaký je to darebák – jsem stěží zahlédl živáčka už celé… jak dlouho? Dny? Týdny?“

„Tak, a je to, mladíku,“ zabručel Spencer, který trhnutím sundal pouta z Burtonových zápěstí. Se Swinburnem pak odtáhli bezvládného cestovatele od vody a položili ho na zem. Otevřel oči a bezcílně jimi koulel. Cosi si mumlal. Básník se k němu sklonil blíž.

„Co jste říkal, Richarde?“

„Al-Maslúb,“ zašeptal Burton.

„Cože?“

„Al-Maslúb.“

„Co říká?“ vyptával se Spencer.

„Něco arabsky. Al-Maslúb,“ zopakoval Swinburne.

„A co to sakra je?“

„To netuším, Herberte.“

„Mumlá si to pořád dokola,“ prozradil Lushington. „Jinak neřekl jediné slovo. Není to třeba nějaké místo v Arábii?“

Spencer přešel k plukovníkovi a začal tahat za provazy svírající mužova zápěstí.

Swinburne bezmocně zíral na králova agenta.

„Co se mu stalo?“ vykřikl, vyděšen přítelovýma prázdnýma očima. Popadl Burtona za ramena a zatřásl jím. „Seberte se, Richarde! Už jste v bezpečí!“

„To je marné,“ prohodil Lushington. „Obávám se, že mu docela přeskočilo.“

„Al-Maslúb,“ zašeptal Burton.

Swinburne dosedl na paty. Otočil se k Herbertu Spencerovi. Po tváři mu skanula slza.

„Co budete dělat, Herberte? Nedostanu z něj nic rozumného. Netuším, co má ten al-Maslúb znamenat!“

„Jedno po druhém, mladíku. Nejprve bychom ho měli dostat domů.“

Burton se náhle posadil, zvrátil hlavu a zaječel. Pak se – což znělo mnohem děsivěji – nepříčetně zahihňal. „Al-Maslúb,“ zasténal tiše. Oči mu bezcílně těkaly. Ústa mu ochable visela. Pomalu se překotil na bok.

Swinburne se na něj podíval a rozechvěle se nadechl. Nemohl si pomoci, aby si nepomyslel, že nepřítel vyhrál. Londýn, srdce impéria, zachvátil chaos a Burton, jediný člověk, který by je možná dokázal zachránit, vypadal, jako by se snad měl vrátit do Bedlamu – už natrvalo!

ČÁST TŘETÍ

V NÍŽ JE ODHALEN OBROVSKÝ PODVOD

Technologové nám říkají, abychom se strojů nebáli.

Ujišťují nás, že nám stroje nemohou nijak uškodit.

Přiznávají, že mají v úmyslu změnit společnost.

Ale prý je to změna rozvážná, kontrolovatelná a bezpečná.

Vše, co říkají, do sebe hladce zapadá jako ozubená kolečka.

Jenže moje zkušenost je taková,

že ozubená kolečka pokaždé rozezní poplašný zvonek.

WILLIAM HOLMAN HUNT

Kapitola 11

„JMENUJI SE ARTHUR ORTON!“

HLEDÁ SE

PRO VELEZRADU BRITSKÉHO IMPÉRIA

Richard Spruce

Botanik, 5 stop a 9 palců vysoký,

štíhlé postavy, tmavé, z čela ustupující vlasy,

šedivějící bradka a knír

ODMĚNA 100 LIBER

za informaci vedoucí k dopadení

Kontaktujte SCOTLAND YARD

Příští sobotu – dva dny po Burtonově osvobození – se uprostřed dopoledne přiřítil do Montagu Place pozoruhodný kočár. Byla to veliká, ze železných plátů vyrobená krabice usazená na šestici širokých kol. Nebyla v ní žádná okénka – jen dva palce vysoké horizontální štěrbiny na obou bocích – a její dveře by se spíš hodily k bankovnímu trezoru než k dopravnímu prostředku. Kočí neměl místo jako normálně nahoře na kozlíku, ale seděl vepředu v kabině ve tvaru klínu. I on byl stejně jako pasažér zcela skryt všetečným očím. Na všech čtyřech rozích vozidla vyčnívaly hlídkové věžičky vybavené střílnami a v každé z nich stál voják s puškou v rukách.

Nešlo o nic menšího než o malý kovový hrad tažený dvěma velkými parokoni. Ten se – doprovázen čtyřčlennou eskortou z řad královského jezdectva – s rachotem, skřípáním, syčením a sténáním zastavil před číslem 14.

V domě vtrhla paní Angellová ve víru spodniček a propínacích šatů do pracovny a vykřikla: „Je tu král! Král je tady!“

Píchla prstem k oknu. „Všemohoucí bože! Do našeho domu přijela sama Jeho Výsost král Albert!“

Algernon Swinburne, sedící zabrán v tichém rozhovoru s Herbertem Spencerem a inspektorem Trouncem, unaveně vzhlédl. Pod očima měl tmavé kruhy.

„To je velice nepravděpodobné, paní A.,“ řekl.

„Je to nemožné,“ připojil se Trounce. „Má milá paní, král – Bůh mu žehnej – je v obležení v Buckinghamském paláci. Nedostane se ven a nikdo se nedostane dovnitř, a tak to zůstane, dokud se naše revolucionářská lůza neuklidní a nepřestane vyžadovat, aby se z nás stala nějaká zpropadená republika! Odpusťte mi ten výraz.“

Spencer zavrčel a zamumlal: „Republikánská podoba vlády představuje její nejvyspělejší podobu, jenže pro ni potřebuje nejvyspělejší druh lidskýho charakteru – takovej, jakej se v současnosti v Londýně vůbec nevyskytuje, to je jednou jistý, sakra!“

„Přestaňte s těmi zatracenými plky a podívejte se z okna!“ křikla hospodyně.

Trounce pozvedl obočí.

Swinburne si povzdechl, vstal a přešel místnost. Prošel kolem Admirála Nelsona, který stál ve své obvyklé pozici, a vykoukl z okna. Zařinčel zvonek u dveří.

Paní Angellová si nazdvihla zástěru a připlácla si ji na ústa, aby zadusila výkřik.

„Panenko skákavá!“ zvolal básník, zíraje na mohutně obrněný kočár.

„Co mám dělat? Co mám dělat?“ panikařila stará dáma.

„Pochcoško,“ vyjádřila svůj názor s veselým hvízdnutím papouščice Pox.

„Uklidněte se, matko. Zůstaňte tu. Já tam dojdu,“ odvětil Swinburne. Odešel z pokoje.

Trounce i Spencer vstali a oprašovali si šaty. Paní Angellová nervózně pobíhala po místnosti, rovnala obrazy, upravovala ornamenty a kuriozity a nejvyšší možnou rychlostí poskakovala a utírala prach.

„Nelsone!“ vyštěkla. „Ulož skleničky těchto pánů do sekretáře, otři stůl a pak přijď sem, ať tě můžu rychle přeleštit.“

Mechanický muž zasalutoval a vyrazil splnit příkaz.

„To určitě nejni nutn…“ začal Spencer.

„Tiše!“ šeptl Trounce. „Když jde o domácí práce, nikdy ji nerušte! Ukousne vám hlavu!“

Na schodech se ozvaly několikerý kroky. Vstoupil Swinburne, následovaný Damienem Burkem a Gregorym Harém – oba už zase vězeli ve svém obvyklém výstředním a staromódním oblečení. Levou ruku měli oba Palmerstonovi muži zavěšenou v pásce.

Ustoupili stranou.

Mezi nimi vešel do místnosti vysoký muž. Na sobě měl oblek z tmavomodrého sametu a přes ramena přehozenou dlouhou černou pláštěnku. Z obruby cylindru mu visel černý závoj, zcela zakrývající tvář.

„Vaše Výsosti,“ pronesla paní Angellová a hluboce se uklonila.

„To sotva, madam,“ odvětil návštěvník a sundal si klobouk se závojem. „Jsem Henry John Temple, třetí vikomt Palmerston.“

„Ach! To je jen premiér!“ zvolala hospodyně. Chytila se křesla a vytáhla se zase do vzpřímeného postoje.

„Mrzí mě, že jsem vás zklamal,“ zabručel Palmerston smutně.

„To ne!“ zasípěla paní Angellová. „Chci říct… tedy myslím… éé!“ Získala sytě rudý odstín.

„Pánové, milá dámo,“ oslovil je Swinburne, „někteří z vás se již setkali, někteří ne, takže rychle kdo je kdo: tohle je paní Iris Angellová, velevážená hospodyně sira Richarda, inspektor Trounce, jeden z nejlepších detektivů Scotland Yardu, náš obětavý filozof pan Herbert Spencer, Richardův neobyčejný komorník Admirál Nelson a agenti pana premiéra, pan Damien Burke a pan Gregory Hare!“

Přerušilo jej hlasité švitoření: „Šilhavý nablbla!“

„Omlouvám se – a toto je Pox, nově nabytý papoušek sira Richarda.“

Palmerston se pohrdavě podíval na barevného ptáčka, užasle se zahleděl na mechanického muže a pak se obrátil ke Swinburneovi a řekl: „Posílal jste mi zprávu. Tvrdil jste, že kapitán Burton je vyřazen z akce. Podejte vysvětlení. Kde je?“

„No, raději byste měl jít se mnou nahoru, pane premiére,“ odpověděl básník. „Pokud by vám ostatním nevadilo tu počkat, paní Angellová se jistě postará, aby se vám dostalo veškerého občerstvení, na jaké budete mít chuť.“

„No ovšem, pane,“ usmála se hospodyně a opět se uklonila směrem k premiérovi. Bolestně sebou škubla, svírajíc si bok.

Swinburne na ni letmo pohlédl a navzdory vyčerpání se mu povedlo na ni uličnicky zamrkat.

Odvedl lorda Palmerstona ven z místnosti a nahoru po schodech do knihovny. Když se blížili ke dveřím, zeptal se Palmerston: „Neslyším nějakou hudbu?“

„Ano,“ přikývl Swinburne a položil prsty na kliku. „Richarda jsme osvobodili před dvěma dny. Byl prakticky katatonický a opakoval jedinou věc, pořád dokola: al-Maslúb.“

„Což znamená?“

„To jsme netušili, dokud jsme ho nedostali domů. Paní Angellová v těch slovech okamžitě poznala jméno hudebníka, kterého si Richard čas od času zval. Zavolali jsme ho, on přišel, několik minut se na našeho pacienta díval, zase odešel a vrátil se s dalšími dvěma muzikanty v patách. Od té doby – aniž by na okamžik polevili – tohle…“

Otevřel dveře.

Knihovnu zaplňovaly vířivé melodie a rytmy arabské flétny a bubínků. Veškerý nábytek byl odsunut ke knihami lemovaným stěnám a uprostřed se na místě jako šílený točil bosý sir Richard Francis Burton, oděný v přepásané bílé roucho a bílé pantalóny, s vysokým fezem na hlavě.

Paže měl roztažené a kolmo ohnuté v loktech, přičemž dlaň pravé ruky směřovala ke stropu, dlaň ruky levé zase k podlaze. Hlavu měl zvrácenou dozadu, ústa i oči zavřená, jako by klidně rozjímal. Na tváři měl krůpěje potu – a vířil a vířil!

Kolem dokola, otáčeje se značnou rychlostí v rytmu bubínku, na pohled naprosto netečný k jejich přítomnosti.

„Chcete mi tvrdit, že agent Jeho Veličenstva tu už dva dny opisuje kruhy?“

„Ano, pane premiére, opisuje. To je dervišský tanec, součást súfijské mystiky. Myslím, že se Richard pokouší odstranit škody, které mu naši nepřátelé způsobili.“

Palmerston Burtona ještě chvíli pozoroval, tvář jako vždy bez jakéhokoli výrazu.

„Hm,“ zabručel. „Raději by se měl dát brzy dohromady. Možná je jediným člověkem v zemi, který mi dokáže říct, proč se vlastně naše normálně pracovitá dělnická třída rozhodla, že půjde cestou těch zatracených Frantíků. A do té doby…“

Ozvaly se kroky, jak se po schodech vlekli Burke s Harém.

„Pane premiére, omlouváme se, že vás rušíme,“ promluvil spěšně Burke zvýšeným hlasem, aby přehlušil hudbu. Obrátil se k básníkovi: „Pane Swinburne, když jste jim sira Richarda vyrvali, neměl v držení zvláštně vypadající pistoli?“

„Tu zelenou věcičku?“ zeptal se básník. „Ano, našel jsem mu ji v kapse u saka. To je pistole? Vůbec tak nevypadá!“

„A kde je teď?“

„V nejvyšší zásuvce hlavního psacího stolu, toho u oken.“ Burke se otočil na Hareho. „Byl byste tak laskav, pane Hare?“

Jeho kolega přikývl, otočil se a zamířil zpět do pracovny. „Co se děje?“ obořil se na Burkea Palmerston.

„Minutku, prosím vás, pane,“ odtušil Burke rázně. Naklonil se, zavřel dveře knihovny, a utlumil tak hlasitou melodii. Pak ukázal na další dveře, hned vedle v chodbě, a opět oslovil Swinburnea: „Co je uvnitř?“

„To je Richardův sklad.“

Burke energicky přikývl, protáhl se kolem nich, otevřel dveře a nahlédl dovnitř. Spatřil místnost plnou vysoko naskládaných dřevěných beden.

„Výborně. Vejděte, prosím, pane premiére.“

„Co se to k čertu…!“ začal Palmerston.

Znovu se objevil Gregory Hare, s Burtonovým ostnopalem v ruce. Předal jej svému kolegovi.

„Pane!“ Burkův hlas přetékal naléhavostí. „Pokud si vzpomínáte, upozorňoval jsem vás těmi nejsilnějšími možnými výrazy, že jet sem je politováníhodná chyba. Sir Richard a jeho společníci na sebe upozornili nepřátelské síly. Stali se z nich cíle. A vy jste se vědomě postavil na palebnou čáru, aniž byste pro to měl dobrý důvod – tedy kromě ukojení své zvědavosti…“

„Jak se opovažujete se mnou takh…“

Burke zvýšil hlas a pokračoval, přehlušuje premiérovu námitku. „To, čeho jsem se obával nejvíc, se právě děje. Ulici před domem právě zaplnily přízraky. Ty způsobily, že naši strážní zastřelili eskortu a pak obrátili pušky proti sobě. Můžeme pouze předpokládat, že tento dům má být napaden, není-liž pravda, pane Hare?“

„Zcela správně, pane Burkeu,“ potvrdil Gregory Hare. „Musíme se uvnitř zabarikádovat,“ pokračoval Burke. „Pokud to bude nezbytné, pan Hare a já vám posloužíme jako poslední obranná linie.“

„Já…“ řekl Palmerston, ale pak se mu kolem pasu znenadání ovinula silná paže a Hare ho zvedl do vzduchu, pronesl jej kolem Burkea a Swinburnea a hlučně jej složil ve skladišti.

„Pusťte mě, pane!“ ozval se slábnoucí protest.

Burke se obrátil k básníkovi. „Mrzí mě to, pane Swinburne, ale prvořadou povinností jak mou, tak pana Hareho je bezpečí lorda Palmerstona. Nezbývá mi než nechat vás a vaše společníky hájit tento dům, jak nejlépe umíte. Krom toho nás poněkud omezují naše zranění. Pokud se útočníci dostanou přes vás, snad je oslabíte natolik, že si s nimi dokážeme poradit.“

„Chcete z nás udělat partičku s beznadějným posláním?“ otázal se Swinburne. „Vy jste ale bezcitný mizera, co?“

„Máte nějaké námitky?“

Swinburne se zazubil. „Vůbec ne! Tohle je pro mě jako dělané! Jděte! Zabarikádujte se uvnitř. Já sešikuji vojsko.“

„Děkuji vám, pane. Ehm…“ Burke pohlédl na kaktusovou pistoli ve své ruce, „… tohle bych si měl ponechat, ale jsme s panem Harém vyzbrojeni revolvery a za daných okolností…“

Podal podivnou zbraň básníkovi, v rychlosti mu vysvětlil, jak se používá, otočil se, vstoupil do skladu a zavřel dveře.

Swinburne vydechl a zašeptal: „Lovu zdar!“ Sestoupil po schodech. Když dorazil na podestu, uviděl dole v hale paní Angellovou, jak nese na podnosu konvičku s kávou a šálky.

Na domovní dveře někdo zaťukal.

Hospodyně okamžitě odložila podnos na stolek u dveří a sáhla po klice.

„Ne!“ vyjekl Swinburne.

Příliš pozdě. Paní Angellová se obrátila ke Swinburneovi, ale její prsty již otočily klikou.

Dveře se pod tlakem veliké napuchlé ruky zhouply dovnitř.

Stará dáma zavrávorala dozadu a vykřikla.

Zápraží zatarasila masa vydutého oblečení. Swinburne ji okamžitě poznal: údajný Tichborne!

Pod dveřní překlad se sklonila ohavná hlava, a když se za ní protlačila těžkopádná masa nafouklého těla, zhroutila se paní Angellová bez života v mdlobách.

Swinburne namířil kaktusovou pistoli a stiskl spoušťový výrůstek. Minul. Ostny narazily do rámu dveří. Údajný Tichborne zvedl odpudivou tvář, podíval se na básníka a líbezně se usmál.

„Vy jste určitě Algy.“

Hlas s ruským přízvukem patřil ženě.

„Odpusťte, že jsem vás nepřišla navštívit osobně, koťjonok, ale v tuhle chvíli jsem na roztrhání.“ Údajný Tichborne pohlédl na své tlusté břicho, pak na básníka a uchechtl se. „Che, che, che! Divže nepuknu! Ale ve skutečnosti jsem mluvila o té revoltě. Jde to dobře, že? Vaše hlavní město hoří! Ha, ha! Jak se váš ubohý král Albert asi musí třást!“

„Co jste, k čertu, zač?“ zavrčel Swinburne.

Dveře vedle něj se otevřely a vyšel z nich inspektor Trounce.

„Co se děje… Do hajzlu!“

„Á, není to William Trounce? To mám radost. Doufám, že s sebou máte i Herberta Spencera. Moc by se mi hodilo, kdyby vás můj emisar mohl zabít všechny najednou, než vyzvedne sira Richarda. Vzít mi ho, než jsem zkázu té jeho neobyčejné mysli dokončila, od vás bylo opravdu velmi neomalené. Byla bych se pro něj stavila dřív, ale mám tolik na práci. Jsem příšerně zaměstnaná. No jo, tak půjdeme dál. Nastal čas zemřít! Jak říkáme v Rusku: Bare derjotsja – u cholopov čuby tresčať! Sbohem!“

Oči údajného Tichbornea najednou pohasly. Již svým hlasem hlasitě zařval a vydal se nahoru po schodech. Byl tak objemný, že zábradlí popraskalo i se sloupky, rozštíplo se a odpadlo od schodiště, na něž ztěžka stoupal.

Trounce sáhl pro policejní revolver. Ten se mu zasekl v kapse.

„Zatracená práce!“ nadával Trounce.

Swinburne namířil ostnopal a znovu vypálil, zasahuje blížící se obludnost do hrudi. Kromě toho, že podnítily další řev, neměly ostny žádný účinek.

Básník i policista se stáhli do pracovny.

„Co se děje?“ chtěl vědět Herbert Spencer.

„Velké potíže,“ zamručel Trounce. „Opravdu veliké!“

Údajný Tichborne zatarasil dveře, vklínil do nich své obrovské tělo a začal se cpát dovnitř. Dveřní rám se roztrhl.

***

„Zacpěte si uši,“ zamumlal Trounce. Swinburne i Spencer tak učinili. Muž ze Scotland Yardu konečně vyprostil revolver. Vpálil nezvanému hostu kulku do jednoho z masitých stehen.

Údajný Tichborne nesrozumitelně zařval, uchopil dveře za bok a za vršek a vyrval je z pantů. Mrštil jimi po Trounceovi.

Dřevěná deska do inspektora udeřila a odrazila ho klopýtajícího dozadu. Zpola omráčený padl na kolena.

„Odporná ropucho!“ vřískla Pox a hledala úkryt na knihovně.

Herbert Spencer popadl z krbu pohrabáč a zamával jím jako mečem.

„Co budeme dělat, mladíku?“ zabručel a s otevřenými ústy sledoval pomalu se přibližující horu masa.

Swinburne, stojící vedle otrhaného filozofa, si uvědomil, že má za zády krbovou římsu. Nebylo úniku. Pohlédl vlevo. Obě okna studovny byla zavřená. Tudy se utéci nedalo, a stejně by ten skok nikdo nepřežil. Ušklíbl se. Rozbolela ho hlava a začínal mít zmatené pompézní myšlenky. Vnímal zhoubný vliv Zpívajících kamenů, stále zasazených do Tichborneovy hlavy. Cítil potřebu uvítat sira Rogera Tichbornea v domě a pomoci mu bojovat s jeho nepřáteli.

Zaťal zuby.

Podíval se vpravo a spatřil Admirála Nelsona, jak nehybně stojí u dveří do šatny.

Falešný šlechtic se pomalu blížil.

Tučná ruka se natáhla.

Swinburne bez přemýšlení vypískl: „Nelsone! Vyhoď toho obézního mizeru z domu, jak nejrychleji to půjde! Okamžitě!“

Mechanický muž předklonil horní část trupu a vyrazil od zdi, nabíraje rychlost jako zářivá kovová šmouha.

Údajný Tichborne se obrátil za pohybem.

Nelson se srazil s obrovým břichem, vytrčil mechanické paže před sebe a zatlačil veškerou silou svých pružin.

Ani Swinburne, ani Herbert Spencer neměli ani ponětí, že má mechanický muž takovou sílu, jaká se teď projevila v jediném šokujícím okamžiku.

Velrybu připomínající váha údajného Tichbornea byla vymrštěna do vzduchu přes celou studovnu. Tichborne zasáhl okno a prolétl jím, přičemž s sebou vzal i sklo, okenní rám a pořádný kus zdi po obou stranách.

Ozval se hrůzu nahánějící tříštivý třesk, následovaný rachotem a nárazy padajícího zdivá průčelí Montagu Place, které právě prodělalo Tichborneův neočekávaný odchod.

Inspektor Trounce potřásl hlavou, aby si ji pročistil, vrávoravě se zvedl a rozhlédl se po místnosti. Vypadalo to, jako by v ní explodovala bomba. Tichborneův let poničil nábytek, všude vířil cihlový prach a Burtonovy papíry pršely dolů jako podzimní listí.

„A do hajzlu!“ vydechl Trounce.

Admirál Nelson se obrátil k básníkovi a zasalutoval.

„Ano, děkuju, kamaráde,“ odvětil Swinburne pokorně. „Velmi účinné, i když ne tak čisté jako ten trik, co uplatnili na sira Alfreda. Panenko skákavá. Paní Angellová mě zabije.“

Herbert Spencer opatrně přistoupil k zejícímu otvoru ve stěně a letmo pohlédl dolů na ulici. Halila ji pára, vzdouvající se v mírném vánku. Spencer v zákalu spatřil pohyb.

„Pánové,“ řekl tiše. „Nemáte náhodou rezervní pistoli, kterou bych si mohl půjčit? Ta věc ještě nezdechla.“

„Děláte si legraci?“ zvolal Trounce.

„Leží na chodníku, ale mně to připadá, že se zrovna přetočila.“

Muž z Yardu sebral z podlahy svůj revolver.

Swinburne přešel k jednomu z Burtonových stolů a vytáhl ze zásuvky pistoli. Podal ji Spencerovi.

Trounce zavrčel: „Tak pojďme ven a skoncujme s tou ohavností!“

Zaťal zuby a vypochodoval z pracovny. Spencer a Swinburne šli za ním. Básník se přes rameno ohlédl na Nelsona.

„Pojď, Admirále.“

Tři muži a mechanický vynález sestoupili do haly. Trounce rychle zkontroloval paní Angellovou, která se vsedě omámeně opírala o zeď.

„Běžte k sobě dolů, má milá. Až bude bezpečno, přijdeme vám říct.“

Swinburne vzal ze stojanu na deštníky zhotoveného ze sloní nohy u vchodových dveří Burtonovu hůl se stříbrnou hlavicí a skrytou čepelí. Podal ji Nelsonovi.

„Na, vytáhni ten rapír a bez váhání ho použij. Pokud se ti to podaří, odřízni tomu tlusťochovi z hlavy ty boule.“

Mechanický komorník zasalutoval.

„Co to má být?“ zvolal Trounce. „Proč si máme hrát na hlupáky? Nebylo by lepší propíchnout té zpropadené bestii srdce?“

„V těch boulích jsou zašity diamanty Françoise Garniera, inspektore.“

„Brundleweedovy kameny!“ vykřikl Trounce. „A to vás nenapadlo říct mi to dřív?“

„Richard měl své důvody, proč o tom pomlčet. Teď potřebujete vědět jen tolik, že kdyby se nám toho padoucha povedlo zpod jejich vlivu vysvobodit, možná bychom z něj dostali nějaké informace.“

Trounce zabručel a potřásl hlavou. „Možná, ale řeknu vám, mládenče: pokud mi bude připadat, že to zvíře začíná získávat vrch, bez váhání mu proženu mozek kulkou!“

Vyšli ven. Ve strážních věžičkách pojízdného hradu se krčily Palmerstonovy stráže s hlavami roztříštěnými vlastní kulkou. Čtyři členové eskorty leželi mrtví na silnici.

V mlze se pohybovaly přízraky.

Když Swinburne vyvedl své společníky na chodník, opar se rozestoupil a jako rozzuřený hroch z něj vyrazil údajný Tichborne. Než stihl kdokoli z nich pozvednout zbraň, byli vymrštěni do vzduchu. Swinburne a Spencer skončili oba na zádech ve stoce, zatímco Nelson hlasitě zařinčel o jednoho z Palmerstonových parokoní. Trounce byl popadnut za límec, vyzdvižen a vyhozen vysoko do vzduchu přes celou silnici. Se zaduněním dopadl hlavou napřed na protější chodník, převalil se a zůstal nehybně ležet.

Nelson se přikrčil pod Tichborneovou letící pěstí a odběhl pro svůj rapír, který mu Tichborne vyrazil z ruky. Swinburne se odkulil pod parokoně a vynořil se na druhé straně. Vyskočil a rychle couvl, když zjistil, že se ocitl tváří v tvář přízraku.

„Grr!“ vykřikl a sevřel si hlavu do dlaní. Cítil příšerný tlak na mozek. „Ne!“ zasípal. „Dovnitř tě nepustím! Už nikdy!“

Ulicí se rozlehl zvuk výstřelu, když Herbert Spencer vpálil Tichborneovi do boku kulku. Filozof se vyškrabal na nohy, otočil se a rozběhl se k zadní části premiérova kočáru. Paži mu sevřela přízračná ruky. Spencer se pokoušel přízraku vysmeknout.

Tichborne propadl vražedné zuřivosti. Dupal nohama, mával rukama, hulákal a vyl, syčel a řval a vrhl se zboku na prvního parokoně. Stroj jistě vážil dobře přes tunu, ale pod Tichborneovým náporem se překotil, jen tak tak že nerozmačkal Swinburnea, a bokem klouzal po kostkách, rozstřikuje jiskry a vypouštěje z rozervaného potrubí oblaka bílé páry.

„Maminko!“ zanaříkal z přední kabiny pojízdného hradu přidušený hlas. „Pomoz mi!“

Byl to Palmerstonův kočí, který se třásl v kovové krabici už od chvíle, kdy se objevily přízraky a přivodily strážným smrt.

Tichborneova prasečí očka zalétla ke zdroji zvuku. Jedním dlouhým krokem byl u něj a popadl okraje klínovité kabiny. Začal jí cloumat sem a tam. Muž uvnitř žalostně kvílel.

Swinburne zaslechl sám sebe, jak si mumlá: „Tichborne! Ti zatracení hejsci se… se… skoncovat s Tichbornem!“

Potřásl hlavou.

„Ne!“ zavrčel. „Ne! Ne! Ne! Tohle žádný zatracený sir Roger Tichborne není!“

Vykročil přímo skrz klouzající přízraky, namířil kaktusovou zbraň a vystřelil. Když se dotkl spoušťového výrůstku, ruka mu cukla stranou a ostny letěly vedle.

„Zatracené spiknutí!“ zasípal, bráně se slovům, která se mu drala z úst. Ačkoli byl boj, jenž zuřil na ulici, divoký, souboj v básníkově hlavě byl ještě intenzivnější.

Admirál Nelson přiskočil k údajnému Tichborneovi a provedl výpad. Jeho rapír jen tančil. Opět uskočil. Přízraky se na něj slétly a chňapaly mu po rukou, nemohly ho však udržet.

Tlustá stvůra zařvala, když dvě boule na její hlavě zmizely, odseknuté čepelí rapíru. Z ran crčela krev. Černé diamanty se odrazily do stoky.

Swinburne cítil, jak se tlak na jeho mozek náhle zmenšil.

„Herberte!“ zvolal. „Seberte ty diamanty! Nesmíme je ztratit!“

Tichborne se obrátil a šoural se za Nelsonem, který stál nedaleko v postoji en garde. Tichborne dorazil k mechanickému muži a potom započala smršť paží a rapíru, jak Nelson bodal a sekal po tlustém monstru, které se pokoušelo blýskající se rapír odvrátit či zachytit.

Herbert Spencer se odtrhl od přízraku, který jej trýznil, a vrhl se vpřed. Sebral dva spadlé Zpívající kameny. Když je sbíral, spadl další diamant.

Tichborne strašlivě vři ski a sevřel si hlavu v dlaních.

„Já si vzpomínám!“ řval. „Já si vzpomínám!“

Nelson couvl od svého protivníka, který se znovu vrávoravě vydal za ním. Rukávy Tichborneova saka i košile vespod visely v cárech. Když Tichborne zvedal ruce, aby rapír zachytil, měl k sobě se nehodící předloktí zcela nekrytá. Byla strašlivě pořezaná, ale vypadalo to, že stvůra je vůči bolesti naprosto imunní.

Rapír odtančil od svírajících se prstů.

Tichborne frustrovaně zařval.

Herbert se připlížil za něj a sebral třetí kámen – a pak dva další, jak z mužovy oteklé hlavy odlétl čtvrtý a pátý.

Swinburne začal do tvorových zad střílet ostny, doufaje, že hromadící se jed molocha přinejmenším zpomalí.

„Chci maso!“ běsnil údajný Tichborne. Obličej měl pokrytý krví. Každých pár vteřin se mu mezi rty proplazil jazyk a olízl rudou tekutinu.

Odpadl šestý diamant.

Admirál Nelson začal uhýbat soustředěněji. Zbývající kámen měl protivník umístěn v týle, takže se Nelson potřeboval nějak dostat do postavení, ze kterého by mohl kámen vyjmout.

Oba bojovníci se pohybovali po dlažbě sem a tam a Spencer je následoval, strkaje si do kapsy šestý kámen.

Mechanický muž přistoupil blíž, sehnul se pod letící pěst, odrazil se, zavířil a zabořil hrot rapíru do zbývajícího masitého výrůstku na týlu svého soupeře. Odpadl kousek masa. Vystříkla krev. Zajiskřil černý diamant. Přistál Spencerovi u nohou. Spencer ho rychle zvedl. Teď měl v kapse kompletní kolekci Françoise Garniera.

„Ááá!“ naříkal údajný Tichborne. „Bolí! To bolí! Dejte mi maso! Chci maso!“

Otočil se čelem k Nelsonovi, udělal několik kroků vzad, mžouraje přes krev, která mu stékala do očí.

Zdálo se, že ho vztek na chvíli přešel.

Zamrkal.

Swinburne pocítil nesmírnou úlevu, jako by byl zase sám sebou. Sklonil ostnopal a přihlížel.

„Ne,“ vypravil ze sebe tlouštík. „Ne. Já nejsem… Já nejsem…“

Zvedl si před oči větší ze svých rukou.

„Já nejsem Roger…“

Zaryl si do čela a do tváří tupé nehty.

„Já nejsem Roger Tichborne.“

S trhavým zvukem, ze kterého se zvedal žaludek, si serval z přední části lebky obličej a triumfálně jej pozvedl.

„Jmenuju se Arthur Orton! A chci maso!“

Nacpal si zplihlou kůži i tkáň do úst a začal přežvykovat.

„Ha,“ zašeptal Swinburne. „Tak tady to konečně máme.“

Arthur Orton si změřil Nelsona pohledem.

„Tý…“ zaburácel, „maso nejsi.“

Ortonova krvavá tvář – samé obnažené svaly a tepající žíly – se otáčela, dokud nepohlédla přímo na Herberta Spencera.

„Ale ty…“

Orton se na toulavého filozofa vrhl s na někoho tak gigantického překvapivou mrštností.

Spencer se obrátil k útěku.

Admirál Nelson začal jednat. Udělal dva obrovské skoky, zvedl rapír a bodl jím proti spodní části Ortonovy páteře, znenadání však zpomalil… a zkameněl.

Mechanickému muži došlo péro.

Kolem Spencerova krku se sevřely tlusté prsty.

Swinburne začal střílet; znovu a znovu tiskl spoušťový výrůstek.

„Trounci!“ vřískal. „Váš revolver! Váš revolver!“

Žádná reakce nepřišla. Detektiv byl buďto v bezvědomí, nebo mrtvý.

Spencer vyjekl, když ho Orton trhnutím zvedl.

„Maso!“ zařval Orton vítězoslavně a zakousl se filozofovi do šíje. Zmučený křik jeho oběti odumřel, když obratle praskly a roztříštily se a z krku byl vyrván kus pulzujícího masa.

Orton ukroutil Herbertu Spencerovi hlavu a odhodil ji stranou. Hlava odskákala po dlažbě pryč. Z rozervaného krku tryskala krev a obludný řezník se rozchechtal, když mu zkropila tvář.

„Ne,“ vzlykl Swinburne. „Ježíši, prosím tě, ne.“

Orton si přidržel cukající Spencerovu mrtvolu větší ze svých rukou, tu druhou mu vrazil do krku a zatlačil ji hluboko do těla.

„Aáá,“ vzdychl, když ruku, z níž kapala krev, zase vytáhl a v prstech svíral filozofovo stále ještě tepající srdce. Odtrhl je od napnutých tepen a tkáně, zvedl je k ústům a olízl.

„Proč už, kurva, nechcípneš?“ rozčiloval se Swinburne a po tvářích mu proudily slzy.

Údajný Tichborne se otočil a zahleděl se na básníka. Zazubil se a ohryzával chvějící se orgán.

Swinburne pozvedl kaktusovou zbraň a bez míření stiskl spoušťový výrůstek.

Do Ortonova pravého oka se zaryly ostny.

Řezník zamrkal, potřásl hlavou a kolébavou chůzí pomalu vykročil k droboučkému mužíčkovi.

„Další maso! Já rád maso!“

Swinburne se obrátil k útěku, ale najednou zjistil, že jej svírají mlžné ruce. Slétly se k němu dva přízraky a teď – zrovna jako když vlekly sira Alfreda Tichbornea Tichborne Housem vstříc jeho osudu – začaly vláčet Swinburnea k tomu jeho.

„Nechte mě být! Pusťte mě!“

Orton mu věnoval krvavý úsměv a řekl: „Pojď ke mně. Já tě sním!“

Swinburne byl vlečen blíž a blíž, dokud se nad ním gigantický řezník netyčil jako věž a do ohnivě zrzavých vlasů nekapala krev.

„Ňam, ňam,“ pomlaskával Orton líně ústy plnými srdce Herberta Spencera.

Natáhl ruku a uchopil básníka za klopy. Zvedl ho do výše. Přízraky se vznášely vedle Swinburnea a přidržovaly mu ruce, aby nemohl použít kaktusovou pistoli.

Orton vyplivl hroudu masa. Vycenil velké zelené řezáky. Rozevřel čelisti. Naklonil se vpřed, ústy se přiblížil k básníkovu hubenému krčku.

Swinburne náhle pocítil naprostý klid.

„Dvě věci,“ řekl a zpříma pohlédl do malých prasečích oček. „Zaprvé, uznávám porážku.“

Orton se zarazil a prohlížel si malého mužíčka.

„Vyhráli jste. Tak proč trochu nezpomalit. Londýn je koneckonců na kolenou. Parlament je napůl zničen. Buckinghamský palác je v obležení. Pracující vrstvy máte pod kontrolou. Mí přátelé byli zbiti do bezvědomí či zabiti. Chci říct, že není třeba jíst bezvýznamného básníčka, jako jsem já, jen abyste dokázali, že máte pravdu, ne?“

Orton se bublavě uchechtl a olízl si pysky.

„Maso!“ zasyčel.

„Ano,“ pokračoval básník. „Myslel jsem si, že byste mohl říct tohle, což mě přivádí k druhému tvrzení, jež zní takto: máte opravdu otřesné způsoby. Copak jste nečetl Příručku správného chování pro mladé dámy?“

Tichborne zavrčel jako zvíře, otevřel dokořán pusu a přiložil zuby ke Swinburneovu hrdlu.

Ozval se jakýsi zvuk – bžuch! –, básník znenadání dopadl na zem a přízraky vířily pryč.

Vzhlédl.

Hlava Arthura Ortona byla prošpikována mohutným africkým kopím, které mu prorazilo lebku nad pravým uchem a vyjelo ven nad tím levým. Z hrotu mu stékala krev a šedá matérie mozku.

Muž, který si říkal Roger Tichborne, se skácel nazad a s děsivým zaduněním dopadl na silnici, kde zůstal nehybně ležet.

Algernon Swinburne se zmateně posadil. Pak se podíval vlevo na Montagu Place č. 14. V rozšklebeném otvoru v místě, kde kdysi bývalo okno pracovny, stál sir Richard Francis Burton a dervišské roucho se mu třepetalo v mírném vánku.

Kapitola 12

VÁLEČNÁ PORADA

Vidím báječnou a radostnou budoucnost.

Vidím všude rostliny a květy. Samozřejmě že budou

plnit svou přirozenou funkci. Samozřejmě že dodají

barvu a krásu našim městům i krajině. Samozřejmě

že osvěží a provoní vzduch. Jenže ony –

při všemohoucím Bohu – dokážou mnohem,

mnohem víc.

RICHARD SPRUCE

„Kéž ti Alláh žehná a dá ti mír,“ zabručel al-Maslúb.

„A mír i požehnání tobě,“ odvětil Burton. „Víte jistě, že nepotřebujete doprovod?“

„Naším doprovodem je Alláh.“

„V tom případě o vašem bezpečí nepochybuji. Na shledanou příště, příteli.“

Al-Maslúb se usmál, uklonil se a spolu s ostatními hudebníky odešel. Vklouzli do houstnoucího vzduchu na Montagu Place.

„Zato vy,“ obrátil se Burton k paní Angellové, „doprovod rozhodně dostanete.“

„Měla bych tu zůstat, sire Richarde,“ namítla hospodyně. „Podívejte se, v jakém stavu je můj dům! Je tu strašný nepořádek!“

„A já se o něj postarám. Váš kočár čeká, matko Angellová. Na nádraží vás odveze strážník a zůstane s vámi ve vlaku celou cestu až do Herne Bay. Pár dní v penzionu a potěšení z čerstvého mořského vzduchu udělá s vašimi nervy zázraky.“

„S mými nervy nic není.“

„Ale rozhodně by mělo být – po tom, čím jste si dnes prošla! A teď mažte, a já vám slibuji, že než se vrátíte, bude tenhle dům jako nový.“

Stará dáma váhavě sešla po předních schodech, přijala policistovu pomocnou ruku a vyšplhala se do lehkého uzavřeného kočáru, který stál hned před premiérovým pojízdným hradem. Kočár s krátkým ostrým hvízdnutím parokoní odsupěl pryč, směřuje k nádraží Queen Victoria Memoriál.

Z mlhy se vynořil inspektor Trounce.

„Ten váš zdejší poštmistr je paličatý blbec!“ stěžoval si. „Naprosto odmítal otevřít. Musel jsem mu pohrozit zatčením.“

„A můžete mu to mít za zlé? Po tomhle?“ odvětil Burton a ukázal k vozovce plné trosek.

„Hmm! Nejspíš ne. Na každý pád jsem poslal do Scotland Yardu papouška. Další muži brzy dorazí.“ Zaváhal. „A vůz z márnice je už na cestě.“

Burton úsečně přikývl a oba muži vstoupili do domu.

Králův agent řekl: „Pox našla konstábla Bhátího, který říká, že je na cestě. Od té doby ten pták létá sem a tam mezi námi a batterseaskou elektrárnou. Brunel souhlasil, že nám pomůže.“

Trounce zvedl ruku a opatrně si ohmatával velikou bouli na hlavě. „Jauvajs! Takže Paroman bude tentokrát bojovat na naší straně, a ne proti nám?“

„Ano, byť ne doslova. V té jeho rozhrkané vymyšlenosti na podporu života je spousta pružin. Kdyby mechanismus selhal, Brunel zemře. Nejlepší bude držet ho z nepřítelova dosahu.“

Prošli kolem Admirála Nelsona, který už byl znova natažen a s kaktusovým revolverem v jedné a s rapírem v druhé ruce stál na stráži v hale.

„To samé tedy platí i o něm,“ prohlásil Trounce a ukázal na komorníka.

„Neplatí,“ odvětil Burton.

„Že ne? Ale ten je pružin přece plný!“

„Ano.“

„Takže ho náš protivník snadno zastaví.“

„S tím počítám.“

„Cože? U Jupitera, co to máte, sakra, za lubem?“

„Všechno v pravý čas, Trounci, kamaráde. Všechno v pravý čas.“

Po schodech scházel Algernon Swinburne. Oči měl přimhouřené a zuby pevně zaťaté. Smrt Herberta Spencera básníka těžce zasáhla.

„Zamkl jsem Zpívající kameny do sejfu ve vaší knihovně, Richarde. Bolela nás z nich hlava.“

„Děkuju, Algy.“

Všichni tři vstoupili do zřídkakdy používané jídelny. U dlouhého stolu seděli lord Palmerston, Burke s Harém a premiérův kočí.

„Pánové, máme velmi málo času,“ oznámil Burton. On, Swinburne i Trounce se posadili. „Naše odveta musí být bezprostřední a ničivá. Než ale roztočíme soukolí, cítím, že vám všem dlužím omluvu. Náš nepřítel mě zneschopnil. Dotyčná využila jisté vady mého charakteru a způsobila, že se tato vada neustále dokola opakovala, dokud nezesílila natolik, že se už nedala snést. Naštěstí jsem si uchoval dost zdravého rozumu, abych prošel dervišským meditačním rituálem. Ten mi umožnil odvrátit mysl od viny, pocitů zklamání a výčitek a soustředit se na něco, co jsem na samém počátku celého tohoto případu řekl Charlesů Babbageovi, totiž že nám naše omyly dávají sílu ke změně, růstu a zlepšování. Celou tu dobu jsem se měl na svoje chyby v úsudku dívat v tomhle světle, jenže nedíval. Teď už ano. Věřím, že tohle tvrzení lze aplikovat nejen na jednotlivce, ale i na širší společnost a že je to filozof
ie, kterou se teď musíme nechat vést, poněvadž ať má ohledně dělnické revoluce pravdu kdokoli, krize, jež nyní Londýn postihla, nemá kořeny v ponaučení, jehož by se nám dostávalo jakožto národu. Lépe řečeno, byla nám vnucena cizí organizací a souvisí s proroctvím, jež vyslovilo jisté médium. To nemůžeme připustit. Dotyčnou je nutno zastavit.“

„Naším nepřítelem je žena?“ podivil se Palmerston.

„Ano. Jmenuje se Helena Petrovna Blavatská. Je to Ruska a nezamýšlí nic menšího než celkovou destrukci britského impéria.“

„To tedy ano!“ vykřikl premiér. „Ale jaký má motiv? A co má znamenat to proroctví?“

„Tvrdí, že je jasnovidka. Spatřila budoucnost, v níž se Británie zaplete do rozsáhlé války se sjednocenou německou říší, která bude mít za spojence Rusko.“

Pokračoval v popisu proroctví, o něž se s ním podělila Blavatská. Jak tak mluvil, Palmerstonova bledá bezvýrazná tvář jako by ještě víc zbledla, pěstěné nehty se zaryly do okraje stolu a upřený pohled znehybněl, jako by Palmerston upadl do šoku.

„Jejím záměrem,“ zakončil Burton, „je vyvolat takové vnitřní spory, aby byla Británie v přípravách na válku vážně oslabena. Blavatská chce, aby nás Německo porazilo bez ruské pomoci, takže se Rusko bude moci vrhnout na vítězný stát, jakmile bude vítězství vybojováno.“

„Ale proč se zaměřuje na nás?“ namítl Palmerston. „Proč to své vúdú nepoužije proti Německu rovnou?“

„Pokud by to udělala, zajistila by pokračování britského impéria. Ale ona chce, aby se západní mocnosti ocitly na kolenou, aby si je Rusko mohlo podrobit všechny.“

„Boha jeho!“ zamumlal Trounce. „Další šílenec, co si hraje s časem! Jenže tentokrát to není někdo z budoucnosti, kdo si hraje s přítomností, ale naopak!“

„Možná,“ zabručel Burton vyhýbavě.

Trounce na něj tázavě pohlédl. „Je tu snad něco, co jste nám neřekl?“

Burton otázku ignoroval a zapálil si manilský doutník. Podíval se na Palmerstona. Premiér seděl jako socha a zíral přímo před sebe.

„My jsme do této záležitosti vstoupili, pánové,“ pokračoval králův agent, „ve chvíli, kdy Blavatská získala Zpívající kameny, což jsou úlomky většího diamantu, jednoho ze tří legendárních Očí nágy. Pak zneužila Tichborney, aby jim z rukou vyrvala druhý a neporušený diamant, a využila je coby prostředku šíření výzvy ke vzpouře.“

Inspektor Trounce se zamračil a poškrábal se na hlavě. „Krádež a vydávání se za někoho jiného chápu,“ prohlásil, „ale to s těmi černými diamanty mě mate. Jak ty kameny souvisí s občanskými nepokoji?“

„Oči nágy vysílají slabé elektrické pole, které dokáže ovlivnit lidskou mysl a v jistých typech vyvolává intenzivní nespokojenost. Také dovedou zesílit mesmeristický příkaz. Blavatská použila Zpívající kameny, aby ovládla Arthura Ortona, vylepšila jeho přirozenou schopnost ovlivňovat názory druhých a uhranula lidi, aby uvěřili, že je to Roger Tichborne. Jakmile Tichborne uchvátil davy, které se na něj přišly podívat, využila větší moc nepoškozeného diamantu a pobídla je k drancování.“

„A ty přízraky?“ otázal se Trounce.

„To byl z její strany geniální nápad. Víte přece, jak jsou zpustlíci posedlí spiritismem a okultismem. Se svými doporučeními získala ve frakci bez potíží vůdčí postavení. Ujala se vlády, a brzy už všichni chodili v éterických tělech mezi lidmi.“ Palmerston se zhluboka nadechl, jako by procitl z transu, a zeptal se: „V čem že?“

„Éterické tělo, pane premiére, je vaší součástí a přesně odpovídá vašim tělesným proporcím a znakům, tvoří je však velmi řídká matérie. Spojuje naše tělesné já s duchovní říší.“

„Tedy duše?“

„Ne, tohle je spíš součást hmotné existence. Přesně kopíruje to, jak vnímáte své tělo, dokonce včetně šatů, které máte na sobě.“

„Žvásty!“

„To si myslí mnozí, zvláště ti s vědeckým smýšlením. Jenže po Londýně se toulají přízraky, a dělají to, protože Blavatská dokáže skrz ně umocnit vyzařování černého diamantu.“

Ozvalo se zaklepání na dveře a do místnosti vstoupil konstábl Bhátí. Když spatřil Palmerstona, zalapal po dechu a neohrabaně zasalutoval.

„Já… vyrozuměl jsem, že jste vyžadoval moji přítomnost, pane,“ vykoktal ze sebe, hledě nejprve na Trounce a pak na slavného cestovatele.

„Ano, pojďte dál, konstáble,“ vyzval jej Burton.

„Děkuju, ale… no… venku je jeden dosti nezvykle vypadající chlapík. Nějaký technolog. Říká, že je tu jménem Isambarda Kingdoma Brunela.“

„A, výborně! To byla rychlost! Uvedl byste ho dovnitř, prosím vás?“

Bhátí přikývl, zmizel z dohledu a o chvíli později se vrátil s malým boubelatým a plavovlasým člověkem, který se představil coby Daniel Gooch.

„Aha!“ vykřikl Bhátí. „Myslel jsem si, že vás poznávám! Vy jste ten konstruktér vzducholodí!“

Gooch souhlasně přikývl. Přestože byl oblečený konzervativně do světle hnědých kalhot, bílé košile, tmavé vesty a cylindru – který si sundal a držel v ruce měl na sobě rovněž jakýsi bizarní vynález, který mu visel na ramenou a přes prsa a v pase byl upevněn přezkami. Nebylo to nic jiného než další pár paží, mechanických a komplikovaných, s množstvím kloubů a zakončených spoustou různých nástrojů – vlastně se velmi podobaly končetinám Brunelovým. Z postroje vedly po obou stranách Goochova krku vzhůru dva tenké kabely zapojené hned za ušima přímo do Goochovy lebky.

Kovové paže se pohybovaly stejně přirozeně jako ty z masa a kostí.

„Pan Brunel vás nechává pozdravovat, pánové,“ řekl. Hlas měl hluboký a chraplavý. „Omlouvá se, že nepřišel osobně, ale jeho velikost mu přístup do příbytků, jako je tento, dosti limituje. Navic dohlíží na výrobu položky, kterou jste si vyžádali, takže měl pocit, že bude nejlepší, pošle-li mě coby svého zástupce.“

„Jste tu vřele vítán, pane Goochi,“ odvětil králův agent.

„A děkuji vám, že jste dorazil tak rychle. Přitáhněte si, prosím vás, židli a přisedněte si. Vy také, konstáble.“

Než se nově příchozí usadili, Burton stručně zrekapituloval situaci.

„Takže naší odpůrkyni jde o změnu průběhu budoucí války,“ řekl pak Palmerston, „a ukázala vám nějakou vizi tohoto konfliktu. Nakolik byla ta… ehm… halucinace zřetelná, kapitáne Burtone?“

„Když něco, tak až příliš zřetelná, pane. Můj mozek má pořád ještě potíže všechny ty informace zpracovat. Bylo to, jako bych události viděl z pohledu člověka, který je prožil.“

„A říkáte, že se v té válce bude bojovat se zbraněmi technologů na naší straně a se zbraněmi eugeniků na té druhé?“

„Arto.“

„Hmm. A tahle ženská, ta Blavatská, má schopnost protáhnout jedno pevné těleso druhým?“

„Správně. Udělala to s Brundleweedovými diamanty i se sirem Alfredem Tichbornem. Nač myslíte, pane?“

Palmerston sevřel pěsti. „Včera v noci zmizel ze své vězeňské cely zrádce Richard Spruce. Dveře byly pořád zamčené. Jediné zamřížované okénko – které je stejně příliš malé, než aby jím prolezl – zůstalo neporušené. Žádné únikové cesty či jakékoli jiné prostředky k útěku tam nebyly. Jednoduše zmizel.“

„Naznačujete, že ho Blavatská protáhla skrz zeď ven?“

„Je to pravděpodobné, nemyslíte? Pokud Němci hodlají využívat jakožto zbraní eugenicky pozměněných rostlin, pak by pro ně Spruce ve světle současné situace v Irsku představoval coby zdroj budoucích vědeckých znalostí zřejmou volbu.“ Burton zamáčkl doutník v popelníku. Přikývl.

„Ano, máte nejspíš pravdu. Myslíte, že se dostal ze země?“

„Obávám se, že ano,“ zamručel premiér.

„Eugenikové mizí, kam se podíváte,“ dodal Gooch. „Vypadá to, jako by probíhal nějaký exodus. Technologové už přišli o spoustu neobyčejně kvalifikovaných vědců.“

„Takže už to začalo,“ sykl Palmerston. „Bože všemohoucí, tu válku s Lincolnovou Unií zvládáme jen tak tak, ale válka proti Němcům a Rusům…?“ Premiér si položil ruku na čelo a vzdychl. „Nicméně jedno po druhém. Země je na pokraji zhroucení. Dělníci se vymykají kontrole a jejich nesouhlas se rychle šíří. Povolal jsem armádu, aby ochránila palác a Whitehall, ale spousta vojáků dezertuje nebo se otevřeně bouří.“

„V Yardu je to stejné,“ zamumlala Trounce. „Bůhvíkolik mužů je v tuhle chvíli bez povolení mimo službu.“

„Tak co s tím uděláme, kapitáne Burtone?“ zeptal se Palmerston. „Jak tohle zvěrstvo zničíme v zárodku?“

Burton se opřel lokty o stůl a propletl prsty. Chviličku si poklepával jejich klouby na bradu a nic neříkal. A pak: „I když jsou možná hrozné, myslím, že můžeme okolností, ve který se nalézáme, využít. Tak předně, Trounci, vy si vezměte jeden z mých bicyklů a ujíždějte do Scotland Yardu. Promluvte si s vrchním komisařem a sežeňte tolik chlapů, kolik jen dokážete. Do půlnoci musí být na místě…“

Hovořil ještě několik minut. Trounce přikývl, vlažně zasalutoval Palmerstonovi a odešel.

Když Burton uslyšel zabouchnutí domovních dveří, obrátil se k Burkeovi s Harém.

„Potřebuji něco, co máte vy dva. Potřebuji, abyste pro to okamžitě dojeli.“

Prozradil jim, oč jde.

Burke se otočil k Palmerstonovi a řekl: „S vaším svolením, pane.“

„Určitě. Běžte.“

„A přivezte panu premiérovi další kočár,“ zavolal Burton za oběma odcházejícími muži.

Potom se obrátil na Palmerstonova kočího, který diskusi proseděl se zmateným výrazem ve tváři.

„Jak se jmenujete, pane?“

„John Phelps.“

„Povězte mi, pane Phelpsi, může ten pojízdný hrad venku jet jen s jedním parokoňem?“

„Jo, pane. To není problém, jen sežere dvakrát víc uhlí.“

„V tom případě bych byl rád, abyste – jestli to váš zaměstnavatel povolí – dnes večer odvezl pana Swinburnea, konstábla Bhátího a mě do batterseaské elektrárny.“

Phelps se podíval na Palmerstona a ten přikývl.

„Dobře, pane.“

Potom Burton oslovil technologa: „Vy nejspíš máte vlastní dopravní prostředek, že, pane Goochi?“

„Přijel jsem sem ve svém Folks’Wagonu. Vrátím se stejným způsobem.“

„Výborně. Než odjedete, mohu vás požádat, zda byste nepomohl konstáblovi Bhátímu?“

„Ovšem. S čím?“

Burton mu podal rozvláčné vysvětlení – během nějž Swinburne začal radostně výskat – a skončil tím, že se obrátil na Bhátího: „Myslíte, že to zvládnete, konstáble?“

„Udělám, co bude v mých silách,“ odvětil mladý policista. „V tomhle případě nejde ani tak o demontáž, jako spíš o extrakci a substituci, takže bychom se rizikům měli být schopni vyhnout. A pokud jde o zbytek, pan Gooch si určitě všimne každé chyby, kterou bych snad mohl udělat.“

„Není to přesně obor, ve kterém jsem kvalifikován,“ prohlásil Gooch, „ale udělám, co budu moci, a až dorazíte do elektrárny, může to zkontrolovat Isambard.“

„A co ten úkol, který jsem panu Brunelovi zadal?“ vyzvídal Burton. „Myslíte, že dokáže dodat, co potřebuji?“

„Váš požadavek byl rozhodně nezvyklý, kapitáne – zvláště když jej tlumočil papoušek s nevymáchaným zobákem –, ale konstrukce takové věci není složitá a pan Brunei je nejlepším konstruktérem na světě. Pohon by samozřejmě udělal raději párou, ale jeden každý ventil parního stroje využívá pružinu, čímž je pára vyloučena. Vaše alternativa je, řekněme, výstřední! Ale lze to provést, a když jsem od Isambarda odcházel, měl už projekt hotový. K dispozici má veškerou výrobní kapacitu elektrárny, takže vás ujišťuji, že to, co potřebujete, vám dodá včas.“

„Skvělé,“ zareagoval králův agent. Otočil se na svého asistenta. „Algy, dnes večer se s Paromanem usmíříme.“

Básník, který strávil posledních několik minut s obrovským úsměvem na tváři, se teď zachmuřil. „Po tom, jak se ke mně choval, když jsme se naposledy setkali, bych toho neřáda spíš nakopal do výfuku!“

„Přesně tak,“ usmíval se Burton. „Ale nechme minulost minulostí. V tuhle chvíli se musíme soustředit na záchranu přítomnosti!“ Zvedl se a začal neklidně přecházet sem a tam. „Musíme si pospíšit. Rád bych na Blavatskou zaútočil brzy po půlnoci.“

„A proč v tu dobu?“ chtěl vědět Palmerston.

„Protože tou dobou se lidská mysl nachází v nejnižším bodě. Víme, že ta ženská jede naplno. Chci, aby byla unavená.

Což mi připomíná – Algy, vyběhněte ke mně do pokoje. V zásuvce nočního stolku tam najdete lahvičku Saltzmannovy tinktury. Přineste ji dolů. Jsme utahaní jako psi, ale když si vy, Bhátí a já vezmeme každý po pěti kapkách, udrží nás to zhruba dvanáct hodin bdělé.“

„Senzace!“ zvolal nadšeně básník a vyřítil se z místnosti. Palmerston netrpělivě zabubnoval prsty. „Já tu nebudu sedět v temnotě! Na co si to, u všech čertů, hrajete, Burtone?“ dožadoval se odpovědi. „Vysvětlete mi, co máte v úmyslu!“

„Na to není čas, pane premiére. Doporučuji vám, abyste rychle odjel, jakmile se Burke s Harém vrátí. Pan Gooch a konstábl Bhátí budou mít plné ruce práce se svým úkolem a pan Swinburne a já toho musíme spoustu zařídit.“

„Jinými slovy jsem tu nadbytečný a překážím vám?“

„Já bych to takhle úplně neřekl, pane. Nicméně bych vás upozornil, že sedíte v mé jídelně, ačkoli jste ministerský předseda a země je ve válce a uprostřed krize.“

Palmerston se vymrštil tak náhle, že se jeho židle pozpátku skácela na podlahu. Vrhl na Burtona vražedný pohled a ledovým hlasem pomalu řekl: „Má trpělivost má své meze, kapitáne. Osvojujete si politováníhodný zvyk se mnou hovořit s nápadným nedostatkem úcty. Varovali mě, než jsem vás zaměstnal, že jste neomalený ničema. Ale já to nestrpím!“ Phelps, Bhátí a Gooch si vyměnili rozpačité pohledy.

„Dal jste mi jistou práci, kterou mám udělat,“ prohlásil Burton. „A já ji udělat chci. Pokud jste nespokojen s mým chováním, můžete mě ihned zbavit povinností, a já se vrátím ke psaní knih, zatímco se bude z téhle země stávat republika, Německo bude sbírat síly a v záloze bude číhat Rusko.“

V místnosti zavládlo napjaté ticho.

Nikdo se nehýbal.

Palmerston si odkašlal. „Pokračujte v práci.“

„Provedu, pane.“

Dveře se otevřely a dovnitř vrazil Swinburne.

„Hele!“ vypískl. „Já jsem vůči vyzařování té ruské husy mnohem odolnější, když jsem ožralý. Nemyslíte, že bych do sebe měl kopnout pár brandy, než půjdeme dál?“

Kapitola 13

BITVA O STRAND

Zpustlíci trvají na tom, že v přírodě žádná

anorganická či mrtvá hmota neexistuje

a že rozlišování hmoty organické a anorganické,

jak je zavádějí technologové, je stejně neodůvodněné

jako svévolné a nerozumné.

HELENA BLAVATSKÁ

Charles Altamont Doyle zažíval strašlivý zmatek. Přede dvěma – nebo snad před třemi – dny se probudil těsně před úsvitem v podivném domě a pak vyklopýtal po schodech ven.

Šel bez cíle, obklopen chaosem. Lidé převraceli vozy, rozbíjeli okna, podpalovali obchody a útočili jeden na druhého, skandujíce cosi o vyšších třídách a nějakém spiknutí.

Zrazovala ho paměť. Posledních několik hodin se následkem alkoholu změnilo jen v rozmazanou šmouhu.

Kráčel tím zmatkem a výtržníci ho nechávali na pokoji.

Zato víly nikoli.

Tančily na periferii jeho zorného pole, šeptaly mu do ucha a držely se ho, ať šel kamkoli. Křičel a ječel na ně, ať ho přestanou pronásledovat. Přesvědčoval je, žádal a prosil.

A ony jeho prosby ignorovaly.

Vklopýtal do hostince Brickayeťs Arms na Bedford Street, s úmyslem uvrhnout své trýznitele pitím do zapomnění. Pití v hojném množství vždy zabíralo. Doyle zjistil, že víly jsou obzvlášť alergické na burgundské.

Hospoda byla napěchována všemi druhy přízemních lidí, což ale nevadilo, protože posledních několik týdnů pohlíželi dělníci na zpustlíky velmi příznivě. Jak Doyleovi řekl jeden muž: „Vy nafoukanci se zdviženým rypákem mušíte dostat lekci, kámo, ale páč patříš k těm klukum zpustlickejm, to jediný, co tě naučím, bude, jak se vožrat do němoty!“

A kupoval mu sklenku za sklenkou. Doyle je neúnavně vyprazdňoval a pak už se jen probudil přede dveřmi uprostřed jedné temné, mlhou zahalené uličky.

Jak dlouho byl mimo? To netušil. Nedaleko slyšel křik, jek a zvuky násilí.

Opět usnul.

Víly mu vtančily do snů.

„Schopnost nás vidět máš v krvi,“ řekly mu. „Měl ji tvůj otec a mají ji i tví synové.“

Znovu se probudil. S námahou se zvedl. Kymáceje se vydal dál.

„Bože na nebesích,“ drmolil. „To budou sužovat i mý kluky?“

Innes už vykazoval známky zdravé skepse. Ten se trýznitelům možná ubrání, ale co malý Arthur, milý a vynalézavý Arthurek, jak se s tím vyrovná on?

Vzpomínka na děti a na manželku a na svou neschopnost je uživit mu vehnala slzy do očí. Rozplakal se a nemohl přestat.

Čas, rozkouskovaný a pomíchaný, plynul. Ulice se řítily kolem. Kouř. Pára. Vřava.

Doyle se ocitl v další špinavé zadní uličce a v další zaplivané putyce. Rozdivočelý dav stejně jako předtím dobrovolně financoval jeho náruživý alkoholismus.

Kolem nohou se mu navzdory vínu opět roztančily víly. Buďto ony sílily, nebo on slábl.

Pil a šel a pil a plakal a pil a řval, a zčistajasna Big Ben odbíjel půlnoc a Doyle si uvědomil, kde je.

Čistá hlava!

Někde musel cosi vykonat, někde bylo místo, kde musel být, cítil potřebu, kterou nedokázal definovat.

Doyle zjistil, že je na okraji Strandu. Ten byl uzavřen a zajištěn policejním kordónem. Od Trafalgar Square na západě až k Fleet Street na východě nebylo možné se dostat ani dovnitř, ani ven.

Ačkoli Doyle netušil, proč na slavnou třídu chce, odhodlání se tam dostat jej však úplně pohlcovalo.

Kingsway a Aldwych byly zablokované, stejně jako nejrůznější cesty, jež k hlavní třídě přiléhaly ze severu, i ty, co k ní vedly od Temže z jihu. Policisté přehlédli jenom Bridewell Alley, snad kvůli tomu, že byla mimořádně úzká a ucpaná svinčíkem.

Doyle do uličky vklouzl, proklopýtal skrz a vypotácel se na širokou ulici za ní. Strand patříval k nejatraktivnějším místům zábavy v Londýně, teď tu však pod nohama křoupalo rozbité sklo a spousta domů byla vypálená, zčernalá a bez oken.

Hemžilo se to tu tisíci zpustlíků a přízraků. Na ty druhé byl Doyle zvyklý. Sám se v posledních měsících vypravil ven v podobě ducha při nespočetných příležitostech. Zato ho znervózňovala těla fyzická. Z jejich mléčných očí, modravě našedlé kůže a šouravé chůze čišel hrob. A ve vzduchu skutečně visel těžký nasládlý pach rozkládajícího se masa.

S pohledem sklopeným k zemi si kolem nich razil cestu, dokud nedošel k majestátní staré budově, kterou nepokoje nepoškodily. Jen matně si uvědomuje, co vlastně dělá, vklopýtal do skvostné stavby a vystoupal paterý schody. Zabouchal na jedny dveře a vstoupil.

Kolem kotníků a mezi nimi mu prudce vystřelovaly víly.

Usedl ke stolu.

Cosi mu sevřelo ruce.

Někdo suchým a chraplavým hlasem řekl něco o vyšším dobru lidstva.

„Vyšší dobro lidstva,“ zopakoval Doyle jako automat. A potom: „Svoboda! Osvobození! Anarchie! Žádný bůh!“

„Tvé okovy rozbít nelze, jemnokožče,“ zašeptala jedna víla.

„Dej mi pokoj,“ sykl a nahlas vykřikl: „Předpisy je nutné porušovat! Slušnost je nutné zpochybňovat. Status quo je nutné rozkolísat! Pravé osvobození!“

„Otroku protikladů!“ posmívala se mu víla. „V hlavě máš jenom dvě oči! Cožpak se ti to třetí neotevře?“

Ruska se zhmotnila přesně tak, jako to udělala již mnohokrát předtím.

„Vyjděte ven, apoštolově,“ pronesla. „Osvoboďte utlačované a utiskované.“

Natáhla ruku, aby se jej dotkla.

Věděl, co se stane, a věděl, že už se to stalo mnohokrát – až příliš často. Tentokrát to bude naposled. Po tolika odděleních byl na návrat příliš vyčerpaný.

Pokusil se odmítnout.

Neuspěl.

Po čele mu přejel Rusčin mlžný nehet.

Čas se pokřivil a prostor se zdeformoval a ztratil tvar.

Doyle se nějakým nemožným způsobem ocitl na dvou místech najednou.

Šoural se po Strandu a připadal si netečný a otupělý, prázdný, bezduchý a ztracený.

A zároveň bez tvaru klouzal kdesi jinde na stejné ulici a síla Rusčiny vůle rezonovala v té špetce podstaty, kterou tahle jeho stránka měla, jako kostelní zvon.

Před oběma páry jeho očí – těch tělesných i těch beztvarých – se vznášel víla.

„Již jsi naplnil úlohu, která ti byla určena. Přichází opakování, nikoli překonání rozporů,“ prohlásila zvonivě.

„Dej mi pokoj, ty zatracená ještěrko!“ zavrčel Doyle.

Vlastní slova jej udivila.

Ještěrko?

***

Na konci Strandu u Trafalgar Square pohlédl velitel Krišnamurti, jehož tvář byla po ošklivém zážitku celá pokryta modřinami, přimhouřenýma očima do husté mlhy a oslovil shromážděné strážníky.

„Tak, mládenci,“ řekl, „koho z vás bolí hlava?“

Více než polovina mužů zvedla ruku.

„Mě taky. A něco vám řeknu – už toho mám plné zuby. Takže dneska v noci to rozlouskneme. Ale obávám se, že u některých z vás se ta bolest nejdřív zhorší, než se jim uleví. Nacházíme se v blízkosti zdroje občanských nepokojů, které tohle město v posledních dnech rozkládaly, a ať je to cokoli, bude se vám to snažit vloudit do hlavy a udělat z vás dezertéry. Všichni znáte jiné strážníky, kteří bez povolení odešli a přidali se k výtržníkům…“

Muži začali souhlasně mumlat a jeden z nich zavrčel: „Zatracený dezertéři!“

„Ne,“ nesouhlasil Krišnamurti. „Jejich mysl někdo ovládá, a jak už jsem říkal, je pravděpodobné, že se v příštích několika hodinách stejná věc přihodí i některým z nás.“

„To ne, pane!“ protestovali muži.

„Musíme na to být připravení. Přece nechceme, aby si nás nepřítel přidal ke svým silám, ne? Takže tady jsou mé rozkazy, mládenci, a modlím se, abych už vám nikdy nic podobného říkat nemusel: v případě, že si všimnete, že jeden z vašich kolegů podporuje nebo začíná podporovat protivníka, vezměte obušek a majzněte ho po palici!“

Strážníci se po sobě zmateně podívali.

„Myslím to vážně!“ řekl Krišnamurti. „Bude-li to nutné, tak svého kolegu omračte. Pošlete ho k zemi! Rozumíte?“

„Ano, pane!“ zněla váhavá odpověď.

Krišnamurti věděl, že nedaleko, na konci Kingswaye, drží inspektor Honesty k jinému shromáždění strážníků stejný proslov, i když nejspíš v o dost stručnější podobě, a inspektor Trounce dělá to samé na Fleet Street.

Ony tři skupiny policistů měly každá sílu přibližně sto padesáti mužů. Méně důležité přístupové cesty na Strand pak střežily mnohem méně početné týmy.

Krišnamurti odhadoval, že kolem oblasti se shromáždilo něco přes šest set strážníků. Z toho, co zatím viděl, odvozoval, že uvnitř policejního kordónu číhá přinejmenším čtyřikrát tolik zpustlíků.

„To je opravdu všechno, co dáme dohromady?“ mumlal si pod vousy. „Bylo mi jasné, že policie ztrácí chlapy, ale netušil jsem, že je to až takhle špatné!“

Zamžoural do oblaku převalujícího se u země. Kdesi nahoře byl úplněk a jeho světlo propůjčovalo oparu podivnou a klamně optimistickou stříbrnou záři. Jenže stíny byly temné a viditelnost mnohem horší, než se zdálo, poněvadž výtržníci zničili většinu plynových pouličních lamp.

Přišel seržant Slaughter, postavil se vedle Krišnamurtiho a poznamenal. „Jestli to není jedno, musí to být něco jiného, veliteli.“

„Co tím myslíte?“

„Ten opar, pane. S těmi nepokoji je na ulicích mnohem méně dopravních prostředků, tak kde se ta zatracená pára bere?“

„Hmm, to je moc dobrá otázka!“

„Předtím se pára samozřejmě smíchala s kouřem z požárů, takže jsme dostali tuhle špinavou šedivou polévku. Ale většina požárů v téhle oblasti už dohořela před pěknou chvilkou. Takže opět, veliteli: kde se to bere?“

Krišnamurti si náhle uvědomil, že se mu dech před obličejem sráží v obláček.

„U sta hromů!“ zvolal. „Že mi to nedošlo! Přichází změna počasí!“

„Pěkně se k nám připlížila, co?“ prohodil Slaughter. „Konec teplé vlny, a že už bylo načase. Až na to, že se zdá, že změna přinesla londýnskou mimořádku.“

„Mlha!“ vyprskl Krišnamurti. „Proklatě! Ta nám tu ještě chyběla!“

Zaslechl zvuk blížícího se rotomíku, prosekávajícího vzduch.

„Někdo z vaší skupiny, veliteli?“ zeptal se Slaughter. „Dost riskuje, ne?“

„Dokud zůstane na téhle straně kordónu, nic mu nehrozí. Jsme na hranici nebezpečné zóny. Jestli nás přeletí nad Strand…“ Udělal rukou gesto, naznačující rychlý pád.

„Hele! Přistává!“ vykřikl Slaughter.

Nečistý vzduch se rozestoupil a muži utíkali z cesty klesajícímu rotorníku, který padal jako kámen, zpomaluje až v poslední chvíli předtím, než se lehce dotkl dlažby a zastavil. Z vynálezu vystoupil muž v uniformě letecké skupiny s ochrannými brýlemi na očích a utíkal ke Krišnamurtimu. „Dobrý den, pane!“ zasalutoval.

„Zdravím, Milligane. Co je nového?“

„Bohužel nemám dobré zprávy. Nepokoje jsou nejintenzivnější na východ od vás, obzvlášť kolem anglické národní banky, která je v plamenech. A jako by to už samo o sobě nestačilo, okruh nepokojů se rychle šíří k East Endu.“

„Zatracená práce!“ zašeptal Krišnamurti. Sundal si čapku se štítkem a promnul si spánky. Jakmile se tohle šílenství dotkne přelidněného Kotle, propukne skutečné peklo. Pokud se obyvatelé East Endu přidají k nepokojům, Londýn je ztracen.

„Milligane, sežeňte průzkumné hlídky na severu a na západě a řekněte jim, ať se k vám přidají na východě. Kdyby to bylo nutné, leťte nízko a střílejte nad výtržníky varovné výstřely. A jestli budete muset, střelte pár chlapů do nohy! Cokoli, co by je mohlo udržet chvíli v klidu.“

„Provedu, pane!“

Milligan se rozběhl zpět ke svému stroji, připoutal se a s burácením parostroje se zvedl na sloupci páry a zmizel v mlze. O pár vteřin později zvuk lopatek krájejících vzduch náhle umlkl, nastal okamžik naprostého ticha a pak se stroj zřítil z mraku rovnou dolů a roztříštil se o silnici.

Krišnamurti se přidržel ruky seržanta Slaughtera a pohlédl na něj se šokovaným výrazem v očích.

Utíkali k troskám. Přidali se k nim i další strážníci. Létající stroj se před dopadem na zem převrátil hlavou dolů. Pod ním ležel rozdrcený mrtvý Milligan.

Krišnamurti, neschopen jediného slova, si dřepl na bobek a zatlačil muži oči.

„Co se stalo?“ chtěl vědět Slaughter.

„Vypadá to, že náš nepřítel rozšířil bezletovou zónu.“

„Pro pět ran do čepice,“ zabručel seržant. „Muselo jim dojít, že tu jsme.“

Krišnamurti se ohlédl ke Strandu. „Zatraceně!“ zaklel polohlasně. „No tak, Swinburne. Pospěšte si!“

***

Charles Doyle byl mrtev a věděl o tom.

Jeho mrtvé tělo bylo v pohybu a jeho duch si byl vědom sám sebe už jen díky síle vůle té ruské běhny.

Myslí mu vibrovala a pulzovala její slova: „Osvoboďte se! Zbavte se řetězů! Povstaňte a svrhněte je!“

Zařezávala se do něj a mohutněla skrze něj, jako by byl nějaká soustava čoček, a potom z něj vyzařovala ven a mizela v dálce, kde se dotýkala dalších astrálních těl, která je odrážela dál.

Kdyby si tak jen mohl zacpat uši a ten hlas vymazat!

Před očima mu třepotavě přelétl droboučký človíček s můřími křídly a zazpíval: „Připrav se!“

Pokusil se vílího mužíčka odpálit, ale buďto měl ruce moc nehmotné, nebo příliš těžké a pomalé. Sám si nebyl jistý, co z toho platí.

Jedna jeho část se svíjela a kroutila ve vzduchu kousek od místa, kde Strand končí a přechází ve Fleet Street, zatímco ta druhá se sunula po chodníku na Kingsway.

Přemáhala ho nenasytná touha. Nebažil po jídle, dokonce ani po alkoholu. Ne. Pociťoval nenasytnou touhu po naplnění života!

Neboť jak dlouho už jej sužuje jeho nenaplněnost! Připadalo mu, že po celou dobu, co je na světě. Těch příležitostí, které zmeškal či promrhal! Byl tak opatrný, tolik se bál, aby neudělal nějakou chybu, že neudělal nic – a raději utíkal k láhvi –, a teď už bylo pozdě!

„Měl jsem život, jenže jsem ho nežil!“ plakal. „Chci ho zpátky! Prosím, nenechte mě takhle umřít!“

Jeho podvědomí cosi zaregistrovalo. Před ním byla nějaká postava, pohybující se v houstnoucí mlze. Vnímal její teplo, její vitalitu. Za ní byly další, ale tahle byla blízko.

Tlukoucí srdce! Pulzující krev! Život!

Musí ho mít! Musí ho mít!

Jeho mrtvé tělo vrávoralo kupředu s nataženýma rukama a prsty drápovitě zkroucenými.

Ozvalo se vzdálené volání: „Konstáble Tamworthe! Pojďte zpátky! Neodcházejte od skupiny, chlape!“

***

Inspektor Honesty pohlédl na kapesní hodinky. Za deset minut budou tři hodiny ráno.

Byl unavený.

Policejní práci miloval, především proto, že v ní byl velice dobrý, ale jeho mysl měla sklon ve chvílích, jako byla tato, sklouzávat k něčemu, co považoval za své opravdové povolání: k zahradničení. V mládí snil o tom, že se stane parkovým zahradníkem, ale jeho otec, jeden z původních Peelových mužů (Robert Peel, britský politik, který jakožto ministr vnitra založil londýnskou metropolitní policii sídlící ve Scotland Yardu – pozn. překl.), trval na tom, že chlapec nastoupí k policii také, a nedal si to vymluvit. Honesty starému muži jeho tvrdohlavost nezazlíval, protože díky policii koneckonců získal respekt, stálou práci s vyhlídkami a milující mladou ženu, s níž se seznámil při vyšetřování jedné vraždy. Také si mohl koupit domek s velkou zahradou, jejíž zářivou přehlídku květin a pečlivě udržovaný trávník mu záviděla celá čtvrť.

Jak by ale jeho život vypadal, kdyby byl svého otce neuposlechl?

Vzpomněl si na něco, co mu řekl sir Richard Francis Burton: že když Edward Oxford, onen muž, kterému přezdívali Skákající Jack, změnil čas, původní budoucí historie se odtrhla. Stále existovala – stejně, jako když se ocitnete na křižovatce a zvolíte cestu A, cesta B najednou nezmizí –, ale nedalo se k ní dostat; bez zařízení na cestování časem zpáteční cesta na křižovatku neexistovala.

Znamenalo to snad, že někde, někdy, existuje jakýsi Thomas Manfred Honesty, parkový zahradník?

Doufal, že ano. Byla to podivně povzbudivá představa.

Bylo za deset minut tři.

Honestyho hodinky se před nějakou dobou zastavily.

Zatřásl jimi a zamlaskal.

Byl si jist, že uběhlo jen pár minut. Signál přijde nejdříve za hodinu.

Jeho muži byli neklidní a on se cítil stejně.

Před policejním kordónem mizela Kingsway, halící se v mlhu, která se pomstychtivě vracela do Londýna. Šouravé postavy, jež viděli předtím, se teď skryly, díky čemuž působily ještě tajemněji a hrozivěji.

„Mrtví zpustlíci,“ zavrčel Honesty bůhví pokolikáté. „No to mě podrž.“

Přistoupil k němu jeden konstábl a beze slov ukázal dozadu na muže. Honesty se tam podíval a spatřil, jak mezi nimi krouží tři přízraky. Policisté se po nich oháněli obušky, ale bezvýsledně.

„Nechte toho!“ poručil jim Honesty. „Ztráta času! Šetřete síly!“

Policisté přestali, ale jeden z mužů na Honestyho pohlédl s tváří náhle zkřivenou vztekem a zařval: „Neříkejte mi, sakra, co mám dělat!“

„Konstáble Tamworthe! Uklidněte se!“

„Uklidni se sám, ty malej namyšlenej komediante! Kdo ty seš, abys mi poroučel!“

„Váš velící důstojník!“

„Ne, kámo. Já poslouchám jen Tichbornea!“

Honesty vzdychl a obrátil se na jiného muže. „Seržante Pipere,“ zavelel, „váš obušek. Tamworthova hlava. Zezadu. Hned!“

Piper přikývl a odepnul obušek od opasku.

„To sotva!“ vyhrkl Tamworth. Vzal do zaječích a zmizel v mlze.

Inspektor za ním křičel: „Konstáble Tamworthe! Nevzdalujte se od skupiny, člověče!“

Odpověděl mu klokotavý zděšený nářek.

Z kordónu se utrhli tři policisté a rozběhli se za zvukem.

„Ne! Mendersi! Carlyle! Pattersone! Pojďte zpátky!“

„Ale on je v nějaké šlamastyce, pane!“ zaprotestoval Carlyle, než se ponořil do hustého příkrovu.

Honesty se otočil k hlavní skupině a vykřikl: „Zůstaňte, kde jste! Pohněte se, a já si z vašich střev udělám podvazky! Pojďte se mnou, Pipere.“

Zaťal zuby a pospíchal se seržantem za svými muži.

Když se jim přiblížili na dohled, uviděl, jak Menders zvedá ruku, na cosi míří, tiskne spoušť a nadává: „Zasekla se. Zatracený krám!“

Podíval se, kam konstábl mířil, a spatřil na zemi roztaženého Tamwortha. Kabátec a košili měl muž rozervané a břicho rozpárané. Nad ním se krčil hubený mrtvý člověk s bradkou a brýlemi a ruce měl zabořené v policistových útrobách.

Mrtvola vzhlédla, zasténala a vstala. Z rukou jí odkapávaly vnitřnosti a dopadaly na dlažbu.

„Omlouvám se,“ řekla. „Potřebuji život.“

„Marie, Matičko boží!“ zvolal Menders. Mrštil revolverem, který se odrazil vousatému muži od čela.

Seržant Piper zašeptal: „To je k ničemu. Zdechlina se zabít nedá!“

„Zůstaňte se mnou, Pipere,“ nařizoval Honesty. „A vy ostatní, okamžitě ke kordónu. To je rozkaz.“

Menders polkl, váhavě přikývl a začal couvat pryč od muže s bradkou, který stál a kolébal se, jako by nevěděl, zda se zhroutit, či nezhroutit k zemi, a přiznat tak svoji smrt.

„Zpropadená zdechlina,“ opakoval Piper. „Ale hejbá se furt zatraceně dobře.“

Z oblaku se vedle nich náhle vynořil dobře oblečený nebožtík v cylindru, popadl Menderse za ramena, zakousl se konstáblovi do krku a odvlekl ho z dohledu.

Konstábl Carlyle, který sledoval, jak jeho kolega umírá, pronikavě vykřikl, zpanikařil, nahmatal policejní píšťalku, zvedl ji ke rtům a začal na ni dlouze a opakovaně hlasitě hvízdat.

***

„To je ten signál!“ oznámil konstábl jménem Lampwick.

„To není možné!“ vyprskl Trounce. „Je moc brzy.“

Nalézal se se svými muži nedaleko doutnající kostry Vaší starý knajpy Cheschire Cheese, která předešlého dne vyhořela do základů. Výtržníci hospody podpalovali stejně rádi, jako v nich popíjeli. Soudě podle zápachu se v tomto případě dopustili fatální chyby v úsudku a obě tyto činnosti zkombinovali.

„Ale vždyť si tu píšťalku poslechněte, pane! To nemůže být žádná mýlka!“

„Konstáble Lampwicku, čekáváme přece, že pan Swinburne přijede po mostu Waterloo Bridge, takže ten signál by měl přijít více či méně zepředu. Mně to připadá, že tenhle hvízdálek je se skupinou inspektora Honestyho na Kingswayi.“

Trounce rozpačitě přešlápl. Sundal si tvrďák a ostře do něj plácl.

Něco tu nehrálo.

Narazil si klobouk zpátky na hlavu.

Musí učinit rozhodnutí.

Ale co když se rozhodne špatně?

Vzdálené hvízdání ustalo.

„Do prkenný ohrady,“ sykl Trounce polohlasně.

Co má dělat? Co má dělat?

Na chvíli zcela znehybněl.

Zamrkal.

Muž z Yardu se náhle prudce otočil tváří ke svým mužům a zahulákal: „Do zbraně, mládenci. Vyrážíme kupředu. Postupujte s nejvyšší opatrností. Za žádných okolností nedělejte tu chybu a nemyslete si, že jste nějaká zatracená lehká jízda u Balaklavy, jasné?“ (nedorozumění při interpretaci rozkazu vedlo v bitvě u Balaklavy během krymské války k riskantnímu útoku lehké jízdy na pozice ruského dělostřelectva; útok byl sice úspěšný, ale Britové se museli kvůli těžkým ztrátám nakonec stáhnout – pozn. překl.)

„Ano, pane,“ ozvala se mnohohlasá odpověď.

Sto padesát uniformovaných mužů vytáhlo služební revolvery Adams, odepnulo pendreky a postupovalo za Trouncem pomalu do mlhy.

***

„Slyšel jste to, veliteli?“ zeptal se seržant Slaughter.

„Ano, ale je to předčasné a dál, než by to mělo být, a navíc i ze špatné strany!“ odvětil zmatený Krišnamurti.

„To ta mlha, pane. Vždyť víte, jak dokáže věci zkreslit.“

„Hmm!“

Velitel letecké skupiny nemohl přestat myslet na Milligana. Ten chlap byl jeho blízký přítel a měl ženu a dítě. Pohled na to, jak byl jeho život tak náhle a nesmyslně ukončen, představoval pro Krišnamurtiho šok.

Povzdychl si a zatlačil letcovu smrt do zadní komůrky mysli. Nejprve povinnost!

„Něco se muselo stát,“ mumlal si. „Postoupíme tedy na Strand, nebo počkáme na naplánovaný okamžik?“

„Třeba je to on, pane,“ navrhl Slaughter. „Jen přišel dřív, než měli původně v úmyslu.“

Krišnamurti mlaskl a na vteřinu se zamyslel. A pak svým mužům řekl: „Počkáme. Přichystejte se. Chci naprosté ticho. Mějte oči na stopkách. A buďte připraveni k okamžitému přesunu!“

***

„Přestaňte hvízdat na tu zatracenou píšťalku!“

Konstábl Carlyle se zarazil.

„Vy stupidní blbce!“ zavrčel inspektor Honesty. Rozčileně přidusal ke svému podřízenému. „Právě jste zkazil celou…“ Náhle zkameněl při pohledu na ostří rapíru, který vyjel konstáblovi z prsou. Pak rapír vklouzl zpět do mužovy uniformy a zmizel.

Vystříkla krev.

Píšťalka vypadla Carlyleovi z úst a cinkla o silnici. Policista se skácel za ní.

Zpoza jeho těla se z mlhy vyšoural nějaký muž. Byl to zjevně zpustlík, ale i on byl přinejmenším tři dny po smrti. Spodní končetiny měl prosáklé tekutinami, takže mu pod oblečením děsivě zduřely. Oteklé ruce, držící rapír i hůl, z níž byl rapír vytažen, měly ohavný vzhled zkažených jitrnic. Kůži měl jako dešťovka, pokleslý spodní ret mu plandal až na bradu a oči obrácené v sloup mu zapadly do důlků.

„Ftfašně fe omloufám,“ zašišlal. „To bylo ulfitě pfišelně nefhodné!“

V tu chvíli se Thomas Manfred Honesty rozhodl, že chce trávit péčí o zahradu mnohem více času.

„Víc růžových jiřin,“ zabručel si pod vousy, uvažuje o spodním záhonu své malé parcelky.

Vytáhl revolver.

„A možná žluté měsíčky.“

Namířil mrtvému muži na hlavu.

„Modré pelargonie.“

Stiskl kohoutek. Zbraň se zasekla. Povzdechl si, dal si ji do kapsy a pozvedl obušek.

„Třeba aksamitníky.“

Vykročil, srazil ostří rapíru stranou a udeřil mrtvolu do hlavy jednou, dvakrát, třikrát a čtyřikrát, dokud se hlava nerozletěla ve spršce bílých kostí, černé sražené krve a šedé hmoty mozkové. Mrtvola se zhroutila na zem a ležíc sebou cukala.

„Dobrý mulč!“ mumlal si Honesty. „To je to tajemství!“

„Pane!“ vykřikl hlas za jeho zády. Otočil se a spatřil Pipera a Pattersona, ustupující před dalšími mrtvolami, které vystoupily z nečisté mlhy.

„Všichni vpřed!“ zavolal na svou skupinu za kordónem. „Pistole nefungují. Použijte obušky! Do hlavy. Co nejsilněji. Rozmlaťte jim lebky!“

***

Inspektoři Honesty a Trounce opatrně vedli své muže doprostřed Strandu – jedna skupina postupovala ze severu, ta druhá z východu.

Když vnikli do houstnoucí mlhy, vyklopýtali jim z ní naproti oživlí mrtví s rapíry vytaženými z holí. Všichni byli dobře oblečení, uhlazení a bezchybně zdvořilí.

„Hrozně se stydím,“ přiznával se jeden, když vrážel strážníkovi prsty do očních důlků. „Toto je vskutku opovrženíhodné chování a já se vám za něj co nejupřímněji omlouvám.“

„No tedy!“ zvolal další, zapichuje jinému muži rapír do břicha. „Jaký to příšerný skutek!“

„Všechno je to dosti nepěkné,“ poznamenal zdvořile třetí poté, co vyplivl z úst pořádnou porci masa. Pohlédl na zhrouceného uniformovaného muže bez hrdla, kterého držel v náručí. „Doufám, že mne nebudete považovat za neotesance.“

Strážníci se oháněli obušky, drtili lebky a rozstřikovali neživé mozky, čelili však ošklivé přesile, a navíc je rozptylovaly přízraky, které se na ně vrhaly.

Domnělí duchové se objevovali a zase mizeli, občas téměř hmotní, jindy jako pouhý náznak, a pokaždé, když se jeden z nich objevil, policisté poblíž se náhle zhroutili, držíce si hlavu. Nemálo se jich náhle obrátilo a s mumlavým „Tichborne“ na rtech zaútočilo na své kolegy.

Na hlavy policistů se snesly policejní obušky. Zpustlíci nebyli jediní, kdo se tu omlouval.

Boj se přiostřil.

„Neváhejte, mládenci!“ hulákal Trounce. „Na ně!“

Ustoupil stranou, neboť z mlžného příkrovu vycupitala elegantní a uhlazená, leč ochablá a namodralá mrtvola a řekla: „Holá! Vadilo by vám moc, kdybych si vzal váš život, starý brachu? Já ten svůj zřejmě někam založil. Byla to ode mě pěkná nedbalost, že?“

„Ále… běž do prdele, ty absurdní sráči,“ zavrčel detektiv. Vyhnul se zpustlíkově čepeli a švihl muže obuškem do spánku.

Hejsek se zapotácel a zaprotestoval: „To byl ale ošklivý projev, starouši!“

Detektiv ho udeřil znovu, posílaje ho do kolen.

„Vážně! Tohle je pěkně nefér!“

„Zavři už, sakra, hubu!“ zasyčel Trounce a promáčkl útočníkovi ranou lebku. Zpustlík se složil na dlažbu a slabě se chvěl.

Z mlhy se vynořil inspektor Honesty a kývl na pozdrav. Trounce pozdrav opětoval a upozornil Honestyho: „Pozor – za vámi!“

Honesty se prudce otočil a shýbl se pod čepel. Zpustlík, který ji držel, byl ošklivě se rozkládající umrlec, snad jeden z prvních, kdož zemřeli. Smrděl, a když jej muž ze Scotland Yardu udeřil tvrdě pěstí do brady, prostě mu upadla hlava a rozkřápla se na dlažebních kostkách jako přezrálý meloun. Tělo se svalilo za ní.

Honesty se odvrátil a znechuceně nakrčil nos.

„Kde je Swinburne?“ vyzvídal Trounce.

„To nevím.“

„Nepřišel ten signál dřív?“

„Ano. Jeden z mých chlapů zpanikařil.“

„Sakra!“

„Můžu za to já.“

„O tom pochybuju. Nevyčítejte si to. Dokážeme je udržet, dokud nedorazí?“

„Nemáme na vybranou. Burton na to spoléhá.“

Trounce souhlasně zavrčel, poodstoupil od svého kolegy důstojníka, sevřel oběma rukama rukojeť obušku a ohnal se jím po uchu útočícího zpustlíka. Mrtvola klopýtla a upadla. Detektiv jí stoupl na prsa, natáhl se a švihl obuškem dalšího umrlce zespodu do brady. Hlava poskočila dozadu, vrátila se zpět a setkala se s drtivým úderem do čela. Zpustlík hrábl po detektivově paži, jenže minul, a obušek znovu přilétl obloukem a dopadl na lebku. Kost se roztříštila.

„Lehni!“ zabručel Trounce a vložil veškerou sílu do čtvrté rány.

Zpustlík se zapotácel a svalil se na zem.

Ozval se hlasitý třesk a na muže z Yardu se snesla sprška kousků kůže, kostí a vlasů. Ohlédl se právě včas, aby zahlédl padající bezhlavé tělo. Za ním stál konstábl Lampwick se zkrvaveným pendrekem v ruce.

„Promiňte, pane,“ řekl. „Chystalo se to na vás hupsnout.“

„Jsem vám zavázán. Ráno vám pošlu účet z čistírny.“ Konstábl se usmál, zašklebil se, chytil se za hlavu, pozvedl svou zbraň a zaječel: „Nevinen! Tichbornea podvedli, ty hajzle!“ Ohnal se obuškem po Trounceově hlavě. Detektiv vykřikl, uhnul se dozadu, přepadl přes mrtvé tělo, které právě skolil, převalil se, vyskočil a mrštil svůj pendrek. Ten zasáhl Lampwicka rovnou mezi oči a muž se v bezvědomí zhroutil.

„Promiň, synku.“

Honesty zatím získal druhou zbraň a teď s obuškem v každé ruce přikrčením unikal chňapajícím rukám, bušil do čéšek a ochromoval své protivníky. Pětice jeho mužů, která mu byla nablízku, pak dílo dokončovala drcením hlav.

Stala se z toho bezmála rytmická rutina: úhyb… přikrčení… rach! řach!… drcení. Uhýb… přikrčení… rach! řach!… drcení.

„Jasmín nahokvětý,“ prohlásil Honesty. „Velmi pozitivně působící.“

Úhyb… přikrčení… řach! řach!… drcení.

„A možná vistárie. Vhodná popínavka na zadní plot.“

***

Astrální tělo Charlese Altemonta Doylea klouzalo mlhou a motalo se mezi muži velitele Krišnamurtiho. Někteří se po něm oháněli, což na něj vůbec nepůsobilo, jiní pak zřejmě zaslechli hlas, který rozvibrovával tu trochu podstaty, kterou ještě měl. „Povstaňte!“ pobízel je hlas. „Obraťte se proti těm, kdož vás utlačují!“ Muži si přitiskli dlaně k hlavě, bolestně se zašklebili a zaútočili na své kolegy. Vypukl boj.

Druhá Doyleova část byla na křižovatce Strandu, Aldwyche a Lancaster Plače, tam, kde končí most Waterloo Bridge. Přestože měl Doyle obličej promáčknutý v místě, kam jej zasáhl obušek, stále se pohyboval a stále toužil. Nemohl té chuti odolat – ostatní měli život a on ho chtěl!

Vrhl se na něj jakýsi policista a sekl mu po čele. Doyle se posunul a zbraň mu dunivě dopadla na rameno. Ačkoli slyšel, jak mu praskla klíční kost, nic necítil. Sevřel útočníkovo zápěstí a druhou rukou udeřil do mužova lokte, který se ošklivým křupnutím prolomil. Policista zaječel. Doyle pustil ruku a sevřel prsty kolem mužova krku. Stiskl. Vřískot bublavě utichl.

„Dejte mi svůj život!“ zasténal Doyle. „Prosím!“

***

Na okraji Trafalgar quare se velitel Krišnamurti zaposlouchal do sílících zvuků boje a učinil rozhodnutí. Zavelel svým mužům k útoku.

Na přiostřující se konflikt zareagovaly i menší skupinky policistů ze severní a jižní strany Strandu a vydaly se do mlhy.

Bác!

Krišnamurtiho obušek odskočil od zadní části lebky jednoho konstábla. Byl to pátý z jeho mužů, kterého musel osobně uvést do bezvědomí.

Přízraky byly všude a velitel letecké skupiny cítil, jak mu šmátrají v hlavě a snaží se vloudit dovnitř, aby ho ovládly. Bolest hlavy byla téměř nezvladatelná.

„Konej svou povinnost, hochu!“ radil sám sobě. „Těm zatraceným duchům se nepoddávej.“

Navzdory neustálé ztrátě mužů pořád ještě velel obstojně velké jednotce a tu teď pevným krokem vedl na konec Lancaster Place.

Nyní se ve špinavé mlze začali objevovat zpustlíci i přízraky a boj se stal o dost vražednějším. Pět mužů v něm podlehlo dřív, než si velitel letecké skupiny uvědomil, že nefunguje jediný revolver. Oživlé mrtvoly bylo možné porazit jen tak, že jim zničili hlavu. Zahulákal rozkaz, a o pár vteřin později už všude stříkala sražená krev.

Krišnamurti zapomněl na bolest hlavy a pustil se do vykonávání pomsty za Milliganovu smrt.

Jak jeho skupina pronikala hlouběji do pásma bojů, zahlédl uprostřed krveprolití Trounce, který kolem sebe mlátil jako nějaký divous, i Honestyho, pilně mrzačícího šourající se obludnosti.

Krišnamurti si uvědomil, že tři hlavní skupiny policistů dorazily na místo plánovaného setkání. Na rozdíl od Honestyho a Trounce však netušil, že signální hvizd zazněl omylem a že k postupu došlo se značným předstihem oproti časovému rozvrhu. Když se teď policejní skupiny sloučily, došlo mu, že se něco ošklivě pokazilo.

Měl tu být Swinburne. Protivník by už teď měl být v nevýhodě. Policie měla mít situaci pevně v rukou.

Jenže neměla.

„Vydrž,“ vydechl. „Jenom doufám, že se ten básník ukáže.“ Ohnal se po jednom zpustlíkovi a zabručel: „Básník, jémináčku! Zatracený básník!“

Kolem Krišnamurtiho prošel inspektor Honesty, mávající svými zbraněmi.

Krišnamurti jasně zaslechl, jak jeho nadřízený vyprskl: „Petúnie.“

„Neřekl jste Tichborne, pane?“ otázal se.

„Ne, veliteli. Jste v pořádku?“

„Ano, pane.“

„Tak jim dejte za vyučenou.“

Krišnamurti přikývl a bolestně se zašklebil. Hlava ho bolela jako střep.

„S dovolením,“ pronesl kultivovaný hlas. Krišnamurti se otočil. Vedle něj stál jakýsi zpustlík. „Jak to vlastně funguje, kamaráde?“

Velitel couvl. „A co?“

Zpustlík, který vypadal, jako by zemřel teprve nedávno, vysvětloval: „Jde mi o to, že máte život. Já naneštěstí nikoli. To bohužel znamená, že si musím vzít ten váš. Ale já vůbec nemohu přijít na to, kde jej mám hledat, až vás propíchnu.“ Ukázal Krišnamurtimu svůj rapír. „Nemohl byste mi poradit?“

Velitel letecké skupiny sledoval hrot rapíru, který číhal zhruba tři palce od jeho obličeje.

„No…“

Zpustlíkova hlava odlétla stranou, rapír poklesl a tělo se složilo.

„Tohle není žádný zatracený debatní kroužek, veliteli!“ zavrčel Trounce, rozkročený nad ležící mrtvolou. Pak se otočil na podpatku a odkráčel do mlhy, vykřikuje rozkazy a povzbuzuje své muže.

Krišnamurti se díval, jak odchází. „Ten nafoukaný mizera,“ zabručel.

***

Úhyb… přikrčení… řach! rach!… nic.

Honesty se narovnal a rozhlédl se kolem sebe. Jeho pětičlenný tým drtičů lebek přepadla velká skupina zpustlíků. Strážníci bojovali o život.

„To je dost nesportovní!“ zvolala mrtvola u Honestyho nohou. „Takhle mě třískat do kolen. Jak se teď mám šourat?“

Honesty otázku ignoroval a vykročil ke svým mužům. Povalený zpustlík ho popadl za kotník a vyvedl z rovnováhy. Honesty padl na zem obličejem napřed.

„Požaduji omluvu!“ prohlásil zpustlík.

Detektiv se posadil, prudce se otočil a udeřil umrlce obuškem do hlavy.

„Jauvajs! Dobré nebe, člověče! Co je tohle za omluvu?“

Zbraň se snesla znovu a tvrději.

„Měl byste jít,“ řekl zpustlík špatně srozumitelným hlasem. „Já si tu jen chviličku poležím.“

Pod třetí ranou se mu propadla lebka a zůstal nehybně ležet.

„Fialově kvetoucí štědřenec,“ pronesl Honesty. „Velmi odolný. Roste všude.“

Vstal.

Kolem krku se mu ovinula paže a strhla ho dozadu. Jeden z obušků mu byl vykroucen z ruky a odhozen do mlhy. Ucítil, jak se mu do levého ramene zakusují zuby, a pokusil se zařvat bolestí, jenže měl příliš stažené hrdlo. Rval se. Zrak se mu kalil. V uších mu začaly naléhavě vyzvánět zvony.

Vrhl se stranou a padl na zem. Útočníkovo sevření povolilo, Honesty se odkulil a, leže na zádech, polykal špinavý vzduch.

Na ruku mu dopadla něčí noha. Prsty svírající rukojeť zbývajícího obušku se zlomily. Na hruď mu žuchla mrtvola a její kolena se mu ocitla na ramenou. Krk mu stiskly ruce a sevřely se jako železný pás.

Přestože vyzvánění v Honestyho uších zesílilo, zaslechl přes kakofonii zvuků také přibližující se rytmické burácení.

Země pod jeho zády se začala otřásat.

Honesty vzhlédl skrz rudý závoj bolesti a zjistil, že útočník je vousatý muž s promáčknutým obličejem.

***

Inspektor Trounce byl pokrytý sraženou krví od hlavy k patě. Z obušku mu odkapávala hmota mozková. Z úst se mu dralo divoké vrčení a oči mu plály. Stál na hromadě nehybných zpustlíků a čekal, až přijde další. Nemusel čekat dlouho. V dohledu se vrávoravě objevil jakýsi muž a rozběhl se k němu. Měl na sobě společenský oděv a v pravé oční jamce vražený monokl. Boje se již očividně zúčastnil, neboť měl přeraženou čelist a jazyk mu pleskal na volně visící bradu. Muži to nevadilo – už byl mrtvý.

Zpustlík se drápal přes své padlé druhy. Trounce se mu vrhl naproti a švihl zbraní obouruč dolů na obnaženou hlavu. Lebka s odporným zvukem praskla. Trounce do ní udeřil znovu a pak znovu a znovu.

Zpustlík zvadl a znehybněl.

Nastala chvíle na oddech.

Muž ze Scotland Yardu si otřel rukávem oči a rozhlédl se. Skrz husté šero spatřil stínové postavy pohlcené soubojem. Na silnici ležela spousta mrtvých či zraněných strážníků. Kolem se motali zpustlíci.

„Kolik hlav jsem dneska vlastně rozmlátil?“ zachraptěl Trounce. „Ale ti zatracení hejskové pořád přibývají!“

Otočil hlavu a uviděl inspektora Honestyho, roztaženého na silnici s modrající tváří, jak z něj zpustlík, který mu sedí na prsou, vymačkává život.

Trounce udělal krok, ztratil půdu pod nohama, uklouzl a svezl se po mrtvolách na dlažbu. Namáhavě vstal a rozběhl se ke svému příteli, jenže nestačil udělat víc než jediný krok, když se před ním znenadání objevily dva přízraky a popadly ho za ruce.

„Ne!“ zachroptěl, zatímco ho – divoce se bránícího – vlekly do mlhy a odnášely pryč od umírajícího přítele.

Přízraky se zastavily, když se z oparu vynořil Krišnamurti. Za velitelem se tyčila přízračná postava muže v cylindru.

„Pozor!“ vykřikl Trounce. „A zachraňte Honestyho! Škrtí ho tam vzadu! Umírá!“

„Omlouvám se,“ zasípal velitel letecké skupiny. „Já… já… nemůžu…“ Zvedl obušek do výšky a přistoupil ke svému nadřízenému. „Tichborne je… je nevinný!“

„Krišnamurti!“ zařval Trounce. „Vzpamatujte se, chlape!“

„U-utlačovatelé musí… musí zemřít!“

Napřáhl se, připraven spustit svou zbraň na Trounceovu hlavu.

Ozval se rachot: Ratata bum! Ratata bum! Ratata bum!

Země vibrovala.

Policejní píšťalka vřeštěla znovu a znovu.

Přes Trounce se náhle přehnal mocný závan větru a oba přízraky nad ním ztratily kontrolu. Roztrhlo je to a odfouklo. Zjevení v cylindru za Krišnamurtim se rozpadlo.

Velitel se podíval Trounceovi přes rameno, vytřeštil užasle oči a otevřel dokořán pusu.

Detektiv se otočil.

„A do hajzlu!“ vyhrkl. „Mám halucinace!“

***

Přešlo to s duněním přes Waterloo Bridge, a když to vstoupilo na Strand, dlažební kostky pod bušícími kopyty praskaly a drtily se na prach.

Ratata bum! Ratata bum! Ratata bum!

Byl to gigantický kůň, supertahoun, a na jeho zádech seděl – na pohled droboučký jako dětská panenka – Algernon Swinburne, prerafaelistický rytíř s vlající divokou rudou hřívou a strašlivě dlouhým tenkým kopím sevřeným v pravici.

Nadšeně hvízdal na policejní píšťalku a na rameni mu trůnil malý modro-žlutý papoušek, který radostně vykřikoval urážky, co mu hlásek stačil.

Jak se obrovský oř vynořoval z mlhy, objevil se za ním podvozek stěhovacího vozu, do nějž byl zapřažen. Povoz nabízel nevěřícím divákům ještě fantastičtější podívanou, neboť na něm bylo vertikálně přimontováno ohromné otáčející se kolo. Konstrukcí připomínalo vodní kolo, bylo však postaveno z odlehčených materiálů a velikou rychlostí rotovalo v dobře naolejovaných ložiskách, poháněno dvaceti chrty, kteří ze všech sil uháněli po jeho vnitřní ploše. Vedle vynálezu stála slečna Isabella Maysonová a povzbuzovala kurýry tleskáním, výskáním a sousty žrádla. Kolo pohánělo prostřednictvím řady jednoduchých, leč neobyčejně dobře navržených ozubených kol a klikových hřídelí zvedající se a klesající obrovité měchy, od jejichž trysky vedla na vrchol věže v zadní části vozu hadice, zezadu připojená ke kanónovité hlavni. Ta byla zasazena do otočné hlavice a konstábl Bhátí ji zaměřoval na přízraky.

Celý vynález představoval mistrovský kus konstruktérského umu, neboť nespoléhal ani na pružiny ani na složité strojní zařízení, ale byl navržen tak jednoduše, že ho Isambard Kingdom Brunel dokázal postavit během několika hodin.

Když supertahoun vtáhl vůz na širokou třídu, Bhátí směroval proudy vzduchu sem a tam, a ačkoli byl dosah silných poryvů velmi omezený, přízraky, které zachytily, to odfouklo do nebytí.

Z řad konstáblů prchajících koni z cesty se zvedl mohutný jásot.

Inspektor Trounce a konstábl Krišnamurti užasle sledovali, jak Algernon Swinburne sklonil kopí a namířil jeho hrot na zátylek jednoho zpustlíka.

***

Charles Altamont Doyle zarýval mrtvé prsty do krku inspektora Honestyho.

„Mačkat!“ řekl. „Vymačkat z vás do mě život!“

Na periferii vědomí se mu roztančila víla.

„Přichází opakování!“ zazpívala.

„Ne! Přichází život!“ zašeptal Doyle. „Začít znovu. Urovnat to. Napravit svoje chyby.“

Ucítil, jak se cosi dotklo jeho šíje. Z pohledu astrálního těla, které nedaleko klouzalo mlhou, viděl, že to je dlouhé kopí třímané malým mužíčkem na velikém koni.

Doyleova hlava vzplála.

„Teď!“ řekla víla.

Oheň se mu zakousl do kůže na tváři i hlavě a hladově se prodíral ke kosti a tkáni pod ní.

Doyle se svalil z policejního důstojníka a zhroutil se na zem, kde sebou divoce tloukl, když se plameny zarývaly do mrtvého masa hlouběji a hlouběji.

Kopí se ho dotklo znovu na hrudi a tentokrát mu vzplanulo celé tělo.

Cítil, jak jej oheň stravuje, a zjišťoval, že už nedokáže bojovat a jenom nehybně leží a nechává se tím požárem vtahovat do zapomnění.

Jakožto vířící mlha opodál to sledoval a vnímal, jak hoří.

„Ne!“ pomyslel si. „Co všechny ty věci, co ještě musím udělat?“

Pak se do něj opřel mocný poryv a rozerval ho.

Charles Altemont Doyle se rozpustil do ovzduší a přestal existovat.

***

Trounce a Krišnamurti viděli, jak zpustlík vzplál a skulil se z Honestyho. Jejich přítel se ochable plazil od sálající mrtvoly pryč. Přispěchali k němu a odtáhli ho do bezpečí.

Trounce se podíval nahoru a všiml si, že supertahoun má přes zadek přehozené čtyři plynové bomby. Z nich vedly hadičky k ratišti kopí.

„Zápalný plyn,“ prohlásil.

„To bych si troufal tvrdit,“ odvětil Krišnamurti. „Nějaká plameny metající zbraň. Inspektore, nevím, jak se vám omluvit. Dostali se mi do hlavy. Nedokázal jsem se ovládnout.“

„Omluva přijata, mladíku. Už o tom nemluvte. Inspektor Honesty je zraněný – pojďte, naložíme ho dozadu na vůz.“ Pomohli kolegovi na nohy a vedli ho ke stěhovacímu vozu. „Konvalinka vonná,“ zasípal Honesty. „Květina básníků.“ Přiblížil se k nim zpustlík, mávající rapírem. Oči měl zapadlé hluboko v důlcích a kůži děsivě povolenou, jako by se mu pod ní odlupovalo maso z kostí.

Pokusil se je oslovit, ale jazyk i rty měl tak ochablé, že mu z nich vyšel jen příšerný sten.

„Já se o to postarám,“ řekl Trounce.

„S vaším dovolením,“ ozval se shora Swinburneův hlas.

Kopí se dotklo rozkládající se mrtvoly s rapírem, ta vzplanula, klesla na kolena a upadla na tvář a rozhořela se prudkým plamenem.

„Zdravíčko, mládenci!“ povykoval Burtonův asistent nadšeně.

„Zdravím, Swinburne!“ odvětil Trounce. „Honesty je zraněný!“

„Hulvátskej prstoprask!“ zaskřehotala Pox.

„Tak našeho starouše vysaďte na vůz. Slečna Maysonová se postará, aby se cítil dobře, než ho dostaneme do bezpečí.“

Trounce s Krišnamurti přítele zvedli a odnesli k vozu.

„Tady na krku,“ ukazoval Trounce Isabelle Maysonové, když Honestyho pokládali na valník.

„A myslím, že má také přeražené prsty,“ poznamenal Krišnamurti.

Mladá žena přikývla. „Nebojte se, postarám se, aby měl pohodlí.“

Swinburne nahoře na koni pošeptal cosi Pox a sledoval, jak zářivý opeřenec vzlétá z jeho ramene a mizí v mlze. Pohlédl dolů na své přátele a zavolal: „Co byste říkali tomu, kdybychom tuhle ulici v nepřítomnosti krabů popelářů poklidili sami, chlapi?“

Oba policejní důstojníci zamávali obušky.

„My jsme připraveni hned po vás,“ zavrčel Trounce.

Kapitola 14

OKO

Pokud se říká, že nadcházející události vrhají

předem stíny, pak není možné, aby po sobě

nezanechaly otisk události minulé.

HELENA BLAVATSKÁ

Vysoko nad mlhou, v měsíčním světle stříbřitě lesklou, se mávajíc křídly vznášela ornitoptéra a kroužila kolem Strandu ve vzdálenosti dvou mil. Vinula se za ní dlouhá nepravidelná stužka bílé páry, označující její dráhu na obloze.

Ornitoptéru ovládal mechanický muž z Trafalgar Square a v sedle na jeho zádech seděl sir Richard Francis Burton.

Létající stroj zalétl severně nad Temži, naklonil se vlevo, když pod ním klouzal Kotel, a směřoval na východ, dokud se neocitl nad King’s Cross.

Z mraku pod strojem náhle třepotavě vylétl papoušek a dohonil jej. Přistál na Burtonově rameni.

„Ahoj Pox.“

„Zavšivenej troubo!“ hvízdl pták. A potom: „Zpráva od Algernona Vožungra Swinburnea. Hon započal. Konec zprávy.“

Burton oslovil svého společníka. „Už je čas. Leť dolů.“

Burtonův komorník škubl pákou a stočil ornitoptéru ve vzduchu šikmo, takže ostře změnila kurz k jihu. Vypnul parní stroj a stopa páry náhle skončila. Křídla se narovnala a stroj začal klouzat dolů k závoji mraků.

„A je to tu,“ zabručel Burton. Položil mosaznému muži ruku na rameno. „A teď to tu pěkně provětráme. Tentokrát jde hlavně o tebe a policie je jenom návnada!“

Klesali chladným nočním vzduchem.

„Ať se se mnou stane cokoli,“ řekl Burton, „musíš tenhle úkol dokončit. Musím se ti ale přiznat, že jednám spíš na základe intuice než intelektu. Spousta lidí by měla za to, že vkládat tolik víry do snu je šílenství, a já se ve svém odhadu situace můžu zcela mýlit. Přinejmenším ty ale mé úvahy chápeš, ne?“

Mosazný muž pokýval plechovkovitou hlavou.

Obklopil je mrak.

Burton poslal Pox zpátky ke Swinburneovi.

Překontroloval svůj postroj. Popruhy ho pevně držely v sedle.

„Doufám, že jsou tvé výpočty přesné,“ řekl.

Komorník zatáhl za další páku. Ze zadních okrajů křídel se po celé délce vynořila široká, leč tenká kovová pírka. Čumák stroje se zvedl a jeho tichý sestup bez pohonu se dramaticky zpomalil.

Králův agent se zachvěl strachem. Neviděl nic než husté výpary. Z toho, co věděl, chyběly vteřiny, než se rozbijí o zem.

Sáhl dolů a odepnul od trupu čtyři kotvice, jež k němu byly upevněny pomocí dlouhých tenkých řetězů. Burton držel v každé ruce dvě z nich a vyčkával.

Před ním se zvedla mechanická ruka. Na jejím konci byly roztažené tři prsty a palec.

Palec se ohnul dovnitř.

Čtyři.

Jeden prst se přelomil v půli.

Tři.

Další.

Dva.

A poslední.

Jedna.

Ze špinavého vzduchu vystoupila střecha veliké budovy. Ornitoptéra do ní narazila tak nečekaně, až málem praskaly kosti, a s kovovým skřípěním a sprškou odletujících jisker po ní začala klouzat.

Burton měl pocit, že to z něj vytřese život. Vrhl kotvici, pak druhou a potom třetí.

Pravé křídlo narazilo do komína, stroj se stočil stranou a cihly explodovaly a zabubnovaly kolem ornitoptéry.

Burton vrhl z paluby poslední kotvici, pevně se chytil a prosil Alláha o pomoc.

Letoun se skřípavě svezl po střeše, narazil na nízkou zídku, prorazil ji a zřítil se přes okraj střechy.

Nastala chvíle beztížné hrůzy, ozvalo se vrzání napínaného kovu a pak přišlo děsivé škubnutí, které způsobilo, že Burtonova tvář udeřila do komorníkova týla.

Burton ztratil vědomí.

Zmatek.

Oči se opět zaostřují.

Do hrudi se mu zarýval postroj. Roztřeseně nasál vzduch, potřásl hlavou, aby si ji pročistil, a rozhlédl se na obě strany. Ornitoptéra visela podél stěny budovy mezi velkými a plochými bílými písmeny „A“ a „R“ nápisu VENETIA ROYAL HOTEL. Křídla stroje se ohnula a to levé prorazilo jedno okno.

Mlhou se rozléhalo volání a křik. Dole na Strandu zjevně probíhala bitva.

„Pěkné představení!“ zabručel králův agent.

Zapřel se nohama o lišty trupu, sevřel okraj sedla, podíval se, zda má hůl stále bezpečně prostrčenou poutkem pásku u kalhot, a rozepnul si postroj.

„Není ti nic?“ zeptal se mosazného muže.

Odpověděla mu vrtící hlava.

„Lezu nahoru. Pojď za mnou.“

Přeručkoval k jednomu z napjatých řetězů, na kterých byl létající stroj zavěšen, zhoupnutím se vyprostil a vytahoval se rukama nahoru, dokud se nedostal na střechu. S pocitem úlevy se vytáhl na rovný povrch.

Mechanický muž jej o několik vteřin později napodobil.

Burton zjistil, že se tři ze čtyř kotvic pevně zachytily mezi cihly. Ta čtvrtá rozbila střešní okno a zasekla se za jeho rám.

„Tudy se dostaneme dovnitř,“ prohlásil Burton, přešel opatrně k oknu a nahlédl rozbitým sklem do neosvětlené místnosti. „Je to nějaký přednáškový sál. Pro mě na skákání trochu vysoko, ale ty to zvládneš. Běž tam dolů a přitáhni nějaký stůl, na kterém budu moci přistát.“

Rozkaz byl proveden a Burton vyšel se svým mechanickým pomocníkem z velké místnosti dveřmi na chodbu.

V hotelu Venetia vládla tma a ticho a nejvyšší patro, které tvořily jen kanceláře, konferenční místnosti a skladiště, bylo úplně opuštěné.

Přišli k širokému schodišti a sestoupili do dalšího patra. Burton pohlédl ke stropu. Něco se po něm pnulo. Připomínalo mu to tlusté pralesní liány, které vídal v Africe, až na skutečnost, že tahle věc pulzovala a svíjela se, a ať ji pozoroval sebesoustředěněji, dokázala se nějakým způsobem vyhnout tomu, aby na ni pořádně zaostřil, jako by úplně nebyla substancí z tohoto světa.

Byla to ektoplazma. Šířila se skrz horní část dvoukřídlých dveří vedoucích k chodbám a místnostem, plazila se po stropě a mizela ve schodišťové šachtě.

„Zajímalo by mě, jestli to jde po schodech nahoru, nebo dolů,“ mumlal si Burton.

Přistoupil ke dveřím a otevřel je. Chodbu za nimi osvětlovaly plynové lampy v držácích na stěnách.

Na každé straně této konkrétní chodby bylo osm obytných pokojů. Jejich dveře byly otevřené. Z každého z nich se vinula ektoplazma a napojovala se na tlustou základní větev na stropě.

Zatínaje nervózně zuby, Burton se přikradl k první místnosti a nahlédl dovnitř. Nábytek až na veliký stůl odsunuli stranou. U stolu stálo sedm židlí. Obsazena byla pouze jediná. Seděly na ní pozůstatky muže. Muž byl mumifikován, kůži měl scvrklou a vysušenou a trčely mu z ní ostré lícní kosti. Hlava byla zvrácená dozadu a z úst vycházela ektoplazma a stoupala ke stropu.

„Bismilláh!“ zašeptal při vstupu Burton. „Odehrála se tu nějaká seance a nezdá se, že by ji tenhle chlapík přežil!“

Sklonil se a pohlédl muži do tváře, ale pak se šokovaným výkřikem ucukl, až narazil do svého společníka. Oči mumie se totiž prudce otevřely a slepě se koulely.

„Proboha, je naživu! Jak dlouho tu asi ten chudák je!“

Obrátil se na svého komorníka. „Mám ošklivý pocit, že v ostatních pokojích to bude stejné.“

A bylo. V sedmém poschodí Venetie stál v každém pokoji stůl, u nějž se odehrála seance, a u každého stolu seděl jeden scvrklý vysušený muž s hlavou zvrácenou a ektoplazmou proudící nahoru na strop a ven na chodbu.

Když sešli do šestého patra, objevili to samé, jen ektoplazmy přibylo.

V pátém ještě ztloustla a lehce zářila nazelenalým světlem. Plazila se po stěnách a vytvářela podivné organické tvary připomínající žebra, cévy a chvějící se orgány.

Čtvrté patro bylo ještě horší: pulzující substance pohřbila zdi, stropy i veškeré vybavení tak dokonale, že Burtonovi připadalo, jako by si razili cestu artériemi nějakého živého organismu.

Králův agent je opatrně vedl ke schodištní šachtě. Cesta dolů do třetího patra se podobala jícnu mytické bestie.

„Vstupuju do dračího chřtánu,“ zavrčel Burton.

Udělal krok.

Cosi se dotklo jeho mysli.

„Ty máš být mrtvý!“ zasyčel mu hlas v hlavě.

Ucítil zničující moc přítomnosti madam Blavatské. „Omlouvám se,“ řekl nahlas. „Jsem naživu a kopu. Myslel jsem si, že tě tu najdu.“

„Tak mi, prosím tě, pověz, malčik moj, co tě ke mně přivedlo.“

„Před několika měsíci mi bylo řečeno, že tenhle hotel je plně obsazený a že se tu koná nějaká soukromá oslava. Je to velký hotel, takže ta oslava musela být opravdu pořádná, a poněvadž Venetia stojí uprostřed Strandu a poněvadž Strand leží v centru nepokojů… nu, jistě chápete, proč jsem došel k závěru, že zpustlíci i se svou nepolapitelnou novou vůdkyní jsou tady.“

„Ne všichni zpustlíci, ale spousta z nich ano. Pojď a postůj v mé přítomnosti. A tu svou absurdní hračku vezmi s sebou.“ Burton vykročil dolů po schodech. Stupně téměř zakrývala hustá médijní substance, již cítil pod podrážkami bot. Byla houbovitá a nestabilní. Obezřetně kladl jednu nohu za druhou a snažil se udržet rovnováhu. Mechanický muž jej následoval.

Blavatská se mu dloubala a rýpala v hlavě.

„No tedy! Jsi mnohem silnější, ljubimij moj!“

„Dej si pozor, do čího mozku lezeš, mrcho. Myslíš, že jsem se o tobě posledně nedověděl stejně informací jako ty o mně?“ „Pak ovšem víš, že postrádám tvoji zranitelnost.“

„Máš své vlastní chyby.“

„Vážně? Takže to bude souboj, gaspadin Burton?“

„Jestli chceš.“

„Jestli chci? Ta vyhlídka mě blaží\ Idi ko mně, moj milij! Najdeš mě v tomhle patře v knihovně.“

Pod schody zatočil Burton vlevo, směrem, z nějž vyzařovala moc Blavatské, a prošel otevřenými dvoukřídlými dveřmi do chodby. Ektoplazma ji změnila bezmála v trubici, a když jí se svým mechanickým průvodcem postupoval, zužovala se tak, že museli pokračovat na všech čtyřech.

Teplota prudce klesla. Na Burtonovy uši doráželo podivné ticho, jako by náhle ohluchl, a smysly mu mátl podivný pocit bezčasovosti.

Tunel se zužoval. Působil masitě a vlhce a ohavně zeleně světélkoval. Burton se píďalkovitě pohyboval po břiše kupředu a tiše nadával.

„To mě chceš rozmačkat, ženská?“

„Ne, malčik moj. Počkej, pomůžu ti.“

Ektoplazma začala vypouštět jakousi čirou slizkou matérii.

Burton cítil, jak se mu společník zaplétá mezi nohy, když se chodba za nimi nečekaně stáhla. Oba byli tlačeni vpřed, klouzali vlhkou trubicí, a bezmocní nabírali na rychlosti. Před nimi se roztáhlo ústí připomínající svěrač. Burton jím prolétl a rozplácl se na podlaze místnosti s vysokým stropem. Mosazný muž mu přistál na zádech.

Leželi roztažení na jedné hromadě a odkapával z nich sliz.

„Zatraceně,“ skuhral Burton. „To nebylo moc důstojné.“

„Dobro pažalovat, gaspadin Burton. Co jste si to s sebou přivedl za vy náleží“

„To je můj komorník,“ odvětil králův agent, zvedaje se na nohy a prozkoumávaje místnost.

V hlavě mu zazurčel melodický smích. „Dobře že ho máte. Personál je poslední dobou velmi nespolehlivý. Už si ani nevzpomenu, kdy jsem naposledy viděla domovníka nebo alespoň služku!“

Knihovna byla úplně pohřbena pod mohutným žebrovím světélkující ektoplazmy. Zakřivená žebra vycházela z velkého chuchvalce hmoty uprostřed stropu, vinula se po stěnách, po podlaze a v jejím středu se spojovala a zvedala se, aby vytvořila štíhlý, tři stopy vysoký podstavec. Na jeho vrcholu hmota jemnými prstíky přidržovala černý nerost o velikosti švestky – drahokam Tichborneů. Jihoamerické Oko nágy.

Tichounce hučelo.

„Jistě si uvědomuješ, že jsem tvému společníkovi dovolila, aby se přiblížil, jen abych ukojila svou zvědavost.“

„S tím jsem počítal.“

„Mechanismy tohoto druhu v mojí přítomnosti obvykle nefungují.“

„Příliš svým schopnostem důvěřuješ.“

„Vážně?“

Králův agent se obrátil ke svému komorníkovi a vykřikl: „Seber ten diamant!“

Mosazný muž skočil k podstavci, sáhl po drahokamu a zkameněl.

Od stropu zazvonil smích.

Burton vzhlédl.

„Blázne!“ zvolala madam Blavatská zvučným hlubokým hlasem. „Myslíš, že mě můžeš porazit pomocí hodinového strojku?“

Byla vpletena do uzlovité změti ektoplazmatických trubic, nahá obtloustlá ženština ve středních letech, zavěšená nad podstavcem hlavou dolů, s rukama vodorovně roztaženýma. Lebku měla puklou a otevřenou jako zvnitřku proraženou vaječnou skořápku a kolem volně visely její kusy. Prasklinami se dral ven ohavně naběhlý mozek. Tenké stužky šedé svraštělé hmoty vlály dolů, proplétaly se s ženinými dlouhými hnědými vlasy a otíraly se o diamant dole.

Její neproniknutelné černé oči jako by se vpíjely do samotné Burtonovy duše, tak strašlivě pronikavé byly. Zabodávaly se do něj jako špendlíky připichující polapenou můru.

„Jste poražen, gaspadin Burton. Král brzy padne, z vašeho East Endu se vyrojí chudí a Londýn bude patřit dělnické třídě. Zmatek se rozšíří z hlavního města jako infekční choroba. Nakazí celou zemi! Pomyslete na všechny ty utlačované, vykořisťované a strádající dělníky ve velkých průmyslových městech Británie – Manchesteru, Sheffieldu, Birminghamu, Leedsu –, kam civilizovaného člověka přivábí od mírumilovné práce na venkově a udělají z něj bezmála zvíře! Jakou musejí snášet barbarskou lhostejnost! A jak vášnivá bude jejich revolta!“

Burton si opovržlivě odfrkl. „Nesnažte se své plány maskovat falešnou filantropií, madam! Vám jsou britští dělníci ukradení. Považujete je za prostředek k dosažení ohavného cíle, a nic víc. Své úmysly jste dala najevo dostatečně zřetelně!“

„Dělám to, abych zachránila matičku Rus.“

Králův agent udělal tři dlouhé kroky a sáhl po Oku nágy.

„Děláš to, protože jsi pomatená pletichářka a vůbec se nekontroluješ!“ štěkl.

„Nepřibližuj se!“

Z rukou Blavatské vylétl s praskáním modrý blesk, udeřil Burtona do prsou a srazil ho na zem. Burton dopadl na záda. Vteřinu se cítil, jako by mu horkem odpadávalo maso z kostí, ale muka okamžitě pominula a Burton bezděky zasténal, vytáhl se na nohy a znovu se postavil své soupeřce tváří v tvář.

V hlavě se mu rozléhal její hlas: „Pchá! Zraňovat tvé tělo mě neuspokojuje, ale tvá mysl, malčik moj – ach! –, jak té přičítáš obrovskou cenu a jak ta je křehká!“

Zabodla nemilosrdný osten studu do oné části Burtonovy paměti, kde přebývaly lítost a zklamání, a očekávala, že ho ochromí stejně jako při jejich předešlém setkání.

Burton se zapotácel a zasténal, ale pak se uklidnil a obrátil své vědomí dovnitř. Dervišská meditace posílila a obrnila jeho mysl do takové míry, že mu ženin útok neublížil, ale spíše mu poskytl směr, kudy vést svou odpověď. Prohnal médijním kanálem, který je spojoval, hanbu a zabodl ji hluboko do ženiny pyšné nadutosti.

Žena ucukla a vykřikla, šokována silou jeho odvety.

„Ach bože! Vy mi to oplácíte!“

„Nelezte mi do hlavy!“

„Budu si dělat, co budu chtít, rebjonok. A domýšlivost?“ Zasmála se. „Tý si myslíš, že je to moje slabost. Nět! Eto vlast! Je to síla!“

Králův agent zavrtěl hlavou. „Ne, madam. Láska k vlastní znamenitosti slouží jen k zakrývání vlastních chyb.“

„Já žádnou chybu neudělala!“

Burton pohlédl do ženiných očí a věnoval jí jeden ze svých typicky divošských úsměvů.

„Že ne?“

Znovu zaútočila, zarývajíc strach do jeho nejistot, jenže ty pozměnil koncept, že slabosti jsou ve skutečnosti semínky budoucí síly. Burton ji snadno odrazil a jeho odpověď – pochybnost vražená do sebevědomí – měla zničující účinek.

Zasténala a zazmítala se ve své ektoplazmatické pavučině.

„Ta vaše sebejistota tam předtím nebyla!“ zalapala po dechu a v hlase měla náznak úzkosti.

Cítil, jak se mu přehrabuje v mysli a chystá se na další úder. Vrhl se na ni, zablokoval ji v jejím postavení a probodl ji ostřím strachu.

Vykřikla.

„To bylo porušení časování, následované prise de fer,“ řekl. „Naučil jsem se je u odborníka.“

Blavatská jen tiše visela a Burton viděl, že se chvěje.

„Dobře,“ řekl. „Třeba bychom si teď mohli pohovořit, ne?“

„Mluvte,“ zašeptala.

„Váš plán, madam, je ze dvou důvodů chybný. Tím prvním je skutečnost, že považujete budoucnost Ruska za předem danou, za cosi ukotveného v čase, za osud, který ji určitě potká, pokud nezasáhnete vy.“

„Viděla jsem, jak se to děje.“

„Viděla jste jednu možnost, jenže možných budoucností je mnoho a mnoho.“

„Vy se mýlíte! Viděla jsem, co jsem viděla.“

„Nepřipadá vám ta vaše jistota trošičku zvláštní? Osud je mnohem tvárnější, než si myslíte!“

„To nemůžete vědět!“

„Ale já to vím – a ukážu vám jak!“

Zavedl svíjející se agresivní úponky jejího vědomí k jedné zdánlivě bezvýznamné pěšince ve svojí mysli a protlačil je ke svým vzpomínkám na Skákajícího Jacka.

Blavatská jeho vzpomínky absorbovala a Burton ucítil její úžas.

„Ach bože! Člověk, který proskakoval časem! Jak je to možné?“

„Jde o tohle, madam: čas, ve kterém žijeme, není čas, který měl být. Možná že než se Edward Oxford vrátil, aby změnil budoucnost, nebyly vyhlídky Ruska ani zdaleka tak tragické. To se nikdy nedozvíme. Jeho činy změnily průběh budoucí historie celého světa a vy se teď snažíte udělat to samé. Pokud to může udělat on a můžete to udělat vy, pak je určitě zcela možné, aby to udělal i někdo jiný. A já ve skutečnosti tvrdím, že nejenže to může udělat kdokoli, ale že to všichni dělámel Osud není pevně daný. Je to neustále se proměňující důsledek nesčetných činů – činů vykonávaných souhrnem všech lidí na tváři této planety, z nichž každý chápe skutečnost jedinečným způsobem a každý se s ní jinak vyrovnává. I ten nejtuctovatější, nejnevzdělanější a nejnenápaditější nýmand může něco změnit, a také to dělá.“

„Ale já musím matičku Rus zachránit, Burtone,“ ozvalo se shora tiché zasyčení.

Burton se podíval na visící ženu a pokrčil rameny. „Tak to musíte využít svou jasnovidnost a předpovídat každičký čin, který vykoná každičký člověk v každičké minutě každičkého dne od této chvíle až do nějakého budoucího data, kdy si řeknete, že se osud matičky Rusi naplnil k vaší spokojenosti. Pokud tak neučiníte, pak někdo někde udělá něco, co výsledek, o který usilujete, změní. To je nevyhnutelné. Žádný člověk nemůže sám změnit budoucnost zcela podle svých přání.“

Blavatská visela mlčky. Její černé oči nervózně těkaly z Burtona na nehybného mechanického muže, na tiše prozpěvující diamant a opět na Burtona.

„Tohle všechno pro nic?“ vyhrkla.

„Jak jsem říkal, váš plán je vadný ze dvou důvodů.“

„A jaký je ten druhý?“

Burton vzdychl a obrnil se. „Tou druhou chybou je, madam Blavatská, že to dokonce ani není váš plán.“

„Cože?“

„Nikdo – dokonce ani takový šílenec jako vy – nemůže věřit, že jen on sám samojediný dokáže utvářet budoucí dějiny. Tedy pokud tyto dějiny, jimiž se pokouší manipulovat, nejsou ve skutečnosti jeho vlastní minulostí.“

Kolem ženina těla začaly přeskakovat výboje éterické energie. Knihovnu vyplnila vůně ozónu.

„Já vám nerozumím,“ zašeptala Blavatská.

Králův agent se odmlčel, přeťal telepatické spojení s ní a řekl: „Chci říct jednoduše toto: vy se považujete za loutkáře. Ale pravdou je, že jste loutka.“

Blavatská se najednou prohnula v zádech a vřískla. Po celém těle jí s praskáním přebíhala energie. Z očí, uší i nosu jí vytryskla krev. Tu začala ronit i její mozková tkáň, takže krev kapala na Oko nágy.

Blavatská sebou škubala a prala se a její křik stoupal do výšky a pak odumřel v bublavém lapání po dechu.

Zplihle zůstala viset a na okamžik zavládlo naprosté ticho.

Její ústa se otevřela.

Vyšel z nich mužský hlas, hluboký a klokotavý, se silným přízvukem a nasáklý zlem: „To velmi chytré, tavarišč. Vy máte pravdu. Člověk z budoucnosti zna minulost a on může ji změnit, by stvořil budoucnost novou. Kukolnyj – vy říkáte loutka, dal – velmi užitečná!“

Králův agent mu věnoval smutný úsměv. „Už bylo načase,“ řekl. „Začínal jsem si myslet, že se nikdy nepřestanete za tu ženskou schovávat, Grigoriji. Ona ani netušila, že jste v ní, že?“

„Celou tu dobu si myslela, že jedná ze své vůle, a přitom vás poslouchala na slovo. Povězte mi, jaký je to pocit, vidět tak zřetelně způsob, jakým zemřete?“

„Ja vidim vraždu. Ja vidim smrt. Myslím, že je to… neuspokojivé.“

„Za jak dlouho? Tedy z vašeho pohledu.“

„Dva roky ode dneška!“

„Takže mluvíte z roku 1914?“

„Da. Ale musím vam říci: Ja chodlam změnit… hmm… program nás obou. Svoji smrt ja zpozdím, ta vaše bude mnohem dřív, nět?“

„Nět,“ odpověděl Burton.

Grigorij Rasputin se zlovolně uchechtl.

Potůčky krve, která stékala z madam Blavatské, zpomalily v nepravidelné kapání. Burton viděl, že žena má na kahánku.

„Dovolte tedy, abych vyslovil jistou domněnku,“ řekl. „Vaše jasnovidnost vám prozradila okolnosti budoucí zrady a vašeho skonu i další osud vaší země. Sám sebe jste mohl zachránit tím, že se jednoduše vrahům vyhnete, ale Německo a Nietzsche by tu byli pořád a s nimi velmi pravděpodobně i další zabijáci. a tak jste stopoval dějiny války zpět k jejím počátkům a hledal způsob, jak změnit její průběh, s úmyslem předejít vlastní vraždě i katastrofě, která by pak Rusko postihla.“

„Zcela správně, tavarišč.“

„A když jste tak hleděl časem zpět, madam Blavatská právě čirou náhodou nahlížela vpřed.“

„Da. My dotýkáme.“

„A vy jste do její mysli promítl své astrální tělo.“

„Da. Pro někoho, jáko je Rasputin, to bylo snadné. V budoucnu ja mam Oko nagy. Ja používám ho, abych ja přenesl do ženy.“

„A šťastnou shodou náhod se stalo, že existovala přesně v tom historickém okamžiku, kdy byla semínka války zaseta, smím-li tuto bezděčnou slovní hříčku použít.“

„Slovní chřičku? Stoje to?“

„Myslím tím eugenicky změněný rostlinný život a zkázu Irska, dílo Richarda Spruce, který pak s eugeniky přeběhl do Německa.“

„A. Tak.“

„A ty diamanty nágů, Grigoriji – říkáte, že jeden máte?“

„Kambodžsky a africky kamen jsou ve válce používaný k… povyšeniju?“

„Vylepšování.“

„… mysli. Ja mam africky. Německo ma ostatní. Jichoamericky diamant, nět, ten není v moji době nalezen. Ja nutim Blavatskou, by cho nalezla v době vaši.“

„A zavedl jste ji k Tichborneům. Takže africké Oko bude objeveno, že? Zajímavé.“

„Objeveno vámi.“

„Cože?“

„Na tom nezáleží. Ja měnim to. Vy dnes zemřete.“

„Myslím, že ne.“

Rasputin se zasmál. Byl to ošklivý smích. „Ja gratuluji vam, tavarišč,“ prohlásil. „Vy jste… mno… úchvatný. Řeč, co vy proslovil k Blavatské – velmi zajimava. Žádný člověk nemůže sam změnit budoucnost zcela podle svých přáni. Da. Da. To je možná pravda. Ale ja, Grigorij Rasputin, už v budoucnosti jsem. Ja teď s vámi z budoucnosti chovořim. Ať ja měnim v minulosti cokoli, ja pořad v budoucnosti jsem. Vy umirate. Vy africké oko nenalezate. A přece ja cho mam. To je… mno… velký paradox, nět?“

„Velmi zajímavá situace,“ přemítal Burton. „Zatímco Edward Oxford cestoval do minulosti a nepředvídaně se vymazal z budoucnosti, vy se pokoušíte minulost změnit z budoucnosti. Víte, že ať zde zasáhnete jakkoli, důsledky vaši tamní existenci neohrozí, poněvadž kdyby ji ohrozily, jak tu můžete zasahovat?“

Králův agent přistoupil blíže k černému diamantu.

„Musíte si připadat nezničitelný,“ řekl.

„Žádný člověk mě nemůže zastavit.“

„Vážně?“

Burton natáhl ruku k drahokamu a okamžitě ho postihla paralýza.

„Nět, nepříteli moj. Dokonce ani ty ne. Teď, když život ženy Blavatske skončen, ja přivlastním tebe. Ty blízky premiérovi, da? To je moc dobře. Skrze tebe ja zavrazdim Palmerstona.“

Z rozbité lebky Blavatské proudil beztvarý světélkující přízrak a začínal klouzat po pramíncích mozkové hmoty a vlasů.

Burtonovi se podařilo pohnout ústy: „Možná vás nedokážu zastavit, Grigoriji, ale mohu vás varovat. Držte se od Oka dál!“

Rusův hlas mu zazněl v hlavě: „Myslim, že ne. Ten diamant bude… perechod?“

„Přechod.“

„Da. Umožní mi přejít do vás.“

Přízrak zaplavil diamant a jako by se do něj vsakoval. Ke slavnému cestovateli se rozvinulo dlouhé tykadlo energie. Kolem mozku se mu sevřely ledové prsty.

Královu agentovi se s námahou povedlo otočit hlavu ke svému komorníkovi.

„Teď to bude správná chvíle.“

Mechanický muž z Trafalgar Square přestal předstírat nehybnost, pokývl plechovkovitou hlavou, natáhl mechanickou paži a vytrhl Oko nágy z ektoplazmatického podstavce.

„Sto eto? Ta hračka chýbe?“

Rasputinovu reakci provázelo vzplanutí ektoplazmatické energie. Prohnalo se s prskáním místností a jeden výboj šlehl po Burtonovi a obtočil se mu kolem těla. Burton vykřikl bolestí, padl na kolena.

Bouře polevila, dál však praskavé poskakovala po stěnách knihovny.

„Proč já nemochu ji zastavit? Takové věci, ony v blízkosti Rasputina nepracuji, pokud ja nedovolím!“

Burton se narovnal a řekl. „Ano, to vám docela uklouzlo, Grigoriji. Když se se mnou Blavatská podělila o svou vizi vaší budoucnosti, byly její součástí i podrobnosti vašeho salonního triku – to, jak zbraně britských špiónů selhaly, když na vás zaútočili. Zeptal jsem se sám sebe: jaký by měla ta žena důvod k obavám z vrahů? Odpověď zněla, že žádný takový důvod nemá. A tak jsem dospěl k závěru, že za všechny ty zastavené hodiny, povolené pružiny a zaseknuté spouštěcí mechanismy není zodpovědná ona.“

„Ale tento stoj přece jest chodinovy, nět? Jak on teď funguje?“

„Síla vůle. Dovolte, abych vám představil filozofa Herberta Spencera. Jednoho z nejinteligentnějších lidí, které jsem kdy poznal.“

„Člověk? Toto není člověk!“

„Tělem nikoli, jenže když Herbert Spencer umíral, měl u sebe sedm úlomků kambodžského Oka. Otiskl se do nich jeho intelekt. Tyto úlomky jsou nyní zasazeny do jednoho Babbageova vynálezu navrženého speciálně ke zpracování toho druhu informací, který obsahují. Jinými slovy, ten, koho jste považoval za stroj, dokáže vnímat. A má dostatečně silnou vůli, aby odolal vašim pokusům narušit jeho funkci, a dokáže mnohem víc. Znáte tu legendu o Kumari Kandam?“

„Nět! Už žádné mluveni! Položte ten kámen!“

„Oko roztříštil muž, který měl dokonale uspořádaný mozek. Když k tomu došlo, inteligence, které se předtím prostřednictvím diamantu spojily dohromady, byly zničeny.“

„Tavarišč! Sto eto za nesmysl?“

„Zpívající kameny v sobě stále nesou otisk této události jako vzpomínku. Pokud by dostatečně silná mysl – řekněme nějakého filozofa, jehož myšlenky uspořádal babbage – dokázala tuto vzpomínku zaměřit na další Oko, nu… předpokládám, že znáte jev zvaný rezonance, ne?“

„Nět! Nět!“

„Věřím, že pokud jde o tyto kameny, může ke zničení vést jedině rovnocennost. Tak pojďme zjistit, jestli je tomu opravdu tak. Pokračujte, Herberte, prosím vás.“

Mechanický filozof se nepohnul, ale záře vydávaná ektoplazmatickými stěnami, podlahou i stropem místnosti náhle pohasla a zdálo se, že se koncentruje kolem diamantu třímaného kovovou rukou, a energetické výboje, jež si pohrávaly na stěnách, se teď klenuly dovnitř a tančily na broušených ploškách drahokamu. Tiché hučení kamene zároveň sílilo a získávalo hlubší tóninu, až se dostalo pod rozsah lidského sluchu. Burtonovi to připadalo, jako by se mu na uši pevně tiskly neviditelné dlaně.

Uvnitř lebky mu divoce zabušil Rasputinův hlas: „Nět! Vy tohle nedělejte! Vy pusťte mě! Vy nechte mě jít, tavarišč! Já vrátím do mojecho času!“

„Pozdě. Ale dívejte se na to z té lepší stránky, Grigoriji. Svého cíle jste dosáhl – unikl jste svým vrahům. Nebude to voda, co vás zabije.“

Po Oku se křížem krážem rozběhly droboučké prasklinky, a jak se každá z nic objevila s tichým cink, Burtonovi připadalo, že z ní byla vypuzena maličká bytůstka, ale ať se díval sebepozorněji, nedokázal na ta stvoření pořádně zaostřit. Na samotné periférii zorného pole vnímal, jak se jimi knihovna rychle plní, ale když otočil hlavu, neviděl nic.

„Što eto za ještěrky? Vy dejte je ode mě pryč! Dejte je pryč! Ony zaryvaji drápky do mne. Nět! Nět!“

Eterická energie střílela a práskala kolem drahokamu, nabývala na intenzitě, vyšlehovala pryč a syčivě přebíhala po stěnách, stropu i podlaze.

„Většina lidí je vidí jako víly,“ vysvětloval umírajícímu Rusovi Burton. „Jsou to pozůstatky dávné rasy – nic než uchované vzpomínky. Jejich povaha je pro nás lidi až příliš komplikovaná, než abychom jí porozuměli, a tak máme tendenci vnutit jim nějaký přijatelnější mýtus. Ale vy ovšem v Rusku žádné pohádky o malých vílách nemáte, že ne? Nejsou součástí vašeho folklóru.“

Rasputin vykřikl: „Ony mne trhají na kusy!“

„Vážně? Pak navrhuji, abyste se bránil. Jestli jsem se od vás něco naučil, pak je to fakt, že negativní vzpomínky lze překonat. Koneckonců, Grigoriji, je to všechno minulost, ne?“

„Nět! Nět!“

Rasputin ze sebe vydal strašlivé zmučené zavytí. Projelo Burtonovou hlavou jako kopí. Cestovatel se zapotácel a zaťal zuby. Z nosu mu vytryskla krev.

Spencer otočil mosaznou hlavu.

„Ne!“ podařilo se Burtonovi zasípat. „Nepřestávejte!“

Z jedné tříštící se plošky Oka vyšlehla rozeklaná čára jasně modrého ohně a obklopila jej. Trhnutím ho zvedla do vzduchu a držela ho tam. Bezmocně se třásl. Pod kůží mu krvácely cévy. Éterický blesk sebou škubl, Burton byl vymrštěn ke stropu, narazil do něj a potom spadl na zem, kde ležel v sevření epileptického záchvatu, zatímco se od něj pohasínající energie prudce stahovala.

Překročil práh toho, co mohl snést. Mysl jako by se odpojila do těla, přestal si uvědomovat fyzickou bolest. Necítil žádnou úlevu. Jeho vědomí obsadil smrtelný výkřik úzkosti – agónie smrti Šíleného mnicha v okamžiku, kdy jej štěpící se diamant roztrhal na kusy. To bylo na králova agenta příliš. Svět se převrátil, propadl se, potemněl a byl pryč.

***

Sir Richard Francis Burton byl mrtvý.

Věděl to, protože nic necítil.

Neexistoval žádný svět, neexistovaly žádné pocity, neexistovala žádná nutnost, neexistovala žádná touha, neexistovala žádná minulost, neexistovala žádná budoucnost.

Jediné, co existovalo, byl mír.

Do žeber ho dloubl kovový prst.

Otevřel oči a čekal, že tak jako vždy spatří oranžové světlo poblikávající skrz plátěnou střechu.

Spatřil sníh.

Posadil se.

Ne, žádný sníh – vločky odumřelé ektoplazmy snášející se ze stropu knihovny a mizející dřív, než se dotkly podlahy.

Namáhavě se zvedl, vytáhl z kapsy kapesník a otřel si z obličeje krev.

Mrtvé tělo madam Blavatské se s hlasitým křupnutím zřítilo. Narazilo do podstavce, který zmizel v oblaku prachu.

Burton se odvrátil od pohledu na její rozdrcenou lebku a děsivě polámanou mrtvolu a zjistil, že Herbert Spencer stojí vedle něj. Mosazný muž pozvedl misku z dlaní. Králův agent do ní pohlédl a počítal.

„Sedm úlomků. Jsou všechny?“

Spencer přikývl.

„Dobrá. Ponechte si je u sebe, ano? Mě z těch zatracených věciček bolí hlava. Pojďte, vypadneme odtud. A Herberte…“

Mosazná hlava se na něj zkoumavě zadívala.

„Děkuju vám.“

Burton vyprostil z rozpadající se a rychle mizející hromady ektoplazmy židli a razil si pomocí ní cestu kalcifikující substancí, která blokovala dveře i chodbu za nimi. Médijní hmota mizela a ztrácela se stále rychleji, a než Burton se svým mechanickým druhem sestoupil do přízemí hotelu Venetia, nebylo po ní ani památky.

Vyšli na Strand, zahalený mlhou. Vládlo tu podivné ticho.

Burton se zapotácel, stižen náhlou závratí, a přidržel se ruky svého společníka.

„Dejte mi chviličku,“ zamumlal.

V příštím okamžiku už zdola hleděl do ustaraných tváří Algernona Swinburnea a inspektora Trounce.

„Já jsem omdlel?“

„Kreténe!“ vřískla z básníkova ramene Pox.

„Zjevně ano,“ řekl Trounce. „Admirál Nelson vás vynesl z té mlhy. Co náš nepřítel?“

„Mrtvý. Představení skončilo. A není to Admirál Nelson. Podejte mi ruku, buďte tak hodný.“

Zmateně působící Trounce sáhl dolů a vytáhl Burtona na nohy.

„Že to není Nelson? Tak je to nějaká jiná mašinka?“

Pox přeskočila ze Swinburnea na hlavu mechanického muže a hvízdala: „Krásný miláčku!“

„Ne,“ prohlásil Burton, „je to náš společný přítel, pan Herbert Spencer.“

Trounce se zamračil. „Cože?“

„Teď není čas na vysvětlování, kamaráde. Postačí, když řeknu, že sir Charles Babbage byl génius.“

„Není čas? Myslel jsem, že je Blavatská mrtvá.“

„To je, a s ní i Rasputin. Musím běžet. Musím se s někým sejít, než padnu do postele a týden prospím.“

„Nemám jít s vámi, Richarde?“ zeptal se se stopou úzkosti v hlase Swinburne.

„Ne, Algy. Tohle musím udělat sám.“

Obrátil se k mosaznému filozofovi. „Podejte mi pár těch diamantů, prosím vás.“

Spencer upustil do cestovatelovy vyčkávající dlaně dva drahokamy.

Burton si je strčil do kapsy u vesty, otočil se a odklopýtal do mlhy.

„Hej!“ zavolal Trounce za mizející postavou. „Kdo je to, k čertu, Rasputin?“

„Dejte Herbertovi papír a pero,“ zněla slábnoucí odpověď. „Napíše vám vysvětlení!“

Trounce se podrbal na hlavě a zamumlal: „U Jupitera! Jestli zrovna porazil tu babu Blavatskou a skoncoval s celým tímhle nesmyslem, člověk by řekl, že bude vypadat kapánek veseleji!“

***

Mlha zhoustla.

Burton prokličkoval mezi mrtvolami a sutí, úsečně pozdravil strážníky, na které narazil, opustil Strand, vydal se po Haymarketu a přešel Piccadilly Square.

Bylo asi pět nebo šest hodin ráno – Burton čekal, až odbije Big Ben – a nahoře se objevila slabá záře, jak se úsvit snažil proniknout temnotou. Město bylo úplně tiché.

Burton kráčel po Regent Street, míjeje rozbitá okna a vyrabované obchody. Nemohl setřást pocit, že se svět kolem něj hroutí.

Nepokoje skončily. Blavatská byla mrtvá. Z Rasputinovy mysli zůstaly cáry a přítomnost byla zbavena jeho zlověstného působení.

A přece bylo cosi hodně, hodně špatně.

Mlha vířila kolem něj a tlumila jeho kroky, když vstoupil na Oxford Circus a zatočil doleva.

Snášela se na něj těžká sklíčenost, přesně taková, jakou zakoušel v Adenu, když se vrátil z africké jezerní oblasti. Měl dojem, že navzdory veškeré snaze ještě cosi nedokončil.

„Co to je?“ bručel. „Proč mám pocit, že jsem selhal?“

Vešel do Vere Střet a zastavil se před úzkou budovou vmáčknutou mezi železářství a Muzeum anatomie. Měla zářivě žluté dveře a vysoké okno, za nímž visel tmavomodrý závěs.

Zevnitř bylo na okně přilepené oznámení, na kterém stálo:

Úžasná HRABĚNKA SABINA, sedmá dcera, CHIROMANTKA a JASNOVIDKA, Vám prozradí Vaši minulost, přítomnost i budoucnost s uvedením celých jmen a přesně Vám poví, jaké myšlenky či otázky máte na mysli, aniž by padlo jediné slovo; rozdělené spojuje a zbavuje zlého vlivu. Pravdivé předpovědi a spokojenost zaručeny.

Konzultace od 11 ráno do 2 odpoledne a od 6 do 9 večer.

Vstupte, prosím, a vyčkejte na vyzvání.

Burton pohlédl na svůj odraz ve skle. Jeho neúprosná tvář představovala mozaiku rudých a fialových pohmožděnin.

„Nic z toho jsi nezpůsobil,“ řekl, „ale Náhoda tě vrhla přímo do středu událostí. A teď musíš hrát, chceš-li tu hru ukončit.“

Jeho oči sklouzly k oznámení.

Jasnovidka.

Naklonil se a opřel si čelo o chladivé sklo.

Africké Oko bude objeveno.

Náhle se mu nedostávalo kyslíku a začal zoufale lapat po vzduchu.

Objeveno vámi.

„Bismilláh,“ zasípal. „Bismilláh. Všechno to jde k čertu.“

Přes ulici již otevřela ranní kavárna. Burton chvilku počkal, než se mu dech zklidní, a pak k ní přešel, vstoupil dovnitř a požádal o šálek kávy.

„Jste první zatracenej zákazník, kterého mám za celé dny,“ stěžoval si majitel a nenápadně si zvědavě prohlížel cestovatelův potlučený obličej. „Nedal byste si toust s máslem? Je to na účet podniku, příteli.“

„To bych si dal moc rád,“ odvětil Burton. „Děkuju vám.“

Tiše seděl, popíjel kávu a jedl tousty, dokud se ve spodním okně protější budovy neobjevilo světlo a neprozářilo mlhu. Dal mu zhruba čtyřicet minut, potom vyšel z kavárny, přešel ulici a zaklepal na dveře.

Počkal a za chvíli zaklepal znovu.

Dveře otevřela hraběnka. Měl na sobě dlouhou beztvarou róbu v barvě půlnoční modři.

„Hraběnko Sabino,“ řekl Burton, „omlouvám se. Vím, že je brzy.“

„Kapitán Burton. Dobré nebe, co se vám stalo? Nepřejela vás jedna z těch příšerných stonožek?“

Burtonovi se podařil pokřivený úsměv. „Ano, něco takového. Potřebuji vaše nadání. Jedná se o velmi důležitou záležitost.“

Chvíli na něj mlčky hleděla, v očích nečitelný výraz, pak přikývla a ustoupila stranou.

Burton vstoupil a následoval hraběnku krátkou chodbou a průchodem, ve kterém visel těžký sametový závěs, do místnosti za ním. Bylo tu cítit santalové dřevo. Podél holých stěn stály dřevěné židle.

Vešli do menšího pokoje. Pokoj byl zařízen střídmě, police i krbová římsa však přetékaly ezoterickými tretkami a cetkami. Nízko nad kulatým stolem uprostřed místnosti visela vonná lampa. Hraběnka přiložila ke knotu zápalku.

Posadila se.

Burton se usadil proti ní.

Olízl si rty a řekl: „Já… já se bojím.“

Beze slova přikývla. Její oči se zaostřily jinam. Vypadalo to, jako by hleděla přímo skrz Burtona. Sotva slyšitelným hlasem zašeptala: „Cyklus je dokončen. Před námi je období změny. Přichází válka.“

„A já mám sehrát nějakou roli.“

„Ano.“

„Připadám si… vykolejeně.“

„To jste. Tohle není cesta, kterou jste měl jít.“

„A patří někomu?“

„Ne. Žijeme v podivném světě, kapitáne, ale brzy bude pro vás pro oba ještě podivnější.“

„Pro nás pro oba? Myslíte mého asistenta?“

„Pro vás pro oba, kapitáne Burtone.“

„To mi vysvětlete.“

„Já… nemohu. Nevím jak. Omlouvám se. Cítím… cítím, že jste rozštěpený.“

„To je zvláštní,“ odvětil Burton. „Něco takového často pociťuji i já sám, zvlášť během malarické horečky. Netuším, co to znamená.“

„Ani já ne, ale… ale nějakým způsobem vím, že na tom závisí vše!“

Burton se opřel o opěradlo a obočí mu vystřelilo nahoru.

„Cože?“

Hraběnka zavrtěla hlavou a pokrčila rameny. „Víc říct nedokážu.“

Rozprostřelo se nad nimi ticho a oba seděli a hleděli tázavě jeden na druhého, dokud jasnovidka nezamumlala: „Proč jste za mnou přišel, kapitáne?“

Burton si promnul podrážděné oči. Bože, byl tak unavený! Položil zjizvené ruce na stůl, zadíval se na ně a odpověděl: „Paní hraběnko, budoucnost by měly utvářet minulost a současnost. A minulost a současnost by neměly být utvářeny budoucností. A přece se již při dvou příležitostech – nebo alespoň při dvou příležitostech, o kterých vím – lidé dostali zpět a vměšovali se do běhu událostí. Jenže jak velkou škodu napáchali? Na tuhle otázku musíme odpovědět. Chci, abyste nahlédla do budoucnosti, která měla být.“

„Do původního příběhu? To je nemožné.“

„Vážně? Když namísto cesty B zvolíte cestu A, přestane cesta B existovat?“

„Ne… ale i když tu druhou cestu dokážu vycítit, nedohlédnu po ní. Jsme moc daleko za křižovatkou. Má schopnost na to nestačí.“

Burton sáhl do kapsy. „Mám něco, co vaše nadání posílí.“ Položil na stůl dva černé diamanty.

Tichounce bzučely.

Kapitola 15

BUDOUCNOST UŽ NENÍ, CO BÝVALA

OZNÁMENÍ

Kasta technologů tímto vyhlašuje okamžité ukončení vztahů s těmi členy eugenické frakce, kteří se rozhodli přijmout finanční podporu

pruské vlády.

Vědce a badatele, kteří si tuto cestu zvolili, technologové odsuzují.

Eugenikové, kteří zůstávají věrni Británii, se svých bývalých kolegů zříkají a chtějí být nyní známi coby

GENETICI.

Zdůrazňujeme slova našeho vizionářského vůdce,

Isambarda Kingdoma Brunela:

„Technologové zůstávají loajální

britskému impériu!“

PROPAGANDA TECHNOLOGŮ

„Spiritistické schopnosti neexistují.“

Sir Richard Francis Burton nechal své tvrzení chvíli viset ve vzduchu.

Pak pokračoval: „Ve viktoriánské Británii – čímž míním naši dobu, jaká by bývala byla, kdyby do ní Edward Oxford nebyl zasahoval – je prokázáno, že astrální těla, čtení mysli, éterická energie a spiritismus jsou z vědeckého hlediska přinejmenším vysoce nevěrohodné a se vší pravděpodobností naprosto nesmyslné.“

Králův agent seděl v čele dlouhého stolu ve velkém sále Buckinghamského paláce. Přítomno bylo devět dalších lidí: eugenicky vylepšený premiér lord Palmerston, supu podobný ministr války sir George Cornewall Lewis, ministr financí s pronikavýma očima William Gladstone, šedovousý ministr zahraničí lord John Russell, utrápeně působící první lord admirality Edward Seymour, úchylný zrzavý básník Algernon Charles Swinburne, rezervovaný vrchní komisař ze Scotland Yardu sir Richard Mayne, mechanický filozof Herbert Spencer a parou poháněný konstruktér Isambard Kingdom Brunei.

Bez jediného stínu pochybnosti to byla ta nejpodivnější sešlost, jakou kdy královská rezidence viděla.

A ještě někdo byl přítomen: oči a uši krále Alberta, zavěšené nad stolem jako nějaký bizarní lustr. Byl to aparát sestavený z naslouchátek a čoček, které se otáčely sem a tam a sledovaly dotyčné muže, když hovořili. Panovník byl notorický samotář. Z přítomných se s ním tváří v tvář setkal jenom Palmerston.

Brunei zacinkal: „To nedává smysl, sire Richarde. Změna běhu dějin nemůže změnit fyzikální zákony. Ať je éterická energie cokoli, zjevně to existuje.“

„Jak jste poznal na vlastní kůži,“ prohodil Swinburne a pohlédl na přítelovy žloutnoucí modřiny.

„Existuje tady,“ odvětil Burton, „ale ne ve viktoriánské době.“

„To ta vaše čarodějnice viděla tak jasně?“ chtěl vědět Palmerston.

„Je to vědma, ne čarodějnice, a ano, pane premiére, s pomocí dvou černých diamantů dosáhla jasnovidnost hraběnky Sabiny pozoruhodného stupně.“

„A důvod této nesrovnalosti?“

„Již zmíněné drahokamy. Oči nágy.“

„Jak to?“

„Jak víte, jihoamerický kámen objevil roku 1796 v Chile sir Henry Tichborne. Ukryl jej na Tichborne Housu pod Oblezky. Kdyby nebyl čas změněn, diamant by tam byl zůstal až do roku 2068, kdy byla budova stržena. Zhruba o sto třicet let později jej Edward Oxford rozřezal na kusy a použil jej v mechanismu svého obleku pro skoky v čase.“

„Pro pět ran do čepice!“ zvolal sir Richard Mayne. „Jak daleko do budoucnosti ta vaše hraběnka dohlédla?“

„V této alternativní – tedy vlastně původní – budoucnosti jasně viděla do konce tohoto století. Potom bylo její vidění stále mlhavější. Byly tam jisté zajímavé body, na které se soustředila – mezi něž patřily i černé diamanty takže byla schopna sledovat jejich vývoj časem mnohem dále, ovšem na úkor ostatních věcí. Měl bych zdůraznit, že za to zaplatila velikou cenu a posléze se duševním vyčerpáním zhroutila. Připomínám, že by jí nějaká kompenzace ze strany vlády mohla přijít vhod.“

„Ať mě vezme čert!“ zvolal Palmerston. „Já tu zatracenou čarodějnici zaměstnám! Pokračujte, prosím, kapitáne.“

Burton si odkašlal a pohlédl na zařízení na stropě, které se k němu otočilo. „Takže Oxford odcestoval zpět do roku 1840 a odtud byl vržen až do roku 1837, kde vytvořil okamžitý paradox, neboť nyní části jihoamerického kamene existovaly ve stejné době dvakrát. Byly v jeho obleku a také pod panstvím Tichborneů. To způsobilo, že začaly vzájemně rezonovat, a poněvadž jsou všechny tři Oči nágy úlomky stejného meteoritu, začaly rezonovat i fragmenty kambodžské, vydávajíce bzukot, který vedl k jejich objevení. Vsadil bych se, že se ‚rozezpíval‘ i diamant africký, ať už je kdekoli. Protože byl pod zemí, nebylo poklad Tichborneů slyšet, rezonance však způsobila, že se často rozdrnčela příslušná struna rodinného piana – há pod čárkovaným cé.“

„Ohromující,“ zavrčel Cornewall Lewis. „V Londýně se objeví nějaký chlap a v Hampshiru, Kambodže a nejspíš i Africe spustí diamanty na jeho počest serenádu!“

Burton přikývl. „Ano, pane ministře, skutečně ohromující. Ale to je jen polovina našeho příběhu. Uplynulých několik dní jsem strávil v Britské knihovně zkoumáním jasnovidnosti. Víte, kdy se objevil první jasný a nezvratitelný důkaz o existenci médijních energií?“

„Kdy?“

„Roku 1837. V následujících šesti letech bylo zaznamenáno mnoho případů. Všechny se udály v časových obdobích, kdy byl v našem světě aktivní Skákající Jack. Až do loňského roku už k žádnému dalšímu potvrzenému výskytu nedošlo. Víme, že Oxford přeskočil z roku 1843 rovnou do roku 1861. Od té doby tu jsou diamanty z jeho obleku nastálo a skutečné jasnovidné schopnosti se v uplynulých dvanácti měsících projevují stále častěji.“

Brunel zazvonil: „Takže vaše hypotéza zní, že rezonance diamantů probudila v lidském mozku nějakou schopnost, která by jinak zůstala latentní?“

„To musí prozkoumat vědci,“ odvětil Burton. „Ale podle mého mínění je éterická energie a vše, co ji provází, produktem lidského organismu, a ano, ta rezonance ji stimuluje.“

Spencer cosi naškrábal do notýsku, zvedl jej a ukázal jediné slovo: Evoluce?

Burton pokrčil rameny.

„Zatraceně!“ vykřikl Palmerston. „Pokud je vše, co říkáte, pravda, pak by ten zpropadený Rasputin nikdy neměl prostředky, aby strkal svůj proklatý nos do našich záležitostí, kdyby tak Oxford neučinil jako první! To jsme teď vůči všem pletichářům a šílencům z budoucnosti tak zranitelní?“

„Zdá se, že ano.“

Mezi shromážděnými se rozhostilo rozpačité ticho. Ukončila je dvě slova Edwarda Seymoura: „A Prusko?“

„Ano,“ řekl Burton. „To baronka viděla.“

Další odmlka.

„Tak povídejte,“ vyzval jej tiše Palmerston.

„Světová válka měla původně začít za nějakých padesát let ode dneška. Oxfordový činy ji přiblížily přinejmenším o deset let.“

„Prokrista!“

„Hraběnka ten sled událostí popsala. Můžeme očekávat toto…“

Příští hodinu popisoval sir Richard Francis Burton budoucí dějiny. Vyprávěl králi, politikům i svým druhům, jak exodus eugeniků do Pruska poskytne tomuto království prostředky, které mu zajistí převahu v Německé konfederaci, kterou připojí k většímu svazu Germánů. Jak Bismarck vyhlásí válku Francii, aby konsolidoval jižní hranici svého nového státu, a porazí Napoleona III. za použití biologických zbraní vyšlechtěných z rostlinného života, který v současné době zamořil Irsko.

Nastínil závody ve zbrojení mezi technology britského impéria a eugeniky Němců, objevení se Friedricha Nietzscheho coby vizionářského politika, který nakonec Bismarcka svrhne, i agresivní a expanzivní politiku Německa, která nevyhnutelně povede ke konfliktu v obrovském měřítku.

Když Burton skončil, místnost se ponořila do hlubokého ticha a zůstala v něm.

Politici nedokázali skrýt děs ve tváři. Dokonce i Palmerstonovu bezvýraznou fasádu ovládl šokovaný výraz v očích.

Uplynula nějaká doba a potom se ze stropu snesl hlas zesílený ampliónem mechanismu nad stolem.

Hlas řekl: „Zařiďte mi jinou budoucnost.“

Muži pohlédli jeden na druhého.

„Okamžitě povolám všechny své lidi do práce,“ zacinkal Brunei. „Můžeme posílit naše námořnictvo, vybudovat letectvo, navrhnout nové zbraně.“

„Dobrý nápad,“ přikývl Cornewall Lewis.

„Skvělý,“ prohlásil Edward Seymour.

„V žádném případě!“ vykřikl Gladstone, který se během celé porady vytrvale vyhýbal Burtonovým a Swinburneovým očím. „Jak to máme, u všech svatých, financovat?“

„Nepraktické a nemožné,“ souhlasil John Russell. „Právě jsme jen s odřenýma ušima unikli revoluci. Jestli zvýšíme daně, nebude třeba ruských šílenců, aby začala další!“

„A krom toho,“ dodal Palmerston, „celý ten proklatý svět řekne, že jsem válečný štváč. Začít teď závody ve zbrojení by ten konflikt mohlo ještě uspíšit!“

Herbert cosi napsal a zvedl to nahoru: Diplomacie. Cornewall Lewis si odfrkl: „S Němci?“

„Já mám nápad,“ prohlásil Swinburne.

Palmerston vyskočil a odkopl židli dozadu. Sepnul ruce za zády a přecházel sem a tam.

„Co naši spojenci, Burtone?“ vyštěkl. „Nenaznačila ta vaše čarodějnice, komu bychom mohli důvěřovat?“

„Ne, nenaznačila. Myslím, že jsme v tom sami, pane premiére. Algy mívá docela bystré postřehy. Důrazně doporučuji…“

„Ne! Ne! Ne! Tohle je nepřijatelné! Nevstoupím do dějin jako člověk, který ztratil impérium!“

„Za předpokladu, že ještě budete premiérem, až se to přihodí,“ sykl tiše sir Richard Mayne.

„… abyste si poslechl, co vám chce říct,“ dokončil Burton. Jeho slova zanikla, neboť Palmerston se dostal do jednoho ze svých nechvalně proslulých zuřivých stavů. Odkopl svou židli po podlaze, srazil ze stolu skleničku a nesouvisle řval. V očích měl divoký výraz, jeho masku připomínající tvář však zůstala po celou dobu podivně nezúčastněná.

Muži vyčkávali, až premiérův záchvat odezní. Trvalo tři minuty, než to vypadalo, jako by premiér znenadání ušel.

Stál, ztěžka oddechoval a pohledem těkal od jednoho muže k druhému, obvykle bílou tvář uzardělou.

„Madam Blavatská použila diamanty k vylepšení svého nadání spiritistky,“ řekl tiše Swinburne. „A Richard jich využil k posílení schopností hraběnky Sabiny.“

Palmerston věnoval maličkému básníkovi prázdný pohled. „Cože?“

„Pouze připomínám, že kdybychom se postarali, aby nám patřily všechny tři Oči nágy, třeba bychom získali převahu. Mohli bychom zverbovat nadaná média a použít kameny k posílení jejich schopností. Mohli bychom uhodnout strategii nepřítele. Mohli bychom ovlivnit mysl našich protivníků. Mohli bychom vést válku plnou infiltrace a okouzlení. Mohli bychom začít už teď, a naši nepřátelé by ani nevěděli, že je proti nim taková válka vedena.“

Palmerstonovi spadla brada.

„Říkal jsem vám, že stojí za to si ho poslechnout,“ prohodil Burton.

Premiér rychle zamžikal, silou vydechl mezi zuby a vytáhl z kapsy tabatěrku. Prošel svůj obvyklý rituál, jako vždy ukončený ohromným kýchnutím, a zamžoural na básníka jedním okem, zatímco to druhé znepokojivě sklouzlo kamsi nahoru.

„Pane Swinburne,“ řekl. „Hergot fagot, vy jste zatraceně geniální.“ Obrátil se na Burtona. „Co ten africký kámen?“

„S jeho sháněním budete mít možná problémy,“ upozornil jej cestovatel. „Zcela bez ohledu na potíže, které představuje samotná Afrika, již víme, že nad oblastí, kde je tento diamant nepochybně uložen, nic nepřeletí. Což mi napovídá, že tu působí jakási duševní síla, která ovlivňuje stroje velmi podobným způsobem, jako když Rasputin dokázal zaseknout pistole.“

„Takže to Oko někdo střeží?“

„Ano, někdo nebo něco. A pak je tu ještě jeden problém.“

„Jaký?“

„Myslím, že je velmi pravděpodobné, že poručík John Speke chystá do dané oblasti pruskou expedici.“

***

Sir Richard Francis Burton kráčel po Gloucester Place s cylindrem posazeným v bujarém úhlu, pošvihávaje si holí.

Kolem procupital Folk’s Wagon, chrlící páru. Z procházejícího brouka se na Burtona díval malý chlapec, který seděl na zadní lavici a vyplazoval na cestovatel jazyk. Králův agent na něj vrhl nasupený pohled, zavrčel, zašilhal, nafoukl tváře a opovržlivě si odfrkl. Hošík se potěšeně zasmál a zamával.

Parou poháněný hmyz vyplašil koně, který převrhl stánek se zeleninou. Na silnici se rozkutálely okurky a rajčata a poskakovaly po dlažebních kostkách. Za obřím broukem zatáčejícím za roh a mizejícím z dohledu se nesly nadávky a kletby.

„Jak je, krasavce,“ zabroukala z průchodu šlapka. „Nechceš si trochu pošpásovat?“

Burton na ni mrkl a hodil jí dvoupenci, pokračoval však v chůzi.

Parokůň před ním řinčivě zarachotil, stočil se vpravo a naboural ze strany do hospody. Z kabiny za parním strojem se vynořil postarší muž a zaječel: „Proboha, chlape! Vždy jste ze mě málem vyrazil duši!“

„To je ta zpotvořená zadní náprava, šéfe!“ vysvětloval kočí. „Tenhle tejden už je rozbitá potřetí!“

Burton zatočil do Montagu Place.

„Haló, kapitáne! Jak vám dupou králíci?“ ozval se křik. „Dupou moc hezky, děkuju, pane Grube. Jak jdou obchody?“

„Příšerně!“

„Kaštanová sezóna už je za dveřmi. Určitě se to zlepší.“

„Možná jo, kapitáne. Možná jo. Zasejc jste byl u Jeho Majestátu?“

„U premiéra? Ano, povolal si mě.“

„No, doufám, že jste mu řekl, že pro spoustu vobyčejnskejch lidí není život žádnej med.“

„To mu připomínám pokaždé, pane Grube.“

„Avon na to zvysoka sere! Zatracený politici!“

„Zvláštní plémě,“ prohodil Burton.

„To jste pěkně vystihnul, kapitáne!“

Oba se odmlčeli, když jim nad hlavou hlasitě zaburácela rotoroloď. Pan Grub si zastínil oči a vzhlédl k ohromnému vzdušnému plavidlu. „Co to má napsaný na spodku?“ vykřikl.

Burton, který věděl, že je pouliční prodavač negramotný, řekl: „Jde to dost těžko přečíst, že? Myslím, že tam stojí: Zařiďte si nový život v Indii. Prostor, koření, slunce a tolik čaje, kolik dokážete vypít!“

Mohutná loď klouzavě zmizela nad střechami.

„Vy jste v Indii byl, že jo, kapitáne? Doporučoval byste ji?“

„Má své půvaby.“

„Ale nejspíš ne pro takový, jako jsem já. Počítám, že je mi líp tady – na mým vlastním cípku starý dobrý Británie! Já už svůj flek našel, ne? Co víc si může mužskej přát?“

„Přesně tak, pane Grube. Přeju vám hezký den!“

„Vám taky, kapitáne!“ odvětil Grub a dotkl se štítku svojí čapky.

Burton kráčel dál.

Jak se blížil k domovním dveřím, uslyšel: „Všechny dostupné informace! Lincoln dává ve státech Konfederace otrokům svobodu! Všechny dostupné informace! Osvobození otroků v Americe!“

Králův agent užasle hvízdl. Zahlédl malého Oscara Wildea a přivolal ho k sobě.

„Velká novina, co, Vtípku?“

„Jo, to je, pane!“ Chlapec vyměnil noviny za mince.

Burton si přečetl titulek: Lincolnovo prohlášení o zrovnoprávnění otroků. „No to se podívejme! To tedy Palmerstonovi pěkně zavaří! Připadá mi, že americký prezident je stejně prohnaný jako náš premiér!“

„V dnešní době máme s Amerikou společné opravdu všechno,“ přisvědčil Vtípek. „Samozřejmě kromě jazyka.“

Králův agent se uchechtl. „Zrovnoprávnění!“ pronesl triumfálně. „Nemůžu tvrdit, že mi bude líto, až uvidím, jak se toho strašlivého obchodu zbaví. Pokud se Amerika hodlá stát civilizovanou, pak ji Lincolnovo prohlášení k dosažení tohoto cíle právě o notný kus přiblížilo!“

Kolem se prohnali na dlouhých nohách tři sekáči, jimž se v síti pod tělem pohupovaly bedny zboží. Druhý sekáč si nějak přivodil kulhání, a když dusal kolem, jeho poškozená noha si rytmicky stěžovala: skříp… krr-čank, skříp… krr-čank, skříp… krr-čank.

Burton si vybavil, jak sir Charles Babbage nenáviděl hluk.

„Pravda je taková, kapitáne,“ řekl Vtípek, „že civilizace otroky potřebuje. V tom měli Řekové naprostou pravdu. Pokud nejsou otroci, aby vykonávali odpornou, ohavnou a nezajímavou práci, stanou se kultura a kontemplace bezmála nemožnými. Lidské otroctví je špatné, nebezpečné a demoralizující. Budoucnost světa závisí na otroctví mechanickém, na otroctví strojů.“

Slavný cestovatel pozoroval, jak tři obrovští mechanizovaní pavouci kráčejí pryč. Lidé jim prchali z cesty. Ozývaly se rozhněvané hlasy, hrozilo se pěstmi.

„Možná, chlapče. Možná.“

Rozloučil se s malým darebou, vystoupal po schodech ke svému domovu a pohlédl nahoru na prkna zakrývající díru v místě, kde bývalo okno pracovny. Nazítří měli přijít zedníci a provést opravy.

„Nahoře je pan William Trounce,“ sdělila mu paní Angellová, když vstoupil do předsíně.

„Vy jste se vrátila!“

„Vrátila, sire Richarde. A je to dobře. Nevím proč, ale měla jsem dojem, že jste mi slíbil, že tady budete mít čisto a uklizeno. Předpokládám, že mi musel stoupnout do hlavy všechen ten mořský vzduch a naplnit ji takovými směšnými představami.“

„Omlouvám se, matičko. Hodně se toho dělo. Ještě jsem se nezastavil!“

„Už jste nás zbavil nebezpečí?“

„Ano. Ta věc s Tichbornem nadobro skončila.“

„Dobrá. Tak běžte nahoru. Přinesu vám a vašemu nemotornému příteli trochu studeného masa a nakládané zeleniny.“ Burton se naklonil a letmo ji políbil na tvář. „Anděl podle jména, anděl povahou. Co bych si bez vás počal?“

Vyběhl po schodech, minul poničenou pracovnu a pokračoval do knihovny.

„Trounci, kamaráde!“ zvolal, když vstoupil. „Dneska je rozhodně báječný den!“

„Tlučhube!“ zaskřehotala z bidýlka Pox.

Muž ze Scotland Yardu se zvedl z křesla, odložil knihu a podal Burtonovi ruku na pozdrav.

„Díkybohu, že jste tu!“ vyhrkl. „Musel jsem celý ten její nápor snášet sám. Myslím, že mě ještě nikdy nikdo tak neúnavně neurážel – a to je u policisty co říct!“

„Posaďte se. Vezměte si brandy. Zapalte si doutník,“ vyzval jej Burton a vrhl se do křesla.

Trounce si sedl a podezíravě ho pozoroval přivřenýma očima. „U Jupitera, vy vypadáte skoro šťastně! Netušil jsem, že ta vaše ďábelská tvář je takového výrazu schopna!“

„Jsem plný dobrých zpráv! Brunel navrhl nový a účinnější nástroj pro tvorbu hlasu – už žádné příšerné zvonění – a v tuto chvíli jeden zabudovává do Herberta Spencera. Než tenhle den skončí, náš mechanický přítel bude mluvit!“ Trounce tleskl. „No to je fantastické! Jaké má se sebou plány? Musí být dost divné být mechanický!“

Burton vytáhl doutník a přiložil k němu zápalku. „Chce bývalé místo Admirála Nelsona – chce být mým komorníkem.

Říká, že nikomu jinému nevěří, že by ho udržoval pořádně nataženého. A on chce psát. Říká, že ještě nikdy neměl tak jasnou mysl a že má v hlavě hotové už tři svazky – jen je potřebuje zapsat. Pokud použije můj samopis, vychrlí je raz dva!“

„Spisovatel na klíček!“ zvolal Trounce. „Tak to je tedy opravdu vrchol!“

„O tom sní každý nakladatel,“ prohlásil Burton. „Třepopyskej paviáne!“ zazpívala Pox.

Králův agent nasál kouř, zaklonil hlavu a vyfoukl dokonalý kroužek.

„Také mám dobré zprávy ohledně sira Rogera. Arundellovi ho vzali k sobě a Brunel ho vybavil elektřinou poháněnými pažemi, stejnými, jako nosí Daniel Gooch. Ty mu chybějící ruku určitě nahradí. S tváří se ale nic nedělá – obávám se, že ten chudá stráví za tou železnou maskou zbytek života.“

„Usídlí se na Tichborne Housu?“

„Ano, a trvá na tom, že se podpora bude každoročně vyplácet dál. Stále věří v kletbu lady Mabelly.“

„Já mu to nevyčítám. Jeho rodina nepoznala nic než trable od chvíle, kdy sir Henry přísahu svého předka porušil.“ Burton vyskočil a řekl: „Tak co říkáte na tu brandy?“ Přešel ke komodě u dveří a vrátil se s karafou a dvěma skleničkami. Nalil oběma štědrou dávku a jednu podal svému příteli.

„Jak se má Honesty?“ zeptal se, když se vrátil do křesla. „Už se z těch zranění zotavil?“

„Více méně. Nějakou dobu nebude moci používat ruku. Bere si měsíční dovolenou. Myslím, že ho pohled na ty oživlé mrtvoly přivedl na pokraj zhroucení. Ještě nikdy jsem ho neviděl unaveného. Ale troufám si tvrdit, že nějaká doba strávená se ženou a se zahradou ho dá zase do pořádku. Je to pěkně houževnatý mizera.“ Muž z Yardu zvedl obočí. „Já pořád čekám,“ řekl. „Všechno jsou to dobré zprávy, ale žádná z nich nevysvětluje ten váš – jak jen to je? – entuziasmus. Je to vůbec slovo?“

„Je,“ usmál se Burton. „A správné.“

„Tak sem s tím. Všechno to vyklopte.“

Slavný cestovatel si zavdal brandy, odložil sklenku stranou a spustil: „Na základě doporučení mého neobyčejně nadaného a báječného asistenta…“

„A úchylného,“ doplnil Trounce.

„… a úchylného asistenta odkoupila vláda od Edwina Brundleweeda sedm Zpívajících kamenů Françoise Garniera.

S potěšením vám oznamuji, že budou i nadále přebývat v babbageovém mozku Herberta Spencera. Vláda odkoupila i sedm jihoamerických úlomků od sira Rogera. Palmerston chce zajistit, že všechny Oči nágy budou v britských rukách. Je to otázka národní bezpečnosti.“

„Tak to teď jsou. Co má být?“

„Dva z nich jsou, Trounci. Dva z nich.“

Inspektor se zamračil a potřásl hlavou. „Jsou přece jen dva. Ten třetí nikdy neobjevili. Ten je někde v… Ach.“ Burtonovi zazářily oči. „Africe!“ dokončil.

„Chcete říct, že…?“

„Ano, příteli. Zítra začnu připravovat expedici. Vyrážím hledat třetí kámen, a když v tom budu, hodlám jednou provždy lokalizovat zdroj Nilu!“

„Vy si tím vším chcete projít znovu?“

„Nebojte se, starouši. Myslím, že s vládní finanční podporou expedice a Brunelovými zásobovacími dopravními prostředky pro první etapy výpravy mohu bezpečně předpovědět, že tento pokus nebude ani zdaleka tak dramatický jako ten poslední!“

„Kravina!“ ozvalo se příšerné vřísknutí Pox.

Dodatek

ZATÍM VE VIKTORIÁNSKÉ DOBĚ…

SIR RICHARD FRANCIS BURTON (1821–1890)

Rok 1862 byl pro Burtona obzvláště špatný. Čerstvě sezdán s Isabel Arundellovou byl od ní téměř po celých dvanáct měsíců odloučen. Jako konzul na nemocemi promořeném ostrově Fernando Pó strávil spoustu času zkoumáním západní Afriky a učinil zkušenost s oblastmi zdecimovanými trhem s otroky. Jako vždy se mu podařilo svěřit své vtipné postřehy a občas i nezvykle drsné názory papíru, výsledkem čehož byla trojice knih: Putování západní Afrikou, Abeokuta a kamerunské hory a Cesta za králem Dahomé.

ALGERNON CHARLES SWINBURNE (1837–1909)

Zásluhou nemalého úsilí Richarda Moncktona Milnese byl rok 1862 rokem, kdy Swinburneova dozrávající poezie dosáhla širšího uznání kritiky. Po osobní stránce to však pro Swinburnea nebyl rok snadný. Zemřela jeho velká přítelkyně Lizzie Rossetiová (rozená Siddalová) a jeho první a poslední žádost o ruku byla odmítnuta – dotyčná, jejíž totožnost zůstává tajemstvím, se mu vysmála do tváře. Epických rozměrů již dosáhl i jeho alkoholismus, takže se choval nanejvýš nevypočitatelné.

Což nevíš, nad kým dnes Anglie i svět celý lkají?

je z básně Elegy, která se objevila roku 1904 ve sbírce Astrophel and Other Poems. Sira Richarda Francise Burtona se netýká.

Kdybys rozkoše paní byla…

je z básně A Match, jež vyšla v roce 1866 ve sbírce Poems and Ballads.

CHARLES BABBAGE (1791–1871)

Muž, který je považován za otce programování, byl složitá osobnost, stíhaná osobními tragédiemi (včetně smrti pěti z jeho osmi dětí) a neustálými finančními problémy. Některé z jeho nejprůkopničtějších návrhů, jako byl například jeho diferenční stroj, nebyly za jeho života vůbec sestrojeny. Nehotový stav tolika jeho projektů lze částečně přičítat potížím s financemi, ale rozhodně mu nepomáhala ani jeho excentrická povaha. Mezi mnoha výstřednostmi choval i nechuť k „obyčejným lidem“ a k hluku, který tropí. Jeho hněv mířil především na pouliční muzikanty.

Rytířský titul nebyl Babbageovi nikdy udělen.

Roku 1862 jej zaměstnávalo psaní autobiografických Úryvků ze života filozofova.

MĚŘENÍ MOZKOVÝCH VLN

Porozumění elektrické aktivitě mozku a její měření začaly pořádně až s britským lékařem Richardem Catonem (1842–1926), který svá zjištění zveřejnil roku 1875 v British Medical Journal.

TICHBORNEOVA AFÉRA

Tichborneova aféra, ona senzace století, začala v roce 1866, kdy vdova lady Tichborneová obdržela dopis od člověka, který tvrdil, že je její dlouho ztracený syn Roger. Tento muž – se vší pravděpodobností Arthur Orton –, morbidně obézní řezník z Wappingu, se několik let předtím přestěhoval do Austrálie. Když se vrátil do Anglie, aby vznesl nárok na pozůstalost Tichborneů, střetl se s tvrdým odporem vládnoucích kruhů, zato nižší vrstvy jej vášnivě podporovaly. Následovaly dva soudní procesy. Během toho prvního, který trval 102 dní, nedokázal údajný Tichborne prokázat svoji totožnost, a dědictví Tichborneů mu bylo odepřeno. Druhý proces – trestní řízení – trval 188 dní. Arthur Orton byl shledán vinným křivopřísežnictvím, a odsouzen ke čtrnácti letům nucených prací (odpykal si jich deset).

Navzdory zdrcujícím důkazům proti němu (a nikoli nejmenším z nich byl fakt, že se siru Rogeru Tichborneovi vůbec nepodobal) se údajný Tichborne stal oblíbencem nižších společenských vrstev a námětem vtipů, písniček i divadelních her. Jeho proces odhalil slabiny aristokracie a vedl některé prosté lidi k přesvědčení, že je údajný Tichborne obětí spiknutí.

Rod Tichborneových/Doughtyových/Arundellových tuto bouři přečkal, začal si však dávat dvakrát takový pozor, aby nevynechal výroční podporu.

HERBERT SPENCER (1820–1903)

Herbert Spencer, jeden z nejvlivnějších, nejskvělejších a nejnepochopenějších filozofů britských dějin, spojil darwinismus se sociologií. Fráze „přežití nejzpůsobilejších“, kterou převzal sám Darwin, pochází od něj. Také si ji přisvojilo, mylně vyložilo a zneužilo několik vlád, které jí ospravedlňovaly svoje eugenické programy, které vyvrcholily ve čtyřicátých letech dvacátého století holocaustem. A tak Spencer začal být bohužel spojován s nejtemnějším obdobím novodobé historie.

Kupodivu se mu připisuje i vynález kancelářské sponky. Spencer řekl:

„Moudrý člověk nesmí zapomínat, že je potomkem minulosti, ale také rodičem budoucnosti.“

„Když člověk nemá ve znalostech pořádek, je tím zmatenější, čím více jich má.“

„Existuje princip, který se staví proti veškerým informacím, který odolává veškerým argumentům, princip, který dokáže člověka udržet v trvalé nevědomosti – a tímto principem je opovržení předcházející zkoumání.“

„Republikánská podoba vlády představuje její nejvyspělejší podobu, jenže právě proto je pro ni nutný ten nejvyspělejší typ lidského charakteru – typ, který v současnosti neexistuje.“

ISABELLA MARY MAYSONOVÁ (1836–1865)

Isabella Maysonová se roku 1856 vdala za Samuela Orcharta Beetona. Coby paní Beetonová se proslavila jakožto autorka Knihy o vedení domácnosti od paní Beetonové a byla pravděpodobně úplně první kuchařkou, která se stala celebritou. Zemřela v pouhých osmadvaceti letech na horečku omladnic.

OSCAR WILDE (1854–1900)

Jako dospělý Oscar Wilde, který v dětství nebyl ani uprchlíkem ani kamelotem, řekl:

„Kdykoli se mnou lidé souhlasí, mám pocit, že se určitě pletu.“

„Jediný způsob, jak se zbavit pokušení, je mu podlehnout.“

„Rozdíl mezi literaturou a žurnalistikou spočívá v tom, že knihy se nečtou a noviny se číst nedají.“

„Mé vlastní záležitosti mě vždy k smrti nudí. Dávám přednost záležitostem druhých.“ z Vějíře lady Windermerové

„Nesouhlas se třemi čtvrtinami britské veřejnosti je jedním z prvních předpokladů zdravého rozumu.“

„V dnešní době máme s Amerikou společné opravdu všechno – samozřejmě s výjimkou jazyka.“

„Pravda je taková, že civilizace otroky potřebuje. V tom měli Řekové naprostou pravdu. Pokud nejsou otroci, aby vykonávali odpornou, ohavnou a nezajímavou práci, stanou se kultura a kontemplace bezmála nemožnými. Lidské otroctví je špatné, nebezpečné a demoralizující. Budoucnost světa závisí na otroctví mechanickém, na otroctví strojů.“

DOKTOR EDWARD VAUGHAN HYDE KENEALY (1819–1880)

Kenealyho nejvíce proslavila jeho úloha právního zástupce údajného Tichbornea. Nechvalnou proslulost si vysloužil skandálním chováním během procesu. Po procesu pak vydával noviny, jejichž prostřednictvím peskoval soudce i porotu. Později byl vyloučen z předsednictva právnické koleje a vyškrtnut z řad advokátů. Vstoupil do politiky, kde se snažil využít svého postavení v parlamentu a napomoci údajnému Tichborneovi. To se mu nepodařilo, a ačkoli nepřestal být kontroverzní a nesmírně excentrickou postavou, z veřejné scény postupně zmizel.

ANDREW BOGLE (PŘIBLIŽNÉ 1801–1877)

Bývalého otroka Boglea přivezl z Jamajky do Anglie Edward Tichborne (z něhož se stal sir Edward Doughty), aby pro něj Bogie pracoval jako komorník. Bogie se roku 1830 oženil s domácí ošetřovatelkou rodiny a měl s ní dva syny.

Po smrti sira Edwarda odešel Bogie, jehož žena mezitím zemřela, roku 1853 s malou penzí do výslužby, oženil se s jistou učitelkou a odstěhoval se do Austrálie, kde jej roku 1866 kontaktoval Arthur Orton. Bogie byl přesvědčen, že Orton je dlouho ztracený sir Roger Tichborne, a odcestoval s ním do Anglie, kde jej během obou procesů podporoval. Přestože mu pak Tichborneovi penzi obnovili, starý Jamajčan žil až do své smrti na hranici chudoby.

MARIE JOSEPH FRANÇOIS GARNIER (1839–1873)

Gamier byl francouzský armádní důstojník a cestovatel, který se proslavil průzkumem řeky Mékong v jihovýchodní Asii. V Kambodži žádné černé diamanty nenašel.

RICHARD SPRUCE (1817–1893)

Jakožto jeden z nejlepších botaniků viktoriánské éry pěstoval Spruce jako první úspěšně chinovníky s hořkou kůrou, čímž umožnil širší využití jejich antimalarických účinků. Během svého patnáct let trvajícího rozsáhlého zkoumání Amazonky navštívil mnoho míst, které Evropané dosud nespatřili, a vracel se s tisíci různých druhů. Tento tichý, samotářský a pilný muž byl vůči britskému impériu loajální a s eugeniky ani Němci se nepaktoval.

Roku 1866 jej zvolili členem Královské zeměpisné společnosti.

„Vidím báječnou a radostnou budoucnost…“ Spruce nikdy neřekl.

AFÉRA TRENT

Tato aféra, známá také jako Masonova a Slidellova aféra, představovala vážnou diplomatickou zápletku, která Velkou Británii roku 1861 bezmála zatáhla do americké občanské války. Prezident Lincoln naštěstí dokázal lorda Palmerstona uklidnit a premiér pokušení připojit se se svou zemí ke konfederačním silám odolal.

CHARLES ALTAMONT DOYLE (1832–1893)

Otec sira Arthura Conana Doylea Charles trpěl vážným alkoholismem a také depresemi. Ve stínu svého úspěšnějšího bratra Richarda si vydělával na živobytí jako ilustrátor knih a nejznámějším se stal díky svým stále děsivějším obrazům skřítků a víl. Nakonec jej umístili v léčebně pro duševně choré, kde zůstal uvězněn až do konce života.

Skřítky a vílami začal být posedlý i sir Arthur. Nejznámější je jeho posedlost vílami údajně vyfotografovanými v Cottingley, která mu málem zničila pověst.

HELENA BLAVATSKÁ (1831–1891)

Madam Blavatská, spiritistické médium a okultistka, se svezla na vlně zájmu o spiritismus a stala se jedním z jeho předních zastánců, když založila teozofh a Teozofickou společnost. Tvrdila, že má mnoho nadpřirozených schopností, například schopnost levitovat, vidět do budoucnosti, schopnost astrální projekce a telepatie. Většinu života procestovala po světě a propagovala své názory. Její dílo pochopitelně přitahovalo velkou kritiku a Blavatská byla obviněna z podvodu, rasismu a ze špionáže pro Rusko. Zemřela v Anglii, ve věku šedesáti let. Madam Blavatská řekla:

„Ezoterici tedy trvají na tom, že v přírodě žádná anorganická či mrtvá hmota neexistuje a že rozlišování hmoty organické a anorganické, jak je zavádí věda, je stejně neodůvodněné jako svévolné a nerozumné.“

„Pokud se říká, že nadcházející události vrhají předem stíny, pak není možné, aby po sobě nezanechaly otisk události minulé.“

Není známo, zda kdy použila ruské přísloví „Bare derjotsja – u cholopov čuby tresčať“, které lze přeložit jako „když se na zámku perou, dole v podzámčí se třesou“.

SIR DANIEL GOOCH (1816–1889)

Sir Daniel Gooch byl železniční inženýr, který pracoval s takovými velikány, jako byli Robert Stephenson a Isambard Kingdom Brunel. Byl prvním hlavním technickým inženýrem společnosti Great Western Railway a později i předsedou její správní rady. Gooch se také podílel na položení prvního úspěšného transatlantického telegrafního kabelu a stal se předsedou správní rady společnosti Telegraph Construction Company. Ve zralém věku jej zvolili poslancem. Rytířský titul mu byl udělen roku 1866.

WILLIAM HOLMAN HUNT (1827–1910)

Holman Hunt, jeden z prerafaelistických malířů, neřekl: „Technologové nám říkají, abychom se strojů nebáli…“

WILLIAM GLADSTONE (1809–1898)

Gladstone, liberál, jeden z nejdéle sloužících britských politiků, byl čtyřikrát ministerským předsedou a čtyřikrát ministrem financí. Sloužil pod Robertem Peelem, lordem Aberdeenem i lordem Palmerstonem. Je mu připisováno vytvoření mnoha technik vedení moderní politické kampaně. Jednu z jeho nejslavnějších osobních zvláštnůstek představovala jeho oddanost napravování prostitutek. Dokonce i jako premiér chodíval pozdě v noci po ulicích, oslovoval „padlé ženy“ a snažil se je přesvědčit, aby se napravily. To samozřejmě vedlo k různým pomluvám. Tvrzení, že měl s těmito ženami nepatřičné vztahy, vyvrcholila roku 1927, dlouho po jeho smrti, soudním procesem, během něj porota po přezkoumání důkazů Gladstonea očistila a potvrdila vysoký morální standard jeho charakteru.

HENRY MORTON STANLEY (1841–1904)

Stanley řekl:

„Nedostatek nosičů představuje nepřekonatelnou překážku rychlé přepravy v Africe, a poněvadž rychlost byla hlavním cílem expedice, jíž jsem velel, bylo mou povinností tuto obtíž co nejvíce zmírnit.“

Nedodal však:

„Evidentní řešení nabízely rotorníky.“

BATTERSEASKÁ ELEKTRÁRNA

Batterseaská elektrárna nebyla postavena dřív než ve dvacátých letech dvacátého století.

… a Oči nágy, pokud existují, zůstávají neobjeveny.

Mark Hodder

Případ mechanického muže

Z anglického originálu The Curious Case of the Clockwork Man, vydaného nakladatelstvím PYR,

a imprint of Prometheus Books (New York, 2011),

přeložil Marek Drda.

Vydal Stanislav Juhaňák – TRITON

v Praze roku 2014 jako svou 1753. publikaci,

v edici TRIFID svazek 504.

Vydání první.

Jazyková redakce Dana Veselá.

Sazba Petr Teichmann.

Medailon autora Martin Šust.

Ilustrace na obálce Jon Sullivan.

Grafická úprava obálky Renata Brtnická.

Tisk Centa spol. s r.o. Brno.

ISBN 978-80-7387-737-8

http://www.tridistri.cz

Table of Contents

ČÁST PRVÁ

Kapitola 1

Kapitola 2

Kapitola 3

Kapitola 4

Kapitola 5

ČÁST DRUHÁ

Kapitola 6

Kapitola 7

Kapitola 8

Kapitola 9

Kapitola 10

ČÁST TŘETÍ

Kapitola 11

Kapitola 12

Kapitola 13

Kapitola 14

Kapitola 15

Dodatek

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s